Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 27

05.07.2010 (09:00) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2011×

Carlisle:

Byly to ty nejhorší minuty v mém životě. Před dvěma dny se opravdu objevil mor. Změnil jsem názor. Nenechal jsem tělo té dívky odnést na hrad, kvůli lidem, kteří tu zůstali. Ta dívka zůstala ve sklepení. Tarrenovi to odůvodním tak, že musela zůstat tam, aby nikdo na nic nepřišel. Poslali jsme falešného malíře dolů k Lauře a vydali se na nádvoří. Když jsme s Jasperem a Elienem přicházeli k bráně, měl jsem chuť utéct, bylo mi jasné, že jestliže Tarren prokoukne náš plán, zabije nejdřív nás a pak si najde naše ženy. V tu chvíli na mě Elien zavrčel. Omluvně jsem se na něj podíval.

Stáli jsme před bránou, zbrojnoš ji otevřel.

Sleduji, jak na nádvoří vjíždí Tarren na koni. Za ním stojí jeho obrovská pojistka složená z hromady upírů. Jakmile Tarren na nádvoří vjel, brána se zavřela. Mám pocit, že ta ukázka jeho spojenců v pozadí byla účelová, aby nás vyděsila. Bohužel se to povedlo.

„Zdravím vás, přátelé,“ pronesl tvrdě Tarren.

Nikdo z nás nic neřekl.

„Slyšel jsem, že jste poslali svoje roztomilé ženy pryč, copak se snad bojíte nechat je v mé blízkosti?“ řekl, když slézal z koně.

Zbrojnoš se na mě podíval a odvedl Tarrenova koně.

„Nech toho divadélka a pojď se raději podívat na tu nešťastnici,“ vyřkl hořce Elien.

Překvapeně jsem se na něj podíval a snažil se mu naznačit, ať se uklidní. Nepotřebujeme Tarrena rozčílit. Elien se omluvně zamračil

„Aaale,“ pronesl táhle Tarren, „tak vy jste tu dívku sehnali? No tedy Carlisle,“ řekl a pobaveně mě pleskl do hrudi, „to jsem nečekal.“

Měl jsem chuť mu tady teď hned jednu vrazit, až by se svalil na zem a skučel bolestí. Přesně tohle chtěl, abych vybral člověka, kterému bude vzat život. Problém je v tom, že on by se nesvalil, a kdyby, už vůbec by neskučel bolestí.

Ustoupil jsem a naznačil mu cestu. Stále s úsměvem mi zakýval na souhlas.

Vydal jsem se směr sklepení jako první. Zahlédl jsem úplně nahoře v okénku světélko, které hned zhaslo. Náš falešný malíř se vrátil od Laury. Podle plánu by tam teď ta nebohá, využitá dívka měla sedět a ani nedutat, kdyby se dělo cokoli. Tak to umělec vyžaduje.

Slyšel jsem za sebou kroky tří mužů, z nichž bych jednomu nejraději utrhl hlavu.

Otevřel jsem těžké dveře vedoucí do sklepení. Nasál jsem vzduch, nic nebylo cítit. Oddechl jsem si. Je to už velmi dlouho, kdy jsem strávil pobyt u jednoho svého velmi dobrého přítele. Zajímal jsem se o lékařství, a proto jsem se dostal i k mrtvým. Ten přítel mě seznámil se zvláštní kombinací bylin, která zachová tělo déle. Není to na moc dlouho, ale pro nás je to akorát. Taky jsem byl obeznámen s tím, že se tělo musí držet v chladu. Nemohl jsem okolo té dívky nasypat led, tak jsem doufal, že chlad ve sklepě postačí.

Scházeli jsme po schodech olezlých mrazem.

„Proč jdeme tak dolů?“

„Museli jsme ji schovat, nechci, aby o tom věděli ostatní na hradě.“

Tarren mlčel.

Scházeli jsme dolů, před dveřmi jsem se zastavil a podíval se na Tarrena. Louče prskaly. Poslouchal jsem bedlivě zvuky okolí. Srdce Laury bilo klidně, Tarren se hlavně nesmí dostat k té dívce blíž.

„Tak?“ ozval se najednou Tarren.

Beze slov jsem se strčil do dveří za sebou. Tarrenovi se naskytl podhled na dívku oděnou v jednoduchých bílých šatech. Vykročil vpřed.

„Opatrně,“ zastavil jsem ho rukou.

„Je krásná,“ řekl Tarren.

Chvíli se na ni díval a potom přimhouřil obočí. Cítil jsem, jak se mi sevřel žaludek. Střelil jsem pohledem k Elienovi a Jasperovi. Oba dva se na mě podívali s hrůzou v očích.

„Ale je bledá,“ pronesl Tarren.

„To ten jed,“ vyřkl jsem rychle.

„Jed?!“ otočil se Tarren zprudka.

„Ano, omráčil ji. Teď spí.“

Tarren se podíval zpátky na dívku. Vyšel k ní. Elien ke mně střelil pohledem a vykročil vpřed. Tarren se náhle otočil.

„Zvláštně voní,“ poznamenal.

Usmál jsem se, Elien se zase stáhl.

„Taky jsem si toho všiml. Nejspíš to bude tím jedem, její tělo ho teď zpracovává.“

Zvuk srdce náhle poskočil a zrychlil. Všiml jsem si, že na okénko v podlaze padl Tarrenův stín. Laura se lekla. Musím dostat Tarrena co nejdříve pryč.

„Musíme ji nechat, aby se prospala,“ pronesl jsem a naznačil Tarrenovi, aby odešel z místnosti.

Atmosféra tady by se dala krájet. Slyšel jsem Lauřino splašené srdce a zrychlený dech. A viděl jsem na Tarrenově tváři, že se nechystá odejít.

„Chci, abys ji proměnil hned, co její srdce začne normálně bít a srovná se s jedem,“ řekl jsem rázně.

Tarren se na mě otočil, přimhouřil oči.

„Proč?“

„Už jsem to říkal, nechci, aby se to rozkřiklo po hradě. Čím déle tady bude, tím je větší možnost, že se to ostatní dozvědí.“

Tarren stál chvíli klidně a potom kývnul na souhlas.

„Dobrá,“ řekl a otočil se zpět k dívce.

Stál tam tak otočený napůl těla. S děsem jsem se podíval na Japera, tvářil se klidně. I Elienova tvář dostala klidný výraz.

„Tak půjdeme,“ řekl Tarren a rázně vykročil z místnosti.

Vyšli jsme za ním a zavřeli dveře. Tarren byl už někde vysoko na schodech, když Elien zavrčel.

Okamžitě jsem k němu švihl pohledem.

„On ty svoje kamarády neodvolá,“ zasyčel Elien.

Nechápavě jsem přimhouřil obočí.

„Ano, neodvolám je,“ ozvalo se ze shora.

Spěšně jsme vystoupali za Tarrenem a vyšli na nádvoří.

„Chci vidět tu dívku, až se vzbudí. Do té doby tu moji přátelé zůstanou,“ pronesl rozhodně.

„Ale na hrad se musí vrátit služebnictvo,“ řekl Elien.

„Ať se vrátí,“ usmál se Tarren, „představíš nás jako své přátele,“ řekl  a odcházel k bráně, kde už na něj čekal zbrojnoš s jeho koněm. Pomalým krokem jsme se vydali za ním.

„Zítra ráno přiveď služebnictvo zpět, abys neřekl, že tě utiskuji.“

Pak obrátil koně a vjel na příjezdovou cestu. Brána se za ním se skřípěním zavřela.

Nevěděl jsem, co si o tom, co se stalo, mám myslet. Situace byla tak vypjatá a přitom se v nic nevyvinula. Ale Tarren neodvolá své přátele, teď nevím, co mám dělat.

„Ta dívka se nevzbudí,“ zaúpěl jsem.

Jasper i Elien se ke mně otočili.

„Tohle neříkej, ty nemůžeš nevědět, co dělat!“ vyhrkl Jasper prosebně.

„A co jiná dívka? Neznáš nějakou, která by byla velmi nemocná? Které by to spíš pomohlo?“

Elienovo myšlení bylo tak podobné mému, až jsem měl chuť plakat. Přemýšlel jsem, co tímhle vším Bůh myslí. Naše dobrotivost se právě stala naší největší slabostí. Chce snad po nás, abychom odsoudili někoho k smrti? To má být ta cesta? Protože já jinou nevidím.

Zaklonil jsem hlavu k nebi a spatřil miliardy hvězd. Možná, že on tam nahoře vidí spousty jiných, dalších cest. Ale já, jako zemská bytost nemůžu na nic přijít. Proč je jenom mysl spoutaná předsudkem, že jen jedna cesta je správná? Že jen jeden způsob je správný? Co mám dělat?

„Carlilse, řekni něco!“ zaprosil Elien.

Vrátil jsem svůj zrak zpět na nádvoří, jsou tu bytosti, které mě potřebují. Musím začít myslet.

„Až Andreas odveze naše ženy a Rose k sobě na hrad, nechá je tam se svými přáteli v bezpečí a vrátí se sem. Víte, Andreas měl vždy rád kolem sebe velkou společnost upírů. Proto jich spoustu zná, takže přijede s nimi k našemu hradu.“

„Chceš říct, že sem Andreas přivede vlastní armádu?“ zeptal se Jasper.

Jen jsem to slabě odkýval.

„Ale to přece… Ne, Carlislee, je to moc dobře, ale jen mám strach… Až je Tarren uvidí, dřív, než k nám dorazí, on nás zabije.“

„Tarren už bude v tu dobu dávno na hradě,“ promluvil Jasper, usmíval se, „mě se to moc líbí, Carlislee.“

S vděkem jsem se na něj podíval, tak mi pomohlo slyšet, že někdo pořád věří, že to všechno dopadne dobře.

Elien si jenom povzdychl.

„Kdy tu budou?“ zeptal se.

„Zítra ráno budou na hradě. Andreas říkal, že jim to bude nejdéle trvat dva dny, ale moc záleží na tom, jak pojedou rychle. Jediná naše naděje je, že pojedou rychleji.“

„Dobrá,“ řekl Jasper klidně, „a když si pospíší, za jak dlouho tu potom budou?“

„Pak pojedou už jen půl dne, pojedou rychle. Když to půjde nejlépe, jak je možné, do zítřejšího večera tu budou.“

Chvíli jsme ještě stáli před branou a pak se vydali do hradu. Víte, jaké to bylo? Celou noc jsme nezamhouřili oka, protože to jsme přece nedokázali. Tak nám nezbylo nic jiného, než sedět u stolu myslet na zítřek. Celou noc, už tu bezmoc nechci nikdy zažít.

Ráno, jen co Slunce zbarvilo oblohu východu do běla, jsme vyšli s Jasperem a Elienem z hradu. Zbrojnoši ještě spali, nechtěl jsem je budit tak brzy, ale měli by vidět, jak naši „přátelé“ přijíždějí do hradu. Musí to proběhnout, jako naprosto jasná záležitost.

Zapískal jsem na ně. Byli už tu oba dva. Laura právě před chvílí odešla do své komnaty, aby se po dlouhé noci prospala. Thomas tam s ní strávil opravdu dlouhý čas, a když mi ukazoval, co nakreslil, poprvé za poslední dny jsem se usmál. Tu kresbu nesmí Laura nikdy vidět, určitě by potom nevěřila, že ji kreslil malířský mistr.

Hned, jak zbrojnoši otevřeli bránu, objevili se za ní. Tarren stál v čele a usmíval se.

„Ani jsem nezavolal,“ poznamenal.

Beze slov jsme jim uhnuli z cesty a nechali je vejít. Obrovská skupina upírů lpících na lidské krvi se rozprostřela na mém nádvoří. Představil jsem si, že ten prostor mezi hradbami je moje duše a každý upít představuje jednu část beznaděje, která mě zaplňuje. Celá duše byla beznadějí zatopená.

„Tak,“ vykřikl Tarren a spráskl ruce, „máte to tady ale útulné,“ a rozhlédl se kolem sebe.

„Vejdeme se k vám?“

„Někdo může spát na seně,“ podotkl tiše Elien.

Zamrazilo mě.

„Ale no tak,“ zašvitořil Tarren, „budu dělat, že jsem to neslyšel.“

Nastalo ticho, slyšel jsem ptáky z lesa, slyšel jsem dvě srdce zbrojnošů. Kdybych sešel do sklepení, neslyšel bych tam nic. Tarren jakoby vytušil, na co myslím.

„Tak kde je ta okouzlující dáma?“ zeptal se Tarren hlasitě.

„Ještě spí,“ odpověděl jsem suše.

„Vážně?“ Tarren se na mě podíval, jakoby věděl, že už bude spát navždy. Úsměv mu z tváře zmizel.

„No dobrá, tak ji necháme…“ vrátil se mu úsměv.

Otočil jsem se a vedl velkou skupinu do hradu.

Elien:

Šel jsem za Carlisleem a  celou dobu poslouchal Tarrenovu mysl. Musel vědět o tom, že ta dívka, kterou včera viděl je mrtvá, protože myslel na všechno, jenom ne na ni. Poslouchal jsem i ostatní, ale neslyšel jsem nic, co by nám pomohlo.

Carlisle je zavedl do hlavního sálu. Všichni si posedali ke stolu.

„Tak,“ ozval se znovu Tarren, „jak se tu máte?“

Díval jsem se na něj a měl jsem chuť ho poprosit, aby to zopakoval. Snad jsem se přeslechnul…

„Máme se dobře, máme přátele, myslím, že budu mluvit i za ostatní, když povím, že žijeme šťastně. S těmi, kteří nás milují.“

Když dozněla Jasperova věta, všichni se na něj otočili s otazníky v očích. K nim jsem patřil i já. Jasper ale vypadal, že přesně ví, co dělá. Usmíval se a vstřícně kýval. Přečetl jsem si, co mu běží hlavou… a pochopil jsem to.

To co, Jasper vyjmenoval, to je to, co Tarren nemá. Myslím, že už ho ta bolest, co způsobuje ostatním naprosto otupila, ale Jasper se přeci jen trefil kousek od černého. Tarrenovi ztuhly rysy a rázně se podíval před sebe.

„To jsem rád,“ pronesl.

Dál neřekl nikdo ani slovo.

„Tak mluv,“ prořízl pak Carlisle ticho, „nebudeme tu sedět jako hlupáci. Přestaň hrát to divadlo.“

„Pověz mi, Carlislee, jak to, že jsi nás tak snadno pustil do hradu?“

„Mělo by snad cenu vás sem nepouštět? Chceš mi říct, že neumíte šplhat?“ odrazil ho Carlisle ironicky.

Tarren vydechl, opřel se o dřevěnou desku stolu a vstal. Ostatní seděli tiše, bez pohnutí. Sledovali buď Carlislea nebo Tarrena. Někteří prostě jen sledovali kamenné zdi sálu.

„Tak, myslím, že já tuším to, co tušíš i ty, že? Ta dívka…“

Tarren nechal konec věty viset ve vzduchu. Znovu se teatrálně nadechl.

„Do večera má čas, přijdeme potom sem do sálu a…“

Zavřel jsem oči.

„A kde je služebnictvo?“ zeptal se.

„Nepřivolám ho, dokud tu budete vy,“ řekl Carlisle.

Tarren zakýval hlavou.

„Jak myslíš,“ zvedl ramena.

„My půjdeme,“ jakmile řekl ta slova, ostatní se zvedli.

„Kdybys nás hledal, jsme na nádvoří,“ usmál se.

Mám pocit, že měl chuť nám zamávat, ale přeci jenom se udržel.

Když za nimi zaklaply dveře, otočil jsem se na Jaspera.

„Co teď?“

„Teď to musí stihnout…“ dořekl za něj Carlisle.

Andreas:

Anna mi už znovu spala v náručí. Celou noc jsme nezastavili. Měl jsem v plánu ji nechat odpočinout, ale čím déle jsme seděli v sedlech, tím častěji jsme myslel na Jaspera. Rozhodl jsem se, že se musíme dostat k němu na hrad co nejdříve. Anna několikrát vzdychla, věděl jsem, že to pro ni musí být utrpení. Bříško už měla velké tak, že jsem měl strach, aby dítě nepřišlo na svět někde tady v lese. Ale Anna neřekla ani slovo, snažil jsem se, aby měla co největší pohodlí, byl jsem rád, že usnula.

„Jak dlouho ještě?“ zjevila se vedle mě Alice.

„Jedeme celou noc. Za pár hodin budeme na místě.“

Alice se podívala na spící Annu.

Měl jsem pravdu. Projeli jsme křovím a naskytl se nám pohled na můj hrad. Slyšel jsem ten kámen, který mi spadl ze srdce.

„Je velký,“ promluvila Esme.

Anna stále spala. Spala ,i když jsme projížděli branou. Služebnictvo a dvorní dámy nás horlivě zdravily. Ten ruch Annu vzbudil. Zmateně se nadzvedla a nadechla.

„Už jsme tady,“ řekl jsem jí tiše.

Chvíli se rozhlížela po lidech a pak se usmála.

Zastavili jsme se, Rosalie a Alice hned slezly ze hřebu koně a spěchaly k nám. Za nimi šla Esme. Jako první z mužů u mě stál Emmett. Pomáhali jsme křehké Anně z koně. Párkrát sykla, musela být rozlámaná.

Emmett ji vzal do náručí a nesl ji po dřevěných schodech do její komnaty. Cestu mu ukazovali sloužící.

Věřil jsem Emmetovi správně, nepředstavoval pro Annu nebezpečí. Byl jsem si tím jistý.

Hned, jak se Rosalie, Alice a Esme odebrali za Annou, došel jsem za nimi a vysvětlil jim, co se teď bude dít. Pak jsem se otočil a sešel zpět na nádvoří.

Už tu byli všichni. Viděl jsem George, Maxe, Tadeáše… Všichni, kteří slíbili, že tu budou, tak přišli. Cítil jsem se najednou mnohem silnější a byl jsem si jistý, že Carlisleovi pomůžeme. Přivítali jsme se a nasedli na koně. Nebyl čas na nic jiného.

Liza:

Všichni jsme dostali za úkol sedět v kuchyni a nikde jinde se nezdržovat. Stará fuchtle tu obletovala ty dvě bedny tuku a já sledovala potemnělé nádvoří. Bylo tak zvláštní sledovat to mrtvo, nikde nikdo.

„Páne jo, když já si vzpomenu na ty její chutný boky,“ pronesl Gilbert.

S nechutí jsem se na něj otočila, ale dál už jsem ho moc nevnímala. Zamyslela jsem se nad tím, co se na hradě děje a vadilo mi, že nemám pořádněj přehled. Měla jsem domluvenou schůzku, na dnešní večer, vlastně až ráno… Pozdní ráno.

Když se za mnou v zahradě tenkrát stavěla ta malá a řekla, že mě bude Andrew večer čekat u studny, bála jsem se jako malý dítě. Ale večer jsem ke studni přišla a Andrew tam opravdu stál. Nepřišla jsem k němu blíž jak na metr a sledovala ho. Po chvíli mlčení mi řekl, že dnes večer přijde muž, kterého musím na hradě schovat. Ani nevím, kde se ve mně vzala taková statečnost, ale zeptala jsem se ho, jestli neví, proč bych to měla dělat. Najednou se usmál, založil si ruce na prsou a pomalu došel ke mně. Udělala jsem pár kroků vzad, ale on mě rychle chytil a přidržel mě u sebe.

„Tss, tss, tss,“ zasyčel, „kampak bys chodila?“

Nahnul se ke mně neuvěřitelně blízko a rty se otřel o můj ušní lalůček. Podlomily se mi nohy a zavřela jsem oči.

„Když to uděláš, určitě nezůstaneš bez odměny,“ zašeptal.

Nepotřeboval nic jiného, aby mě k tomu donutil. Když si na to teď vzpomenu, tak se strašně stydím. Takhle jednoduše se nechat ovládat. Ale co, důležité je, že dnes musím toho muže na hradě schovat. Ale kde?

Bylo kolem půlnoci. Sešla jsem pomalu schody ve věži a při zdi se plížila zahradou. Měla jsem nahnáno z toho, že mě někdo nachytá i z toho cizího muže. Spatřila jsem až vzadu postavu, světlé vlasy se leskly na měsíčním světle.

Pomalu jsem šla k němu. Stál u zdi a neudělal ani krok.

„Kdo jste?“ ozvalo se ustrašeně.

Zdálo se, že je ještě víc poto strachy, než já.

„Liza,“ řekla jsem mu.

„To jste vy,“ oddechl si.

„Posílá mě Andrew,“ pokračoval.

„Já vím.“

„Kam mám teda jít?“

„Musíš zůstat mimo hrad. Odvedu tě do sklepení.“

Jen slabě jsem odhadla, že zakýval.

Do sklepení se šlo přes nádvoří. Musela jsem se tam dostat. Všichni už byli uvnitř hradu, doufala jsem, že stráže už spí. Odešli od nás z kuchyně dost brzo.

Ten muž šel tiše za mnou. Nádvoří jsme přeběhli, jako kdyby nám za zadkem hořelo. Nikdo nás neviděl.

„Tady budete muset bejt. Nic lepšího nemám.“

„Kde to sme?“ zeptal se.

„Ve sklepeních. Do toho vedlejšího se ukládaj mrtvý těla. Sem se většinou nosí víno a tak.“

Jenom to odkýval.

„Ne, to je úplně akorát.“

Myslela jsem, že mu to bude vadit, ale nic nenamítal.

„Tak dobrou,“ otočila jsem se a vyšla schody.

V jejich půlce jsem se ale zastavila, obrátila se a seběhla zpátky k němu.

„Proč jste tady?“ vyhrkla jsem.

Obrátil se na mě a zavrtěl hlavou.

„Radši se neptejte a děte.“

Tvrdě jsem se otočila a vyběhla ven. Nechce, ať si to nechá…

Další ráno se na hrad dostalo spoustu lidí. A ti za hradbami zmizeli. Dostala jsem panickou hrůzu, že někdo objeví toho chlapa ve sklepě. Když je tu teď tolik lidí, někdo by možná šel pro víno a potom by ho tam našli. Seděla jsem celý den ve svojí komoře a nevystrčila ani nos.

„Poď rychle se mnou,“ klepala na mě stará ropucha.

„Nejdu. Je mi blbě,“ řekla jsem.

Nechala mě být.

Andrew:

Ráno se před sklepením objevil kus bílé látky. Naše znamení. Ten chlapec byl někde tam. Nenápadně jsem došel ke dveřím, pod kterými byla látka zasunutá. Tarren si mě všiml a povzbudivě zakýval hlavou.

Zmáčkl jsem kliku a pootevřel dveře. Nasál jsem vzduch. Ucítil jeho vůni. Byl tam. Chtěl jsem nenápadně vkročit na první schod, ale uslyšel jsem Tarrenovo zasyčení. Prudce jsem se otočil a spatřil přicházejícího Eliena. Rychle jsem dveře zavřel a jakoby nic popošel ke skupince upírů, která seděla poblíž. Elien prošel kolem nás a probodl nás pohledem. Vyšel schody a vstoupil do místnosti nad branou, kde zůstávali zbrojnoši.

Slunce pomalu zapadalo. Za chvíli přijde náš čas.

Když jsem poznal, že Elien je opravdu uvnitř, rozeběhl jsem se ke dveřím a spěšně zapadl do temného prostoru. Sešel jsem po schodech a šel po vůni toho chlapce.

„Tady jsem,“ ozvalo se.

Jeho hlas se rozeběhl po sklepení.

„Našel jsi něco?“

„Ne,“ řekl mi, když jsme stáli naproti sobě, „v jedné místnosti jsou jenom mrtvá těla, ale v té druhé leží žena.“

Zbystřil jsem.

„Ale moc jsem ji nezkoumal…“

„To jsi měl!“ vyprskl jsme na něj a chytil ho za límec.

„Kde je?“

Chlapec se zalekl. Pustil jsem ho.

„Pojďte za mnou,“ vedl mě.

Došli jsme před dveře, ucítil jsem zvláštní vůni bylinek a za ní vůni těla. Ta dívka byla mrtvá.

Otevřel jsem dveře. Necítil jsem se dobře, že tam stojím s mrtvolou. Měl jsem pocit, že ruším její soukromí. Nikdy bych Tarrenovi nepřiznal, že jsem se takhle cítil. Musel jsem ale soustředit na to, co se přede mnou teď rýsovalo. Ta dívka na Tarrenův popis seděla, černé vlasy měla položené kolem ramen, bílé šaty pro můj zrak svítily do tmy.

„To je ona,“ zašeptal jsem.

„Vážně?“ ozval se mladík.

„Ano.“

„Ale proč ji tady nechali? To je přece hloupý.“

„Carlisle neměl moc času, počítal s tím, že Tarren svoje přátele odvolá. On to neudělal. Mohl to udělat přes noc, ale už s mrtvým tělem asi nechtěl hýbat. Navíc, podívej se,“ ukázal jsem na ruku dívky.

Byl tam malý bolák.

„Ne,“ vyhrkl mladík a zakryl si ústa rukávem.

„Copak ty ostatní mrtví je neměli?“ ptal jsem se ho.

„Ne, žádný jsem neviděl.“

„Asi už je pohřbili.“

„Pane, jděte dál,“ tahal mě za rukáv.

Prudce jsem se otočil.

„Jdeme. Můžeš jít, až bude vhodná chvíle, uteč z hradu.“

„A co moje odměna?“

Otočil jsem se na něj s cynickým pohledem.

„Na to bys nezapomněl, viď?“

Vytáhl jsem z kapsy dvě zlatky. Doslova mi je vytrhl z ruky.

Vystoupali jsme po schodech. Těsně před dveřmi jsem se zaposlouchal. Nikde nic. Upíři stále seděli na zemi.

Rychle jsme vyšli ven. Chlapec hned odběhl stranou a někde se schoval. Snad se pak dostane ven.

Došel jsem k Tarrenovi.

„Tak?“ ptal se mě tiše.

„Má dlouhé černé vlasy a voní po bylinkách.“

„Ano,“ odsouhlasil Tarren.

„Je to tak, jak si myslíš.“

Tarren si vztekle odplivl.

„K čertu s nimi. Mysleli si, že mě  utáhnou na mrtvole?!“

Jeho oči sršely zlem, rozhlédl se po nádvoří a tvrdě, jako had, jako ďábel zasyčel.

„Jdeme.“

Mluvil z něj ďábel. Jako posedlý se vydal vpřed. Všichni jsme vyšli za ním.

Elien:

Byl jsem u Gilberta s Thomasem, říkal jsem jim, že by co nevidět měli přijet přátelé. Také jsem jim popsal, jakou vlajku ponesou a rozkázal jim, ať je okamžitě vpustí dovnitř. Vtom jsem spatřil skupinu na nádvoří, jak se rychle přesouvá k hradu. Okamžitě jsem vyběhl za nimi a rychle je následoval. Tarren letěl v jejich čele jako smyslu zbavený. Přečetl jsem si jeho myšlenky a málem se mi podlomila kolena. On to věděl, věděl, že ta dívka je mrtvá. Přidal jsem do kroku.

Doběhl jsem až k nim.

„Jen se těž!“ zasyčel Tarren.

Během pár vteřin se všichni dostali až ke Carlisleovi a Jasperovi do hlavního sálu. Byla tam s nimi Liza.

Co tady sakra dělá?

„Lizo, jdi!“ poručil ji Carlisle, když viděl Tarrena.

„Ne!“ zakřičel Tarren a vlítl doprostřed sálu.

Liza upustila mísu. Vyděšeně se dívala na Tarrena.

„Uklidni se!“ křičel na něj Jasper.

„Co si to dovoluješ, ty bastarde!“ zařval Tarren a chytil Jaspera pod krkem.

„Jaspere!“ zakřičel Carlisle.

„Já se snažím,“ vykřikl Jasper, ale jeho moc nezabírala.

„Zapomeňte na to!“ řičel Tarren, „je mezi námi jeden, který se ubrání čemukoli! A vy…,“ naklonil se k Jasperovi „ vy to máte spočítaný!“

Vtom ho Jasper udeřil, Tarren padl na stůl. Ozvala se strašná rána, dubová deska stolu praskla. Liza zaječela.

„Lizo, jdi pryč!“ zakřičel jsem na ni.

Upíři kolem se dostali do bojových pozic, syčeli. Liza byla bílá jako stěna.

Tarren se ale rychle vzpamatoval. Během chvíle stál u Lizy, držel ji pod krkem a vytáhl nůž.

„Ne,“ řekl drsně, „ona nikam nepůjde.“

Carlisle se narovnal a zpříma se na něj podíval.

„Nech ji jít. Ona s naší věcí nesouvisí.“

„Já ti kašlu na tvoji věc, Carlislee! Ona to holubička ještě neví, že?“  řekl a úlisně se podíval na Lizu.

Liza se třásla po celém těle.

„Nevíš, kdo jsou tví páni? Hm?“ vyhrkl k ní.

„Opovaž se!“ vykřikl jsem na něj.

„Tak…“ zašeptal.

Vtom se ozvaly trupky. Uslyšel jsem dusot koní. Oni to stihli! Naplnila mě uforie.

„Rychle sem!“ zakřičel jsem z plných plic.

Tarren zasyčel. Upíři kolem se ke mně seběhli. Odrážel jsem je, viděl jsem i Jaspera jak se brání. Rozrazily se dveře, dovnitř vběhli naši přátelé. Náhle jsem uslyšel ženský křik. Místnost prořízl pach krve. Liza se svezla schoulená v křeči na zem. Tarrenův nůž proťal její záda.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 27 :