Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 23

31.05.2010 (18:00) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2626×

Anna:

Omámeně jsem se nechala vést k Esme do komnaty. Alice mě pevně svírala a snažila se usmívat. Marná byla její snaha zlepšit moji náladu, neustále se mi před očima míhaly ohně pochodní v lese. Kolik tam mohlo být těch upírů? A kolik jich mohlo pít krev zvířat, když všichni čekali na Tarrena? Kolik krvelačných vrahů je teď tak blízko mojí rodině? Stoupla mi krev do hlavy, ucítila jsem srdce ve spáncích. Instinktivně a rychle jsem si položila ruku na bříško a potom mne zradily vlastní nohy. Podlomily se. Před kamennou zemí mě zachránily ruce Alice a Esme.

„Anno,“ vykřikla Esme zděšeně, „co se děje?“

Sevřela jsem k sobě pevně víčka a nadechla se. Všechno se uklidnilo, stála jsem a znovu se zhluboka nadechla, na straně bříška jsem ucítila kopnutí. Nelíbí se mu, že mám strach.

„To nic, já jenom,“ vydechla jsem a sklopila hlavu, znovu jsem se nadechla a skousla si ret, „jenom jsem se moc vylekala.“

Esme se na mě starostlivě podívala a políbila mne do vlasů.

„Neboj se Anno. Nikdo z nás nedovolí, aby se tobě nebo tvému dítěti něco stalo,“ zaplavila mne vlídností.

„To mě velmi těší, Esme. Jenže já se přece nebojím jen o sebe. Mám strach taky o vás. A moc.“

Alice vydechla, podívala jsem se na ni.

„Víš, Anno. Možná, že teď tady na chodbě není nejlepší chvíle ti to říct, ale už od začátku jsem tebou absolutně fascinována,“ řekla.

Sledovala jsem ji jako zjevení.

„No opravdu,“ řekla se smíchem, když spatřila můj výraz.

„Nejenom to, že žiješ s upírem. Zamilovala jsi se do něj, a to tak silně, že i když víš o nebezpečí, kterému se tím vystavuješ, zůstáváš s ním. Nosíš jeho dítě a vůbec se neohlížíš na svůj život. A teď se ještě strachuješ o nás, o upíry. Strachuješ se o kámen, zatímco sama jsi jako ze skla. Není to tak, že bych se teď udivovala nad tvojí divností. Naopak, jsi pro mne žena, která proto, co cítí a co považuje za správné udělá všechno. Stejně tak jako pro svoje milované. Obdivuji tě, Anno.“

Poslouchala jsem její slova a nevěděla, co jí na to říct.

„Alice, asi ani nenajdu slova, co by vystihla, kolik to pro mě znamená.“

„Já ani žádná slyšet nechci, spíš bych tě chtěla vidět v posteli,“ řekla a usmála se.

Rosalie, která nás s úsměvem pozorovala , se otočila a vydala se chodbou dál. Vydaly jsme se s Alicí a Esme za ní. Za malou chvilku jsme došly ke dveřím komnaty. Rosalie otevřela dveře. Poprvé jsme spatřila komnatu Esme. Podobala se té naší, i Esme tu měla krb a postel, dokonce i křeslo a ještě truhlu.

„Tak,“ pronesla tiše Esme a zavřela dveře, „Anno, hned si vlez pod deku.“

Pomalu jsem došla k posteli a ztěžka si sedla. Zaklonila jsem se a s pořádným výdechem dala nohy na postel. Přes velké bříško už jsem ale nemohla dosáhnout na deku.

„Počkej,“ přiskočila Rosalie a přikryla mne.

„Spi,“ pohladila mne, „a ty taky, drobku,“ sklonila se a pohladila vystouplou deku.

V krbu praskal oheň, sledovala jsem teplé plameny. Můj pohled pak zabloudil k oknu. Stromy osvěcoval žár pochodní, sevřela se mi duše.

„Vážně bys měla spát, Anno,“ řekla Alice a starostlivě se na mě usmála.

„Já vím, jenže jen tak neusnu.“

V komnatě nastalo ticho, Esme pokládala na truhlu zapálenou svíci. Alice a Rosalie si posedaly na zem.

„Ne, pojďte si sednou ke mně,“ řekla jsem a ukázala na postel.

„Ale ne,“ odporovala Rose, „musíš mít dost místa a klid ke spaní.“

„To je hloupost, já chci, abyste si sedly ke mně.“

Všechny tři se na sebe podívaly, po chvíli se zvedly a tiše posadily svoje ladná těla na okraje postele.

Alice a Rose si sedly po mojí levé ruce a Esme po pravé. Usmívaly se. nebo se alespoň snažily.

Slyšely jsme hlasy zvenčí, asi se dole všichni veselili, když jsem sem tam něco zaslechla i já. Nevím proč, ale pohled na černé nebe mne rozesmutnil. Vzpomněla jsem si na všechno, co jsem zatím u Cullenů prožila a uviděla sebe. Přijela jsem sem jako naštvaná a odbojná dívka. Teď jsem byla klidnější, více jsem přemýšlela nad životem. Byla jsem přesvědčená, že to, co mě tady potkalo je jen štěstí. A to, co se děje teď je to špatné a já se tomu musím pokusit bránit.

„Víte,“ promluvila jsem, všechny se na mne otočily, „Alice, to, co jsi mi řekla na chodbě… nebyla jsem taková vždycky. Sama se teď cítím líp a mám pocit, že vám za to musím všem poděkovat. Změnila jsem se, cítím to.“

Esme se usmála a chytila mě za ruku.

„Nejsi jediná, kdo se změnil,“ řekla a potutelně se usmála.

„To je pravda,“ řekla najednou Rose.

Nechápavě jsem nakrčila obočí.

„Kdo ještě?“

„Ale copak to nevidíš?“ ptala se Esme.

„Přeci Elien.“

Sledovala jsem ji a snažila se představit, jak jinak se choval předtím.

„On byl velmi uzavřený, neustále se stranil lidí a chvílemi jsem se moc bála, že nemá žádný smysl života. Pak se na příjezdové cestě ozvaly kola tvého kočáru a našemu Elienovi začaly těžké časy. Nejdříve měl na tebe vztek, potom mu tě začalo být líto. Pak jsi ho párkrát naštvala a pak se do tebe zamiloval a nevěděl, co si s tím citem počít. Nyní je to otevřený mladý muž, dokáže smát s ostatními a je vidět, že pro něco žije. Pro tebe a… vaše dítě.“

Sledovala jsem milou Esme.

„Ano, opravdu se změnil. K lepšímu, i já jsem to na něm zpozorovala,“ řekla Rose.

Tiše jsme pak seděly.

„No jednoduše jsme rádi, že jsi… jste tu s námi,“ zakončila Esme.

Všechny jsme se zasmály.

„Týká se to i tebe a Jaspera,“ pověděla s Esme.

Alice se ze široka usmála.

„Velmi se nám s vámi líbí.“

„A vy nám také velmi pomáháte,“ řekla jí Rosalie.

Seděly jsme tam ještě chvíli, bála jsem se o muže na hradbách, ale spánek mne pak začínal přemáhat.

„Můžu jen malému říct báseň, která mne napadla?“ zeptala se Alice, když jsem se pokládala na polštář.

„Ano,“ usmála jsem se na ni.

Alice se sklonila a začala říkat: „Do kraje se vkrádá noc, hvězdy mají velkou moc. Nad hlavami lidí jasně září, svítí mládí, zdobí stáří. I ty můj malý teď musíš spát, s hvězdami je s tebou ten, kdo tě nade vše má rád. Do rána dlouhá cesta vede, noc stříbrná vlákna přede, můj maličký, čarovnou noci mají moc, budu tady s tebou, budu tady pro pomoc. Spi maličký, dobrou noc.“

Elien:

„Mají rozsvícené louče, Tarren chtěl, abychom o nich věděli.“

„Tlačí na nás, oni jsou jeho první vlajkou na obzoru,“ řekl Carlisle.

„Tak strašně se chce pomstít. Myslím, že tady už nejde jen o princip nebo o odplatu. Tarren se prostě chytil příležitosti, jak dát o sobě znovu vědět!“ vyřkl jsem rozhořčeně.

Jasper shlížel dolů na dav cizích upírů.

„Kdyby mě tak mohl někdo omráčit, říct mi, že je to jen zlý sen!“ zavyl jsem zoufale, opřel se o kamennou hradbu a zaryl do ní prsty. Kamení zapraskalo a povolilo, vztekle jsem švihl rukou, prach se sesypal na zem. Cítil jsem se beznadějně a bezmocně, co mám dělat? Jak mám Annu a naše dítě ochránit?

„Omráčit,“ promluvil náhle Carlisle a zamyšleně hleděl na světla pochodní.

Otočil jsem k němu hlavu. Dříve, než jsem se stačil vloupat do jeho mysli Carlisle se otočil a vydal se vpřed.

„Carlisle?“ promluvil jsem k němu.

„Pojďte za mnou,“ zvolal z konce hradebního úpatí u věže.

Otočil jsem se na Jaspera. Usmíval se.

„Co se děje?“ zašeptal jsem k němu.

„Nevím, ale najednou se mu zvedla nálada.“

Vydali jsme se rychle za ním, Carlisle svištěl chodbami hradu a jen tam, kde zabouchalo lidské srdce, zpomalil a přešel úsek lidskou rychlostí. Napodobovali jsme ho, ale bylo to velmi riskantní. Carlisle se zuby nehty snažil zachránit svoji rodinu, nikdy by se neodvážil pohybovat takhle rychle hradem plným lidí.

Zaposlouchal jsem se do jeho myšlenek, zřejmě už byl daleko za přítomností, viděl jsem Tarrena, temnou místnost a uprostřed ní ležela dívka. Bledá. Měla zavřené oči, pak se obraz změnil na malou komůrku se svící. Tu svíci držela mladá žena, měla zavřené oči a ruku položenou na ústech.

Carlisle se řítil vpřed. Nechápal jsem jeho myšlenky, nebyl jsem schopen rozeznat, co plánuje. Seběhl dolu ke dveřím. Pomalu je otevřel, ocitli jsme se na nádvoří, Jasper šel v závěsu za mnou.

Procházeli jsme po prašné zemi, někdo zastavil Carlislea, uklonil se a ptal se na ty lidi za hradbami. Carlisle odpověděl, že se všichni všechno brzy dozví a ať nepropadají panice, vše je pod kontrolou. Nechali jsme tázajícího uprostřed prostranství a následovali otce. Všichni se klaněli, stále jsem nepochopil, co Carlisle spřádá za plán. Vstoupili jsme pod dřevěnou stříšku, seděli tu zbrojnoši. Na klínech chovali děvečky a veselili se. z tohohle místa vedly jen dvoje dveře. První zavedly návštěvníka k počátku schodů do zbrojnice, ty druhé do sklepení pod zemí, kde ležela těla nedávno zemřelých před tím, než byla pohřbena. K mému úděsu Carlisle zamířil k těm druhým.

„Otče?!“ zavolal jsem k němu zděšeně, „kam to jdeme?“

Carlisle neodpověděl, Jasper se na mě ostražitě podíval. Služebnictvo nás s hrůzou sledovalo. Sestoupili jsme na schody vedoucí do hrůzného sklepení a zavřeli dveře. Carlisle pevně mířil dál.

Tiše jsme se nořili za ním. Za pár vteřin jsme stáli přímo v místnosti. Byla tu poskládaná tři těla, jedno bylo staršího muže, druhé ženy a třetí náleželo mladé dívce. Těla nebyla mrtvá dlouho, proto vzduch nebyl až tak nedýchatelný.

Carlisle pomalu a s úctou došel k tělu dívky. Chovali jsme se tiše a klidně. Lidé dnes neměli potřebu chovat se tak v přítomnosti mrtvých, kolik jsem viděl shozených těl dolů z hradeb, jak často jsem viděl sprosté zacházení s těly mrtvých. Ale mě Carlisle naučil ctít člověka i po jeho smrti, díky němu jsme cítil ten zvláštní pocit, když jsem byl nablízku tělu, které navštívila smrt. Stál jsem a díval se na ně, probouzel se ve mně respekt.

I Jasper stál tiše.

„To je tak zvláštní,“ zašeptal.

Otočil jsem se k němu.

„Necítím žádný pocit, nic. Už jsem byl u mrtvých těl, ale ještě nikdy jsem se na ně tak nesoustředil. Takové prázdno.“

Zaměřil jsem se na mysl těch mrtvých. Ticho, všechno ustalo, zmizelo do neznáma.

Carlisle je sledoval.

„Jejich duše už tu s námi nejsou,“ zašeptal.

Spatřil jsem, jak Jasper spojil své ruce, ve stejné vteřině tak udělal i Carlisle, bez váhání jsem se k nim připojil.

Carlisle odříkal modlitbu, posvátně jsme opakovali slova, odrážela se od tichých studených zdí. Jedinými svědky naší modlitby byly louče, které prosvěcovaly temno.

„Amen,“ zaznělo z Carlisleových úst.

„Amen,“ opakoval jsem.

„Amen,“ zašeptal Jasper.

Otevřel jsem oči a sledoval Carlislea.

„Proč jsme tady?“ ptal jsem se.

Carlisle se na mne nešťastně podíval.

„Stydím se za to, ale je to jediná šance. Nic jiného mne nenapadá. Ta dívka zemřela dnes odpoledne. Když jsi tam nahoře na hradbách řekl slovo omráčit, napadla mě naše poslední spása. Tarren chce dívku, když mu ji dáme, je jasné, že ji odsoudíme k smrti. Mrtvou ale už k smrti neodsoudíme.“

Sledoval jsem ho a přišel na to, jak slepit jeho přeházené myšlenky.

„Jenže Tarren přece pozná, že ta dívka nežije,“ ozval se Jasper.

Podíval jsem se na něj a pak se vrátil ke Carlisleovi.

„Ano, ale když v místnosti bude společně s mrtvou schovaná živá dívka, nepozná to. Nesmíme ho ale nechat přijít moc blízko.“

Proto ta dívka v malé komůrce.

„Jak ho k tomu chceš přimět?“ ptal jsem se.

Jeho plán mi připadal tak moc krkolomný a riskantní, ale nemohli jsme si vybírat.

„Řekneme mu, že dívka musela být omráčena, abychom ji pro něj dostali a zadrželi ji. Kdo si počká, ten se dočká. Musí se vyspat, aby se zbavila opiátu a její srdce bilo jak má. To přeci Tarren kvůli jedu potřebuje.“

Zatím se v tom všem dala vidět určitá logika.

„Ale co potom?“ zeptal jsem se.

„Spoléhám se na to, že potom, co Tarren uvidí svoji dívku, pošle posilu pryč. Když bude odporovat, vysvětlíme mu, že by bylo vhodné, aby se vrátilo na hrad služebnictvo…“

„Chcete sloužící propustit?“ zeptal se Jasper.

„Ano, myslím, že nám v téhle chvíli nic jiného nezbude. Nemůžeme riskovat, že by někdo z lidí spatřil něco, co vidět nemá.“

Tiše jsme stáli nad mrtvým tělem nešťastné dívky a přemýšleli.

„Myslím, že je to to jediné, co nás může zachránit,“ řekl jsem.

Carlisle nás seznámil se všemi detaily svého plánu.

Pak se podíval na dívku.

„Odpust mi, ale zachráníš život jiné dívce,“ zašeptal.

Nechali jsme zavolat dva silné muže. Pozorovali nás jako zjevení a nepříjemně se ošívali.

„Pane, chcete, abysme to mrtvy tělo donesli na hrad? A co mor?“ ptal se zarostlý muž.

„Bude to jen chvíle, navíc i odsud se může mor dostat ven,“ řekl Carlisle klidně.

Muži se pokřižovali.

„Radši snad ani nechci vědět, na co tu holku potřebujete, pane. Ale pojďte rychle ven,“ naznačil ten druhý a uvolnil nám cestu, „to nenosí štěstí, zvostat tady dlouho.“

Vrátili jsme se na hradby a sledovali upíry v lese okolo.

„Co když má někdo z nich schopnost, skrze níž odhalí náš plán?“ zašeptal jsem velmi tiše.

Carlisle se na mě nejistě podíval.

„Pak nás Bůh střež,“ řekl Jasper potichu.

Myslel jsem na svoji Annu, snad už spí.

Liza:

Pod hradem se shromažďovali lidé, nechápala jsem to. Pán nám zakázal vycházet ven, brána se nesměla otevírat, stráže byli v pohotovosti. Začalo svítat, museli jsme všichni vstát a začít dělat svoji práci.

„Lizo!“ křičela na mě Agáta.

Baba jedna.

„Už běžim!“ zahalekala jsem k ní.

Připravovali jsem snídani, a když všichni přišli, vzdálili jsme se. Sledovala jsem Annu a její břicho, nosila v něm dítě Eliena. Měla jsem chuť jí něco udělat. Elien se na ní díval jako na svatej vobrázek a Anna se culila. Teda obyčejně, dneska se všichni tvářili jako po pohřbu, Anna seděla a opatrně jedla. Její břicho byl den ode dne větší. Pane na nebi, jak já jí nesnášela!

Vtom se na mě Elien otočil a šlehl zastrašujícím pohledem. Zmizela jsem za dveře a opřela se o zeď.

„Neokouněj a jdi pro byliny do zahrady. Ale jen do přední části, do zadní se nesmí, víš to?“

Agáta. Tady na hradě mě nepeskoval nikdo jinej.

„Jo!“ odsekla jsem.

Vytrhla jsem jí košík z ruky a vyšla rázně vpřed.

„A co nejdřív se vrať! Po obědě s náma chce pán mluvit!“ křikla za mnou ještě.

O čem asi?

Víc mě strašil pohled Eliena, co jsem mu udělala tak zlého? Za to všechno může Anna, kdyby tu nebyla, všechno mohlo jít úplně obráceně.

Došla jsem k záhonu a sedla si na zem. S hlavou plnou svého překrásného pána jsem škubala zemi byliny. Najednou jsem něco zaslechla.

„Ss…“

Otočila jsem se po zvuku. Nikde nikdo nebyl. Vrátila jsem se zpátky k práci, ale ozvalo se to zase.

„Sss…“

Naštvaně jsem se zvedla a pořádně se rozhlídla.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 23: