Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 21

25.05.2010 (07:30) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2895×

Tiskla jsem se k Elienovi, dech se mi zasekl v hrdle. Snažila jsem se uklidnit a dýchat. Ruku jsem si položila na bříško.

„Eliene,“ zašeptala jsem nešťastně, „řekni, kdo to je!“

Elien se na mě soustředěně podíval.

„Jenom buď klidná, ano?“

To mne rozhodilo ještě více. Brána se otevírala, její panty praskaly a za jejími dřevěnými stěnami se otevíral svět hradní cesty v pozadí s lesem. Uprostřed toho světa se objevili tři koně, pofrkovali a hýbali se na místě. Na jejich hřbetech seděli tři muži. Jejich oči se upíraly přímo na nás. Poznala jsem Andrewa, byl to ten nejvíc nalevo, jeho světlé vlasy splývaly dolů jako vodopád ze zlatých pramínků. Ostré rysy vypadaly jako z kamene, v levé ruce svíral otěže a zúženýma očima nás všechny probodával. Úplně na druhé straně seděl na koni muž, kterého jsem ještě neznala. Vlasy měl kratší než Andrew, ale měl je sepjaté do culíku, spatřila jsem v nich prošedivělé pramínky. A uprostřed té trojice se tyčil ten nejstrašnější, hned jsem poznala, o koho jde. Tarren. Měl na sobě hnědý kabát, černé vlasy mu visely až k ramenům, na hlavě mu seděl jednoduchý klobouk. Vysokými hnědými botami dloubl koně do slabin. Kůň zařehtal a rozešel se vpřed. Následovali ho i jeho kolegové.

Elien mi tvrdě zmáčkl bok, ale nevnímala jsem to. Zděšení mě prostoupilo od konečků prstů na nohách až ke kořínkům vlasů. Strašná byla představa, že je Tarren tak blízko mojí rodině. A do toho je tak blízko mému dítěti.

Stráže zavíraly bránu, svět za ní zmizel do neznáma, ale jeho nově příchozí zůstali na našem nádvoří.

„Carlisle,“ pronesl Tarren.

Záda mi polil studený pot, zabijákův hlas zněl tvrdě, jako kdyby Carlislea k něčemu vyzýval. Ale jen pokynul hlavou. Všichni tři stále setrvávali v sedle. Bylo mi nepříjemné vidět je vysoko nad námi.

Vtom Elien zavrčel, a dost nahlas.

Tarren okamžitě trhl hlavou a sjel Eliena od hlavy až k patě svým pohledem. Udusila jsem v krku křik, ale nedokázala poručit srdci. Tarren se ušklíbl.

„Tvá schopnost je úžasná, ale občas věci trochu komplikuje,“ řekl Tarren tiše.

Elien mi stiskl pas. Tarren stočil pohled ke mně, zadíval se mi do očí. Polkla jsem. Uculil se a pak sklouzl očima na mé bříško. Bála jsem se ho jako čert kříže, ale svoje dítě bych nedala. Pevně jsem na bříšku roztáhla prsty.

„No podívejme…,“ pronesl Tarren tiše jako had.

Pod jeho hlasem zařehtal kůň a zneklidněl, i služebnictvo strachem nedutalo a jen Tarrena pozorovalo.

„Ššš,“ klidnil Tarren svého koně.

„Proč jste tady?“ prořízl ticho Carlisle.

„Proč myslíš, Carlislee,“ zabodl do něj Tarren oči.

Sestoupil z koně, za ním i Andrew a ten cizí muž. Sloužící okamžitě přiběhli a brali si otěže.

„Copak musíme něco chtít, abychom tě přijeli navštívit?“ zazněl Tarren.

Jasper se ušklíbl. Strachy jsem se krčila.

Elien:

Postřehl jsem Andrewův zoufalý pohled ulpělý na Rosalii, měl jsem chuť ho roztrhat. Anna se vedle mne třásla a srdce jí zběsile běželo kupředu. Tak strašně moc jsem ji chtěl schovat. Mohl bych ji zahrabat do sena ve stájích nebo ji zavřít ve sklepeních. Ať by ale byla kdekoli, Tarren by ji našel. Chtělo se mi zoufalstvím brečet, nikdy jsem se necítil tak bezmocně a ustrašeně.

„Můžeme?“ ukázal Tarren k hradu.

Měl jsem chuť mu trhnout krkem. Ještě mi tady přede všemi sloužícími a lidmi na hradě řekl, že má schopnost dokáže věci pořádně zkomplikovat. Jenom doufám, že to všichni přešli bez povšimnutí. Tarrenovi bylo tohle vždy ukradené. Osobně zastával názor, že je naprosto jedno, jestli lidé o upírech vědí nebo ne. Nechodil sice po světě a nekřičel pravdu o nás, ale jestli mu sem tam vyklouzne slůvko z pusy? Proč by se tím měl zabývat?

Carlisle s Esme se vydali vpřed jako první. Soustředil jsem se na Tarrena a Annu. Po celou dobu mezi nimi musí být dostatečná vzdálenost.

Carlisle nás vedl do své komnaty, těsně za mnou a mojí ženou šla Rosalie. Navztekaně syčela. Procházeli jsme kamennými chodbami. Bylo mi tak těsno a připadal jsem si jako zloduch! Jenom kvůli mně se Anna ocitla v takovém nebezpečí. Měl jsem ji z hradu vyhnat hned, jakmile se její kočár objevil u brány. Celý její život bych ji tajně navštěvoval. Sledoval bych, jak patří jinému muži, ale nic by jí nehrozilo.

„Prosím,“ řekl Carlisle a naznačil Tarrenovi a jeho společníkům, aby vešli.

Všichni jsme se rozprostřeli do komnaty. Carlisle zavřel dveře a šel si sednout do svého křesla.

„Tarrene, prosím, mluv rovnou k věci,“ vyzval ho.

Tarren se usmál, čišelo z něj, že ví o svém vítězném postavení.  Celá místnost čekala, až promluví.

„Samozřejmě ti vyhovím,“ odpověděl.

Držel jsem Annu až v nejzazším koutě komnaty a bystře Tarrena sledoval.

„Carlisle, nebudu ti lhát. Víš moc dobře, co mě k tobě a tvojí rodině přivádí. Pamatuješ ještě tu ženu?“

Napětí v místnosti bylo možné krájet. Annino srdce zběsile tlouklo do jejích žeber. Už jsem slyšel i srdce toho malého.

„Ano,“ odpověděl Carlisle tiše.

Náhle se Tarren otočil na nás a usmál se.

„Mohli byste mne nechat s Carlisleem chvíli o samotě?“

„To nepřipadá v úvahu!“ utnul jsem ho rychle.

Carlisle Tarrena upřímně sledoval.

„Ale Eliene, myslíš si snad, že bych tvému otci ublížil? Pak bych se musel urazit. Byl bych věčně hloupý, kdybych se o něco pokusil v takové přesile,“ řekl a rozevřel ruce do stran.

Sledoval jsem ho a představoval si, jak hoří na hranici. Jenže měl pravdu. Vážně by bylo hloupé pustit se do něčeho takového, když je okolo tolik nepřátelských upírů.

„Tak, mohu?“ zeptal se Tarren po chvíli ticha.

Podíval jsem se na Carlislea a čekal, jak mi naznačí.

„Jen jděte. Možná to bude lepší,“ řekl pouze.

Znovu jsem se podíval na Tarrena a výhružně po něm švihl pohledem. Annu jsem pevně sevřel kolem pasu a vedl ji pryč z komnaty. Za námi šla Rosalie s Alicí a Jasperem. Jako poslední vyšla k smrti vyděšená Esme. Už jenom z pohledu na ni mi v žilách bobtnala rozzuřená krev.

„Esme, neměj strach. Vážně se o nic nepokusí,“ utěšoval jsem ji.

Esme plaše zakývala. „Hlavně mu čti myšlenky,“ řekla tiše a dívala se do prázdna.

Zůstali jsme stát na chodbě, dveře do komnaty byly stále otevřené. Carlisle seděl za stolem s podmračeným obočím. Když Andrew těžké kamenné dveře zavřel, padla na mě úděsná úzkost.

Carlisle:

Všichni z komnaty odešli, moje žena vycházela se strachem v očích, tichá jako myška. Zůstali tu se mnou jen Andrew, Karl a Tarren.

„Tak,“ řekl Tarren vesele a posadil se do křesla naproti.

Opřel jsem se o opěradlo a pozorně se na něj podíval.

„Mluv,“ vyzval jsem ho.

„Carlisle, Carlisle…,“ řekl a hrál, jak moc ho to mrzí.

„Tarrene, známe se už dosti dlouho na to, abych poznal, že jednou z tvých nejoblíbenějších věcí je hraní,“ pronesl jsem.

Tarren vydechl.

„Co chceš?“ vyřkl jsem.

Vtom se na mě zastavily Tarrenovy oči, ztvrdly. Poznal jsem, že si přestává hrát. V koutě komnaty stáli jako sochy Karl a Andrew.

„Tu ženu tenkrát jsi mi sprostě vzal!“ vyštěkl na mě.

„Nechals ji tam být. Proč sis ji nevzal s sebou?“

„Okolí nebylo čisté!“ křičel.

„Tak si ji příště označ!“ vmetl jsem mu do tváře.

Při vzpomínce na tu ženu jsem se zastyděl, že o ní takhle mluvím, ale Tarrenovo obviňování mne vytáčelo.

Tarren prudce vyskočil, opřel se o stůl a vztyčil ke mně svůj kostěný prst.

„Nehraj si se mnou,“ zasyčel.

Najednou vztek z jeho očí zmizel, vlezle se usmál a zdvihl ruce.

„Ale co bychom si znepříjemňovali společné chvíle, nemám pravdu?“

Díval jsem se na něj a ani nemrknul. Tak křivá povaha by se nikdy za nic neschovala.

„Carlislee, odpustit ti mi půjde velmi snadno, když svoje pochybení odčiníš.“

Nevěřícně jsem zvedl obočí.

„Oko za oko,“ pronesl tiše Tarren.

Mysl mi začala pracovat na plné obrátky.

„Tarrene, ta žena zemřela. A troufám si říct, že by zemřela stejně.“

„Vrátil bych se pro ni,“ řekl Tarren ostře.

„A to už by mohla být mrtvá.“

„Nech si svoje soudy pro sebe. Už mě unavuje tu záležitost řešit!“ zakřičel vztekle, „už jsem se rozhodl!“

„A to jak?“ ptal jsem se a snažil vypadat jistě.

V podstatě jsem ale byl vystrašený jako malé děcko v nočním lese. Louče na zdi zapraskala.

„Vybereš mi ženu. Je mi jedno, která a jaká to bude. Tu, kterou mi dáš, tu budu považovat za náhradu tamté.“

Sledoval jsem ho a čekal, jestli se nezasměje a neřekne, že žertuje. Neřekl. Díval se na mne s vážnou tváří a čekal.

„To nemyslíš vážně,“ zašeptal jsem.

Tarren se spokojeně usmál.

„Myslím, myslím to vážně.“

Udělalo se mi zle.

„Co s ní bude potom?“ zeptal jsem se.

Bál jsem se odpovědi, ale otázka byla nutná. Možná to bylo také proto, že jsem doufal ve vyvrácení mojí představy.

„Nenechals mne dokončit to, co jsem začal. Zajímalo by mne, co se bude dít, když neproběhne přeměna hned.“

Polil mne studený pot. Co to říká?

„Víš, jak bude ta žena trpět?“ zeptal jsem se se strachem.

„Ale no tak, Carlislee, bolest k životu přece patří.“

Seděl jsem tiše a srovnával si v hlavě, co po mne Tarren chtěl. Dělalo se mi zle. Sledoval jsem tvář vraha před sebou a ptal se, kde se zrodí takový člověk, co nezná ani kapky soucitu. Pro Tarrena neznamenala smrt nic, bolest ostatních pro něj neexistovala. Vsadil bych se, že si ji neuvědomoval, znal jenom to slovo, to pojmenování. Ale ten prožitek? Nic mu neříkal. A nebo říkal, ale bylo mu to srdečně jedno. I on byl přece dříve člověk a musel poznat bolest, a hlavně tu, která z něj udělala to, čím je. Jak je propánaboha možné, že je k ní lhostejný?

„Jak to chceš udělat?“ ptal jsem se plaše.

„Už vím, kolik jedu je potřeba pro absolutní přeměnu, musí ho být méně.“

„Nemusí se ti to podařit. Může ti znovu umřít!“ vykřikl jsem a chytil se opěradel křesla.

„Tohle není tvá starost!“ vyštěkl na mne.

Nadechl jsem se a chystal se mu říct, že v žádném případě nehodlám jeho záměru jakkoli pomáhat.

„Neodvažuj se to odmítnout! Máš jen dva, možná tři dny a potom se vrátím. Nepřej si mne vidět za branou, pokud už nebudeš mít ženu pro mne po boku. Rozumíš mi?“

Tarren měl zúžené oči, ukazoval na mě prstem a syčel skrze kamenné rty.

Zalkl jsem se.

„Na mém hradě mi nebudeš vyhrožovat!“ řekl jsem mu tvrdě.

Tarren se na mne upřeně zadíval, po zádech mi přeběhl mráz.

„Nemůžeš si až tak vyskakovat Carlislee,“ šeptal, „není to tak dlouho, co do vaší rodiny přibyla jedna osoba. Myslím, že není až tak silná, jako vy ostatní, že? A taky už není sama…“

Hned jsem poznal, na koho naráží.

„Copak ji nedokážeme ochránit?“

Tarren se pobaveně usmál.

„Ale ano, přede mnou, nebo mými přáteli,“ ukázal ležérně za sebe, „to určitě ano. Jenže, co když nás bude víc? Nikdy jsem nebyl hloupý, Carlislee, nikdy.“

Začínal jsem se připadat beznadějně. Nechápal jsem, k čemu mě potřebuje.

„Proč to po mě chceš? Proč si nevezmeš nějakou ženu sám?“

„Ani to není tvá starost,“ řekl klidně.

Chvíli jsme seděli proti sobě, Tarren se usmíval, protože věděl, že vyhrává.

Náhle se zvedl a vydal se ke dveřím. Těsně před nimi se otočil.

„Nezapomeň  na mne.“

Elien:

To ne! Takový prašivec! On přesně věděl, jak se Carlisleovi pomstít, vytáhl na dobrého a soucitného Carlislea jednu z velice silných zbraní. A on musí vybrat ženu, kterou nejpravděpodobněji pošle na smrt. A když ne, co se s ní bude dít dál?

Vtom se před námi otevřely dveře. Na kamennou chodbu vešel Tarren a za ním ti dva. Měl jsem chuť dokopat je k bráně.

„Tak, moji milí. Pomožte Carlisleovi trochu, ano? Nebude to mít lehké,“ pronesl.

Zavrčel jsem, Anna mne chytila za paži.

Jasper se zatvářil hrůzostrašně a Alice probodávala Tarrena zlým pohledem. Rosalie se dívala stranou a zatínala pěsti. Esme vyděšeně trhla hlavou ke svému muži. Carlisle vyšel hned za trojicí a tvářil se jako mučedník.

Tiše jsme procházeli tmavým hradem, Annu jsem křečovitě svíral a ona na mne lepila svoje malé, drobné tělo. Klepala se.

Vyšli jsme na nádvoří, příroda už ztmavla, slyšel jsem cvrčky, vzduch byl studený a vlhký, nádvoří bylo prosvíceno světlem z ohně zbrojnošů a z loučí. Ozývaly se hlasy, hluk a veselý smích. Když jsme procházeli, lidé okolo utichli.

Nikdo se s návštěvou nerozloučil, všichni tři nasedli na koně, sloužící se jim poklonili a stráže otevřely bránu. Tři muži zmizeli v černi noci, spolkl je les. Díval jsem se, jak se zavírá brána a tiše trpěl. Nezmizeli navždy. Vrátí se.

Stromy nad námi stály jako přihlížející temní obři a jen tiše šuměly. Přitáhl jsem si k sobě Annu a nepatrně se podíval po všech okolo. Bůh nám pomáhej…

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 21: