Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 17

15.05.2010 (17:00) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2561×

„Už přijíždějí,“ řekla Esme a uchopila Carlislea za ruku.

Slyšel jsem kodrcající se kočár po lesní cestě a cítil vůni dvou nově příchozích upírů. Jedna byla silná a odolná. Vybavil jsem si pod ní muže a odhadl, že jejím nositelem je upír jménem Jasper, druhá nesla květinový nádech, vlnila se mi pod nosem a jakoby vesele mne polechtala. A také se mi potvrdila má domněnka. Přijíždějící neholdovali lidské krvi, ale přesto jsem Annu objal kolem pasu a ona mi přiložila hlavu na rameno.

„Neboj se,“ zašeptal jsem k ní, ale měl jsem pocit, že utěšuji sebe.

„Já se přece nebojím,“ řekla mi Anna, stoupnula si na špičky a políbila mě na bradu.

Moc mi zvedlo náladu, že se se mnou cítí v bezpečí.

Anna:

Kočár vjel na nádvoří a zastavil, slyšela jsem svoje srdce, jak mi buší do spánků. Opravdu jsem neměla strach, ale Elien mě stejně sevřel, jako kdybych mu chtěla utéct. Stála jsem vedle něj tiše jako pěna a vpíjela se očima do dvířek kočáru.

Dvířka se otevřela, vidím světlovlasou hlavu, skoro stejně zlatou, jako je ta Rose. Z kočárů vychází mladík. Začínám si připadat směšně, protože jsem znovu udivená. Neměla bych si zvyknout? Zvyknout si na nezdravě dokonalou krásu, která mě vždycky srazí k zemi. Měla bych, určitě, protože on není sám, kdo vypadá jako z plátna nejtalentovanějšího malíře všech dob. Jeho nastavené ruky se chytá drobná dívka, může být stará jako já? Může jí být jako mě, ale už jí tak může být hodně dlouho. Havraní krátké vlasy jí poskakují ve větru, usmívá se, jako když najdete přátele, které jste hledali několik let.

„Vítám vás,“ řekl Carlisle.

Proběhl klasický přivítací ceremoniál, při kterém mě zarazila jedna věc. Nebyly to nepřirozeně studené ruce návštěvníků ani jejich ladné pohyby. Svou paletu znalostí mám už přeci jenom rozšířenou. Byl to fakt, že ona ani on se nezdáli překvapení z toho, že mezi upíry žije člověk. Nenašla jsem ani stopu zmatení, když mě Elien představil jako svoji ženu. Ona se dokonce široce usmála a já si znovu vzpomněla na přirovnání s přáteli a cítila jsem, že mě mezi ně počítá.

„Jsme tak moc rádi, že jste nám dovolil vás navštívit,“ pronesla dívka a usmála se.

Carlisle zavedl cizince do svých komnat a řekl jim, že je budeme čekat u večeře. Držela jsem se Eliena, jak mi bylo několikrát zdůrazněno, a přemýšlela o nově příchozích, když v tom jsem uslyšela pronikavé syčení a rychle vztyčila hlavu. Elien se nade mnou mračil a jeho zrak mířil někam na most hradu.

„Co se děje?“ zeptala jsem se přikrčeně.

„To nic není, jen jsou tu lidé, kteří by tu podle mého býti neměli,“ pronesl klidně Elien.

Otevřela jsem ústa, ale nestačila jsem se zeptat.

„Ne, nejsou to naši hosté. Je to jedna ze služebných.“

Svraštila jsem obočí a dívala se na Eliena jako na nečitelnou knihu.

„Je to Liza,“ pověděl stručně.

„Liza? Co dělá tak špatného?“ optala jsem se a vzpomněla si, jak tiše a slušně mě pokaždé obslouží.

„Chystá zvláštní plány… Žárlí.“

Zastavila jsem se a podívala se zpříma na Eliena. Předešel mě a schoval mojí tvář do svojí dlaně.

„Žárlí?“

„Ano.“

„A na koho?“

„Na tebe přece,“ řekl tiše a políbil mě na čelo.

Podívala jsem se na most a překvapila sama sebe svou reakcí. Už několikrát mě napadlo, že po Elienovi musí toužit snad každá žena, která projde kolem. Ale když mi Elien ukázal tu jednu konkrétní, napadlo mě poprvé hlídat si svoje teritorium.

„Nemusíš si hlídat nic,“ pošeptal mi Elien do vlasů.

„Možná by ses mohl držet zásady čtení mých myšlenek jen výjimečně,“ poznamenala jsem drsně, ale tvář jsem zavrtala do Elienova kabátu, aby neviděl moje rudé líce.

„Miluji tě, nikdo není konkurence schopný, když stojí vedle tebe.“

Tiše jsem ho poslouchala a začala se usmívat, jeho slova se mi příjemně vpíjela do duše.

Rychle se stmívalo, sníh pomalu mizel ze zemského povrchu, ale k večeru studenými vzdychy zahaloval celý hrad. Vešli jsem do sálu, kde se už chystala večeře. I Liza tu chodila okolo stolu. Elien mi stiskl ruku a pobaveně se usmál.

Posedali jsem si na svá místa, za chvíli přišli i noví hosté. Při jídle vládla stolu odlehčená diskuze, Alice i Jasper se usmívali. Ale po večeři Carlisle nakreslil na svůj obličej vážnou grimasu, poznala jsem, že nastává chvíle, na kterou všichni čekají.

„Chutnalo vám?“ zeptal se nejprve Carlisle.

„Ano,“ pověděl Jasper.

„Nejspíš chcete vědět, proč jsme tu,“ řekla náhle Alice.

„Ano. To je pravda,“ promluvil vedle mě Elien.

„Já i můj muž Jasper jsme jako vy. Pít lidskou krev se nám z hloubi duše příčí a už velmi dlouho chodíme po světě a nenalézáme nikoho nám podobného. Jenže před časem jste se objevili vy,“ zakončila a těkala očima z jednoho na druhého.

Rose je se zúženýma očima pozorovala.

„Objevili?“ zeptala se tiše.

Alice se napřímila a podívala se k zemi: „Viděla jsem vás.“

Strnule jsem ji pozorovala a snažila se promyslet, co právě vyslovila.

„Viděla?“ užasla Esme

„Kdy poprvé?“ promluvil náhle Elien.

Otočila jsem se překvapeně k němu. Alice se na něj podívala s jiskřičkami v barvě naděje v očích.

„Před měsícem. Pak se to opakovalo stále častěji.“

„Co se to děje?“ promluvil hlasitě Carlisle.

Byla jsem tak zabraná do komunikace mezi Elienem a Alicí, že jsem nadskočila, když Carlisle zvýšil hlas. Přitom jsem instinktivně stiskla Elienovu ruku, kterou mě držel. Elien ke mně střelil pohledem a se strachem zvedl obočí.

„To nic,“ zašeptala jsem.

Vtom promluvila Alice, moje pozornost se okamžitě obrátila k ní.

„Já vidím budoucnost. Vidím jen její záblesky, ale ty věci se pak stanou. Takhle jsem spatřila i vás, všechny. I vás, Anno. Viděla jsem mě s Jasperem jako součást vaší rodiny.“

Nastalo naprosté ticho, v krbu praskal oheň. Esme s údivem pozorovala Alici a Jaspera.

„Já vím přesně, co si teď myslíte. Nechceme se k vám natlačit, nechceme vám vaši rodinu narušit. Jenže vy žijete stejně jako my dva. Už nechceme být s Jasperem sami.“

„Chcete, abychom vás přijali mezi sebe?“ promluvila náhle Rose.

Cítila jsem se podivně klidná.

„Vy nejste jediná, kdo něco umí, že?“ řekl Elien a obrátil se k Jasperovi.

Jasper se narovnal na židli.

„Jaspere?“ vyzval ho Carlisle.

„Vycítím emoce. Lidí i upírů. Dokážu je pak ovlivnit podle toho, jak chci, aby vypadaly.“

Otupená jsem na něj koukala a s naprostým klidem přijala, co pověděl. Kdybych zjistila, že někdo ovlivňuje mé pocity, reagovala bych určitě jinak, než jako pod jeho vlivem.

„Moment,“ promluvil Carlisle, „nechci, aby moje řeč vyzněla špatně. Ale musíte nám dát chvíli na… Na hradě jste samozřejmě vítáni, ale právě jste nám oznámili, že oba oplýváte velmi silnými dary. Je náš styl života opravdu jediným důvodem, proč jste nás vyhledali?“

Alice a Jasper se po sobě podívali.

„Ano, je to opravdu tak,“ řekl Jasper.

I Alice vypadala vážně přesvědčivě.

„Jste před někým ve střehu, že?“ promluvil tiše Jasper.

Carlisle se k němu nedůvěřivě otočil.

„Je tu pár osob, které nám činí menší starosti.“

„My jsme nepřišli na ničí popud. Jsme tu vážně sami za sebe,“ pověděla rychle Alice.

Carlisle pár vteřin stál tiše a pak řekl: „Dejte nám čas dnešní noci. Musím si promluvit se svou rodinou a zítra ráno vám sdělíme, jak jsme se rozhodli. Do té doby jste našimi hosty.“

Zvedli jsem se a odešli směrem ke Carlisleově komnatě. Alici s Jasperem odvedly služebné do komnat jejich. Šla jsem vedle Eliena a ucítila, že mě vlna klidu opouští, tváře mi hořely a hlava mne bolela jako střep.

„Jsi v pořádku?“ nahnul se ke mně Elien.

„Ano, nic to není…“ řekla jsem a vešla do Carlisleovi komnaty.

„Takže?“ naléhal na nás Carlisle, když jsem seděli už několik minut v tichu v jeho komnatě.

„Nevím, co si o tom mám myslet,“ řekla tiše Esme.

„Nemůžeme přece rozhodnout takhle vážnou věc během jedné noci,“ vyhrkl Elien.

„Elien má pravdu, vůbec je neznáme,“ pověděla Rose.

„Teď se Carlisle nebudu rozhodovat, ani ostatní. Nemůžeme přijmout do rodiny někoho na základě dvou hodinové známosti,“ stoupnula si Esme rozhodně před nás všechny.

„Dobrá. Anno, ty jsi ještě nic neřekla…“ obrátil se Carlisle na mne.

Podívala jsem se po něm a potom po Elienovi, Elien mne povzbudil zvednutím obočí.

„Podle mě byste se řídit neměli, vždyť…“

„Ale měli. Tohle je také tvoje rodina a Alice s Jasperem by byli i tvoji noví, řekněme…sourozenci. I na tobě záleží, jak se s nimi budeš cítit,“ skočil mi Carlisle do řeči.

Elien mne chytil za ruku a něžně mi promnul prsty. Přemýšlela jsem.

„Ani já se nemůžu rozhodnout, protože o nich vím moc málo.“

„Dobrá, je rozhodnuto. Alice a Jasper tu s námi chvíli pobudou a až pak se rozhodneme, jestli je mezi sebe přijmeme,“ uzavřel věc Carlisle.

„A co ty? Jaký je tvůj názor?“ ozvala se Rosalie.

„Stejný jako váš. Mám z těch dvou zvláštní pocit.“

„Nevypadají jako zlí,“ zašeptala jsem Elienovi, když seděl v komnatě u stolu.

„Ne, ale přeci znáš to rčení : Důvěřuj, ale prověřuj,“ řekl Elien až moc nahlas.

„Psst,“ přiskočila jsem k němu a položila mu prst na ústa, „tišeji.“

„Ale Anno, slyšeli i to, co jsi zašeptala.“

Stáhla jsem ruku z jeho úst.

„Víš, tohle je docela úděsné,“ řekla jsem mu.

„Co?“

„Pověz mi, copak tobě nevadí, když všechno slyšíš?“

„Zvykneš si na to.“

Alice a Jasper dostali komnatu na konci chodby.

„A ty je teď slyšíš?“ zeptala jsem se Eliena.

„Ano,“ řekl mi klidně.

Odstoupila jsem od něj a překvapeně se na něj podívala.

„Tak co říkají?“

Elien se otočil na židli a pobaveně se zasmál.

„Ty a špehovat?“

„No tak, Eliene,“ zaprosila jsem.

Elien si vzdychl a opřel si čelo o ruku.

„Moc nemluví, myslí na to, jak jsme se rozhodli. Alice Jasperovi zakázala použít jeho dar, abychom se rozhodnuli z naší vůle.“

„Tak vidíš, to je hezké.“

Vtom se Elien napřímil.

„Zvláštní,“ pronesl.

Zpozorněla jsem.

„Co se děje?“

„Alice měla vidění, to je vážně zajímavý dar.“

„Co viděla?“ ptala jsem se nedočkavě.

„Že jim řekneme ano,“ pověděl mi Elien.

„Mají radost,“ dokončil.

Chvíli jsem stála tiše a přemýšlela, jaké asi je vidět věci z budoucna.

„Už můžu přestat špehovat?“ zeptal se provokativně Elien.

„Dneska půjdeš spát na chodbu,“ řekla jsem mu a klidně si sedla na postel.

„Co prosím?“ ptal se.

„Nebýt slušný ke své ženě je obrovská nevychovanost. Měli tě to už dávno naučit.“

Elien vstal a pomalu šel ke mně, dělal, že je strašně naštvaný. Jenže těsně před postelí na mě skočil.

Vypískla jsem a začala se smát, pohladil mě po tváři a objal mě. Pak mě políbil na krk a můj smích vystřídalo tiché vzdychnutí. Jenže nevím ani jak, ani proč, vzpomněla jsem si na nové hosty.

„Anno,“ zasténal nešťastně Elien a posadil se vedle mě.

„Copak? Slíbils, že mi nebudeš číst myšlenky!“ podívala jsem se na něj rozzlobeně.

„Jenže jsou chvíle, ve kterých nemůžu odolat. A ano, mohou.“

Začervenala jsem se.

„Oni nás mohou slyšet, jak…“ raději jsem to nedokončila.

Elien zaklonil hlavu a začal se smát.

„Ono to není až tak vtipné, když se nad tím zamyslíš,“ plácla jsem ho do břicha.

„Mohou nás slyšet, ale s největší pravděpodobností neuslyší. Stěží slyším jejich slova a musím se na ně přitom zaměřit. Zdi hradu jsou dost silné,“ nahnul se ke mně a andělsky se zaculil, „nesmíš křičet,“ zašeptal.

Měla jsem chuť mu něco udělat, největší zranění bych mu mohla způsobit skrze svoje zuby, ale i ty bych si nejspíš vylámala.

„A nenapadlo tě tohle nikdy předtím? Jsou tu přeci ještě Carliste, Esme a Rose,“ zeptal se mě.

„Ne, já nevím, proč mě to napadlo teď. A oni nás také neuslyší?“

„To je to samé,“ řekl mi klidně.

S výdechem jsem si lehla do peřin a zavřela oči. Ucítila jsem Elienovu ruku na svém bříšku.

„Miluji tě,“ zašeptal mi do ucha a políbil ušní lalůček.

Elien:

Další den ráno jsme Jasperovi ani Alici náš verdikt neříkali. Alice nám děkovala už u dveří jídelního sálu. Začínala mi připomínat šášu na pružince, i když se pohybovala lidskou rychlostí, byla každou minutu jinde. Nejdříve všechny objala, a pak se s Jasperem posadila ke stolu.

„Omlouvám se, má reakce byla nejspíš moc srdečná. Mám jen obrovskou radost, ale už se to nebude opakovat,“ pronesla.

Carlisle, ještě stále překvapen jejím chováním, upil vína ze sklenice a jenom jemně zvedl koutky.

Další dny probíhaly jeden vedle druhého stejně, na konci týdne jsem si začínal myslet, že to byl jenom jeden den. Ale ne, to bych lhal. Neustále nové věci mě totiž učila Anna a sama o nich asi nevěděla. Už jsem naplno ztratil pocit, že je život bezcenný. Copak jsem si to mohl myslet, když vedle mě žila tak krásná žena a každé ráno mě dlouze líbala na tváře? Několikrát jsem se jí ptal, proč ji tolik přitahují zrovna moje tváře.

„To pochopíš, až budeš žena,“ řekla mi vesele a klidně pokračovala.

Nebránil jsem se, užíval jsem si to.

Cítil jsem, že Jasper a Alice si na hradě pomalu získávají svá místa. Alice byla opravdu tak otevřená všem, že působila až výstředně. Nemálo lidí, včetně nás, s tím občas mělo problém. Všichni si ji oblíbili, ale měli pocit, že se občas na ženu chová až moc excentricky. Jasper byl neustále sám se sebou a nemluvil s ostatními, když to nebylo nezbytně nutné. Jen si velmi oblíbil Rosalii. Nevím proč, ale když s někým mluvil, byla to ona.

Postupně jsme poznali, že jsou hodní, četl jsem jejich myšlenky, i když Jasper stále nepoužíval svoji schopnost. Možná se to zdá nespravedlivé, ale to my jsme je měli přijmout do rodiny a chtěli jsme zjistit, jací vlastně jsou. Hodně přemýšleli nad tím, jak je asi vidíme. Zvláštní bylo, že Alice vůbec neřešila lidskost Anny, vzala ji jako samozřejmost. Všimla si toho i Anna a mluvila o tom se mnou.

Anna a Rosalie si rozuměli čím dál líp a další týden se Jasper slbížil i s Annou. Všichni tři seděli na zahradě a sledovali zimní slunce, když za mnou přišla Alice.

„Mohu?“ zeptala se.

„Ano.“

Sedla si vedle mě a tiše hleděla na trojici v zahradě.

„Vaše žena je velmi krásná,“ pronesla náhle.

Překvapeně jsem se k ní otočil.

„Ano, to máte pravdu.“

„Víte, ale já nemyslím jen její podobu. Ano, i ta je skvost, ale já mluvím o její duši. Opravdu mě uchvacuje.“

Tiše jsem ji poslouchal a přemýšlel, co mi tím chce říct.

„Proč mi to říkáte?“

Zeptal jsem se narovinu.

„Má v sobě něco, co jednou někomu předá,“ dořekla.

Jen se její poslední slovo ztratilo ve vzduchu, pustila své myšlenky volně na pochod.

Viděl jsem v nich Annu, seděla u okna a tupě zírala do prázdna. Pohupovala se ze strany na stranu. Pak jsem v jejím náručí zahlédl malý uzlíček. Nechápal jsem, co drží, ale za chvíli jsem jasně rozeznal malé prstíčky, hlavičku, oči…

Vytřeštil jsem na Alici oči.

„To je dítě!“ zalkl jsem se.

„Ano, chtěla jsem vám to říci, protože mě znepokojuje výraz ve tváři vaší ženy. Něco není správně.“

Co to má znamenat? Co se stane s Annou?

„Kdy jste to viděla?“

„Včera k večeru…“ řekla tiše Alice.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 17: