Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 11

06.05.2010 (12:45) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2654×

„Přijely jste samy. To je příjemné, čiší z toho, že nám Carlisle důvěřuje. A Elien tedy také.“

Myslím, že mě nenaučili žádná slova, která by popsala, jak moc oslizlý Matthew  byl.

Chtěla jsem se otočit na Rosalii, ale pořád u mě stál Brad a třímal moji ruku.

„Možná byste mohl pustit mladé Anně její dlaň, jsme po cestě unavené,“ objevila se Rosalie vedle mě a zabodla oči do Brada.

„Ah, ovšem. Omlouvám se, musím si dávat pozor.“

Rosalie se ušklíbla a chytla mě za loket. Po zádech mi přeběhla armáda mravenců a natočila jsem k ní hlavu. Poprvé za tu dobu, co se známe se mě dotkla.

„Bratře, přestaň se tak úlisně smát a ukaž dámám, kde si mohou po cestě odpočinout,“ otočil se Brad k Matthewovi a ukázal mu směrem ke dřevěným schodům.

Rozešly jsme se pomalu za bratry, Rosalie mě plavně předešla a zašeptala ke mně:

„Vždycky za mnou, věř mi.“

Pomalu jako vyděšená víla jsem šlapala po schodech a pokukovala po dvou bratrech, kteří už šli nahoře pod stříškou. Brad se na mě koutkem podíval a potěšeně se usmál. Pohledem jsem uskočila na schody a pozorovala, jak moje boty naráží na zašpiněné dřevo.

„Básník by tady ten hrad nazval rájem chlípnosti,“ řekla mi Rosalie, když jsem seděla u ní na posteli a ona se prohrabovala svými šaty.

„To snad ne,“ zakroutila jsem hlavou a nevěřícně se usmála.

„Tak to ano, holčičko,“ zaostřila hlas a odešla k truhle, „ty je neznáš jako já. Drž se od nich dál, jinak nebudeš počestná, až se vrátíš domů.“

Do tváří mi stoupla červeň.

Rozhlížela jsem se po jejím pokoji a pozorovala černé pavouky v rozích. Na novém místě se vždycky cítím nejistě a všechno je pro mě až moc cizí. Podívala jsem se zpět na Rose, která stála u své skříně a dopadla na mě kapička jistoty, že je tu alespoň někdo, koho znám. Najednou mi na jazyku zatančila touha se zlatovlasé krásky zeptat, proč se se mnou tak z ničeho nic baví.

„Rosalie?“ zvedla jsem k ní hlavu.

Překvapeně se na mě otočila.

„Ano?“

„Víš, promiň. Jenom mi přijde zvláštní, že… Že se mnou mluvíš.“

Rosalie si odfoukla vzduch a pomalu ke mně došla svou taneční chůzí. Posadila se ke mně na postel, zašustěla látka jejích šatů.

„No… Nepočítej s tím, že budeme kamarádky jako z ocele, ale možná už se nemusíme trápit dorozumíváním beze slov. Nebo jsi proti?“

Otočila jsem se k ní a viděla její brilantně vykreslené obočí nadzvednuté.

„Ne, je to příjemnější.“

Nastalo ticho, slyšela jsem svůj dech, naopak kdybych zavřela oči, o Rosalii bych vůbec nevěděla.

„Taky si myslím,“ řekla po chvíli, „že když mi tě svěřili do péče, bude jednodušší s tebou mluvit.“

Odkývala jsem jí to a zvedla se k odchodu.

„Neměla jsem nic proti tobě, ani jsem tě neznala,“ proletěl její hlas náhle vzduchem a zastavil mi ruku nad klikou.

„Dlouho jsme žili všichni pohromadě, Carlisle s Esme, já a Elien jako sourozenci,“ pokračovala.

„Říkal ti Elien snad o tom, jak…. Jak to s námi vypadá?“

Říkal, říkal mi o tom, když se snažil být se mnou a já jsem dělala, že ho nevidím. Dozvěděla jsem se, že Rosalie a Elien nejsou praví sourozenci, postupně do rodiny přišli. Carlisle s Esme spolu žijí opravdu, jako manželé. Carlisle mi říkal, že upíři nikdy neumírají a léta prožitá na tomhle světě jim na těle nezanechávají žádné stopy. Při té představě se mi stáhlo hrdlo, jednou se já stářím přikloním k zemi, každý rok mi nožíkem do tváře vryje novou vrásku. Ale Elien zůstane navždycky takový, jako je teď.

A pak mě napadlo, jak je možné, že se Rosalie s Elienem nedali dohromady. Přece se jeden druhému navzájem museli moc líbit. Já vím, že já jsem se Elienovi také nevrhla kolem krku, i když se mi líbí. Ale mě spoutává strach a, a…. Prostě Rosalie tuhle starost nemusela řešit.

Neměla jsem se koho zeptat, ale teď bych se zeptat mohla.

„Říkal mi o tom. Můžu se tě na něco zeptat?“

„Mám se bát?“ usmála se.

„Víš, když nejste sourozenci, proč nejste spolu jako pár?“

Rosalie se na mě potutelně usmála a opřela se o ruce za zády.

„A proč bychom měli být?“

„No, co vám v tom bránilo? On se ti nelíbí? Já si nedokážu představit, že by ses mu nelíbila ty.“

Rosalie se kouzelně zasmála a zakroutila hlavou.

„Možná, že ten můj vysoký věk mě naučil jednu věc. Ty budeš mít výhodu, tobě to rovnou povím. Copak láska závisí na vzhledu?“¨

Dívala jsem se na ní ztuhle a nevěděla, co odpovědět.

„Myslím, že ne. Ale… Pochop, že mi to vrtá hlavou.“

„Elien není pro mě, já ho nemiluju. A on mě taky ne. Stali jsme se silnými přáteli, ale to je všechno.“

Odkývala jsem jí to a začala se cítit trapně a ani jsem nevěděla proč.

„S tebou je to ale jiné.“

Otočila jsem se k ní a lekla se. Hlavou mi proběhla myšlenka, že mluví o Elienovi, ale rychle jsem jí zahnala, aniž bych přemýšlela, proč to dělám.

„Jak to myslíš?“

„Neříkej, že to nevidíš. Elienovi už nejsi lhostejná.“

Nastala trapná chvíle ticha, Rosalie mě s úsměvem pozorovala a já procházela všechny patra ve svojí hlavě, abych našla vhodnou odpověď nebo změnu téma. Čím déle jsem ale přemýšlela, tím více se mi tam rozléhala Rosaliina slova. Díval se na mě jinak, mluvil se mnou jinak, a když jsme odjížděli….

„No, zpátky k tomu, co jsem ti chtěla říct. Neměla jsem nic proti tobě jako tvojí osobě. Jenže jsi přišla ty, vzala si Eliena, i když z donucení,“ dodala, když viděla, jak se nadechuju, „ a já jsem se ocitla sama. Carlisle měl odjakživa Esme a já a Elien jsme byli něco jako malá parta, která si se vším pomáhala a řešila svoje problémy navzájem. Elien na mě nezapomněl, ale sám si v hlavě řešil… tebe a… Prostě už jednoduše nešlo, abych byla jediná, kým se zabývá. Byly jsme najednou dvě. Když už máme tu hodinku pravdy, „řekla a usmála se na mě, „tak se přiznám, že jsem se cítila odstrčená a chvíli tě za to nenáviděla. Nesmíš tomu rozumět tak, že mě všichni odstrčili, byl to přirozený vývoj situace ale trvalo mi, než jsem si zvykla. Chvíli jsem tě nesnášela, to je pravda, ale časem mi došlo, že ani ty nejsi spokojená,“mlčela jsem.

Cítila jsem, že by bylo správně, abych něco řekla, ale nevěděla jsem co.

„Jdi se převléct, za chvíli půjdeme k obědu,“ řekla nakonec  Rose.

„A-ano,“vystřelila jsem z jejího pokoje a zapadlo do toho svého.

Proč mi ale neřekne, že mě má rád? Ale o čem tu mluvím, tohle ještě neznamená, že mě má rád. Nemohla jsem se té vtíravé myšlenky zbavit a jako ovládaná loutka jsem si zavolala služebnou, aby mě převlékla. Přiběhla velmi mladá dívka a usmívala se jako sluníčko. Oblékla mě do šatů, staré uložila, poklonila se a odcupitala zpátky. Ještě jsem chvílí čekala a přemýšlela nad tím, co mi Rosalie řekla. To, že mě neměla ráda, jsem věděla, i když mi myšlenka, že překrásné Rosalii může vadit někdo jako já přišla víc než směšná. Ale co si mám myslet o Elienovi?

„Paní, oběd se podává,“uslyšela jsem za dveřmi.

„To je v pořádku, můžete jít,“ozvalo se rázně.

„Ale…“

„Ne, řekla jsem, abyste šla,“ Rosalie uměla být tvrdá.

Vešla ke mně do pokoje a za zavírajícími se dveřmi jsem zahlédla překvapenou tvář služebné.

Pohlédla jsem na Rosalii a zarazila se. Rose se mračila, tvrdě semkla čelisti a zašeptala.

„Drž se u mě, od teď už pořád.“

„Ale Rose, už jsi mi to říkala několikrát,“zakroutila jsem hlavou a usmála se.

„Teď není čas na hrdinství,“zasyčela ke mně a mě zatuhly rysy ve tváři.

Vypadala vážně nebezpečně, tak jsem jen přikývla.

„Tohle mi nikdo neřekl!“ zasténala a instinktivně vydechla.

„Co se děje?“ ptala jsem se jí.

„Na obědě bude ještě někdo, někdo, o kom jsem nevěděla . Pro pána Boha!“

„Rose, co se děje?“ cítila jsem, jak mě prostupuje panika.

„Nezvaný host. Ne, neboj se,“ dodala hned, když mě viděla, „nic se ti nestane, jenom jsem s ním nepočítala.“

„No tak, Rose!“ vykřikla jsem a přilepila se na ni očima.

„Je tu upír, ucítila jsem ho až teď,“ řekla a pozorovala mě.

Přechroupávala jsem, co mi řekla a snažila se dýchat. Možná bych měla být v klidu, když už jsem na upíry zvyklá, ale každý nový mi nahnal strach. V duchu jsem děkovala za Rosalii.

„Znám ho, jmenuje se Andrew a… On se neživí zvířecí krví.“

Zastavilo se mi srdce, jakoby se snažilo nehnat mojí krev dopředu, aby ji ten nový necítil, aby mě tu nenašel. Napadlo mě, že půjdu spát k Rosalii do komnaty, lehnu si klidně na zem, jen abych byla s ní.

„Ale tobě neublíží,“přiběhla ke mně, „on je zvyklý na přítomnost lidí. Napíšu hned večer dopis domů, všichni přijedou jako na povel.“

Jen jsem to slepě odkývala a upnula jsem se k tomu, co řekla, jako k jediné možnosti, jak se zachránit.

„Teď už musíme jít,“ řekla a zatahala mě za ruku.

Došlo mi, že s ním budu muset obědvat a vrhla jsem na Rose vyděšený pohled.

„Pořád vedle mě, ano?“

„Ano,“ zachraptěla jsem a polkla.

Scházeli jsem s Rose schody a pomalu se blížili k sálu, odkud už vonělo jídlo. Rosalie mě pevně držela za loket a šla trochu přede mnou.

„Aaaaah, už jsou tu,“ zahlaholil Matthew a ukázal nám ke stolu.

„Určitě jste si všimli, že tu máme ještě jednoho hosta.“

Ukázal vedle sebe. Na židli seděl mladý muž, měl dlouhé světlé vlasy až po pas, ostré rysy a ze špičaté brady mu vysely dlouhé vousy v barvě vlasů spletené v copánek.

„Jmenuje se Andrew a bude tu po celou dobu vaší návštěvy.“

Nutně jsem si musela představit, jak mu asi vadí ta dlouhá bradka, když…jí.

„Těší mě, milé dámy,“ vstal Andrew a přišel k nám.

Rosalie mě zmáčkla ruku, až jsem sykla, Andrew se usmál.

„Drahá Rosalie, neubližte té maličké,“ zašeptal, když se skláněl, aby jí políbil ruku.

Rosalie si odfrkla a probodla ho zlým pohledem. Pak se Andrew otočil ke mně. Pleť měl matnou a hebkou jako letní mráček, nebo jako Rose, jako Esme a taky jako Carlisle a… jako Elien.

„Vás neznám, má milá, prozradíte mi vaše jméno?“ zalkla jsem se nad měkkostí jeho hlasu.

„Anna, Anna Cullenová,“řekla jsem a poklonila se.

„Nemusíš se klanět,“ zašeptala Rose.

Adrew se na ní otočil a s falešným úsměvem promluvil.

„Cullenová. Takže počítám, že jste žena Eliena. I on už našel někoho, s kým se dělí o štěstí? Ale co ty Rose, pořád tak sama?“ celou dobu mluvil jenom k ní.

Rosalie bojovně sevřela pěst a zavrčela.

„Nech nás projít ke stolu, máme hlad.“

„Já taky,“ zhřměl zlověstně a zúžil oči.

Zalapala jsem po dechu a vrhla záchranný pohled k Rosalii. Andrew se ke mně otočil a usmál se.

„Snad nemáte strach. Dovolte mi, abych vás doprovodil k vaší židli,“ řekl mi a nastavil mi dlaň.

Podívala jsem se na Rose, za námi cinkaly příbory a bavili se tam ostatní, bylo tu živo. Rose mi jemně naznačila, abych přijala a pustila mě. Lekla jsem se, ale naznačila mi, že půjde těsně za mnou, nikomu nesmí být nic nápadné.

Chopila jsem se ledové dlaně Andrewa a dívala se do země. Dovedl mě k židli a odsunul ji mě i Rose. Sedl si po mé levé straně a po pravé si sedla Rosalie. Stáhl se mi žaludek a bylo mi jasné, že se znovu nenajím v klidu.

„Už jsi se poznal s Annou?“ zachraptěl skrze víno Matthew a naklonil se k Andrewovi , „je rozkošná, že?“

„Ano, to je,“ řekl Andrew a napil se.

„Ale není tu pro vás, pánové,“ řekla koketně Rose, ale já jsem poznala, jak to myslí.

„Škoda,“ ozvalo se odnaproti.

Pohlédla jsem přes stůl a uviděla Brada, úplně jsem na něj zapomněla. Vedle sebe jsem uslyšela uchechtnutí. Andrew pozorně sledoval Brada.

Jedla jsem s jehlami v žaludku a pořád si hlídala svojí levou stranu. Ustrašeně jsem sledovala Andrewa a připadala si vedle něj malá jako mraveneček vedle stromu. Rosalie do sebe pracně nasoukala celou večeři a ušklíbla se.

„Nechutná?“ naklonil se Andrew a usmál se.

„Ne, bylo to báječné.“

Zvedla jsem se a uklonila se. Všichni muži se zvedli se mnou a překvapená Rosalie je následovala.

„Jsem unavená, doufám, že mě omluvíte.“

„Jistě,“ řekl oslizle Matthew.

Jeho bratr obešel stůl a uchopil mě za ruku, políbil její hřbet, jeho černé vlasy mě zašimraly na prstech.

„Dobrou noc,“ řekl a ustoupil, pak políbil ruku Rose.

Andrew se uklonil a zašeptal: „Sladké sny.“

Na Rose se jenom laškovně usmál.

Otočila jsem se na podpatku a vyšla ze sálu, hořely mi tváře, třeštěla mi hlava, v zádech jsem cítila nebezpečí a nohy mě hnaly pryč.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Rose.

„Zatím,“ zašeptala jsem a hnala se kupředu.

Došly jsme ke komnatám, otevřela jsem dveře a otočila se v nich na Rose. Bojovala jsem s touhou se jí zeptat, jestli nemůžu spát u ní.

„Dobrou,“ řekla jsem nakonec a pomalu za sebou zavřela.

Sedla jsem si na křeslo a zhluboka dýchala, srdce mi bušilo do hrudníku a pálily mě oči. V den, kdy se král rozhodl, že se provdám za Eliena, mi zpečetil život. Dostal nápad a teď už o něm ani neví, ale mě se zhroutilo úplně všechno a teď mi bylo ještě hůř než včera. Napadlo mě, že bych si poprvé v životě přála, aby tu byl Elien se mnou, cítila bych se víc v bezpečí.

Seděla jsem takhle ještě chvíli, ale pak se mi klížily oči. Snažila jsem se jim odporovat, protože zůstat vzhůru bylo bezpečnější, ale nešlo to. Nakonec jsem se svalila na postel a snažila se alespoň neusnout, ale tělo pomalu usínalo a mysl začala utíkat někam do cizí země. Už jenom trochu jsem vnímala komnatu, skutečnost a neskutečnost se potkaly a začaly si spolu hrát,měnily se, míchaly, vyměňovaly se a měnily mi všechno, co jsem prožila.

Ťuk,ťuk.

Vymrštila jsem se na posteli a udýchaně prolétla očima místnost okolo. Všude byla tma.

Ťuk,ťuk.

Znovu, stáhl se mi krk, někdo klepal na dveře.

„Anno, to jsem já, Rose,“ uslyšela jsem a sevření povolilo.

Vyskočila jsem z postele a přeběhla ke dveřím. Rychle jsem otevřela dveře a měla pocit, že i pokoj za zády je nebezpečný a rychle sem musím vpustit Rosalii. Rosalii se za dveřmi rty roztáhly do širokého úsměvu a zakroutila hlavou.

„Víš, slyším teď svojí chůvu,“ začala a sklopila víčka, „copak se mladá dáma může válet v posteli v denních šatech?“

Koukala jsem na ní a vůbec jsem ji nechápala. Srdce mi bušelo a hlava se točila.

„Už jsi usínala, viď?“zeptala se najednou Rose a zatvářila se nešťastně.

„Ne, já...,“ zavrtěla jsem hlavou a zbrkle se usmála.

„Chtěla jsem ti nabídnout, jestli nechceš dnes v noci přespat u mě. Vím, že je to zvláštní, ale bylo by to jen pro dnešek.“

Ani vteřinu mi netrvalo, než jsem jí to odsouhlasila.

„Tak pojď,“ řekla mi a odešla směrem k sobě.

Zavřela jsem za sebou dveře a následovala ji.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 11: