Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 13

10.05.2010 (18:45) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2835×

Anna:

Seděla jsem na posteli a třásla se po celém těle. Elien před chvíli vyběhl z komnaty, jako bych ho proklela, moje hlava byla zblázněná a rozespalá, chvíli mi trvalo přijít na to, co se stalo. Ale i po chvíli jsem tomu nebyla nejblíže. Musela jsem něco říct, znovu se mi zdálo o Bradovi a jestli jsem řekla jeho jméno… Zalkla jsem se a přimáčkla k sobě víčka. Já přece Brada nechci, tak to se snad má hlava bouří? To poslední, co bych teď chtěla je ublížit Elieonovi.

Vyskočila jsem z postele a navlékla na sebe plášť. Musím zjistit, proč Elien tak rychle zmizel. Běžela jsem po chodbách hradu, kolik mohlo být hodin? Hrad studil, dýchal na mě studeným dechem němě přihlížel mojí bázni a panice. Když jsem se popáté dostala na neznámý roh, ucítila studený vzduch a uslyšela bezstarostný smích děveček ze zbrojnice, propadla jsem beznaději, protože jsem se hnala za upírem. Když nebude chtít, nikdy ho nenajdu. Sedla jsem si do rohu ke dveřím, co vedly do zahrady. Zvedla jsem hlavu k nebi a spatřila černou oblohu posetou zářícími hvězdami, sledovat je ve mně vyvolávalo klid. Viděla jsem plápolající ohně stráží a cítila se jako zrádkyně. Provinila jsem se proti svému muži, i kdyby to nezjistil, i kdyby utekl kvůli něčemu jinému, proč se mi zdá o Bradovi?

Vtom jsem zahlédla dole v zahradě pohyb, poznala jsem v té siluetě Eliena, v kabátu si sedal na lavici se skloněnou hlavou. Bezmyšlenkovitě jsem se zvedla a vběhla do zahrady, pár kroků před Elienem mě ale zastavil strach, musel vědět, že jsem za ním, ale nehnul ani brvou. Nakonec promluvil.

„Máte strach?“ zeptal se.

Srdce mi bušilo a hnalo krev do spánků, neměla jsem strach, nebo vlastně ano, ale ne takový, jaký myslel on. Měla jsem strach z toho, že se zlobí.

„Proč jste utekl?“

„Proč jste křičela ne?“

Seděl ke mně stále zády, mrazilo mě v kostech. Co mám říct?

„Protože jsem nechtěla… Nechtěla… něco…,“ zastyděla jsem se ještě víc a chtěla utéct.

Elien se zhluboka nadechl, zvedl hlavu.

„Už jsem myslel, že se vám něco zdálo,“ řekl a vstal.

Šel pomalu ke mně a mne zalila vlna úzkosti. Jeho výraz ve tváři byl naprosto lhostejný, kde jsou ty oči, které mě dychtivě hledaly dnes večer na nádvoří?

„Dobrou noc,“ řekl jen a zmizel ve stínu chodby.

Podívala jsem se na hvězdy a vzpomněla si znovu na svou zemi, cítila jsem se prázdná a ještě jsem na sebe měla zlost. Ale já neumím poroučet snům.

Po půl hodině se mi začala podlamovat kolena únavou, zdržovala jsem se komnaty jak nejdéle to šlo, ale nemohla jsem to vydržet. Jako zpráskaný pes jsem vešla a stanula v temném a prázdném pokoji. Elien tu nebyl. Hlavu mi zaplňovaly myšlenky o tom, kde je, co slyšel, že už mě nikdy nebude chtít vidět. A čím přibývalo hodin, tím se moje představy stávaly absurdnější. Nakonec jsem usnula jako nemluvně. Nezdálo se mi nic…nic.

Ráno jsem se znovu probudila v prázdné posteli a s jasnější hlavou jsem svraštila čelo. Začala jsem se převlékat a sahala po klice dřevěných dveří, když se prudce otevřely a přede mnou se zjevil temný Elien.

„Půjdeme?“ řekl tiše a podíval se mi zpříma do očí.

Naprázdno jsem polkla a toužila se zeptat, co s stalo. Neptej se! Neptej se!

„Kde jste byl?“ hned na to jsem se podívala k zemi.

Elien mlčel.

„Kde by? Víte, že nespím…“ zašeptal.

„Ale většinou sedíte u mne na křesle a čtete si.“

„Ale dnes v noci jsem musel probrat něco s otcem.“

Pokorně jsem to odkývala a zůstala dál ve svém zmatku. Poznal něco?

„Ještě jste mi neřekla, proč jste křičela ne,“ řekl najednou.

Nevím, kde jsem vzala tu odvahu a podívala se mu do očí.

„Měla jsem noční můru a lekla jsem se.“

Teď poznám, jestli mojí lež prokoukne. Cítila jsem, jak pode mnou taje kamenná zem, za lež se končí v pekle, Anno. A lhát svému muži je jedna z největších pomůcek ďábla.  A snít o jiném muži je ďáblovo potěšení. Takhle by mi to řekli? Takhle by mne kárali.

„Snad se dnes v noci vyspíte lépe,“ bylo jediné, co Ellien řekl.

Nastavil mi rámě a tiše mne dovedl ke snídani, celou dobu mlčel jako hrob. Po jídle mne odvedl do komnaty a řekl mi, že se musí znovu vrátit k otci, omlouvá se, ale mají ještě práci. Nechal mě sedět u vyhaslého krbu a koukat do oblohy, která se chystala spustit své slzy na zem.

V dalších dnech se dělo to samé a mně se zase zdálo o Bradovi. Moje tělo po něm toužilo jako vyprahlý strom na poušti po vodě, v tom snu jsem  se k němu tiskla a snažila se vpít do jeho kůže. Ale když jsem se vzbudila, otřásla jsem se odporem a měla jsem pocit, jako kdybych s ním opravdu strávila noc. Elien vedle mně neležel ani neseděl v křesle. Jen pro mě chodil na snídani, aby nebylo nápadné, že jsme přišli každý zvlášť. Časem se z toho stalo takové tiché, nepsané pravidlo. Věděla jsem přesně, že až navléknu šaty a vydám se ke dveřím, Elien je otevře a beze slova odejdeme. Pár dní jsem to vydržela ale jeden den jsem znovu podlehla.

„Počkejte ještě,“ zadržela jsem Eliena, když odcházel z komnaty a nechával mě znovu po snídani samotnou.

Elien se otočil a podíval se na mě.

„Ano?“

„Už to nemůžu přehlížet. Něco se stalo, nejste vůbec se mnou… Vlastně se mi vyhýbáte. Každou noc jste pryč… Co se děje?“

Elien se na mne upřímně podíval a narovnal se.

„Nic se neděje…jen mám moc práce.“

Jeho odpověď mě dopálila.

„A smím vědět, na čem pracujete?“

Elien se nadechoval, ale vtom se ve dveřích objevila Rosalie a usmála se.

„Tak pojď, Eliene, máme toho moc,“ řekla a naznačila hlavou, aby už šel.

Elien se omluvil a odešel.

Zůstala jsem v komnatě znovu sama a rozhodla se, že usnu. Nebo se o to pokusím. Jenže když jsem si lehla, netušila jsem, že je to velká chyba. Zavřela jsem totiž oči a ucítila slzu, která se vyloudila z temného kousku mojí duše. Ten kousek patřil posledním dnům, kdy mi bylo tak těžko.

Usnula jsem a pak to přišlo. Brad, jeho rty, mé šaty zmizely, on zůstal jen v kalhotách, ležel na mě, cítila jsem se zase jako strom na poušti, ale to pořád nebylo všechno. Neřekla jsem ne. Nechala jsem ho, aby mě strhl do víru vášně, nechala jsem ho, aby se se mnou miloval. A užila si to jako už dlouho nic předtím. Vzbudila jsem se brzy před ránem, ale ne po… Potom.

Sedla jsem si na postel a zhluboka dýchala, proklínala jsem se za to, věřila jsem, že se přede mnou zjeví pekelník a vezme si mě s sebou. Nechala jsem se svést, nechala jsem se! Teď má Elien právo mě nenávidět, ale ví o tom vůbec? Tahle otázka nade mnou visí jako sekera kata. A s každým dalším snem se moje duše očerňuje víc a víc. Ale ten dnešní sen byl vrchol, už nemůžu, nevydržím to!

„Proč mě tak týráš?!“ zašeptala jsem horečně a myslela na Boha.

Tak mě to přece učili.

Ale copak můžu kritizovat Boha? To mě se zdají ty sny, to moje duše je vypouští ven. Takže moje duše se zároveň očerňuje a zároveň týrá?

Vstala jsem a sedla si ke stolku, dnes tu hořel krb a o jeho plameny jsem zapálila svíčku.  Rozbalila jsem pergamen a namočila pero do inkoustu. Napadla mě slova, lepila k sobě a byla si podobná…

Nemělo by to tak být, pomyslela jsem si, říkají, že to není cudné, ale je to tak. Někteří to umí zkrotit, ale já ne. Jak moc jsem proto špatná?

Pak On stvořil kouzelnou Zemi

Překrásnou modrou planetu

A naše srdce na řetězech

Připoutal k tajemnému předmětu

Nad svými malými tvorečky

Pak zachrastil osudně klíči

„Vždy budete, mí malí

Podléhat svému chtíči

A vaše tělo půjde tam

I když duše se mu zpříčí

Však za vaší duší

Vaše tělo půjde kamkoli

Zdravé jako řípa

Či nemocné a o holi

To je krása milování

Takový je pro vás můj dar“

Pak zmizel tiše znenadání

V oblaku mlžných par

Však za vaší duší, vaše tělo půjde kamkoli... Cítím to, v mém těle hoří chtíč po Bradovi. Možná ano. Ale moje duše to tak nechce. Chci být s Elienem, jsem si teď už úplně jistá.

Elien:

Dnes brzy k ránu Anna nespala, rozsvítila si svící a něco psala. Slyšel jsem, jak brk klouže po papíře. Myslí si, že u ní celou noc nejsem, ale hlídám ji. Pořád jí vyčítám, co se jí zdálo. Pořád mě to bolí, myšlenky už jí nečtu. Mám strach. Je to směšné? Ale nemůžu za to, kdybych slyšel něco dalšího o Bradovi, už bych to nezvládl. Taky vidím, jak se Brad na Annu dívá, líbí se mu. Protože komu by se nelíbila? Je tu ale taky pořád Andrew, proto Annu chodím kontrolovat.

Dnes jsem ji taky odvedl na snídani, potom zase zpátky do komnaty a znovu jí namluvil, že mám práci. Anna se rozhodla jít projít, šla ven na zahradu. Neměl jsem, co dělat, a tak jsem, když odešla, vešel do naší komnaty.

Hned mi padl zrak na stůl, nic tam nebylo. Pak jsem pomalu přešel od stolu k posteli a sedl si na Anninu stranu, tam, kde lehávala. Přistihl jsem se, že hledám, co v noci napsala. Zastyděl jsem se. Natočil jsem hlavu k polštáři a pohladil ho, uslyšel jsem zapraskání papíru.

Nedočkavě jsem strhl polštář na stranu a na denní světlo se dostal hnědý složený papír. Zarazil jsem se. Mám číst Annin dopis, psaný její vlastní rukou?

Kdyby to šlo, vymazal bych ten okamžik z historie. Žárlivost mě celého objala a dohnala mě k tomu, abych vzal list do ruky a začal číst.

Pak On stvořil kouzelnou Zemi

Překrásnou modrou planetu

A naše srdce na řetězech

Připoutal k tajemnému předmětu

Nad svými malými tvorečky

Pak zachrastil osudně klíči

„Vždy budete, mí malí

Podléhat svému chtíči

Zatmělo se mi před očima, papír jsem zuřivě sevřel v ruce. Jak může tohle dělat a ještě o tom píše! Takže to nebyl jen omylný sen. Dlouho jsem přemýšlel, jestli to nebyl jen takový sen, který nic neznamená. Ale mohlo by to tak být? No,jenže občas se vám takové sny zdají… Ale tímhle mě utvrdila o opaku.

Papír jsem rychle složil, přikryl ho polštářem a utekl pryč. Vyletěl jsem z komnaty, proběhl nádvořím, a když se nikdo nedíval, dostal jsem se přes hradby a běžel do lesa. Zastavil jsem se až uprostřed temného lesa a díval se před sebe. Všude bylo ticho, krajina oddechovala zimním spánkem, moje srdce a duše se zamrzaly s ní. Zradila mě. Dal jsem hlavu do dlaní a pomalu si klekl. Kde jsou slzy? Prosím, dovolte mi plakat! Ne, ani jedna nesteče. Nenávidím ji! Nenávidím ji za to, co mi udělala!

V lese jsem strávil téměř celý den, a i když mě uklidnil, přišel jsem na velmi těžkou a bolestivou věc. Jakoby mi ten les otevřel oči, vyčistil mi mysl a já pochopil, co se ve mně děje. Miluji jí, a přesto, že ji tak moc vyčítám, co mi udělala, pořád ji chci.

Pomalu jsem se vrátil k hradu, nepozorovaně jsem se dostal na nádvoří. Zjistil jsem, že Anna je s Rosalií, Rose o mě věděla, ale nedala nic znát. Vnikl jsem znovu k nám do komnaty a nahmatal ten papír. Ani teď jsem si to nepřečetl  do konce, jen mě v tom lese napadlo pár slov, chci je tam připsat.

Naklonil jsem se nad stůl, namočil brk a před začátek její básně jsem napsal svoje slova.

Její oči jsou jako studničky

Všech mých horoucích vět

Také musel pradávno

Když Ještě nebyl svět

On v mlžné dálce

Na černém nebi uvidět

Postavil jsem se a podíval se na list. Co to dělám? Vztekle jsem papír uchopil a roztrhal ho, v krbu už hořel oheň, kusy listu jsem do něj hodil a odešel z komnaty.

K večeři jsem pro Annu přišel, když jsem ji uviděl ve dveřích, zaklnul jsem se, ale tvářil se, jakoby nic. Co se stalo, že mě nechce? Jsem jí odporný? Proč jsem horší, než Brad?

Na večeři nám Matthew představil Lily, mladou dívku, divokou, jako prudká řeka a s tmavými vlasy. Nevěnoval jsem ji moc pozornosti, až do chvíle, kdy mi za hlavou zazvonil rozverný zvoneček žárlivosti. Nevím, co mě popadlo, ale představil jsem si, jak by asi Anna reagovala, kdyby mě viděla s jinou ženou?

Vzal jsem Lily ruku a políbil její hřbet. Jen tak, najednou…

Anna:

Pozorovala jsem ten výjev před sebou jako noční můru. Carlisle nevěřícně sledoval, jak Elien líbá ruku té nové ženě a Esme po mně střelila vyděšený pohled. Andrew se ošklivé ušklíbl.

Vstala jsem od stolu a všichni mě napodobili. Matthew se pobaveně usmíval a Brad mě pozorně sledoval. Nejpomaleji reagovala Lily oblouzněná Elienovým úsměvem. Co to má znamenat?!

Jen jsem se poklonila a beze slova odešla, připadala jsem si tak trapně.

Tu noc u mě Elien zase nespal a mě se znovu zdál sen. Byl ale jiný, zdálo se mi, že se držím za ruku s Bradem a Elien nás pozoruje, pak se před ním líbáme…

Další dny Elien všude chodil v přítomnosti Lily, omezoval svoje styky s ní tak, aby se nikdo nepohoršoval, že mě podvádí, ale i tak to ostatní poznali. Den ode dne mi bylo hůř, ten nový sen se pořád vracel. Seděla jsem v komnatě, bylo po obědě a Elien byl určitě zase někde s ní. Myslím, že jsem tenkrát opravdu musela něco říct, protože Elienovo chování je od té noci jiné. Ale nemohla jsem se zbavit pocitu žárlivosti, nesnášela jsem Lily. Je možné, že Elien také podlehl chtíči? Co když ho opravdu přitahuje a on mi jen neoplácí?

Vzpomněla jsem si na báseň, tiše jsem přešla k posteli a zvedla polštář. List byl pryč. Nikam jsem ho přece nedala. Ne, nikam. To by ale znamenalo, že…

Zachvátila mě panika, lítala jsem po komnatě a hledala v každém koutě, hledala jsem i v tom nejčernějším vedle krbu, kam jsem normálně nestrčila ani prst, protože jsem se bála pavouků. Ale ani tam nebyl. Vlasy mi vypadaly z copu a neposedně koukaly ven, seděla jsem na zemi u krbu se sklopenou hlavou. Jestli ho našel, co na něj řekl? Co když je právě Lily jeho odpověď? Pak mi padl zrak na bílý, ohořelý kousek papíru, co se válel před krbem. Nedávno se krb vymetal. Popadla jsem ten kousek a zadívala se na něj. Rozluštila jsem slovo milování a dar. Elien ho našel a spálil. Srdce se mi propadlo hluboko, zapálily mě oči. Buďto si to vysvětluji špatně, nebo Elien viděl v dopise Brada a ne sebe. Však vaše tělo půjde za vaší duší kamkoli… Nemocné, či o holi… To mu nedošlo? Viděl v tom jen mojí lásku k Bradovi, která ale neexistuje! Já husa jsem ten papír nechala pod polštářem! Měla jsem ho spálit sama! Takhle to ale nemůžu nechat!

Vyběhla jsem z komnaty a hledala Eliena stejně jako tenkrát v noci, ale věděla jsem, že teď bude mít společnost. Zahlédla jsem je z dálky na nádvoří. Doběhla jsem do půlky mostu, abych jim byla blíž, naklonila se přes jeho zídku a otevřela pusu. Hned jsem chtěla volat na Eliena, ale ztuhl mi úsměv. Lily měla položenou hlavu na Elienově hrudi a držela se ho jednou rukou za rameno. Z oka mi utekla zoufalá slza, rychle jsem se otočila a nadechla. Dodala jsem si odvahy a podívala se ještě jednou , Elien ji políbil na tvář.

Utekla jsem. Bylo mi tak smutno! Tak moc mě to bolelo! Myslela jsem, že mě má rád, že jen tak laškuje, možná, že provokuje, ale nakonec… Možná jsem to měla čekat, je to odplata za můj sen… Ale já Brada nechci, já chci jeho… Eliena…

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 13: