Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 7

28.04.2010 (13:45) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2740×

Anna:

Ležel nade mnou, cítila jsem to. Jeho prsty mě štípaly na jemné kůži zápěstí, měla jsem přivřené oči a nedokázala zabránit vzlykům, aby se probojovaly ven. Tak takhle to vypadá, představovala jsem si, že se mi to nebude líbit, ale teď, když to byla doopravdy,jsem měla pocit, že to nepřežiju.  Pořád se nade mnou skláněl, tak ať už začne! Takhle mě strašně týrá, chci to mít za sebou.

 Pustil mi ruce. Zmateně jsem otevřela oči. Stál daleko ode mě, až v rohu místnosti, skoro jsem mu neviděla do tváře.

„Jsem vám odporný,“ zase se nezeptal, jen to oznámil do ticha.

Mlčela jsem, protože nevěděla, co na to říct. Nehnusil se mi, já jsem se ho tak strašně bála! Zároveň jsem cítila, že proti němu bojuji, že se vztekám. Prudce jsem zavrtěla hlavou.

„Ne?“ zeptal se tiše.

Mlčela jsem, přitáhla si kolena k bradě a pevně si obmotala ruce kolem těla.

„Nebudete se mnou nikdy mluvit?“

„Mám z vás hrůzu. Nikdy jsem se nikoho tak nebála, nevím, co to znamená, ale jenom to, že jste tu se mnou mě děsí.“

Díval se na mě, nepohnul se a nepromluvil.

„Neublížím vám,“ zašeptal za chvíli.

Znělo to,jakoby mi sliboval. Jenže mě to nebylo nic platné, byla mi zima, chtěla jsem domů, ale teď už nesmím.

„Neznám vás,“ zašeptala jsem a do očí se mi nahrnuly slzy.

„Nevím, jaký jste a mám s vámi strávit zbytek života. Naháníte mi smrtelnou hrůzu a v tomhle blbém kraji pořád prší. Děje se tu někdy něco jiného?“

Vychrlila jsem to na něj a sama nevěděla, odkud to beru. Vyčetla jsem mu všechno, i počasí! Zjistila jsem, že mu vnitřně kladu všechno za vinu.

„Nenávidím vás,“ bylo poslední, co jsem na něj v rozhořčení vyprskla a schoulila jsem se do kuličky.

Elien stál v rohu a díval se na mě, mlčel. Poslouchala jsem svůj pláč, v uších mi bušilo srdce. Bezmocně jsem sevřela prsty.

Ještě chvíli jsme mlčeli a přesto, že jsem Eliena považovala za svého největšího strašáka, dostala jsem potřebu se omluvit. Pomalu jsem zvedla hlavu a ubrečeně se na něj podívala. Pořád stál na místě.

„Omlouvám se,“ špitla jsem.

Elien se podíval stranou: „Je mi to líto,“ řekl a přešel ke křeslu.

Elien:

Zamrazilo mě, když mi se slzami v očích vyčetla všechno, i to pochmurné počasí venku. Poznal jsem, že se mě smrtelně bojí a že jsem pro ní nejhorší osobou na světě. Podivně se mi při tom svíralo hrdlo. Všechno mi ještě utvrdila , když zašeptala, že mě nenávidí. Poprvé v životě jsem se díval na člověka a nechtěl věřit tomu, co mi řekl.

Máš ji rád, šeptal mi hlas.

Hloupost, odporoval jsem mu.

Díval jsem se na její ustrašený výraz a děsil tak sám sebe. Začínal jsem mít pocit, že jsem chtěl tuhle svatební noc takovou, jakou měla být. Byla to krásná žena, ale nemůžu si ji vzít, když nechce. Nejsem takový. V hlavě mi to kolovalo jako na kolotoči. Nechtěl jsem ji, měl jsem na ní zlost. Teď stojím v rohu komnaty, toužím po ní a ještě mě tlačí něco na hrudi, když vím, že se mě bojí. Chtěl jsem utéct, ale nemůžu o svatební noci utéct nevěstě. Pak se omluvila, zahřálo mě to. Plakala, slzy se jí vpíjely do šatů. Tam, kam padly, se látka přilepila na její kůži. Viděl jsem ta malá místečka přesně. Třáslo se jí tělo.

 Odtrhl jsem se od ní a přešel ke křeslu, sedl jsem si.

„Měla byste spát,“ řekl jsem a díval se do ohně.

Chvíli seděla na dece, pak se do ní zachumlala, ještě párkrát zavzlykala a usnula. Poslouchal jsem její dech a plameny v krbu, začalo mi být smutno. Počítal jsem, že se budu vztekat, že mě bude čekat trapná výmluva a vysvětlení, proč se nemůžu se svou ženou o svatební noci pomilovat. I když jsem věděl, že se Anna bojí, tak se to prostě o svatební noci dělá. Místo toho mě sice čekala trapná situace, ale trochu opačně. Odmítla mě Anna a já jsem si jí skoro vzal. Do toho mě sžíral pocit nenávisti k sobě samotnému, protože jsem ji děsil. Možná mi teď bylo smutno, protože jsem si zase uvědomil, jak jsem sám. Nebo to bylo tím, že jsem chtěl jít pod peřinu za Annou?

Anna se převrátila a zasténala, zanaříkala a zase usnula. Nečetl jsem jí myšlenky, ze strachu, že uvidím sebe, jak se k ní hrubě chovám. Teď bych si přál víc, než cokoli jiného usnout. Ráno bude možná líp, ale jenom Anně.

Za pár dní po naší svatbě otec Anny odjel. Nechtělo se mu tu svoji dceru nechat samotnou, ale nic jiného mu nezbylo. V ten samý den odjel i Eduard, ale bez Anabel. Její přítomnost si tu vyžádala přímo Anna. Toho se taky týkala jediná naše konverzace. Anna za mnou přišla do komnaty a rychle a tiše zašeptala, že by byla ráda, kdyby tu Anabel zůstala. Řekl jsem si jí, že samozřejmě, když si to přeje. Tiše odešla. Když jsem si vedle ní večer lehával, zrychlil se jí tep, naskočila jí husí kůže a aspoň o milimetr se posunula dál. Čekal jsem až usne, a pak se zvedl a tiše odešel. Celé naše soužití probíhalo beze slov. Ale jak přibývalo dnů, ležel jsem vedle Anny vždycky déle po tom, co usnula. Zjistil jsem, že se na ni dívám. Zapamatoval jsem si všechno, co ji příroda nadělila do tváře, vypozoroval jsem, jak nejraději spí a časem se mi nechtělo odejít. Pak jsem bojoval s chutí se jí dotknout, ale bál jsem se, že ji vzbudím. Jenže Anna se mě bála pořád stejně.

 Také jsme se s rodinu domluvili, že je nejvyšší čas začít Annu pomalu seznamovat s tím, kdo jsme. Dlouho jsme to řešili, ale zatajit jí to nešlo. Muselo to přijít pomalu. Měl jsem z toho strašný strach, protože ze mě Anna byla vyděšená  a ani nevěděla s kým žije. Rose navrhovala, že když jí to řekneme rovnou, všem se uleví. Carlisle poukázal na to, že by nám pak mohla utéct. Rosalie poznamenala, že to je součástí návrhu.

 Začali jsme večeří.

Anna:

Přinesli před nás talíř s jídlem. Vzala jsem do ruky lžíci, když jsem si všimla, že se mnou jí jen Anabel. Carlisle četl knihu, Esme se nervózně usmívala, Rosalie se tvářila nejotráveněji za tu dobu, co ji znám a Elien si mě zkoumavě prohlížel.

„Vy nebudete jíst?“ zeptala jsem se a podívala se na Carlislea.

Odložil knihu a usmál se.

„Nemáme hlad.“

Nemají hlad? Vzala jsem si sousto a polkla ho. Něco se dělo, ale nevěděla jsem co. Anabel se na mě krátce podívala a jedla. Bylo ticho a všichni se na nás dívali, začalo mi to být nepříjemné. Chtěla jsem se nejdříve neptat, ale takhle to nešlo.

„Stalo se něco?“

„Ne“, promluvil Elien, „ všechno je v pořádku,“ řekl a dál mě pozoroval.

Začala jsem se u stolu cítit nepříjemně. Když jsem snědla polévku, přinesli hlavní chod. Dojedla jsem ho rychle a omluvila se, že jsem unavená. Všichni, kromě Rose, se se mnou s úsměvem rozloučili. Sedla jsem si v komnatě ke krbu a přemýšlela. Náhle se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř přišel Elien. Napřímila jsem se a sledovala ho. Už jsem se mu byla schopná dívat do očí, ale pořád mi mrazilo v zádech. Od svatební noci se mě ani nedotkl, trochu mě to přivádělo do zmatků. Viděla jsem, že mě chtěl a nechápala jsem, proč se od té doby o nic nepokusil. V duchu jsem za to děkovala, ale takhle se muži nechovají.

„Je vám dobře?“ zeptal se Elien a sedl si na postel.

„Ano,“ řekla jsem.

„Co to znamenalo s tou večeří?“ zeptala jsem se a otočila se k němu.

„Nic,“ poznamenal.

Dál už jsem se nevyptávala. Jenže další večer se to opakovalo znovu. Nikdo nejedl. Anabel to se mnou řešila, byla jsem s ní pořád. Už tu byla třetí týden a slibovala, že tu ještě chvíli zůstane. I když o Eduardovi pořád mluvila. Hodně jsem si ji oblíbila a ona mě asi taky. Když jsem nebyla s ní, stýskalo se mi po domově. Ale začala jsem si pomalu zvykat, zalíbila se mi některá místa na hradě. Za hradby jsem bez doprovodu stráže nebo bez někoho z Cullenů nesměla. Les byl plný lapků a tuláků. Měla jsem pocit, že v něm není ani noha, ale ze zpráv, které k nám přicházeli, tomu tak úplně nebylo.

Na hradě jsem si ráda chodila sednout k malému okénku u mostu. V zimě byly dveře na most zavřené, ale teď je ještě nechávali otevřené a já se koukala z okénka na barevné stromy a z mostu na mě foukal voňavý vzduch. Něco tu bylo špatně. Zvykla jsem si, že jsem jeho žena, ale pořád se nechoval normálně. Začala jsem si všímat, že ani nikdy nepijí, Elien někdy nedýchá, když vedle mě leží. Já vím, že je to nemožné, ale jindy ho slyším. Hůř se mi teď spí, protože nad tím pořád přemýšlím.

Elien:

Uběhl další týden. Všechno se změnilo, teda pro mě. Nechával jsem Annu často o samotě, občas jsem měl svojí práci. Ale teď jsem jí věnoval svůj volný čas, nelíbilo se jí to, ale nemohla mi to zakázat, vyhledával jsem její přítomnost. Chodil jsem si číst tam, kde byla. Mluvil jsem na ní. Ona jen kývala hlavou, občas řekla jedno slovo.  Měl jsem ji rád. Víc, než jenom jako přítelkyni.

 Rosalie si toho všimla, mluvila se mnou trochu míň, protože vlastně ztratila spoluhráče. Nemohl jsem s tím nic dělat, nemůžu si pomoct.

 Anna seděla u okna a vyšívala něco na látku. Trochu se s tím prala, ale trpělivě se soustředila. Sedl jsem si naproti ní, zvedla ke mně oči a ustala v pohybu, semknula rty, přišoupla se ke zdi a pokračovala. Usmál jsem se a četl, četl jsem dlouho a Anna pořád šila. Nechápal jsem, co jí na tom tak baví.

„To vás to tak baví?“ zeptal jsem se.

„Možná,“ odpověděla mi.

Pořád se mě bála, ale už se mi občas naučila odseknout nebo mě odbýt.

„Všiml jsem si, že v noci nespíte.“

„Já jsem si také všimla, že jste dlouho vzhůru,“ řekla a mě ztuhl úsměv na rtech.

Tohle jsme přece chtěli, mělo to být nenápadné, ale začal jsem se bát, co udělá, až to zjistí.

„Ano, vždycky mi to trvá déle,“ to bylo jediné, co mě napadlo.

Aha. Je ještě něco, co bych měla vědět? Třeba proč nejíte? Proč jste všichni tak dokonalí?

Narovnal jsem se a zavřel knihu.

„Něco vás trápí?“ zeptal jsem se a zpříma se na ni podíval.

„Myslím, že ano,“ řekla a mě zaskočila její upřímnost.

Nevydržela se na mě dívat moc dlouho, sklopila oči k šití a dělala, že nic neřekla.

„A co to je?“

„Nejsem hloupá, něco se děje,“ řekla mi a šila dál.

„Nemáte hlad?“ zeptala se.

„Ne.“

„Proč nevečeříte se mnou?“ zeptala se rovnou.

Mlčel jsem a opřel se o zeď. Rozevřel jsem knihu. Odmítl jsem jí odpovědět. Nemůžu to tady na ní vyprsknout a pak jí říct, že je venku hezké počasí.

 Anna se prudce zvedla a odešla, začínal jsem tušit problém a šel za rodinou.

Rozhodli jsme se, že jí to budeme muset říct. A to u večeře. Dnes.

 Anna se procházela po nádvoří a sedla si na lavičku ke stromu. Chtěl jsem být ještě chvíli s ní, než jí to večer řekneme. Teď ještě nebude utíkat.

 Sedl jsem si vedle ní, chumlala se do tlusté šály a dívala se po lidech, co chodili po nádvoří.

„Je vám zima?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ řekla.

Díval jsem se na ni. Jednou rukou si přidržovala šálu a druhou měla volně položenou na kolenou. Držela ji v pěstičce. Kdybys věděla, jak moc mi na tobě záleží a jak moc se bojím, že mi budeš chtít odejít. Pomalu jsem zvedl svoji ruku a položil ji na tu její. Určitě ji zastudila ještě víc, ale to bylo teď jedno. Chtěl jsem se jí dotknout. Zaťala se a chtěla ucuknout, ale nedovolil jsem jí to.

Kdybys věděla jak moc mě bolí, že se mě tak bojíš.

Pustil jsem jí ruku a v duchu se s ní rozloučil. Vyplašeně se na mě podívala. Odešel jsem do hradu. Zavřel jsem se do komnaty a čekal na večeři. Už zbývalo jen pár hodin a mě zase zaplavil smutek.

Do sálu jsem se vydal dřív, byla tady už celá rodina. Náladu jsem měl pod psa, měl jsem pocit, že jestli mě někdo jenom trochu rozčílí, vybuchnu.

 U stolu čekala Esme a Carlisle, opodál postávala Rose.

„Jsi připraven?“ zeptala se Esme a zvedla obočí.

„Ano,“ řekl jsem a chtěl si sednout.

„A když nás prozradí?“ zasyčela Rose.

Zabublaly mi nervy.

„Neprozradí,“ utnul jsem ji.

„Nemůžeš si být jistý,“  řekla zpátky.

Rychle jsem se vyšvihl, měl jsem mysl napnutou jako strunu a Rose do ní brnkala, dost neopatrně.

„A co by si s tím tedy provedla?“ zeptal jsem se ironicky.

Zvyšoval jsem hlas, nepoznával jsem se. Ještě nikdy jsem se takhle nerozčílil. Znova mi došlo, že je pro mě Anna opravdu důležitá. Zrovna v tu chvíli mě Rose nepříčetně rozčílila.

„To nevím, existuje jen pár způsobů, jak se takovým prohřeškům zabraňuje.“

I Rose byla vytočená na nejvyšší míru, vím, že by nikdy nikomu neublížila, ale byla mimo svoje smysly. Cloumal s ní vztek.

„Rose!“ vykřikl Carlisle.

Esme k nám přišla blíž.

„Cos to řekla?“ zakřičel jsem.

„Eliene!“ zaprosila Esme.

Přestal jsem je vnímat. Byl jsem na tom stejně jako Rosalie, možná ještě hůř, protože jsem přestal vnímat svoje smysly. Bez rozmyslu jsem se rozkřičel.

„Takže ji chceš zardousit? Měla by si pak už konečně pokoj, sestřičko? Nechápu, proč tohle děláš! Nesnášíš ji? Dobře, ale smiř se s tím, že je tu s námi a s námi tu taky bude. Jí asi taky nebude nejlíp, až zjistí, že žije s upíry!“

Poprvé se mi stalo, že jsem neslyšel lidské srdce, že jsem neslyšel kroky. Nechal jsem se ovládnout vztekem a strachem z toho, že mě Anna opustí. Myšlenkou, že by někdo Anně ublížil.

Uslyšel jsem, jak Esme slyšitelně zalapala po dechu, Rosalie vyvalila oči a dívala se mi přes rameno. Otočil jsem se. Ve dveřích stála Anna a zděšeně těkala očima z jednoho na druhého.

Anna:

Stála jsem tam před nimi a pomalu si dávala všechno dohromady. Proto nedýchal, proto nejedí, proto je tak studený! Ale vždyť to není možné!

„Anno, poslouchej,“ řekla Esme a udělala krok ke mně.

„Ne,“ zašeptala jsem beze smyslů a ustoupila.

Ten strach mě měl varovat, byl to signál, moje vlastní tělo to poznalo dřív, než mysl. Teď za to zaplatím. Ucítila jsem slzu, sevřel se mi krk.

„Nechoďte ke mně, prosím,“ zažadonila jsem.

Elien se pohnul.

Zachvátila mě snaha zůstat naživu. Ne! Zakřičela jsem a otočila se. Vedl mě jenom můj nos, běžela jsem chodbami hradu tak vyděšena, že jsem zapomněla na Anabel. Běžela jsem dolů k nejtlustším dubovým dveřím, pryč! Pryč! Pryč! Hrad byl studený, vzduch těžký a vlhký, studil mě v krku.

Probíhala jsem pod loučemi a najednou se přede mnou na rohu chodby objevil Carlisle. Zděšeně jsem vykřikla a zastavila.

„Neboj se,“ řekl mi, ale dál už jsem ho neposlouchala.

Otočila jsem se a vydala se jinou cestou. Snažila jsem se zmizet, dostat se do bezpečí. Už se mi nikdo neobjevil, doběhla jsem zděšená ke dveřím hradu. Stráže se na mě dívali, jako bych byla duch. Musím se dostat k bráně!

„Otevřete, otevřete ty dveře!“

Stráže chvíli koukali jako vyorané myši.

„Tak otevřete je!“

„Nechte je zavřené,“ slyšela jsem za sebou hlas.

Jenom jsem trhla hlavou a zabušilo mi srdce. Začala jsem do dveří bušit.

„Pusťte mě ven, pusťte mě ven!“ křičela jsem.

Dveře se neotevíraly. Začala jsem propadat šílenství.

„Anno,“ slyšela jsem Eliena.

Otočila jsem se a přilepila se zády ke dveřím. Stáli tam všichni spolu. Dívali se na mě, ale nezpozorovala jsem, jak se tváří. Byli to pro mě v tu chvíli největší nepřátelé a chtěli mi vzít život.

„Ne, ne,“ začala jsem vzdychat a slzy se mi řinuly z očí jedna vedle druhé, pevně jsem se držela dveří.

„Neubližujte mi, nechoďte ke mně.“

„Pánové, nechte nás tu prosím o samotě. Až bude vše v pořádku, dám vás zavolat,“ řekl Carlisle a usmál se na stráže.

„Ano, pane,“ řekli strážní a odcházeli.

Koukala jsem se na ně.

„Ne, nechoďte pryč. Zůstaňte tady,“ žadonila jsem.

Dívali se na mě se zdviženým obočím a odcházeli.

„Ne,“ šeptala jsem a svezla se k zemi.

Elien:

Prosila stráže, aby tu s ní zůstali. Bylo to, jakoby mě někdo šlehal bičem do hrudníku. Svezla se na zem, pořád opakovala : Ne. Plakala a dívala se na nás jako na vrahy. Slyšel jsem služebnictvo, které se nám za zády zastavovalo a dívalo se na zhroucenou Annu. Trnul jsem hrůzou, že Anna řekne, kdo jsme. Bál jsem se o rodinu, bál jsem se o Annu. Bylo to horší, než jsem si představoval, jak jsem si mohl myslet, že to bude lepší? Carlisle se podíval za sebe a usmál se.

„Musíme ji odsud dostat“, zašeptal mi a šel ke služebnictvu.

Esme na mě vrhla lítostivý pohled a podívala se na Annu.

Dobře Anno, odpusť mi. Musím to udělat. I kvůli tobě.

Vydal jsem se pevným krokem k ní.

„Ne!“ křičela.

Tiskla se ke dveřím a třásla hlavou. Přiskočil jsem k ní, položil ji dlaň na ústa a pevně ji vzal do náručí. Bránila se, dlaň mi brněla pod jejími výkřiky a chtěl jsem křičet sám. Ale musel jsem. Musí to vydržet. Snažila se mě odstrčit, kopala mě. Vyrazil jsem s ní do naší komnaty, provlékl jsem se tiše kolem místnosti, kde Carlisle mluvil se služebnictvem a bežel s Annou v náručí po schodech. Za námi se držela Esme s Rosalii. Vyběhl jsem schody a běžel ke komnatě, nohou jsem rozrazil dveře a Annu položil na postel. Vyskočila mi z náruče a doslova se přilepila k čelu postele. Vyděšenýma očima nás sledovala a zhluboka dýchala. Doufal jsem, že ode mě neměla modřiny. Za pár vteřin se objevil Carlisle.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 7: