Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přirozená evoluce - 6. kapitola

30.04.2010 (18:15) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1217×

< 5. KAPITOLA

Bella:

Můj život se zdál čím dál podivnější. Nic se nedělo... a přitom jsem nic nestíhala pojímat. Nedovedla jsem si vysvětlit, proč pro mě byla taková událost, když jsem mluvila s Edwardem, nezávisle na tom, že jsem to na sobě nedávala znát – a stejně tak nedávalo smysl, že mi bylo jedno, zda se se mnou někdo jiný baví, či mě ignoruje. Proč zrovna Edward?! Působil jako klasický namyšlený týpek, jež si uvědomuje svou krásu a láká na ni holky. I když... možná jsem si to jen vsugerovávala. Co když na mě jeho kouzlo působí taky? Co když hrozí, že se přidám k těm poblázněným dívčinám? Co když se mi líbí?

Ne.

Nic takového... na rozdíl od nich jsem si stála zachovávala nějakou soudnost. Věděla jsem, že na vzhledu nezáleží a láska na první pohled nefunguje. Nač věřit pohádkám. Osoba může být maximálně sympatická, líbit se a tak, ovšem tím to končí. Dál je nutné poznat se a to obvykle trvá hodně dlouho.

Potřebovala jsem se... rozptýlit. Bible mě na čas omrzela (ne, to je špatné označení – zbožňovala jsem ji, pořád, jen mi zrovna neměla co dalšího dát, což ovšem neznamenalo, že bych ji neměla v noci schovanou pod polštářem a že by mě nedoprovázela každý den do školy pro situace, kdy bych se vážně nudila či potřebovala povzbudit), Draculu jsem dopřelouskala, hudby byla dostatečná zásoba, do školy jsem se pořád ještě nemusela učit... zdálo se to skoro zoufalé.

Co mám sakra dělat?!

Zrovna byla sobota, i když jsem si toho moc nevšímala; jediná nevýhoda spočívala v tom, že jsem nemohla zabít pár hodin školou a předstíráním zájmu, jinak mi dny splývaly, data jsem nehlídala a žádné události se stejně neplánovaly.

Zbavovala jsem se času neklidným předcházením po pokoji, mezičímž jsem uvažovala nad jinými a efektnějšími způsoby zabavení se.

Najednou se mi někdo pokusil dovolat – přestože jsem to nikdy nikomu nezvedala. Zvláštní. Jak jsem později zjistila, jednalo se o nějaké neznámé číslo, takže nebylo třeba dělat paniku. Mobil ale vibroval na stole a zdálo se, že pokud ho včas nezachytím, spadne na zem. Rychle jsem se k němu natáhla, avšak díky mé nemotornosti se mi podařilo shodit svůj týdenní kalendář. Otráveně jsem se k němu shýbla na podlahu.

Pád způsobil, že se listy přetočily na jiný měsíc.

Důkladněji jsem si prohlédla, co bylo na konkrétní straně napsáno, protože jsem si nemohla vzpomenout, co bych si mohla červeně zakroužkovávat. Pak mi to konečně došlo – byl to 31. prosinec, den mých narozenin. Za dva měsíce mi bude osmnáct.

Do teď jsem nějaké hloupé narozeniny vůbec neřešila, ovšem ta spojitost... osmnáct let... měla jsem zdědit dům ve Phoenixu a naskýtala se možnost odejít z Forks.

Odejít z Forks?

Z toho odporného, zeleného, vlezlého města?

A od toho odporného, zeleného, vlezlého Edwarda?

Jistě! Klidně ihned!

...své nadšení jsem se však snažila mírnit. Co Charlie? Sice se už dostával do normálu, ale byla jsem si jistá, že si na mě zvykl. Na mou přítomnost, občasné hovory, společné večeře... muselo se to hodně lišit od samoty, jež ho obklopovala do té doby, než... utnula jsem myšlenku.

Do samoty, kterou pocítím, až budu sama ve Phoenixu.

To zjištění mě vyděsilo. Představila jsem si prázdnotu opuštěného domu, věci po Renée, na které již nikdy nesáhne, televizi, u níž se spolu nikdy nebudeme znovu smát... znělo to opravdu strašidelně. Běhal mi mráz po zádech z představy, že bych, byť jen z dálky, viděla dům, kde jsem prožila poslední roky.

Ano. To jsem ještě žila... ne jen přežívala. A neřešila jsem, zda má život nějaký smysl. Vše se zdálo fajn. I přes drobné starosti a problémy, dokázala jsem si užívat...

Proč jsem o to všechno musela přijít?

Po tváři mi stekla slza.

Slunko se sice zkutálelo z poledního trůnu a stíny se pozvolna protahovaly, ale já akutně potřebovala jít ven, na vzduch. Trochu mě pobolívávala hlava a hlavně se mi nepříjemně svíral žaludek díky starostem a smutku. Rozptýlení... tušila jsem, že tam venku nějaké najdu. Nebylo nutné hned se zase opít (ne že bych po své špatné zkušenosti ještě někdy plánovala sáhnout na alkohol), procházka mohla stačit.

Sešla jsem do přízemí, pohodila pár vysvětlujících slov směrem k Charliemu, oblékla si bundu a vyšla do ulic. Světlo se skrývalo za ocelově šedými mraky, které ždímaly svůj obsah na nebohé hlavy obyvatel Port Angeles. Chlad se vlezle dobíval pod moje oblečení, jež mě před ním mělo chránit.

Nebyla jsem si jistá, kam půjdu. Nohy se motaly, kudy se jim chtělo, a já je jen občas zkorigovala, abych uhnula jiným lidem a nenechala se přejet autem.

Překvapilo mě, když jsem se ocitla v opuštěném parku.

Přítmí pod korunami rozložitých stromů lákalo a zároveň děsilo. Pocítila jsem nepříjemnou úzkost, ale přitom jsem se chtěla posadit na lavičku s oprýskaným lakem. Nakonec vyhrála lákavost – dřevo sice na dotek studilo, ovšem já si uvědomila uklidnění, co mě pozvolna naplnilo.

Postupně jsem se zbavila chaosu, jímž jsem tak trochu přetékala.

Snažila jsem se dýchat zhluboka a nic neřešit. Netrápit se, neuvažovat. Potřebovala jsem pauzu od toho bahna, ve kterém jsem se dennodenně topila. Potřebovala jsem na chvíli vyplout nad hladinu, vehnat do plic čerstvý vzduch a s nadhledem se rozhlédnout.

Musela jsem zvážit své možnosti.

***

Po návratu domů jsem se cítila o poznání lépe; respektive... měla jsem dojem, že se mě mé vlastní emoce tak trošku netýkají. Přestala jsem brát vážně i to, co jsem vážně pořád ještě do nedávna brala, bezemočnost zesílila a objevila se nová forma otupělosti. Prostě jsem se, co se vnímání týče, schovala do igeliťáku.

Příčina byla prostá – věděla jsem, že odtud brzo vypadnu.

***

Nikdo:

Život Isabelle připadal hned mnohem veselejší. Dny už nesplývaly, jelikož si hlídala, kolik času jí zbývá do odjezdu. Před Charliem o tom samozřejmě mlčela, ale už si zjišťovala, na jakou střední by ve Phoenixu mohla chodit a zároveň se rozhlížela po nějaké práci; potřebovala si sama vydělávat.

V půlce listopadu se domluvila s ředitelem vybrané školy a zajistila si, že ji vezmou. Naštěstí si nechal vysvětlit, proč nastupuje v půlce roku a zatím ani nechtěl mluvit s otcem.

Co se práce týče, o dva týdny později našla jeden inzerát, kde jakési malé papírnictví shánělo prodavačku na některá odpoledne a víkendová dopoledne. Na rozdíl od kupříkladu květin tušila, že se mezi kancelářskými potřebami dokáže zorientovat rychle, proto na inzerát odpověděla.

Když měla vidinu vlastní budoucnosti zaostřenější, hned se jí snáz usínalo.

A protože s ní Edward celé dva měsíce nemluvil, měla klid dokonce i ve škole. Zbytek spolužáků se smířil s tím, že je poněkud mlčenlivá, vznětlivá a přecitlivělá, takže se ji nepokoušeli rozmluvit a jen vyjímky s ní mluvily, když se jí zrovna povídat chtělo – třeba Angela, Mike a Erik. Tušila, že ti jí budou trochu chybět. Neměla se s nimi bavit vůbec, takhle se k nim zase začínala připoutávat. To ostatní, jako Jessika, Lauren a další, se jí smáli, šířili o ní kdovíjaké pomluvy a tak podobně, proto se těšila, až od nich bude mít definitivní pokoj a rozhodně jí svou existencí nebránili v odjezdu.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přirozená evoluce - 6. kapitola: