Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přirozená evoluce - 4. kapitola

16.04.2010 (16:15) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1331×

< 3. KAPITOLA

Bella:

Jessika byla... průhledná. Neřešila jsem ji, ale věděla jsem, že upřímnost z její strany naprosto nehrozí. Že se přetvařovala prakticky vzato pořád znamenalo, že mě s velikou pravděpodobností pomlouvá a že právě ona o mně šíří ty nejhorší řeči. Bylo jen dobře, že jsem si k lidem přestala vytvářet pouta.

A Cullenovi... no, matně jsem tušila, s kterým z těch týpků jsem seděla, ovšem to mě taky nijak zvlášť nefascinovalo. Jsou hezcí... tedy, pardon, nádherní... no a?

Nebyla jsem povrchní blbec, abych se jimi nechala nadchnout jen tak, na pohled. Soudit podle vzhledu a peněz se mi zdálo hloupé.

Nikdo:

Bells tedy byla nově zapojena do hovorů Ang, Mikea a Erika (Jess se s ní po pár dnech bavit přestala, jelikož shledala snahu vetřít se jí do přízně za marnou) a knížku od Estavana po pár dnech dočetla, i když si pročítala každou stránku několikrát. Ovšem protože ji neznala nazpaměť, začala číst znovu.

Víkendy byly nudné, obvykle se zabývala písničkami, knížkou a sem tam zkoušela zabít čas uklízením, na což však neměla dostatek trpělivosti. Charlie se pozvolna vzpamatovával a život se dostával do jakéhosi nechutného, nesympatického stereotypu.

Nijak zvlášť ji netrápilo, že Edward dva týdny po jejich prvním setkání chyběl ve škole a když se vrátil, snažil se s ní mluvit. Ona s ním totiž mluvit nechtěla. Nejdřív se odvrací, pak zas lísá, no ať si trhne...

Jednou za čas se jí stávalo, že na ni smrt Renée dolehla plnou vahou – to pak nedokázala nic, jen se bezmocně choulila do klubíčka a brečela. Snažila se to překonat, být silná, dokonce si nadávala, proč se s tím sakra nedokáže poprat, ale bylo to marné.

***

První den následujícího měsíce nezačal hezky.

Byla to zase středa, kdy s Edwardem musela sdílet stejnou lavici při Biologii, a on chtěl očividně obnovit sé pokusy o navázání hovoru, které předtím vzdal.

„Ahoj,“ usmál se na ni, jen co si vedle něj sedla. Její jediná reakce byla: „Hm.“

„Jak se dnes máš?“ pokračoval a oči mu hořely zájmem. Měl divné oči – měnily barvu. Nyní se zdály nazlátlé, skoro až topazové, kdežto jindy byly třeba černé, temně hnědooranžové a tak podobně.

„Dá se to,“ odtušila, aniž by se nad odpovědí zamyslela. Navykla si nebýt upřímná, k nikomu.

„To jsi říkala i předtím,“ namítl Edward a svraštil obočí, jak nad tím uvažoval, „ty máš pořád stejnou náladu?“ Viditelně se tomu snažil přijít na kloub.

To donutilo zauvažovat i Bellu – měla se pořád stejně? Možná. Stále stejně strašně. Ačkoliv se před spolužáky tvářila, že už je to lepší, lepší to nebylo. I když... mívala dočasně lepší náladu, když si četla svou knížku. Stále dokola. Nevadilo jí číst to až do zbláznění; použité písmo bylo hodně drobné, mezi řádky se skrývaly mnohem zajímavější věci než napoprvé tušila atp. Dokonce děj sám nebyl jednoduchý a předvídatelný, pohnutky, rozhodnutí a činy různých osob za sebou skrývaly mnohdy spletité osudy... „Nemám pořád stejnou náladu,“ řekla nakonec. Edward celou dobu sledoval emoce, které se jí střídaly ve tváři, ale nechápal.

„A jakou jinou náladu míváš?“ naklonil hlavu ke straně a upřeně ji pozoroval.

„Hm.“ Zamyslela se. Stihne si něco vymyslet, nebo radši vyklopí pravdu? Ale on určitě bude chtít vysvětlení... „Mívám i lepší náladu,“ hlesla.

„A co ti třeba náladu zlepšuje?“ Nezklamal. Chtěl vysvětlení.

„Jedna knížka,“ zamumlala. Tady chtěla hovor utnout. Skoro očekávala, že se jí za to vysměje, protože to muselo znít podivně.

Nadechl se k odpovědi, nebo resp. spíš k další otázce, a v tu chvíli konečně zazvonilo. Do třídy vešel učitel a konverzace skončila.

Tedy... to si myslela Isabella. Doufala.

Jako ve všech jiných předmětech, ani při Biologii nemusela dávat pozor. Z Phoenixu byla hodně napřed, takže předpokládala, že ještě tak měsíc, dva nebo i víc bude zahrnuta starou látkou, co už dávno zná. Neměla tedy žádnou výmluvu, proč neodepsat na papír, jež se před ní objevil.

Na něm bylo napsáno nádherným krasopisem, až nevěřila, že to Edward stihl napsat tak rychle: Jaká je to knížka? A o čem je?

Její písmo se oproti tomu jeho zdálo neuvěřitelně naškrábané, téměř nečitelné a hlavně jí zabralo mnohem víc času napsat svou reakci, než jemu otázku. Nemá nikde napsané jméno. Autora si nepamatuju. Lež. A je o upírech.

Jen co dopsala, papírek zpod její ruky zase zmizel. Učitel si toho neměl šanci všimnout, když to skoro nezaregistrovala ani ona sama. Každopádně si nevšimla problesknutí jedné emoce v Edwardově výrazu, když narazil na slovo „upírech“.

Otráveně si nechala povalovat v hlavě zjištění, že se z hovoru nevykroutila. Neměla sebemenší chuť vyprávět mu o tom.

A jací tam jsou upíři? přišla od něj další zpráva. Nemohla zahlédnout jeho netrpělivost a nedočkavost (jelikož tohle ho doopravdy zajímalo, ještě víc, než její složité myšlenky... což bylo co říct).

Takoví... netradiční, napsala a plánovala skončit, ovšem pak se nečekaně, až sama sebe překvapila, rozhodla překonat lenost a zábrany vůči zbylému světu – trochu se rozepsat. Zhluboka se nadechla a psala dál. Nezabije je probodnutí dubovým kůlem a ani česnek, pousmála se, protože si nedávno dohledala informace o klasickém Draculovi a jeho příbuzných z Rumuska, kteří s jejími upíry nijak nesouviseli, slunce je taky nezabíjí, ale způsobuje, že se jim třpytí kůže... a pak už klasika – bledá kůže, rychlé reflexy, bystřejší smysly a tak.

Dokončila větu a poposunula papír směrem k Edwardovi. Učitel zrovna kreslil něco na tabuli – vůbec nedávala pozor a tak netušila co – a proto si toho opět nevšiml. Náhle se však zarazila uprostřed pohybu a stáhla papír zpátky k sobě. Zapomněla dodat poslední důležitou věc.

Jo a je tam taková nechutná věc... upíři o kterých to je sice ne, ale několikrát tam padne zmíňka o upírech, co pijí zvířata. Nechápu, proč to dělají. No... prostě nechutný.

Tentokrát jasně viděla, jak se zamračil a zdálo se, že je trochu vyvedený z míry.

Tobě se zdá nechutné pít zvířata? Není horší, když pijí lidi? Zabíjejí?

Zmateně si prohlédla slovo, které podtrhl. Co bylo tak zvláštního na zabíjení lidí v rámci přirozených instinktů? Nechápala ho. Ale hovor ji konečně začal bavit, protože si mohla hájit svůj názor. Respektive... objevil se někdo, koho její názor zajímal. Alespoň trošku.

Tak to v životě chodí. Je to jejich přirozenost... pít lidskou krev. To je jako kdyby... ty bys chtěl být vegetarián?

Nyní se viditelně zarazil a nevěděl, co napsat. Na čele mu naskočila vráska a přemýšlel.

Kdybych měl na výběr, zda budu kanibal a nebo budu jíst zvířata, jedl bych zvířata.

Tak to zkus vidět jinak – kdyby ti lidské... maso chutnalo a zvířecí zdaleka tak ne, trval by sis na tom? Kdyby všichni ostatní, co by byli jako ty, jedli lidi, šel bys jinou cestou? Zastavila. Špatný směr hovoru. Ale ne. To je jiná situace. Jíst a pít lidi je rozdíl. A kdo říká, že pijí jen tak někoho? Dobrá, někteří ano, ale dá se zvolit cesta, kdy si vybírají jen zločince, vrahy aj., kteří... si smrt zaslouží.

Netušila, kde se to v ní bere. Takový zápal pro obhájení svých myšlenek a obhájení upírů ze své bible od sebe nečekala. Vůbec nečekala. A taky ji mátlo, proč jí nedělá žádný problém tvrdit, že si někdo zaslouží zemřít.

Vzpomínka se ozvala a zabolela. Renée si umřít nezasloužila.

A kdo posoudí, že si někdo zaslouží smrt a někdo ne? Upíři nejsou bohové, aby to dokázali rozhodnout.

I když psal stále nádherně, zdálo se, že z něj víc a víc promlouvá jeho zuřivější já.

...chápu správně, že ty bys vážně pil zvířata? I když bys tím potlačoval sám sebe?

Ano, chápeš to správně. I upíři mohou žít normální život, zarazil se a chtěl to škrtnout, ale pak za to dopsal, aby se vykroutil: ...ne?

Kdo by si přál normální, obyčejný, nudný lidský život?

Já.

Cože?

Kdybych byl upír. Přál bych si to.

Aha.

Hovor skončil.

5. KAPITOLA >

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přirozená evoluce - 4. kapitola: