Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak 11

10.12.2012 (08:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2764×

Manu se pokusil naposledy vstát, ale bezvýsledně. Pak jeho tělo ochablo a jeho obrysy se rozostřily, dokud nezískaly opět tvar mužského těla. Teprve teď byla poznat všechna jeho zranění. Bez husté srsti mohli zřetelně vidět táhlé modřiny a zdeformovaná žebra. Krvácel z četných škrábanců, takže jeho tělo bylo pokryté směsicí hlíny a krve.

Namáhavě dýchal, snažíc se nabrat síly a dát čas svému tělu zacelit se. Dech se mu však zadrhl mezi rty, když se nad ním objevil stín. V příštím okamžiku mu na hrudi přistála těžká tlapa a on vyděšeně rozevřel oči.

Cítil, že přes ten tlak se nedokáže pořádně nadechnout a panika se mu pomalu vkrádala do pohledu. Přízrak mu jej opětoval svým ledově klidným.

„Ne, prosím ne!“ Quil vyrazil kupředu. Vrávoravě udělal několik kroků k přízraku a prosebně na něj hleděl. On se na něj podíval taky. Zírali si do očí, jako by nepotřebovali slova. Ne, všechno už bylo řečeno. Nic se nedalo vrátit.

Bělostná tlapa se pohnula. Carlisle měl co děla, aby se nevrhl vpřed, když se okolo rozlehl řev. Ostré drápy se zaryly Manu do hrudi a pomalu se zahryzávaly stále hlouběji. Quil měl pocit, že z toho zvuku zešílí.

„Mrzí mě to, tak hrozně mě to mrzí...“ Jeho ústa šeptala ta slova stále dokola.

11.

Řev konečně ustal. Přízrak přenesl znovu pohled k Manuovi a pak na ty tři. Jako by se v jeho netečném pohledu zablesklo znechucení k tomu všemu. Konečně však jeho tlapa zmizela. Do země zabubnovala sprška hlíny, když se prudce odrazil a vyrazil pryč. Quil se okamžitě vrhl ke svému vnukovi. Sklonil se nad ním a roztřesenými prsty mu odhrnoval vlasy z tváře.

„Budeš v pořádku, už je to dobré,“ šeptal jemu i sobě.

Carlisle ho musel odstrčit, aby se k němu vůbec dostal. Rychle obhlédl mladíkovo tělo. Ztratil velké množství krve a měl několik zlámaných kostí, ale ačkoliv měl tělo poseté ranami, nebyly příliš hluboké a jeho tělo se s nimi už snažilo vypořádat.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Když jej konečně donesli ke Quilovi a pořádně ošetřili, zůstal nad ním Quil vysíleně sedět. Padla na něj všechna ta tíha a únava.

Carlisle věděl, že právě není nejlepší okamžik, ale musel dostat odpovědi.

„Mohli bychom si promluvit?“

Quil jen přikývl, jako by věděl, že to přijde. Zvedl se a vykročil ke dveřím.

„Já to chci slyšet taky,“ zastavil je chraptivý hlas.

Quil se zatvářil odmítavě.

„Ne tohle...“

„Co ti bylo líto?“ nedal se jeho vnuk umlčet.

„Manu, já ne...“

„Nejsem slepý. Celou dobu jsem viděl, jak tě ničí. Musel jsem přihlížet, jak nemůžeš v noci spát. Cítil jsem tady tu tíseň pokaždé, když se tu objevil. Viděl, jak tě to zabíjí.“

„Prosím,“ zašeptal zmučeně Quil.

„Když tu byl naposled, málem tě to zabilo,“ trval si tvrdohlavě na svém. Chtěl konečně znát odpovědi. Vždy si myslel, že ten vlk je nějaké monstrum, ale najednou si nebyl jistý, co je vlastně zač. Musel to vědět.

Edward s Carlislem to vše bez dechu poslouchali.

„Chtěl jsem ho zabít, dát ti konečně pokoj. Teď, když už jsem členem smečky. Doufal jsem, že budu dost silný.“ Sevřel čelist, když si na to jen vzpomněl. „On ale není jako my. Proč? A proč jsi říkal, že je ti to líto?“

Quil se šoupavě vydal zpátky pokojem.

„Protože jsme to stvořili,“ hlesl tiše s hlavou skloněnou.

Pokojem se nesly jen šouravé kroky a pak zavrzání matrace, jak Quil ztěžka dosedl na postel vedle svého vnuka.

„Mysleli jsme, že to tak bude nejlepší, že děláme správně.“ Rozhlédl se po ostatních, jako by je chtěl přesvědčit, že to tak opravdu bylo. Ti se však vzmohli jen na němý úžas. „Nikdo o nás nesměl vědět, zvláště mimo náš kmen...“

„Chceš mi tím říct, že to tam venku byl člověk? Obyčejný člověk?!“ Manu se nevěřícně pokusil vzepřít na lokti, ale Carlisle ho zatlačil zpátky. Nedokázal to pochopit. To, s čím se dnes utkal, by nemělo vůbec existovat.

„Pomocí vlčí krve lze přeměnit i obyčejného člověka. Byla potřeba celé smečky, ale všichni jsme věřili, že je to správná volba.“

„A on s tím jen tak souhlasil? Věděl vůbec čím se stane?“ Carlisle nedokázal mlčet. Přeměna pro ně byla jen krajní nouzí, ale tohle?

Quil uhnul pohledem.

„On to nechtěl,“ hlesl vyděšeně Manu. Začínal chápat, proč to jeho dědu tak dlouho tíží. Proč to tížilo je všechny.

Quil sepjal třesoucí se ruce. Věděl, že když už to začal, musí to už dovyprávět až do konce.

„Celé se to zvrtlo,“ hlesl nešťastně. „Všechno probíhalo, jak mělo. Horečka, která přeměnu vždy doprovází, už zachvátila celé tělo, když...“ zadrhl se a zhluboka nedechl. „Nikdy na ten řev nezapomenu.“ Ruce mu zatěkaly, jako by si ještě teď chtěl zakrýt uši. „Zmítala se v agónii a nikdo z nás netušil, co dělat, co se to s ní děje. Řvala bolestí, dokud jí nevypověděly hlasivky.“

Quil si skryl tvář v dlaních.

„Trvalo to celý den. Snažili jsme se ji držet, ale nešlo to. Její tělo začínalo být příliš silné a nápory bolestí pořád neustávaly. Slyšel jsem, jak jí to lámalo kosti. A pak...“ Sundal ruce z tváře. „Pak si Jake všiml, že má naprosto ledovou paži. Zachvátil nás děs, že... že...“ zavrtěl hlavou. „Ona to cítila taky, jako šílená si drala paži do masa. Jenže ono se to šířilo dál, dokud v ní ještě trocha horkosti zůstávala, dokud jí tlouklo ještě srdce... A pak bylo po všem.“

Zahleděl se před sebe do tmavé podlahy, jako by ji stále před sebou viděl.

„Nehýbala se, srdce jí přestalo bít, nedýchala. Mysleli jsme, že jsme ji zabili...“

Edward přešel k němu a klekl si, aby mu musel hledět do tváře.

„Co se stalo?“ zeptal se opatrně, ale naléhavě.

„Probrala se.“ Z jeho hlasu bylo znát, že to stále ještě nechápe.

„V prvním okamžiku se nám všem ulevilo, ten pocit nejde ani popsat. Jenže pak... to co se z ní stalo...“ Sevřel pevně víčka. Vyčerpávalo ho to. Všechny ty vzpomínky.

„Co je zač?“

Quil s povzdechem vzhlédl k Manu.

„Nevíme jak, ale měla v sobě něco upířího. To bylo to, proč proměna neproběhla, jak měla. Bojovalo to v ní. Ta zuřivost mezi našimi druhy se střetla v jednom jediném těle. Ta agónie v ní zabila poslední stopy lidskosti a zbyly jen pudy obou našich druhů.“

Pohlédl na Edwarda a Carlisla.

„Představte si jen čistě to, co tvoří naše dva druhy beze stopy lidské části a budete vědět, co je zač.“

Rozhostilo se naprosté ticho.

Quil sklonil hlavu a zabořil tvář do vrásčitých dlaní.

„Snažili jsme se ji hlídat, ale nešlo to. Krvelačnost bylo to jediné, co ji pohánělo,“ roztřeseně se nadechl. „Jen chvílemi polevovala. V těch chvílích prosila o jediné, chtěla ať ji raději zabijem. Nešlo to.“

„Doufali jste, že časem zuřivost opadne,“ odtušil Carlisle.

Quil zvedl hlavu a trpce se usmál.

„Ne, věděli jsme, že tohle už změnit nejde. Nedokázali jsme to. Nejde ji zabít. Zkoušeli jsme to zas a znovu. Jake málem zešílel. Ale to postupně asi my všichni.“

Jeho oči se zahleděly do před sebe, jako by to znovu viděl. Jeho unavená mysl se toho obrazu nikdy nedokázala zbavit.

Quil se namáhavě zvedl a podepřel o pelest postele. Bylo řečeno všechno co bylo potřeba. Celá ta bolestná minulost. Potřeboval si odpočinout. Teď když to konečně netíží jen jeho, třeba bude spát o trochu klidněji. Předal to dál, na další svou generaci.

„Nenávidí nás?“ zastavil jej ještě Manu. Nikdo z nich by se tomu nedivil.

„Ano,“ přikývl, „ale zároveň jsme to jediné, co jí zbylo.“

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Stála v koruně stromu a po rtech jí pohrával chladný úsměv. Slyšela každé slovo. Quil tajil pravdu téměř celý svůj život. Teď ji znal i jeho vnuk. To za co se styděl a co mu nedávalo celou tu dobu spát.

A věděli to i oni. Bylo to už dávno. Neměla v úmyslu se znovu zaplétat do jejich života, ale jak jde vidět, tak bude muset své rozhodnutí přehodnotit. Byli jí stále blíž a bylo vlastně jen otázkou času, kdy zjistí celou pravdu.

V netečných očích se jí zaleskla nedočkavost toho okamžiku.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak 11: