Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 25

13.06.2010 (07:30) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2607×

Jasper:

Sledoval jsem kočár mizící v zatáčce lesa. Naši nezvaní hosté si ho se zájmem prohlíželi, a pak se otočili na nás. Stále jsem si v hlavě rozmýšlel o odjezdu našich milovaných něžnějších polovicích, Carlisle mi několikrát zopakoval, že tam budou v bezpečí. My ale přece nemůžeme nikdy poznat, jestli se někdo z těch upírů odtrhl od skupiny a odešel za nimi, do té pusté chaty. Carlisle si ale pořád stál za svým, nic nepodniknou, dokud nepřijede Tarren a potom už bude vše zařízené.

„Co bude zařízené?“ vyhrkl jsem netrpělivě.

„Nebudu o tom teď mluvit,“ šeptal Carlise, „ale věř mi, že budou v bezpečí.“

Nechápavě jsem se otočil na Eliena. Díval se někam daleko za obzor, stáli jsme na hradbách.

„Nemohli jsem vymyslet bezpečnější místo, než tu chatu,“ oznámil náhle Carlisle nahlas.

Přiskočil jsem k němu a poprvé za tu dobu, co ho znám, se ho dotkl. Svou ruku jsem mu připlácl na ústa a zasyčel.

„Copak ses zbláznil?!“

Elien nás už pozoroval a překvapeně hleděl do našich zarputilých očí. Jen chvilku, mé oči byly zarputilé, ale Carlisleovi se usmívaly. Otočil jsem se na Elien, on už se smál také.

„Pssst, Carlislee, vážně není chytré to takhle nahlas říkat,“ pronesl hlasem vraha, ale v očích mu hrály jiskřičky.

Jejich radost v duši mne zmátla, připadal jsem si jako naprostý hlupák. Jejich hlasy se zdály jako příchozí z jiného těla, protože tváře překypovaly prazvláštním lišáctvím.

„Pojďte dovnitř,“ vyzval nás Elien.

Carlisle mi naznačil, abych ho následoval. Tiše jsem se odebral za ním, poslal jsem pohled dolů z hradeb. Ta nenávist k těm… těm dole, která se ve mně vařila, překvapovala i mě samotného.

Esme:

V kočáře po další dobu cesty vládlo ticho. Poprvé za tu dobu, co jsem upír mě šimralo v žaludku. Jak tohle asi může dopadnout? Nevěděla jsem, o koho se víc bát. Snad o svého muže a syny, kteří zůstali na hradě? Nebo o svoje dcery, které teď se mnou jedou v kočáře, bez ochrany, bez pomoci. Nemůžeme to nikdy zvládnout. Jenže zůstávat dál na hradě bylo stejně nebezpečné. Carlisle nás posílal na nějakou chatu, o které sám pořádně nevěděl, kde leží, ani jak je od hradu daleko. V poslední době jsem byla tak rozladěná, že jsem na všechno nenazírala pravýma očima. Přesto mi ale nikdo nevymluví, že Carlisleovo rozhodnutí poslat nás pryč bylo víc než ukvapené. Vysvětlovala jsem si to tak, že mu strach o nás znemožnil uvažovat a on nás urychleně poslal mimo nebezpečí. Ale vážně se mu to podařilo? Proboha, vždyť Anně nezbývá už moc času do porodu a my se drkocáme lesní cestou k neznámému místu.

Kočár se kymácel na kamení a zapadal do děr v zemi, Anna se každou chvíli snažila zmírnit bolest v zádech, ale moc jí to nešlo. Sledovala jsem neustále okolí, za každým stromem jsem hledala nepřítele a čistila prostor očima. Zajímalo by mě, co bych asi dělala, kdybych ho tam zahlédla.

„Tady to bude,“ řekla náhle Alice a ukázala do lesa.

Následovala jsem její prst. Stromy rozevřely svá těla a poskytly nám pohled na malou, dřevěnou chatu. Rozpadlý plod porostlý mechem, okna se sklem i bez skel. Jenže chata tu nestála sama. Před okny stáli jezdci na koních, osm mužů spočívalo v sedlech a usmívali se. Polilo mě horko, okamžitě jsem poručila, aby kočí zastavil.

„Kam jdeš?“ vyhrkla Rosalie ustrašeně.

„Vy tady zůstanete, kdyby se cokoli stalo, vrátíte se zpět na hrad tak rychle, že les ani nepozná vaši přítomnost, jasné?“ podívala jsem se na ně upřímně.

„Snad nejdeš za těmi muži,“ vyhrkla Alice.

Viděla jsem Annu, jak si ustrašeně položila ruku na bříško.

Kvůli Elienovi a Anně, kvůli jejich dítěti, Alice a Rosalie. Nikomu z nich se nesmí nic stát.

Rozevřela jsem dvířka a seskočila ze schůdků. Alice se nažila čapnout po mém rukávu, ale byla jsem rychlejší.

„Esme, vrať se!“ křičela Anna.

„Alice,“ zašeptala jsem, aby to neslyšel nikdo jiný, než dívky v kočáře, „řekni Anně, že to dělám pro ni a pro dítě. Oni musí zůstat naživu,“ přitom jsem odhodlaně kráčela lesem vpřed.

Našlapávala jsem na nacucaný mech, les kouzelně voněl. Všude vládla zeleň. Sukně se mi otírala o kapradí, slyšela jsem, jak šustí. Přicházela jsem k těm mužům stále blíž, už jsem cítila jejich vůni. Upíři. Nasála jsem ještě jednou, ale kde byly stopy po lidské krvi? Necítila jsem ji, oni nepili lidskou krev, oni byli jako my. Ucítila jsem, že se mi bezděky zvedly koutky do malého úsměvu.

Došla jsem až k nim a pořádně si je prohlédla. Ten vepředu se stále usmíval. Zastavila jsem se v dostatečné vzdálenosti před nimi a jen čekala. Ten muž slezl z koně, hned po něm učinili stejně všichni ostatní.

„Paní,“ uklonil se ten muž.

A znovu. Hned po něm se uklonili všichni.

Nadzvedla jsem sukni a lehce se pokrčila v kolenou.

Stáli jsme proti sobě, ten muž přišel a políbil mou ruku.

„Kdo jste?“ vyhrkla jsem.

„Jsem přítel vašeho muže, paní. Carlisle mi nedávno poslal velmi naléhavý dopis, ve kterém mě žádal, abych se o vás a vaše děti postaral,“ odpověděl mi.

„Mé jméno je Andreas,“ mluvil dál, ale já jsem ustoupila.

Přestala jsem mu věřit, protože Carlisle by mi o tomhle řekl!

„Nevěřím vám,“ zašeptala jsem.

Muži okolo se nehýbali, stáli jako sochy.

„Carlisle by mi o tom řekl.“

„Ale on nesměl,“ odporoval mi Andreas.

„Proč?“ zeptala jsem se a držela se dál.

Nedala jsem ale na sobě nic znát, s kamennou tváří jsem stála proti němu.

„Nesměli jste vědět, co vás tady čeká. Carlisle se bál špehů na cestě. A navíc bude prostě lepší, když si vaši nepřátelé budou myslet, že se nacházíte někde jinde, než doopravdy jste.“

Poslouchala jsem, co říkal. Pořád mě nepřesvědčil.

„To je nedomyšlené. Někdo z nich může mít schopnost jako můj syn Elien, může číst myšlenky. Tahle taktika by nás potom nemohla zachránit.“

Andreas mi pohotově odpověděl.

„Ano, ale tohle bylo nejvíc, co pro vás mohl udělat. Dál za nás nerozhodujeme my, ale Bůh.“

Sledovala jsem ho a váhala. Co mám dělat? Mám věřit muži, kterého znám dvě minuty? Tomu přece nemůžu svěřit do rukou náš život.

„Ale i s tímhle Carlisle počítal,“ promluvil Andreas s úsměvem a sáhl do kabátu.

„Nedivím se vám, také bych nikomu nevěřil,“ usmíval se.

Z kapsy vytáhl prsten.

„Říkal, že vám ho mám dát.“

Ukázal mi zlatý kroužek s bílým kamenem uprostřed. Je to náš prsten, já mám ten samý a Carlisle si ho také nechal udělat, aby mi dokázal, že bude navždy se mnou.

Vydechla jsem a podívala se na svůj menší prsten. Ještě chvíli jsem stála tiše, připadala jsem si najednou bezmocná.

„Co se teď bude dít?“ zeptala jsem se už klidně.

Andreas se usmál.

„Pojedete s námi na náš hrad. Je daleko odsud, ale zvládneme to. Pojedeme asi tak dva dny a pojedeme na koních. Váš kočár tady zůstane a spolu s ním dva muži. Promiňte,“ otočil se na muže vzadu, „tohle jsou mí přátelé, a teď jsou i vaši.“

Podívala jsem se na něj a zakývala hlavou.

„Jedna z žen tam v kočáře je těhotná…“

„Ano,“ přitakal Andreas, „o tom vím. Pojedeme mírně. Vy můžete jet na koních samy, ona pojede se mnou. Musíme to tak udělat.“

Odevzdaně jsem to odkývala.

„Dobrá,“ zněla jen moje odpověď.

Obrátila jsem se ke kočáru a zamávala na znamení, aby vyjel směrem k nám. Za pár minut stál kočár před chatkou. První vystoupila Rosalie. Nedůvěřivě přejela očima skupinu mužů a pak ustoupila na stranu. Za ní se objevila Alice, jen po přítomných loupla okem a hned zvedla ruku do vzduchu. Objevila se Annina drobná ruka. Anna pomalu sestoupala schůdky a nejistě se postavila k Alici.

„Dámy,“ pronesl Andreas a uklonil se.

Všichni to po něm zopakovali.

„Všechno jsme slyšely,“ řekla Rosalie.

Andreas se otočil, přišli k němu dva muži. Jeden s hnědými vlasy a druhý s černými.

„Tom a Duke tu zůstávají,“ řekl Andreas.

Měla jsem potřebu jim poděkovat, obětují se takhle pro někoho, koho ani neznají.

„Děkuji vám, pánové, moc si vážíme toho, co pro nás děláte.“

„Rádo se stalo, paní,“ řekl mi Tom a uklonil se.

„Tak, my musíme vyrazit. Vaše truhly tu budeme muset nechat, dámy. Neuvezli bychom je.“

Všechno nám bylo jedno, bála jsem se té cesty. Kvůli Anně.

„Alice, vy pojedete na tomhle koni,“ ukázal Andreas na černého grošáka.

„Vy, Esme, a vy, Rosalie, pro vás jsou támhle ti dva bělouši.“

Přišly jsme ke svým koním.

„Anno, vy pojedete se mnou.“

Anna vrhla na Andrease překvapený pohled.

„Budeme pořád blízko,“ zašeptala jí Alice.

Andreas vysadil Annu pomalu do sedla a potom se rychle vyšvihl za ní.

„Je vám dobře?“ zeptal se jí.

Anna jen neklidně zakývala na souhlas.

„Tak pánové, jsme domluveni,“ otočil se Andreas na Toma a Dukea.

Ti jen zakývali.

Popohnali jsme svoje koně. Jako první jel muž, jehož jméno jsem neznala, potom jel Andreas s Annou. Viděla jsem, že je Anně nepříjemné být tak blízko cizímu muži, protože se snažila se ho ani nedotknout. Hned za nimi jsme jely já s Rosalií a za námi zbytek mužů. Vzpomněla jsem si na Carlislea a cítila, jak se mi svírá hrdlo úzkostí. Ani mi neřekl, co se chystá a dostal nás do bezpečí. Tedy ne do absolutního, ale bylo mi takhle mnohem lépe. Jenom jsem dumala nad tím, kde Carlisle sehnal Andrease, nikdy mi o něm nic neříkal. Seděla jsem v sedle a sledovala les. Neprůhledný, zelený závoj stál pevně okolo nás. Skrze jeho listí a jehličí prosvítalo na zem slunce. Koně šlapali na mech a do kapradí.

„Proč nejdeme po cestě?“ ptala jsem se.

„Sice by nás cítili,“ pověděl Andreas, „ale nechci za námi nechávat stopy.“

Mech se pod kopyty koní prohýbal, a když kůň nohu zvedl, mech se nafoukl do své původní podoby. Naše stopy mizely v nenávratnu.

Carlisle:

Pokud počítám dobře, už Andreas vede moji ženu a dívky na svůj hrad. Kosti mi v těla trnuly hrůzou, jestli tomu tak opravdu je. Ale mně teď nezbývá nic jiného než doufat, že jsou v bezpečí. Jestli chci rodinu zachránit, nesmím opustit hrad a dokonat to, co jsem začal.

Před malou chvílí jsme nádherně zmátli Jaspera, byl tak nervózní, že u sebe nemá Alici, až ztratil svoji velkou schopnost dovtípení. Tenhle čas byl strašný, takže jsme s Elienem neodolali a Japera si, chudáčka, trochu vychutnali. Ale pak jsme mu všechno vysvětlili. Nejdřív vypadal, že nás skope do kuličky, potom se nadechl, udělal dva kroky, pak zase na chvíli vypadal, že nám ublíží a nakonec pronesl tři jednoduchá slova.

„Já vás zabiju.“

Usmál jsem se a seznámil ho ještě s detaily plánu. Andreas odvádí naše ženy do bezpečí, pokud Tarren spolkne naši návnadu, musíme ho donutit, aby poslal pryč posilu. Potom pošlu Andreasovi vzkaz. Na Andrease jsem si vzpomněl teprve nedávno a vůbec jsem si nebyl jist, jestli ještě žije poblíž. Ale přálo mi štěstí. Vím, že Andreas má spoustu přátel mezi upíry. Je jich mnoho, kteří se živí zvířecí krví, ale je jich také dost, kteří tenhle způsob žití neuznávají. Přesto jsou to Andreasovi přátelé, jsou mu věrní a stejně tak on jim. Myslím, že by nám pomohli. Doufám.

Blížilo se k poledni, na hradě byly jen čtyři živé osoby. Nechtěl jsem využít Lizu. Nevím proc, ale neměl jsem dobrý pocit z toho, že by v našem plánu měla figurovat nějaká dívka z hradu. Já už měl vybráno. Ve vesnici žila mladá žena, která mi byla zavázána. Styděl jsem se za to, že ji chci o něco takového požádat, ale ona je naší poslední nadějí. Ona bude muset oklamat Tarrena. Zachránil jsem jí život a pomohl jí od chudoby. Musí zůstat naživu, ať mě to bude stát cokoli, musím se snažit ji zachránit, kdyby se cokoli pokazilo. Laura měla kaštanové vlasy až k bokům. Dole ve vesnici to byla vyhlášená kráska, věděl jsem, že pro mě udělá cokoli a sprostě jsem se toho chystal využít. Opakoval jsem si, že to dělám pro svou rodinu, ale sám před sebou jsem se dostatečně neobhájil. Proto jsem z brány vyjel jako střela, nedíval jsem se na upíry, kteří mne pronásledovali pohledy až k lesu, nemohl jsem se na ně dívat. Svůj život tady na hradě jsem žil až na výjimky poklidně, zato poslední dva dny byly horečnatější a horečnatější. Bylo to asi proto, že naši nepřátelé byli tolik silní.
Do vesnice jsem vjel jako na trní, žebráci posedávali v zablácených koutech, cítil jsem močůvku z odpadní stoky. Lidé se mi ukláněli a odskakovali z cesty mému koni. Popohnal jsem koně, jeho kopyta klapala na kamenné zemi. Jen dvakrát jsem vjel do zasmrádlé uličky a potom stanul před malým domem. Seděla před ním malá shrbená žena a usmívala se na mě.
„ Pane, copak děláte tady, mezi spodinou?" zatřepetal se jí hlas.

„Moc potřebuji mluvit s vaší vnučkou, Gwen.“

Babička se na mne usmála a zakývala na souhlas.

„Laura je uvnitř, je tam s ní nějaký hoch,“ řekla.

Zbystřil jsem smysly, je tam s ní nějaký hoch. To mi ještě scházelo. Nepatřilo mezi mé oblíbené činnosti chodit k postelím milenců v jejich nejvášnivějších chvilkách, ale Elien a Jasper byli na hradě sami, nechtěl jsem je tam nechat dlouho.

„Dobrá,“ oznámil jsem a vešel do chalupy.

Samozřejmě jsem hned zaslechl vzdechy, které nebyly přes ruch na silnici slyšet tak dobře. Pak je vystřídal rozjařený smích. Odhodlaně jsem přišel ke dveřím, za nimiž Laura právě milostně sykla.

Zaťukal jsem.

„Ano?“ ozvalo se udýchaně.

„Lauro, nerad tě ruším, ale musím s tebou mluvit.“

„Pan Carlisle?“ zazněl Lauřin hlas překvapeně.

„Hm, lež koťátko, on odejde,“ uslyšel jsem mužský hlas.

„Lauro, prosím…“ dožadoval jsem se jí.

„Počkej,“ slyšel jsem šepot.

Laura vstala z postele, slyšel jsem její bosé nohy, které dopadaly na podlahu. Pak dveře klaply, panty zavrzaly.

Otevřel se přede mnou pohled do pokoje, Laura se na mě upřeně dívala, na sobě měla jen košili, která jí jen taktak zakrývala ňadra.

„Děje se něco?“ zeptala se.

Chlapec na posteli si  povzdechl a plácl sebou na polštář.

„Ano,“ řekl jsem tiše.

Laura zavřela dveře a odešla se mnou ke starému dřevěnému stolu.

„Tak…“, vyzvala mě.

„Je to pro mě moc těžké, ale potřeboval bych tě na chvíli u sebe na hradě.“

Laura se nadechla a podívala se na mě.

„A proč?“

„Podívej se, nežádal bych to od tebe, kdybych to opravdu nepotřeboval. Vždyť víš.“

„Dobrá, pane. Samozřejmě s vámi pojedu, dlužím vám to.“

„Děkuji,“ usmál jsem se a políbil jí ruku.

„A k čemu budu jako platná?“

„Potřebuji, abyste seděla malíři jako model.“

Laura mrkla a potom se rozesmála na celé kolo.

„Ale, pane… Pročpak zrovna já?“

Byl jsem nešťastný, teklo mi do bot. Zatlačený do kouta jsem využil Lauřiny slabiny pro její vzhled.

„Protože ten malíř je můj dávný přítel a požádal mě, abych mu sehnal krásnou ženskou tvář.“

Laura se začervenala, ale hned byla na svém parketě.

„Copak paní Rosalie není dost hezká?“

„Ale ano, jenže ona odmítla. Navíc si myslím, že mezi její krásou a tou tvojí není žádný rozdíl.“

Kdyby mě teď Rose slyšela, nestihl bych se nikam schovat.

„A pojedeme hned?“ reagovala Laura okamžitě.

„Samozřejmě,“ usmál jsem se.

Stoupla mi nálada, protože jsem se bál, jestli Laura opravdu pojede, ale teď už stála u malé truhličky a vytahovala nějaké šaty.

„Počkejte chvíli, hned jsem tu,“ řekla a zmizela v zadní místnosti.

„Co je?“ slyšel jsem chlapce.

„Musíš pryč, odjíždím,“ vysvětlila mu Laura rychle.

„Cože?“

„Jen rychle, rychle. Padej,“ vystrnadila ho.

Slyšel jsem, jak si chlapec navlíká kalhoty, nepřál jsem si vědět, co si o mně teď myslí.

Otevřely se dveře a chlapec vyšel z místnosti. Udeřil do mě zlověstným pohledem a zmizel za zápražím. Stará paní před chatou stále seděla a dívala se do okolí.

„Tak pojďte, pane,“  objevila se Laura za chvíli.

Rozloučili jsme se s babičkou. Chudinka stařenka byla překvapená, kam si její vnučku odvádím, ale slíbil jsem jí, že se v pořádku za pár dní vrátí. Babičce se to nelíbilo, ale nechala nás odjet. Posadil jsem Lauru do sedla  a sedl si za ni.

Popohnal jsem koně a vyjeli jsme. Jel jsem opatrně, aby se Lauře nic nestalo. Cesta ubíhala pomalu, protože jsem se bál toho, co na hradě najdu. Elien a Jasper musí být v pořádku. Laura celou cestu mlčela.

Když jsme přijeli k hradu, Laura zatajila dech.

„Kdo to je?“ zeptala se.

„To… to jsou mí přátelé, tedy přátelé mého přítele. Chtěli být pod hradem,“ oznámil jsem jí.

Přemýšlel jsem, jestli si nemám nafackovat, blbější výmluvu jsem si nemohl vymyslet.

Laura ale jen zakývala na souhlas. Upíři se na nás dívali a propalovali očima Lauru, cítil jsem, že se otřásla.

„Tak a jsme tady,“ řekl jsem, když jsme zastavili před bránou.

„Otevřít,“ zvolal jsem ke strážím.

Tedy k tomu jednomu, který tam zbyl.

„Ano,“ ozvalo se ze shora a brána se začala zvedat.

Vjeli jsme na nádvoří.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 25: