Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 19

20.05.2010 (07:15) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2454×

Anna:

Další ráno jsem  vstávala s nateklýma očima a těžkou duší. Vůbec jsem nepochopila Elienovo včerejší chování. Pamatuji si, že jsem si ještě pod peřinou kontrolovala svoje tělo, jestli není něco v nepořádku. Nic jsem nenašla. Cítila jsem divně už delší dobu. Elien se choval zvláštně, přišlo mi, že něco ví a nechce mi to říct. Ale chvílemi to zase vypadalo, že netají nic, jenom má občas špatnou náladu. Jenže takový nikdy nebyl.

Sedla jsem si na posteli, Elien stál u okna a díval se ven. Prkna a mech z něho už dávno zmizely, za obzorem stálo jaro. I když tady v Anglii si dává na čas, přece jenom mu zima nakonec podlehne. Pozorovala jsem Eliena a duše mne pálila nad představou, že mě tak krásný muž nechce.

„Nikdo neřekl, že tě nechci,“ pronesl Elien.

Rozzuřila jsem se.

„A jak to mám pochopit?“

Elien se vydal k posteli, pomalu našlapoval na kamennou zem. Krb hořel, z okna na mne zavál studený vzduch a z ohně volalo teplo.

Elien si přisedl těsně ke mně, studenou dlaní mě chytil za krkem a vášnivě políbil. Tělo se mi zatnulo, dychtivě jsem k němu natiskla svoje rty a poposedla si. Slyšela jsem, jak divoce dýchám, Elien mě chtivě líbal a náhle… se odtáhl.

„Toužím po tobě, ale nemůžu se s tebou milovat.“

„A proč?“ vyhrkla jsem a stěží zadržovala slzy v očích.

Elien zakroutil hlavou a podíval se do země, pak se natočil k oknu a přimhouřil oči.

„Už nesnesu modřiny na tvém těle pokaždé, když s tebou strávím noc.“

Překvapeně jsem ho pozorovala . Proč teď? Proč mu to vadí až teď?

Elien jen zavřel oči.

„A co bude dál?“ zeptala jsem se a bolestně se na něj dívala.

Elien se na mě otočil a mlčel.

Nadechla jsem se, připadala jsem si poníženě, cítila jsem se zraněná a naštvaná. Přimáčkla jsem k sobě víčka, vyskočila z peřin a oblékla si šaty. Ve spěchu jsem na Eliena promluvila: „Nerozumím tomu. Tak najednou ti to vadí? Nutně mě nutíš k tomu, abych ti nevěřila.“

Otevřela jsem dveře komnaty a vyběhla na chodbu.

Nevěděla jsem, kam běžet. Teď bych tu potřebovala Anabel, chtěla jsem se někomu svěřit. Potřebovala bych to. S kým mám mluvit tady?

Zpomalila jsem krok a začala přemýšlet. Jsou tu jen Elienovi „rodiče a sestra“, to nejsou nejlepší zpovědní vrby, když patří k němu do rodiny. Ráda bych se svěřila Alici, myslím, že by se mi s ní vážně dobře povídalo. Ale neznala jsem ji tak dlouho na to, abych s ní probírala takhle choulostivou věc. Japer byl muž, to nepřipadalo v úvahu. Vzpomněla jsem si na Rose. Ano, je to sice Elienova sestra, ale už jsem se jí jednou svěřila. Nakonec je to jediná osoba, která mi tu zbývá.

Nasměrovala jsem kroky k její komnatě. Musela jsem se otočit a kus se vrátit. V rozčilení jsem doběhla mnohem dál.  Za chvilku jsem stanula přede dveřmi a zaklepala na jejich dřevo.

Rosalie mi otevřela, měla rozpuštěné vlasy, překrásně se jí vlnily. Překvapeně se na mě podívala a když spatřila můj strhaný obličej, ukázala mi, abych vešla.

Děkovně jsem se usmála a pomalu vstoupila.

„Co se děje?“ ptala se Rose tiše, když jsme si obě sedly.

Polkla jsem a zastyděla se. Jak jsem jí  to měla říct? Nenapadlo mě, že to bude tak těžké.

„Víš…“

Znovu nastalo ticho.

„Ano?“ povzbuzovala mě Rose.

„Možná je zbytečné ti to říkat,“ uzavřela jsem najednou a stočila tvář stranou.

„Ale no tak… Když jsi za mnou přišla, je to určitě něco, co tě trápí.“

Nešťastně jsem se na Rosalii podívala.

„Jde o Eliena?“ ptala se.

Jen jsem zakývala hlavou.

„Tak vyprávěj.“

„Je mi to trapné…“

Rosalie:

„Je mi to trapné…“

„Ale, jen mluv,“ povzbudila jsem Annu.

„Včera večer, no, víš… Prostě… Elien mne… nechtěl.“

Zarazila jsem se v pohybu a pozorovala ji. Řekla mi právě, že se s ní odmítl milovat? Její důvěra ve mne mě potěšila, strašně moc. Ale jak na to mám, propánaboha, reagovat?

Anna se na mě otočila.

„Říkala jsem, že je to trapné,“ řekla tiše.

„Není, jen…“

„Jen nevíš, co na to říct. Rosalie, ani jsem po tobě nechtěla, abys něco řekla. Potřebovala jsem se jen vypovídat.“

Usmála jsem se a objala ji, aby věděla, že jsem tu s ní. A aby neviděla moji tvář. Jakmile se její líce dotkla mého ramene, obličej se mi zkroutil do nešťastné grimasy. Už vím o Alicině vizi a Elienova obrana mi připadá dosti nepromyšlená. Co si má Anna myslet?

„Ptala jsi se ho proč?“

„Ano,“ řekla tiše.

„A co ti řekl?“ zeptala jsem se.

„Řekl, že už nesnese pohled na mé modřiny.“

Zavřela jsem oči, horší výmluvu si vážně vymyslet nemohl.

„Anno, to se spraví. Uvidíš,“ řekla jsem chabě.

Musí jí to říct, copak jí můžeme lhát? A do toho jí Elien bude takhle moc ubližovat.

„Nerozumím tomu,“ zašeptala Anna.

„Můj bratr je někdy celý nepochopitelný. Víš, jak jsem ti na hradě u Matthewa říkala, že je někdy nechápavý. A měla jsem pravdu, že? Mám ji i teď. Snad si nemyslíš, že bys ho nepřitahovala, že by tě nemiloval?“

„Může mě milovat, ale tělesně se něco pokazit může. Ale, i mě přijde divné, že by tak najednou, jenže… Prostě mne nechtěl, jak si to mám vysvětlit?“

„Dej mu čas,“ řekla jsem.

Anna se na mne nešťastně usmála. Musím s Elienem mluvit.

Anna u mne seděla do snídaně. Těsně před ní odešla za Elienem, aby do sálu vešli společně. U stolu seděla jako pytel neštěstí, Elien se tvářil tvrdě. Nechápala jsem jeho počínání, zajímalo by mě, jestli tak dokáže Alicinu vizi ovlivnit, a nebo jestli už vizi nemůže změnit, jestli už je budoucnost jednoduše dána.

Když všichni dojedli, Esme poprosila Annu, aby šla na chvíli za ní. Stalo se tak na můj popud.

„Co budeš dělat?“ udeřila jsem na Eliena v zahradě.

„Nevím…“

„Nevědění je pro tebe teď moc velký přepych. Copak nevidíš, jak se Anna trápí?“

„A co mám podle tebe dělat, Rose?“ vyskočil Elien, „i když si možná myslíš, že je moje obrana nesmyslná, nemůžu se prostě s Annou milovat a vědět, co by potom mohlo následovat.“

Nešťastně jsem se na něj dívala.

„Řekni jí to,“ zašeptala jsem.

„To nikdy,“ řekl tvrdě a otočil se ke mně.

„Ale ona má právo to vědět, Eliene.“

Elien byl tiše.

„Mám jí to jen tak oznámit? Podívej se, Anno. Alice viděla budoucnost, sice jsi v ní vypadala jako smyslu zbavená, ale v rukou si držela krásné malé dítě!“ vykřikl.

„Vidíš, co když bude mít z toho dítěte radost!“

„Ty jsi se zbláznila, Rose! Ona přijde o rozum, ztratí se jí budoucnost!“ zakřičel na mě.

„Nevíš, co se jí stane a ani nevíš, jestli za to může to dítě!“

Elien se na mne bezmocně díval.

„Co jí budeš tvrdit dál?“ zeptala jsem se tiše.

Znovu se ozvalo ticho.

„Nemám ponětí,“ přiznal Elien zoufale.

Sedl si na lavičku, přisedla jsem si k němu.

„Je mi to líto, tolik líto, Eliene,“ řekla jsem.

Elien chytl moji dlaň a políbil její hřbet. Tak strašně mě zabolelo srdce. Náš hrad byl najednou veselý, všichni jsme se tolik báli nadcházející svatby a přitom sem Anna vnesla úplně nový vzduch. I když ze začátku nás čekaly krušné chvíle, teď osud přichystal další. Co po nás vlastně chce?

Anna:

Esme mi dnes k ránu ukázala zažloutlý papír. Rozvinula jsem ho a našla v něm příběh. Esme mi k němu něco pověděla. V nedalekém klášteře žil mladý muž, nebo spíš mnich. Jako jeden z mála uměl psát. Rozhodl se, že sepíše život své sestry, nejspíš ji velmi miloval. Psal latinsky, je tam o všem, co prožila. Esme se ale zastavila u jedné její životní etapy, u dítěte.

„Tak moc mne mrzí, že už nemohu mít dítě. I Rose se tím trápí, celou tu dobu, co je přeměněná,“ řekla Esme.

Nevěděla jsem, co mám říct. Má pravdu, když žena nemůže mít dítě… musí ji to velmi ranit. Zase na druhou stranu poznala jsem už tolik žen, kterým to bylo srdečně jedno.

„Ty jsi nikdy nepřemýšlela nad tím, jaké by to bylo mít dítě?“

Zvedla jsem k ní hlavu. Překvapeně jsem vykulila oči.

„No?“ zeptala se pobaveně.

„Já… Asi nepřemýšlela,“ odpověděla jsem zaraženě.

Esme se jen usmála.

„Je velmi pozoruhodné, jak píše o svojí sestře, že?“ řekla a ukázala na list, co jsem držela v ruce.

Jako ze sna jsem se probrala.

„Ano, a píše velmi krásně,“ řekla jsem.

Esme mne donutila přemýšlet. Představila jsem si, že v náručí chovám malé stvoření, a ono je moje. Jaké to asi je? Pak mne ale zarazila jedna myšlenka. Copak bych mohla mít dítě s Elienem?

Procházela jsem po mostě a dívala se do zahrady. Slunce svítilo, vzácný den.

Celý jsem ho strávila s Alicí, velmi mě rozesmávala, ale dokázala i připoutat moji pozornost a napnout ji k prasknutí. Zjistila jsem, že je brilantní v recitování veršů. Ptala jsem se jí, kde verše slyšela, odpověděla, že je sama vymyslela. Zapálila ve mně oheň vášně.

„Také píši verše!“ řekla jsem nadšeně.

Alice se radostně usmála a donutila mně jí nějaké povědět. Pak se k nám přidal Jasper, a nakonec přišla i Rose.

Venku se začalo stmívat a přišel čas večeře. Celý den mi v hlavě korzovala myšlenka na dítě. Před večeří jsem vešla do naší komnaty. Spatřila jsem Eliena na křesle. Sklopila jsem oči, celý den jsme na sebe nepromluvili.

„Zlobíš se?“ zeptal se náhle Elien.

Nadechla jsem se a otočila k němu.

„Nemám proč se zlobit. Spíše jsem velmi smutná a… a stále nevím, proč.“

„Po večeři nás čeká Carlisle ve své komnatě,“ řekl jen Elien a vstal z křesla.

Došel ke mně a nastavil mi rámě.

„To je vše, co mi řekneš?“

Elien pootočil hlavou a semknul víčka.

„Vše se dozvíš po večeři,“ řekl pomalu a šeptem.

Chytila jsem se jeho rámě a nechala se dovést do sálu. Byla jsem ještě zmatenější než předtím.

Sedali jsme si zrovna ke stolu, Elien my posunul židli, když se mi zamotala hlava. Chytila jsem se stolu a shodila pohár. Sálem se neslo jemné cinknutí kovu o kámen.

„Anno,“ zděsil se Elien a okamžitě mě podepřel.

V mžiku vedle mne stáli všichni přítomní. Elien mne posadil na židli, Carlisle si vedle mne klekl a bral mne za ruku, měřil mi tep. Esme mne hladila po vlasech. Rosalie, Alice a Jasper nás pozorovali se strachem v očích.

„Co se stalo?“ ptala se horlivě Esme.

„Zamotala se mi hlava,“ řekla jsem tiše.

„Jak je ti teď?“ ptal se Carlisle.

„Už to přešlo,“ odpověděla jsem.

Elien měl prsty mé druhé ruky přiložené k ústům a pozorně mne sledoval.

„Tak co, Carlisle?“ ptal se.

„Tep je v pořádku. Chvíli byl zmatený ale ustálil se.“

Cítila jsem, že se mi dělá lépe.

„Už jsem v pořádku,“ řekla jsem tiše.

„Měla by ses najíst a napít,“ řekla Esme a nechala mi přinést vodu.

Poslušně jsem ji vypila.

„Chceš si jít lehnout?“ ptal se mě Elien.

„Ne, už je mi vážně dobře. Asi to byla jenom chvilková záležitost. Klidně můžeme pokračovat ve večeři,“ ujišťovala jsem ho.

„Jseš si jistá?“ ptal se.

„Samozřejmě.“

„Kdyby ne, řekni to,“ upozorňoval mne.

„Neboj se, řekla bych to.“

Všichni si posedali zpět na svá místa. Služebnictvo přineslo jídlo. Po dobu večeře už mi bylo dobře, najedla jsem se a cítila se v pořádku. Jídlo mi chutnalo. Po večeři jsme vyšli ze sálu a všichni si začali přát dobrou noc.

„Eliene, vždyť jsi říkal, že po večeři půjdeme ke Carlisleovi,“ řekla jsem.

„Ano, ale když ti nebylo dobře, odložili jsme to na zítřek.“

„To je hloupost, už je mi úplně dobře. Navíc, chci už to vysvětlení,“ podívala jsem se na něj příkře.

Odešli jsme všichni do komnaty Carlislea. Sedla jsem si vedle Eliena a ostatní si sedli naproti nám. První začala mluvit Alice.

„Měla jsem vidění, Anno. Nevím, jak bych ti to měla říci. Viděla jsem tebe a v náručí jsi držela dítě.“

Zalkla jsem se. Sledovala jsem Alici a snažila se přijmout, co pověděla.

„Eliene, myslím, že byste měl pokračovat,“ řekla potom.

„Anno…“

Otočila jsem se za Elienovým hlasem.

„Alice tě viděla v pořádku, tělesně v pořádku. Ale měla jsi tak, tak zvláštní výraz. Vypadalo to, jako bys nevnímala okolí.“

Držela jsem dítě?

„Bylo to moje dítě?“ zeptala jsem se najednou.

Elien na mne nevěřícně vykulil oči a Rosalie se usmála. Když Alice viděla, že Elien se nemá k odpovědi, odpověděla za něj.

„Nevím jistě, Anno. Ale myslím, že bylo. Jiná žena na hradě nemůže mít dítě. Jedině služebné, ale nevím, proč bys ho měla chovat. I když… to je moc těžké říct.“

Hlava mi pracovala na plné obrátky. Narazila jsem znovu na tu myšlenku, co mne zarazila už dříve.

„Eliene, ty bys mohl mít dítě?“

V komnatě nastalo ticho. Elien se zadíval do země. Dostala jsem panický strach, že si myslí, že to dítě není Elienovo.

„Eliene, já jsem nikdy…“

Elien mne přerušil a položil mi prst na ústa.

„Věřím ti, o tomhle ani nepřemýšlej,“ řekl tiše.

„Ale, tak jak je to možné?“ zeptala jsem se.

„Anno,“ promluvil Carlisle, „jsi první člověk, který žije s upírem. Tedy alespoň pokud víme…“

„Takže nemůžete vědět, jestli můžu nebo nemůžu otěhotnět,“ zakončila jsem jeho větu.

Carlisle mi to jen odkýval.

Chvíli jsme všichni seděli tiše, hlavou mi probíhalo všechno, co jsem teď slyšela. Znovu jsem si vzpomněla na dítě. Na tváři se mi rozlil úsměv.

Podívala jsem se po ostatních, s údivem mne sledovali.

„Myslím na to miminko,“ řekla jsem vesele.

Rosalie se usmála ještě víc a Alice se uvolnila, viděla jsem i z dálky, jak se jí ulevilo. Ale Elien se napjal.

„Anno, co to říkáš?“

Otočila jsem se k němu. Jeho by dítě nepotěšilo…?

„Co?“ zeptala jsem se ho se strachem.

„Anno,“ promluvil Elien klidně, „ty jsi nepochopila, co Alice viděla ještě?“

„Ano, pochopila. Jenže, to dítě… Dělá mi to radost Eliene.“

Elien vyskočil na nohy a začal přecházet po komnatě.

„Měli bychom jít,“ řekla Esme a naznačila všem, aby opustili komnatu.

Všichni, i Carlisle, odešli. Považovala jsem za velký skutek, že nám Carlisle nechal ve svojí komnatě soukromí. Zaklaply za nimi dveře.

„Eliene…“

„Ne! Nedovolím, aby se ti to stalo!“ zvýšil hlas.

Stoupnula jsem si také.

„Ale moje tělo bylo v pořádku a…“

„Tvé tělo ano, ale tvoje mysl zjevně ne. Jak s tím můžeš být tak smířená?“ přerušil mě znovu.

„A kde bereš tu jistotu, že za to může to dítě?“ ptala jsem se.

„Nemám ji, ale i tak. Nebudeme se o tom vůbec bavit,“ vyhrkl na mne, „nedovolím ti to!“

Dívala jsem se na něj.

„Tak proto, to proto si mě odmítl,“ zašeptala jsem.

Elien se jen otočil.

„Máš strach, že otěhotním…“

„Víš, jak moc by ti to dítě mohlo ublížit? A i kdyby ne, s tím dítětem to souviset může. Ochráním tě, tohle se prostě nestane!“

Teď jsem se otočila zády k němu já.

„Řekni mi jen, kdybys nic z toho nevěděl a já čekala dítě. Měl bys ho alespoň trochu rád?“ zlomil se mi hlas.

Otočila jsem se k němu.

„Tohle ale není to samé. Bojím se o tebe, copak to nechápeš?“

„Chtěl bys mít dítě? Se mnou?“ zeptala jsem se narovinu.

Elien se zhluboka nadechl.

„Za předpokladu, že by tě to neohrozilo, tak ano. Samozřejmě, že bych s tebou chtěl mít rodinu. Ale teď, nemůžeš po mě chtít, abych se z toho těšil, když jsi ty v ohrožení.“

Stála jsem a sledovala ho, milovala jsem ho.  Usmála jsem se.

„Já vím,“ zašeptala jsem, „ale já se teď těším.“

Elienovi znovu ztvrdly rysy.

„Ale po mě to nechtěj,“ řekl.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 19: