Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 12

07.05.2010 (12:00) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2585×

Rosalie:

Anna spala neklidně, ale neprobudila se ani jednou. Celou noc jsem si četla u okna a poslouchala praskot dřeva v krbu. Bolelo mě u srdce, už jsem doufala, že ho nikdy neuvidím.

Ráno Anna vstala a poděkovala mi. Odešla k sobě do komnaty a převlékla se. Hlídala jsem jí jako oko v hlavě celou snídani a sama se snažila udržet si klidnou tvář. Po snídani jsem poslala Annu k ní do komnaty a řekla jí, ať tam čeká, dokud pro ni nepřijdu. Počkala jsem si na Andrewa před sálem.

„Andrew?“ řekla jsem mu, když vyšel.

„Vím, že tu jsi. Copak, chceš se mnou mluvit, perličko?“ přistoupil ke mně moc blízko a kouzelně se usmál. Byl pořád krásný stejně, jako když před tolika lety odcházel. Pohladil mě po tváři a já cítila, že ví, že mi tohle tolik chybělo. Ale on byl padouch a křivá povaha, nemohla jsem si teď dovolit ztratit hlavu.

„Jsi překrásná,“ zašeptal a políbil mě na čelo.

Potom na špičku nosu a pak lehce se vmáčkl do mých rtů. Zašimralo mě v břiše a ucítila jsem jeho vůni.

Odtrhla jsem se. Už mu to nikdy nedovolím znovu.

„Chci s tebou mluvit, ne se líbat,“ odsekla jsem a odstoupila.

„No,“ opřel se o zeď a uculil se, „ nevypadalo to tak.“

Zlostně jsem nad ním zakroutila hlavou a otočila se.

„Kam jdeš?“

„Do zahrady, tady s tebou mluvit nebudu.“

Rozešel se za mnou a pobrukoval si. Parchantě, zpíval písničku, kterou jsem tak milovala. Nenáviděla jsem ho tím víc, čím mi připomínal, proč jsem se do něj zamilovala.

Zastavila jsem se pod opadanými stromy v malé zahrádce pod věží, Andrew ladným krokem došel přede mě a pořád se jistě usmíval.

„Co chceš?“ vpálila jsem mu do tváře.

„Musím vždycky něco chtít, když jsem ti nablízku?“

Otočila jsem se k němu zády a instinktivně sevřela víčka, protože jsem čekala, že se mi z očí vyroní slzy. Týral mě jako psa a moc dobře o tom věděl. Sebrala jsem všechnu odvahu a otočila se k němu zpátky, musím mu oplatit stejnou mincí, jakou mi platí on.

„ Ještě pořád jsi to nestrávil?“ zeptala jsem se a kroutila hlavou.

Andrewovi se zlostně zúžili oči, úsměv mu zmizel z tváře a ostré rysy se ještě zaostřily. Spustil ruce k tělu a udělal krok dopředu.

„Zacházela si se mnou jako s hadrem a to ti neodpustím!“ zasyčel.

„Nezacházela bych s tebou tak, kdybys nepodvedl Carlislea a tím i mě!“ zařičela jsem.

„Ale, ale, nevěděl jsem, že jsi tak vztahovačná!“

Nechápala jsem, co po mě chce. Chce mě snad znovu trápit? Celá záležitost byla dávno uzavřená, myslela jsem, že s jeho mizícími zády zmizí postupně i to neštěstí.

„Nějak jsi zmlkla, krásko,“ zašeptal tiše a probodával mě očima.

„Ty zmetku!“ šeptala jsem, „ vloudil ses ke mně a předstíral, že mě miluješ, jenom aby ses dostal ke Carlisleovým spisům a donesl je té zrůdě!“

Zhluboka jsem dýchala a cítila, jak mi v hlavě stoupá chuť ho uhodit. Odplatit mu to, jak mě nechal trpět!

„Jenže já jsem musel! A kdyby tě to zajímalo, tak ta zrůda si mě potom, co jste mě ty a tvoje povedená rodinka vyhnali, našla a týrala mě tak, že si to ani nedokážeš představit. Přál jsem si, abych vypustil duši a zachránil se tak. Jenže upír nikdy neumírá, to jistě víš.  Nemůžu ti to zapomenout,“ zašeptal zhrzeně a podíval se do země.

Nad představou, že ho týrali se mi udělalo mdlo. Ještě pořád k němu něco cítím a moje duše to neumí popřít.

„Já tobě taky ne,“ řekla jsem nakonec a vydechla.

„Zachoval ses jako zloděj,“ třásl se mi hlas, „kdybys jenom naznačil, mohlo se s tím něco udělat…“

„A co?“ skočil mi do řeči, „kdybych vám řekl jenom slůvko, zjistil by to a zabil by mě. Je pravda, že to by bylo jednodušší, než to, co jsem prožil potom.“

Andrew měsíc předstíral, jak mě miluje a já jsem se v něm utopila. Jenže pak ho jednou našel Carlisle, jak se mu přehrabuje v jeho spisech o jedné mladé ženě, která se dostala té zrůdě pod ruku a on jí chtěl udělat sobě rovnou.

„Carlisle ji neměl léčit,“ zašeptal.

„Proč?“

„Té tvojí zrůdě se to moc nelíbilo,“dořekl.

Carlisle tu ženu nezachránil, už nebyla možnost.

„Takže jsi tu na jeho popud? Budeš se mstít?“ řekla jsem kysele a pozorovala ho.

„Za něj? Ne, ten si to s vámi vyřídí sám. Já jsem tu za sebe,“ zašeptal zlostně a otočil se.

„Co chceš dělat?“ vyhrkla jsem.

„Ještě ráno jsem nevěděl, ale teď už mám jasno,“ řekl a vydal se zpátky do hradu.

Slunce zakryl mrak a polil zemi šedým stínem. Zvedl se vítr a já jsem s malou duší pozorovala Andrewova záda a připomnělo mi to den, kdy odcházel. Srdce mi krvácelo, ale nemohlo to být jinak, už jsem mu potom nevěřila. Potom, co se ukázalo, že je spolčený s Tarrenem.

Tarren byl nejhrůznější z nás. Ti, co pili lidskou krev a zabíjeli byli proti němu beránci. On zabíjel pro svojí potěchu, děsil lidi ještě předtím, než si z nich udělal večeři. Vyžíval se v jejich utrpení a Andrew tu pro něj sháněl papíry!

Musela jsem muset napsat Carlisleovi, aby okamžitě přijeli a musím za Annou, teď hned!

Rozeběhla jsem se k hradu a první, co jsem udělala bylo, že jsem zaklepala Anně na dveře. Celá vyděšená mi chudinka otevřela a div se mi nevrhla kolem krku, ptala se, co se stalo.

„Nic,“ řekla jsem jí.

„Dnes v noci by sis znovu mohla lehnout ke mně. Nevadí ti to?“ zeptala jsem se a pozorovala jí.

Nedovolila bych, aby se jí něco stalo, i kvůli ní, ale kvůli bratrovi hlavně. Svěřil mi jí do rukou.

Zamrkala a vyvalila na mě oči, bála jsem se, že odmítne.

„A tobě to nebude vadit?“ zeptala se rychle.

„Ne, budu radši,“ řekla jsem a usmála se.

Anna to odsouhlasila. Zavřela jsem za sebou dveře a sedla si u sebe v komnatě ke stolu.

Drahý Carlislee,

vím, že se to nehodí, ale věř, že bych tě nežádala, kdyby to nebylo naléhavé. Mohli byste, prosím, přijet co nejdříve? Už včera bylo pozdě. Jedná se o nás všechny, nechci Ti podrobnosti sdělovat v dopise, ale až z očí do očí. Přijeďte rychle, ještě jednou prosím.

Vaše drahá Rosalie

Složila jsem dopis a zakapala ho voskem. Vtiskla jsem do něj svůj prsten a odnesla ho Matthewovi.

„Matthew, mohl bys, prosím, poslat tenhle dopis mému otci?“ usmála jsem se na něj a viděla, jak se mu podlomila kolena.

Je skoro až nebezpečné, jak se dají muži ovládat, pomyslela jsem si povrchně a podala mu list.

„Samozřejmě, ještě dnes vyrazí posel,“ řekl a až oslizle lísavě mi políbil ruku.

A je skoro až odporné, jak se někteří nechají svými touhami ovládat.

Anna:

Venku se stmívalo, svlékla jsem se do spodničky a čekala na Rose. Za chvíli někdo zaklepal.

„Anno, můžu?“ zeptala se a otevřela dveře.

„Jsi připravená?“ usmála se.

„Ano… A opravdu ti to nevadí?“ zeptala jsem se a doufala, že odpoví ne.

„Ne,“ spadl mi kámen ze srdce.

Odešly jsme k ní do komnaty. Rosalie si znovu sedla ke krbu a já si vlezla k ní do postele.

Celý večer mlčela a já se začala pomalu propadat do říše snů.

Seděla jsem na židli u okna a dívala se střídavě na jehlici a ven.  Stmívalo se a já jsem se cítila zvláštně krásně. Náhle jsem ucítila letmý dotyk na krku. Vymrštila jsem hlavu před sebe, kde jsem očekávala Eliena. Ale nikdo tam nebyl. A další dotek, cítila jsem jasně klenuté rty, pak jemně přitlačili a mě se sevřelo hrdlo. Jehlice mi vypadla z ruky a cinkla o kamennou zem.

„Aaaaah,“ vzdychla jsem a vztyčila k neznámému ruku.

Zabořila jsem prsty do jeho vlasů a pohrála si s nimi. Mnul mi rty kůži na krku. Natočila jsem k němu hlavu a podívala se na pramen vlasů, který jsem žmoulala v ruce. Byly černé, uhlově černé.

Vyskočila jsem a vystrašeně se koukla na neznámého. Myslela jsem si, že je to Elien?

Přede mnou stál Brad, oči mu žhavě žhnuly a dychtivě se na mě díval. Bylo proti mojí mysli, abych cítila, jak se moje tělo napíná, ale bylo to tak. Brad zhluboka dýchal a šel ke mně. Přišel až pár centimetrů přede mne. Dýchal mi na čelo, omámeně jsem zavřela oči a čekala. Cítila jsem, jak se přibližuje, chtěl mě políbit…

Ne!

Vztyčila jsem se na posteli a dívala se na překvapenou Rose.

„Děje se něco?“ ptala se.

Zírala jsem na ni a sama si v hlavě srovnávala, co se dělo. Děsilo mě, jak mě Brad přitahoval, ale bylo to tak intenzivní a nemohla jsem mu odolat. Ale proč jsem ho tedy odmítla?

„Ne, jsem v pořádku,“ řekla jsem Rose.

„Jistě?“ ptala se.

„Ano, raději si zase lehnu. Dobrou,“ řekla jsem a lehla si zpátky.

Ráno jsem se probudila do sluníčka, což mě moc překvapilo. Už se mi nic nezdálo, nebo jsem si to nepamatovala. Ale ten večerní sen jsem si zapamatovala dobře, styděla jsem se až po paty a mlčela jako zařezaná. Odešla jsem k sobě do komnaty a převlékla se, ke snídani jsem jako vždycky přišla po boku Rose. Seděli tu už všichni, Brad se usmíval, Matthew nás přivítal. Podívala jsem se na Brada jenom jednou a věnovala se snídani.

„Dnes brzy ráno přišel dopis, nebo spíš vzkaz,“ začal Matthew, „ je od vašeho otce, Rosalie. Píše, že je máme očekávat už dnes večer. Nečekal jsem, že přijedou tak brzy.“

Podívala jsem se na Rosalii a ptala se jí očima. Jen se spokojeně usmívala a zakývala na souhlas. Okolo stolu se potom spustila debata, mluvilo se o všem možném. Pokradmu mě napadlo, podívat se na Brada, sledovala jsem ho a necítila jsem to samé, co v tom snu. Byl pohledný, ale netoužila jsem po něm. Andrew nás pozoroval s přimhouřenýma očima, rukou si podpíral bradu a vypadal, jako když přemýšlí.

Všichni jsme dosnídali a odešli po svém. Rosalie mi radostně zašeptala, že za chvíli budu už v naprostém bezpečí. Došlo mi, že myslí na Eliena a zbytek rodiny. Bezděky jsem se usmála a zakývala na ni.

„ Budu moc rád, až je všechny znovu uvidím,“ ozvalo se Rosalii za zády.

Andrew se kolem nás prosmýkl a políbil mi ruku. Rosalie tiše zavrčela, ale jsem si jistá, že to Andrew slyšel. Na rohu chodby se otočil a poslal nám hrozivý pohled, oklepala jsem se a přála si, aby tady Cullenovi byli co nejdříve.

Celý den utekl rychle, všude jsem byla s Rosalií, a tak nastala nepříjemná, ale mnou očekávaná chvíle, kdy se Rose zeptala, co se mi večer zdálo.

„Taková hloupost,“ zněla moje odpověď a zabarvila mi tváře do ruda.

„Vypadala jsi vyděšeně,“ usmála se na mě Rose.

„Ne, vážně to nic nebylo,“ řekla jsem a usmála se.

Pak už Rosalie nic neřekla, čekaly jsme, až se tu objeví naše záchrana. Slunce se klouzalo po horách v dálce a barvilo oblohu kolem sebe do růžova. Stály jsem s Rose na hradbách a dívaly se okolo, Rosaliiny vlasy měly zlatý nádech, zasněně se dívala někam do dálky a ani nemrkala. Mě tahle chvíle taky uvedla do země melancholie. Cesta byla zlatem politá a lesy pomalu a tiše temněly. Kdo ví, za jak dlouho se zase probudím do slunečného dne tady v téhle zemi. Když jsem se dívala do dálky, vzpomněla jsem si na svůj domov. Tušila jsem někde tam daleko místo, kam patřím a cítila jsem se na cizích hradbách jako borůvka na maliní, věděla jsem, že tam nepatřím, ale musela jsem tu zůstat. Zajímalo by mě, nad čím přemýšlela Rosalie, ale nezeptala jsem se. Měla jsem pocit, že když to udělám, naruším tuhle chvíli.

Vtom se za zatáčkou objevil kočár.

„Jsou tady,“ zašeptala tiše Rose a pohledem mě vyzvala, abych šla k bráně.

Stráž nad bránou shlížela z výšky dolů a sledovala přijíždějící. Nakonec jeden velký muž zavolal dolů, ať bránu otevřou, na nádvoří vjel kočár a zastavil se.  Z hradu přicházel Matthew a Brad. Zrovna teď mohl zůstat někde uvnitř, napadlo mě. Myšlenky mi ale pak zaměstnal někdo úplně jiný. Přistihla jsem se, že se strašně těším na chvíli, až Elien vystoupí z vozu.

Dvířka se otevřela. První vyšel Carlisle, usmál se a mě a Rosalie sjel rychle pohledem, vypadalo to, že nás kontroluje. Když zjistil, že jsem obě v pořádku a v celku, usmál se a podal ruku Esme, která hned na to sešla ze schůdků a vrhla na nás ustrašený pohled. Začínala jsem mít pocit, že se něco děje, ale neměla jsem tušení co. Za Esme se objevil Elien, padl na mě pohledem a zlehka se usmál, pak se podíval na Rosalii a kývnul k ní. Hned přišel ke mně, vzal do dlaní obě mé ruce a políbil je.

„Moje paní, jsi v pořádku?“

Moje vlastní city mě překvapily, strach mě úplně opustil a ještě víc mě zaskočilo, když mě zahřálo, že je Elien tady.

„V naprostém,“ řekla jsem a usmála se.

Uslyšela jsem odfrknutí, otočila se potom zvuku a spatřila Andrewa. Nevšimla jsem si, že přišel. Kysele se na nás díval a šklebil se. Elien ho sjel od hlavy až k patě takovým pohledem, že jsem si na okamžik nebyla jistá, jestli se ho znovu nebojím.

Carlisle ke mně přišel a políbil mě na čelo, pak mě objala Esme. Ani oni se se mnou tak vroucně neloučili. Cítila jsem se mnohem líp, než před pár dny.

„Andrew,“ začal Carlisle, „nevěděl jsem, že tu také jsi,“ nešlo přeslechnout, že z toho nemá radost.

„Ano. Andrew tu na pár dní zůstává, pozval jsem ho. Už se známe velmi dlouho. A co ty, Carlisle! Můj příteli!“

Matthew se vrhl Carlisleovi okolo krku, jenom já jsem z přítomných lidských osob pochopila, proč Carlisle nezavrávoral.

„Máme se dobře, co ti budu vyprávět,“ mluvil Carlisle a Matthew na něm pořád visel. Při posledních slovech se Carlisle nešťastně podíval na Eliena, nemohla jsem se nezasmát.

Všechny Matthew představil. Vydali jsme se do hradu, kde na nás čekala večeře. Andrew šel celou dobu za námi a dělal, že není. Choval se úplně odlišně. Elien měl celou dobu ruku obtočenou kolem mého pasu, ošívala jsem se, protože jsem si na to nemohla zvyknout, ale Elien mě nepustil.

Elien:

Procházeli jsme chodbou a celou dobu jsem cítil pach toho podsvinčete! Jak si vůbec dovoluje přijít Rosalii na oči! Jak dlouho jí trvalo, než se z toho vzpamatovala a on to teď všechno zkazí! Znervózňovala mě i jeho blízkost vůči Anně. Celou dobu jsem ji držel kolem pasu, ošívala se, ale já nepovolil.

Večeře proběhla celkem v příjemné atmosféře, pokud jsem se nedíval směrem k Andrewovi. Ach, v jaké společnosti to sedíme! Je ale pravda, že hvězda Matthewovi a Bradovi neřesti bledne vedle Andrewa. Chtěl jsem tak moc vědět, co nám chce Rosalie říct. Začetl jsem se jí do myšlenek, ale myslela tak rychle a zmateně, že jsem pochopil jen to, že to celé souvisí s Andrewem, to mě nepřekvapilo.

Po jídle jsme se omluvili se slovy, že jsme unavení a odešli k sobě do komnat, služebná ji ukázala Esme a Carlisleovi a mě do naší komnaty odvedla Anna. Zbožně jsem ji následoval a užíval si toho, že mě vede s úsměvem. Měl jsem obrovskou chuť ji obejmout, ale překonal jsem se a nechal ji se jenom jemně culit. Cítil jsem se tak uvolněně, když už jsem věděl, že je v pořádku.

„Tak, tady spíme,“ oznámila a otočila se ke mně.

„Teda já tu budu…spát,“ řekla za chvíli.

Musel jsem se usmát. Sedl jsem si na postel a podíval se na ni. Nervózně natočila hlavu na stranu a polkla.

„Chováš se jinak,“ řekl jsem jí a doufal, že tím všechno nepokazím.

Vykulila na mě oči a otevřela ústa.

„Jinak?“

„Ano. Ty už se mě nebojíš?“

Anna sklopila hlavu a hrála si se svými prsty, žmoulala je a zrudla.

„Ne…,“ zašeptala a snažila se dívat kamkoli jenom ne na mě

Chvíli jsem se na ní překvapeně díval a pomalu si uvědomoval, co řekla. Pak mi došlo, co to znamená a cítil jsem, jak se napjalo moje kamenné tělo. Přestala se mě bát, to bylo jak dar z nebes. Nenaháněl jsem jí hrůzu!

Vtom zaťukala na dveře Rose a naznačila, že máme přijít k ní do komnaty. Zvedl jsem se a podržel svojí Anně dveře ještě stále rozjařený z toho, co mi před chvílí řekla. Rose se tajemně culila, musela to slyšet. Pak se ale na její tváři objevil smutek.

V komnatě už seděla Esme i Carlisle.

„Nepsala jsem vám pro nic za nic. Andrew…,“ odmlčela se, „on přijel sám za sebe a říkal, že se chce pomstít. Ale to nebylo všechno, mluvil taky o Tarrenovi a… On má zlost, protože jsi se snažil vyléčit tu ženu. Protože si tak šel proti němu, Carlisle. Dostala jsem strach, že se vám něco stane a i s Andrewem si nevím rady,“ řekla a sklopila hlavu.

Esme se smutně usmála, „ je dobře, že jsi nás povolala.“

Anna se vedle mě zavrtěla a až v tu chvíli mi došlo, že vůbec neví, o čem se bavíme. Otočil jsem se k ní a všechno jí řekl, sledoval jsem, jak v jejích očích stoupá zděšení, hlavně, když jsem mluvil o Tarrenovi. Ochráním ji, nic se jí nestane. Chci jí to ale říct, až budeme sami. Teď se vedle mě zhroutila jako hromádka a sklopila oči.

„Měli bychom Tarrena předběhnout, ale nevím jak,“ řekl Carlisle a dal si hlavu do dlaní.

„Nemůžeme toho dělat moc, ani nevíme, kde je,“ oznámila Rose.

Nakonec jsme se shodli, že budeme trpělivě čekat, ale dávat bedlivý pozor na své okolí. Větší hrozbu teď ale představoval Andrew. Chce se pomstít, ale na kom? Je v nebezpečí Rose? Pak mě polilo horko a došlo mi to. Nejzranitelnější je z nás Anna. Podíval jsem se na svojí malou a drobnou vílu, která se mi choulila po boku a ustrašeně nás pozorovala.

„Myslím, že bychom si měli jít odpočinout. Anno, jdi si lehnout, za chvíli jsem u tebe,“ poslal jsem ji do naší komnaty.

Tiše se zvedla a poklonila se, pak zmizela za dveřmi.

„Musíme ji hlídat,“ šeptal jsem, „mám nepříjemné tušení, že nejlíp se k nám dostane přes Annu.“

K mému úděsu mi nikdo nic nevyvracel a všichni to odkývali.

„Nic se jí nestane, ohlídáme ji. Buď pořád s ní,“ řekla Rosalie.

Usmál jsem se na ní a zaplavila mě vlna vděčnosti. Vztah těch dvou se moc změnil za tu dobu, co byly pryč. Vstal jsem a spěchal za Annou.

„Tebe taky ochráníme, Rose,“ otočil jsem se ještě ve dveřích, „děkuju ti.“

Došel jsem pomalu k Anně a sedl si na postel. Byla už převlečená, seděla pod dekou a koukala se na mě.

„Spi,“ řekl jsem jí.

„Mám strach,“ zašeptala.

Zvedl jsem k ní hlavu, upírala na mě ustrašené oči a úpěnlivě mě sledovala. Vstal jsem a obešel postel, celou tu dobu ze mě nespustila oči, sedl jsem si naproti ní a sledoval ji.

„Neměj,“ řekl jsem.

Nadechla se a zavřela oči. Pomalu jsem zvedl ruku a položil ji na její tvář: „Když jsem tady, nikdy se neboj,“ řekl jsem jí.

Sklonil jsem se k ní a políbil jí na čelo, ucítil jsem její malou ruku, jak se mě chytila na rameni.

„Spi,“ zopakoval jsem.

Anna se mě pustila a položila svoje tělo na postel. Přikryla se a ještě chvíli se na mě dívala. Zvedl jsem se a sedl si do křesla.

Anna za chvíli spala, tiše oddychovala, její bílá hruď se zvedala a klesala. Sledoval jsem jí a přemýšlel, co jsem udělal tak dobrého, že jsem ji potkal. Náhle se usmála a vzdychla, pak se její dokonalé obočí semklo a ona se zamračila. Skousla svůj ret a lehce se nadzvedla, pak se uvolnila a zmáčkla peřinu. Neměl bych to dělat, neměl. Ale podlehl jsem a podíval se do její mysli, co se jí zdá.

Uviděl jsem jí v nadýchaných peřinách, skláněl se nad ní muž a líbal ji, hladil ji na bocích. Celé tělo jsem zatnul a čekal, kdo to bude. Kousek mojí duše si dovolil doufat, že jsem to já. Jenže pak jsem uviděl černou hlavu a nakonec jsem uviděl i tvář. Brad.

Vyskočil jsem na nohy a rychle odešel z její mysli. Anna zrychleně dýchala a mě připadalo, že mě každým vzdechem podvádí. Chtělo se mi brečet, ale neměl jsem co. Ztrhaně jsem stál nad spící dívkou, které bych dal cokoli, jen aby mi to řekla a ona snila o jiném muži.

„Ne!“

Anna se vztyčila na posteli a vystrašeně se na mě dívala. Polkla a přikryla se dekou. Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Proč křičela ne? Jenže já byl zaslepen pocitem zrady a zraněn až do morku kostí.

„Copak se vám zdálo?“ řekl jsem kysele.

Anna byla zmatená a mrkala na mě. Otočil jsem se na patách a vyšel z komnaty. Měl jsem chuť se proběhnout, zmizet. Uvnitř mě se něco utrhlo, tak dlouho jsem byl sám a zničen už jenom tím, co se mi stalo. Čím jsem se stal. Měl jsem pocit, že jsem zachráněný, že jsem dostal smysl existence. Ale ne, takové štěstí pro mě na světě asi není…

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 12: