Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přirozená evoluce - 3. kapitola

15.04.2010 (16:15) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1141×

< 2. KAPITOLA

Jessika:

Ráno jsem s Lauren přišla na parkoviště. Probíraly jsme její poslední rande, když jsem si všimla jednoho auta. Ještě nikdy před školou nestálo. Bylo to stříbrné volvo; většina studentů používala starší, levnější kousky. To se někdo chtěl předvést? pomyslela jsem si a protočila nad tím panenky.

„Podívej,“ ukázala jsem tím směrem, aby se tam koukla i Lauren. V ten moment vystoupil jeho majitel a já zůstala zírat s pusou dokořán.

Měl nádherné, bronzové vlasy. V pološeru jako by skoro zářily. Přejela jsem pohledem přes jeho bledou tvář – jeho rysy byly dokonalé. On byl dokonalý. Je tak... sexy!

Prohlédla jsem si i zbytek jeho těla a kochala se každým centimetrem čtverečným. Svou, jistě hezky vypracovanou, hruď skrýval jen pod lehkým, světle modrým tričkem, takže jsem viděla i svaly, jež se mu rýsovaly na rukách. Wow.

„Štípni mě do tváře, tohle se mi snad zdá,“ zašeptala jsem omámeným hlasem.

„A ty mi dej facku, protože mám halucinace,“ namítla Lauren a stejně jako já z toho krasavce nespouštěla oči. Jako bychom se bály, že když mrkneme, zmizí.

Následovala ho dvojice – vysoký štíhlý blonďák a drobná černovláska. Oba byli také hodně bledí a stejně nádherní. Ta dívka se pohybovala ladně a místo chůze jako by tančila. Taky se předvádí? Pocítila jsem závist, protože měla krásné, jemné rysy, až by se dala přirovnat k elfovi. Takhle chtěla vypadat snad každá holka.

Okamžik na to přijelo další auto. Tentokrát to byl velký, červený Jeep. (Ještě že jsem před nedávnem vyslechla dlouhou přednášku o autech od Mikea, jinak bych teď byla za blbce...) V něm stál kluk, jež musel být s bronzovlasým, blonďákem a černovláskou příbuzný, protože se pyšnil stejně hezkým obličejem. Co tu může někdo, kdo vypadá takhle dělat? Nechápala jsem to. V takovém zapadákově...

Seskočil na zem a mimoděk si prohrábl krátké, kudrnaté černé vlasy. Když stáli všichni čtyři vedle sebe, ukázalo se, že blonďák je nejvyšší, i když jej černovlasý snadno trumfnul co se mohutnosti týče. Po chvilce se k nim přidala ještě nádherná blondýna, taky vystoupila z Jeepu, jejíž zlatavé vlasy se vlnily do půlky zad.

Byli prostě dokonalí.

„Bože... oni snad budou chodit na tuhle školu!“ zamumlala Lauren a to mě vrátilo na zem. Vzhlédla jsem k ní, přeci jen byla o dobrých deset centimetrů vyšší než já, a nechápavě jsem povytáhla obočí. Pak jsem se podívala pozorněji – stejně jako v pondělí táta té nové, Isabelly, zamířili do Přijímací kanceláře.

Elfí dívčina se mezitím procházela kolem a uchvacovala všechny svou elegancí. Nakrčila jsem nos. Odporná konkurence. Rozhodla jsem se rychle zjistit, co jsou zač.

Proběhla jsem školu a prohodila jsem pár slov se všemi, se kterými jsem kdy mluvila. Vyptávala jsem se na ty dokonalé a brzy jsem se dozvěděla jejich příjmení – prý se jmenovali Cullenovi. Byli to adoptovaní sourozenci a doktor Cullen se o ně se svou ženou starali už dlouhý čas.

S Lauren a pár dalšími holkami jsme je hned další přestávku začaly rozebírat. Shodly jsme se na tom, že ten s bronzovými vlasy (podle všeho se jmenoval Edward) je z nich nejkrásnější. Možná to bylo také tím, že černovláska, Alice, viditelně patřila k blonďákovi, Jasperovi, a černovlasý, Emmett, k blondýně – Rosalii.

Celá škola šuměla nadšenými hovory a všechny se točily kolem nové senzace, Cullenových. Byli překrásní, ale zároveň podivně odtažití, během prvních pár hodin s nikým neprohodili jediné slovo; jen ta elfka se jednou zeptala, kde je jejich další třída. Já byla u toho. Příroda ji obdařila nejen drobnou, štíhlou postavou a andělskou tváří, ale také vysokým, sopránovým hlasem. Když se tiše zasmála, znělo to jako zvonkohra.

Kluci ji zbožňovali na první pohled.

A proto jsem ji já na první pohled nesnášela.

Šestou hodinu jsem se málem rozplynula radostí – Edward se mnou měl společnou hodinu, Biologii. Já však neseděla sama a tak si, bohužel, musel sednout jinam. Ve třídě jsem se pozorně rozhlédla... zbývalo jediné volné místo. U Isabelly, té divné nové.

Zamračila jsem se. To snad ne! On bude sedět... s ní? Je tak... obyčejná a nudná, tváří se, jako by světu přála zkázu a bude mít možnost sedět vedle nejhezčího kluka, co jsem kdy viděla?! Bytostně jsem s tím nesouhlasila.

Ale stalo se tak. Edward si odložil aktovku vedle její lavice a posadil se. Napjatě jsem sledovala jeho výraz, ovšem pak se otočil dopředu a protože jsem seděla až za nimi, neviděla jsem mu do tváře. To mě vytáčelo ještě víc; chtěla jsem odhadnout, jaký z ní má dojem.

Hodina začala... a skončila. Za celou dobu spolu neprohodili jediné slovo, tím jsem si byla jistá. On se od ní dokonce tak nějak odvracel. To se mu tak moc nelíbí? Nebo se pár dní nemyla?

A Isabella ho podle všeho naprosto nevnímala. Takhle mrhat skvělou příležitostí!

Ale zajímavé bylo, že když zazvonilo, Edward si bleskově sbalil věci a prakticky vzato vyběhl ze třídy. Zdálo se, že je jí natolik znechucen... sice jsem nechápala důvod, ovšem cítila jsem jakousi škodolibou spokojenost.

Na obědě jsem si sedla vedle Mikea a Erika. Najednou však přišla Ang – a kohopak s sebou asi vedla?

„No skvělý,“ zamumlala jsem si, ale pak jsem si rychle nasadila úsměv. Seděla s Edwardem, třeba se od ní něco dozvíme.

„Ahoj, Isabello,“ vyhrkla jsem, div se mi v křečovitém úsměvu neroztrhl obličej, „my dvě se ještě neměly možnost poznat... já jsem Jessika, ale klidně mi říkej jen Jess.“ Pohlédla na mě trochu podezřívavě a pak nad tím pokrčila rameny. Sedla si vedle Angely. „No, mně můžeš říkat jen Bello,“ odtušila. Co jí zas je? Se k ní snažím chovat mile a ona tohle...

„Tak... vy dvě jste se už stihly představit... a tohle jsou Mike a Erik,“ obeznámila novačku s dalšími lidmi Ang. Překonala jsem se a nehodila nad tím oči v sloup. Ujímá se takový chudinky...

„No, Bello...“ chytla jsem nit, „tys dneska seděla při Biologii s tím... Edward se, myslím, jmenuje... viď? Nevadilo ti to? Víš co, kdyžs předtím chtěla sedět sama...“ zasmála jsem se. Kapku nervózně. Neměla jsem ponětí, jak z ní vytáhnout něco kloudného.

„No... já nevím, je mi to jedno. A sice nevím, kdo to byl, ale zapomněl si na stole propisku,“ nezaujatě poznamenala a vyndala z kapsy lesklou, stříbrnou a jistě drahou věc.

„To vypadá na Pilot... ale k nim se to hodí,“ pousmála se Angela, „vypadá to, že peněz mají dost. Že bych se k nim taky nechala adoptovat?“ zasnila se.

V tu chvíli mě něco napadlo a oči mi skoro zazářily.

„Is- teda, Bello,“ opravila jsem se, „mohla bych mu tu propisku vrátit? Vím, kdo to byl, tak ho bezpečně poznám,“ zatvářila jsem se andělsky a nevinně. Ve skutečnosti jsem samozřejmě kašlala na to, abych jí něco usnadňovala. Chtěla jsem šanci mluvit si s tím božsky krásným klukem.

„Jistě, proč ne,“ řekla a propisku mi podala. Horlivě jsem ji převzala a podívala se k zapadlému stolu v koutě jídelny, kde Cullenovi seděli. Jejich směrem jsem pokukovala každou chvíli a stále jsem si nevšimla, že by něco jedli. Asi měli trochu náročnější chuťové buňky... ale to mohlo znamenat, že brzo do jídelny chodit přestanou. Což se mi nelíbilo.

„Tak já jdu,“ zmínila jsem a vstala. Ještě jsem zašeptala k Ang: „Jak vypadám?“ a urychleně si rovnala oblečení a načechrávala vlasy.

„Jako vždy dobře,“ usmála se. Proč jí to jenom nevěřím? Zdá se, že jen chce být přátelská... ale upřímně to nezní. No, na tom teď nesejde, budu mluvit s Edwardem! Tentokrát mi na tváři naskočil nefalšovaný úsměv.

Netrpělivě jsem přešla jídelnu. Procházet mezi stoly a rozkecanými spolužáky mě neuvěřitelně nudilo. Při pohledu na ostatní a Culleny jsem pocítila podivný dojem, jako by byli Culleni z jiného světa, tak moc odlišní se zdáli... tak moc nádherní. Čas přemýšlet však vyprchal.

„Ehm... Edwarde,“ řekla jsem a hlas mi pomalu přeskakoval nadšením, „našla jsem tvoji-“

„Díky.“ Vzal mi propisku z ruky, zastrčil si ji do kapsy a dál si mě nevšímal.

Ztuhla jsem. Tohle od něj nebylo hezké. Tohle od něj vůbec nebylo hezké! Kdo mu dal právo takhle mě... ignorovat?! Uvažovala jsem. Jak s ním ještě prohodit alespoň pár slov?

„A... když už spolu teda mluvíme,“ neklidně jsem se ošívala, „odkud jste sem vlastně přijeli?“

„Z Aljašky,“ odpověděl za něj Emmett. Naštvaně jsem k němu vzhlédla (celou dobu jsem se dívala jen na Edwarda a zbytku si nevšímala) a jeho ten rozzuřený pohled očividně pobavil.

„Kamarádi na tebe určitě netrpělivě čekají,“ poznamenala Rosalie. Do teď mi nevadila – když za ní pár kluků stihlo dolézat a zvát ji na rande, odehnala je sama chladným přístupem a nebo se lekli Emmetta. Nezdála se tedy nebezpečná, i když byla překrásná.

Ovšem teď si mě také znepřátelila.

„No tak já už jdu,“ procedila jsem skrz zuby a s naprosto zkaženou náladou se vrátila na své místo.

4. KAPITOLA >

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přirozená evoluce - 3. kapitola: