Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 4

24.04.2010 (09:15) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2544×

Pozoruje mě a nad něčím přemýšlí. Přijde mi jako vytesaný do bílé žuly, okouzlující svojí krásou. Něco v něm mě nutí zapomenout, že jsem tu z donucení.

„Rosalie a Elien.“ Představil je Carlisle.

Rosalie se nepohnula ani o kousek, jen rozhýbala svoje rty: „Ráda vás poznávám,“ vydechla úsečně a dál mlčela.

Elien se podíval na otce a pokynul mu hlavou stejně jako Carlisle: „Je mi potěšením, pane,“ pronesl důstojně. Hýbal se u toho, jako kdyby tančil. Potom došel ke mně, díval se jakoby mi něco vyčítal, až jsem dostala strach. Pak se jeho pohled změnil, myslím, že se začal dívat lítostivě.

„Rád vás poznávám,“ řekl a políbil mě na ruku.

Zastudil mě stejně jako jeho otec.

Carlisle nás pozoroval a pak se otočil k Rosalii, viděla jsem, jak na ni lehce zakýval hlavou a zamračil se. Asi jsem to neměla vidět, mysleli si, že se nikdo nedívá. Ale trvalo to jen vteřinu. Elien ode mě poodešel a sklopil oči k zemi.

„Nás rovněž těší. Jmenuji se Ladislav a tohle je má dcera Anna,“ otec měl položenou ruku na mém kříži a lehce mě popostrčil. Malinko jsem se uklonila. Snažila jsem se dívat jen na Carlislea, z Rosalie jsem měla špatný pocit a Elien mě znervózňoval.

Když jsem dokončila svůj úklon, objevila se vedle mě Anabel a usmívala se jako sluníčko. Podívala jsem se směrem ke Carlisleovi a nepřekvapilo mě, odkud vítr fouká.

„Pane, těší mě,“ pronesl Carlisle, když se vedle Anabel objevil Eduard.

„Paní, vítám vás u nás,“ políbil ruku Anabel, „moje děti Rosalie a Elien.“

Když celé představování proběhlo znovu, Carlisle se na nás všechny otočil.

„Pojďte, prosím, za námi,“ Carlisle se na mě usmál a jako první vyrazil kupředu. Pohyboval se stejně elegantně jako Elien, když se rozešla Rosalie, připomněla mi znovu motýla, co s jemností hladí křídly vlnky vzduchu. Následovala Carlislela. Elien stál a naznačil nám rukou, abychom šli. Sametovými prsty poukázal na mostek. Šla jsem první, za mnou otec a za ním Eduard a Anabel. Za ní, jak jsem odtušila, šel Elien.

Přešli jsme mostek a vešli pod kamenným obloukem do přístupní haly. Carlisle s úsměvem a Rosalie s pohledem upřeným k zemi na nás čekali. Služebný za námi zaklapl dveře.

Elien zůstal stát za otcem a promluvil Carlisle.

„Nejdříve vám ukážeme vaše komnaty, potom se najíme všichni společně.“

Carlisle se znovu rozešel ale Rosalie stála. Všichni jsme se vydali za jejím otcem.

Čekala na rohu a nechala nás přejít, na všechny se usmála a když jsem šla kolem já, dívala se do země. Radši jsem přidala do kroku.

Prošli jsme chodbou a vstoupili na další dřevěný mostek. První část hrádku byla takhle propojena s hlavní věží. Dupali jsme po dřevěných trámech a já jsme se na zlomek vteřiny podívala za sebe. Na konci procházející řady šel Elien a vedle něj zlatovlasá Rosalie, nakláněla se k němu a divoce mu něco šeptala, Elien se koukal do země a mhouřil obočí. Pak náhle vzhlédl a hned po něm Rosalie, podívali se na mě. Rychle jsem se otočila a zabočila, šla jsem za Anabel a přešla posledních pár prken. Vstoupili jsme do hlavní věže, potkali jsme služebnictvo, které se nám uklonilo a zmizelo, jakoby se po něm zaprášilo.

Carlisle nás vedl dál, nikdo nemluvil, jenom Anabel si něco šeptala s Eduardem a ten se na ni usmíval. Otec šel za mnou tiše jako pěna, ale když se chodba rozšířila stoupl si vedle mě a naklonil se.

„Tak co si o něm myslíš?“

„Viděla jsem ho pět minut, tati,“ řekla jsem.

Procházeli jsme dalším portálem a došli jsme ke schodům.

Carlisle nás vedl nahoru až do nejvyššího patra. Tam se zastavil a usmál se.

„Anabel, tohle je vaše komnata,“ Anabel vešla do dveří, které jí Carlisle otevřel.

„Vy, Eduarde, budete vedle své ženy,“ Carlisle otevřel další dveře.

Eduard s úsměvem poděkoval a odešel.

Carlisle šel dál a zabočil do další chodby. Zastavil se u prvních dveří.

„Tady je vaše komnata, Ladislave. Vaše dcera bude samozřejmě vedle vás,“ pronesl klidně Carlisle a otevřel  vedlejší dveře. Otec mu to jen odkýval a zmizel uvnitř.

Přešla jsem k druhým dveřím a otočila se na Carlislela a zbytek jeho rodiny. Zjistila jsem, že jsem s nimi zůstala sama.

„Děkuji,“ řekla jsem a otočila se směrem dovnitř do pokoje.

„Kdybyste něco potřebovala, řekněte nám. Naše komnaty jsou na konci chodby,“ řekl Carlisle a ukázal směrem do prava, kde se chodba stáčela do dalšího rohu. Odkývala jsem mu to. Elien se na mě díval, jakoby se nic nestalo a Rosalie klepala nohou o zem.

„Rose,“ řekl náhle Carlisle a Rosalie okamžitě přestala, polkla a nadechla se.

„Cokoli,“ řekla mi a rychle odešla.

„Až bude čas jíst, služebná vám přijde říct,“ řekl Carlisle a usmál se omluvně.

„Děkuji,“ řekla jsem, a když odešli, zavřela jsem dveře.

Komnata byla krásná, měla jsem pro sebe postel s bílou přikrývkou a velkým polštářem. Co se mi ale líbilo nejvíc, byl výhled z malého okénka do kraje. Viděla jsem do dálky až na malé chaloupky v podhradí.

Měla jsem tu už připravené věci vyndané ve skříni. Převlékla jsem si šaty a vzala si jedny od Anabel v bledě-modré barvě, aby měla radost. Služebná stále nepřicházela, tak jsem si sedla na postel a v tichu přemýšlela, když se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále,“pronesla jsem nahlas.

Do dveří vstoupil otec, když mě viděl, usmál se a tiše za sebou zavřel dveře.

„Sluší ti to. Ty jsou nové?“

„Ano, jsou od Anabel. Udělám jí radost.“

Otec si sedl vedle mě a nastalo ticho. Koukala jsem se z okna a přemýšlela, kdo promluví první.

„Anno, nevím, co ti mám říct. Snad jenom, že se zdá být jako hodný chlapec. Myslím, doufám, že na tebe nebude zlý,“ chvíli se odmlčel, „kdyby ano, okamžitě něco udělám.“

Usmála jsem se a políbila otce na tvář: „Já vím, už teď by se měl třást.“

Zasmála jsem se a zakroutila hlavou.

„Tobě se nezdá?“ Zeptal se otec.

„Nic o něm nevím, ale nevypadá jako tyran,“ řekla jsem.

Že mi připadal jako andělské stvoření jsem otci nepřiznala, tak jenom vypadal. Jak jsem měla vědět, jaký je?

Otec se na mě díval, ale mlčel. Poznala jsem, že mi chce něco říct, ale bojí se, tak jsem ho nechala být.

Seděli jsme vedle sebe tiše a mě začínalo být nepříjemně.

„Máš okno krásným směrem,“ pronesl otec a snažil se změnit náš rozhovor.

„Ano. Je to nádhera. Vidím až do vesnice.“

Znovu nastalo ticho.

„Rozuměla jsi všemu, co říkali?“ Zeptal se otec.

Zasmála jsem se a odkývala mu to.

„Ano, měla jsem dobrého učitele.“

Vzduch v tom okamžiku prořízlo zaklepání na dveře.

„Dále,“ promluvil otec a stoupl si.

Dovnitř vešla služebná, velmi mladá dívka se světlými culíky a růžovými tvářemi. Poklonila se a stydlivě zašeptala.

„Oběd je připraven. Pán a paní na vás už čekají,“ a rychle odešla.

Otec mi podal ruku a vyšli jsme za služebnou z komnaty. Procházeli jsme hradem, v chodbách začínalo být lezavo, sychravý vzduch se mi vpíjel do prstů, na kamenech se držela voda. Zabědovala jsem, protože se mi hlavou prolétla myšlenka na otcovy klouby, které ho ve vlhku bolely.

Došli jsme do chodby, v jejíž polovině stály velké dveře, bylo v ní tolik světla, že mě zapálily oči, když jsme přišli. Před dveřmi stála Anabel a Eduard a mezi nimi ještě jedna paní. Oba si s ní horlivě povídali a ona se smála. Přišli jsme blíž, takže jsem viděla její hnědé vlasy až po ramena. Znovu mě překvapila její neobyčejná krása. Hned mě napadl rozdíl mezi ní a Rosalií. Tahle žena vypadala mile a strašně moc přátelsky. O tolik víc, než Rosalie.

„Zdravím vás,“pronesla, když mě s otcem viděla přicházet.

Přišla k otci, ne, nepřišla. Myslím, že k němu dovlála jako víla.

„Tak dlouho už se těším, až vás tu uvítáme, milý Ladislave. Jak je vám?“

Otec se usmál jako sluníčko.

„Já jsem Esme, moc ráda vás poznávám.“

Otec Esme políbil ruku a představil se, potom představil mě.

„Tak to je ta úžasná mladá dáma, že?“

Esme se otočila, podívala se mi do očí. Cítila jsem se nesvá a zrovna v ten moment se za rohem objevil Carlisle s Rosalií a Elienem. Podívala jsem se na něj, měl kamenný výraz a tvářil se zle. Snažil se svojí náladu zamaskovat, ale já to poznala. Otočila jsem se zpět na Esme. Mhouřila oči, střelila s nimi nejdřívě po Elienovi a potom po mě.

„Oběd je připravený,“ pronesla mile a rychle se na mě usmála.

Pak okolo mě prošla a otevřela dveře.

Všichni jsme se nasunuli do velkého sálu, na stole už stály mísy s jídlem a džbány s vínem.

Posedali jsme si, Carlisle si sedl se svou ženou do čela a ke každé straně si sedli jejich děti. Měla jsem pocit, že kdybych Rosalii hodila kuličku hrášku na tvář, rozdrtila by se.

Vedle ní seděl Eduard a Anabel. Já jsem seděla vedle otce, a vedle něj se tkvěl Elien. Cítila jsem od něj vycházející vlny nespokojenosti a cítila se sama nepříjemně, po očku jsem ho sledovala, ale nedovolila jsem si zvednout pohled. Přes otce jsem na stole viděla jen jeho bělostné bílé prsty a ruce. Nehybně ležely vedle talíře, jakoby je někdo nakreslil.

„Drahý Ladislave, povězte mi něco o vaší zemi, slyšel jsem o ní, ale nikdy jsem nemluvil s nikým, kdo by z ní pocházel,“ promluvil Carlisle.

Jeho hlas se točil po kamenných zdích, pohladil mi ušní boltce a vklouzl do ucha jako stužka saténu. Musela jsem na našeho hostitele podívat, usmíval se a upíral oči na otce.

„Je to krásná země, svítí v ní více slunce, než u vás a ještě teď je tam tepleji. Máme hory i údolí, sníh, léto, nežil bych nikde jinde.“

Carlisle se zeširoka usmál a pozvedl pohár čerstvě nalitého vína.

„Pak na vaši krásnou zemi, ať takovou zůstane.“

Všichni pozvedli pohár a stoupli si, Rosalie spíše vyskočila, ale i tak to vypadalo jako skok srnky. Ladně a dokonale pozvedla pohár.

Proč jsme si s otcem nesedli na druhou stranu, chtěla jsem se podívat na Eliena, viděla jsem jen jeho ruce nad stolem svírající pohár. Nechtěla jsem se otáčet, to by bylo moc okaté.

Všichni se napili a položili poháry zpět. Sedli si na židle a začali si nakládat jídlo na talíře.

Zvykla jsem si na svoje mlčení a dostala pocit, že mám slepená ústa. Bylo mi to příjemné. Jenže Carlisle to pokazil.

„A vám se zde, Anno, líbí?“

Všechny oči se stočily na mě, zašimral mě žaludek, nahrnul se mi tlak do krku. Esme se na mě pozorně dívala a když viděla mé rozpaky, usmála se. Teď byl čas podívat se na Eliena, nedíval se na mě. Díval se před sebe, vlasy mu spadaly kolem tváří, přes pramínky a jejich konečky jsem viděla siluetu dokonalých rtů, sevřených jako skála, hladký nos.

„Ano. Výhled v mém pokoji je překrásný,“ řekla jsem a soustředila se na jídlo na talíři.

„Ten pokoj vybíral Elien, říkali jsme si, že se vám v něm bude líbit,“ řekla Esme.

Elien trhnul hlavou ke své matce a pak se znovu zadíval před sebe. Esme se usmívala, jako, by se nic nestalo.

„Ano,“ promluvil její syn najednou, skoro šeptal, chtěla jsem ho poprosit, ať ještě chvíli mluví, vždyť to bylo tak krásné poslouchat ho. Podívala jsem se na něj, očima mířil přímo na mě, slibovaly mi, že mě něco čeká a že se mi to nebude líbit. Švihly mě do duše.

„Doufám, že se vám tu bude líbit, všechno,“ poslední slovo zdůraznil.

Odtrhla jsem od jeho tváře oči, zašimralo mě na šíji, na zádech mi naskočila husí kůže, svaly v břiše se mi zatnuly. Dostala jsem z něj strach, obklopil mě hrůzou, sálalo z něj nebezpečí. Nechci tu být s tímhle mužem, prosím!

Elien:

Seděli jsme u stolu a hráli si, jak jsme všichni nadšení, že už přijela má budoucí žena. Carlisle byl jako vždy zdvořilý, Esme se usmívala a pohazovala ke mně smířlivými pohledy. Moje sestra se naproti mně čněla jako bohyně pomsty.

„Ten pokoj vybíral Elien, říkali jsme si, že se vám v němu bude líbit,“ pronesla Esme.

Zamrazilo mě, podíval jsem se na ni, vyzývala mě, abych něco řekl. Nejraději bych odešel od stolu, ale to se nehodilo. Když jsem tenhle sňatek přijal, bylo to kvůli Esme a Carlisleovi, a Rosalii taky. Vlastně jsem ani neměl na vybranou, všemi to otřáslo. Musíme k sobě přijmout člověka, co jí mám říct, až nebudu večeřet s ní? Co jí mám říct, až se mě bude ptát, proč nemůžu ven,  když venku svítí slunce?

Přes tajemství se těžko navazuje vztah, jakýkoli...

„Ano,“ promluvil jsem na ni. Bázlivě se ke mně otočila. Měl jsem chuť na ní zakřičet, protože, když tu zůstane, zničí život nám oběma. Ani ona si ale určitě nevybrala dobrovolně.

„Doufám, že se vám tu bude líbit, všechno.“

Oči se jí rozšířili jako lovené zvěři, rychle se otočila ke svému talíři. Dostala ze mě strach, slyšel jsem její srdce, zalapání po dechu. Nevím, jak se mám chovat. Je hloupost ji nenávidět, ale nemůžu si ji pustit k tělu. Ani nechci. Esme se na mě překvapeně dívá a Carlisle se mračí. Naši hosté po sobě šlehli pohledem.

Co to děláš? Myslí si Esme.

Nechci tu být s tímhle mužem,prosím! Slyším zoufalý hlas.

Anna drtí v ruce nůž a hrudník se jí divoce zvedá. Nechce tu být se mnou.

„Ze svého okna vidíte vísku, ta patří k našemu panství,“ pronesl jsem smířlivým hlasem a podíval se na ni.

Moje výchova mi nedovolila odejít.

Anna mlčela, jen zakývala hlavou. Neposlouchal jsem její myšlenky, nikoho jsem neposlouchal. Napil jsem se vína a znechuceně ho polknul. Rosalie se vesele ušklíbla a dokonce si dala do pusy kus masa. Ztuha ho sežvýkala a polkla. Viditelně potěšená mojí malou přetržkou s Annou se opřela a porozhlédla se po všech u stolu. Dal bych za to všechno, že se chtěla Anny zeptat na svatbu, dobře ale věděla, že tohle téma načne až Carlisle. Ale poradila si jinak, celá Rose.

„Nechutná vám,Anno?“ zeptala se a s milým úsměvem se otočila k drobné dívce na druhé straně stolu.

Anna se nervózně podívala na talíř a zavrtěla hlavou.

„Ne, je to výborné,“ pronesla tiše.

„Vždyť jste ještě nesnědla ani sousto.“

Anně se zarazil dech, zčervenala. Klepaly se jí prsty.

„Omlouvám se, není mi dobře. Asi si budu muset jít lehnout,“ dívala se do země a zvedla se.

Všichni muži se jako na povel zvedli s ní.

„Samozřejmě, nechám vám donést jídlo do komnaty. Doufám, že se ráno budete cítit lépe,“ řekl Carlisle a políbil Anně ruku.

Anna mu všechno odkývala a odešla z místnosti, jakoby ji někdo popoháněl. Zmizela za dubovými dveřmi.

Carlisle se vrátil vedle Esme a nastalo ticho. Zaposlouchal jsem se do myšlenek ostatních.

Tak to se nepovedlo. Podotkl Eduard a napil se vína.

Jeho žena se plaše usmívala a soucitně se dívala na Ladislava.

Někdo by měl jít za ní. Zamrkala a podívala se na mě.

Usmál jsem se a otočil se na Ladislava.

Jeho myšlenky zakopávaly jedna o druhou, chtěl se zvednout, potom mu to bylo trapné, nevěděl, co má říct a nakonec zakotvil u představy mojí osoby jako nafoukaného floutka, který se neumí chovat k ženě. Polilo mě horko a napil jsem se vína zhurta stejně, jako Rosalie. Esme na mě zakoulela očima a zamračila se.

„Možná je lepší, že slečna Anna odešla,“ promluvil Carlisle a významně se na mě zadíval.

Položil jsem víno a mlčel. Zastyděl jsem se, Anna za to nemohla, ale i pro mě to bylo těžké. Musíme se spolu přece naučit žít, nekupuji si kobylu do stáje.

„Rád bych vás tu uvítal za jiných podmínek, ale nemáme na vybranou. Věřím, že to pro vás také není příjemné,“ Carlisle mluvil a všichni se tvářili jako o pohřbu, „ přesto musím říct, že jsem rád, že král vybral vaši dceru, Ladislave. Musíme se domluvit na svatbě, musí to být co nejdříve. Slibuji vám, že Anně poskytneme všechno, co budeme moci.“

Ano, to tedy ano. Dáme jí dokonce vašeho syna, co vy na to? Moc dobře si pamatuju, jak za mnou Carlisle přišel a říkal mi o rozhodnutí krále. Bylo mu to možná ještě víc líto, než mě, ale já měl jasno. Nemohl jsem krále poštvat proti nám všem, tak jsem to odkýval. Ale teď, když Anna přijela, jsem zuřil zlostí, nenáviděl jsem krále a proklínal celý svůj zatracený a předem prokletý osud. Nebudu se jí moct ani pořádně dotknout, nebudu se k ní moct chovat jako muž ke svojí ženě, a kdyby mě jen maličko rozčílila, mohlo by se stát, že jí zlámu ruce.

Nadechl jsem se a narovnal se. Co mě to napadlo? Nikdy bych slabšímu neublížil, ale teď jsem měl chuť zadupat si a zakřičet.

„Ano, o tom nepochybuji. Budu s Annou v kontaktu,“ řekl Ladislav a otočil se na mě.

Sjel mě pohledem a otočil se k Eduardovi.

„Myslím, že to všechno dopadne dobře,“ prohodil nejistě Eduard a usmál se na Esme.

Uvidíme, řekl slepý...

Anna:

Došla jsem do komnaty a zabouchla dveře. Klepala jsem se po těle a zhluboka dýchala. Pořád se mi před očima zjevoval jeho rozezlený obličej, když jsem si představila, že s ním budu muset uzavřít sňatek, strávit svůj život, strávit svatební noc. Zvedl se mi žaludek, zatočila hlava, stydly mi prsty. Zahltila mě panika, bála jsem se na něj jenom podívat. Začínalo mi být jasné, že se buď zblázním, uteču nebo zemřu. Zvedla jsem oči k okýnku s výhledem, dvakrát jsem mrkla, abych rozehnala slzy. Venku se pořád snášel déšť, pořád, pořád...

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 4: