Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 8

30.04.2010 (17:15) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2773×

„Všechno je v pořádku,“  řekl a zaklapl za sebou dveře.

Všichni jsme se podívali na Annu. Carlisle šel pomalu ke straně postele a utěšoval ji.  Anna vzlykala a pořád šeptala ne, položila si ruce na ústa a ve svitu svíčky jsem uviděl vybarvující se modřinu. Zasyčel jsem a odvrátil se. Nemohl jsem to vydržet, nikdy si na mě nezvykne, copak to po ní můžu chtít? Mám všeho po krk!

Ostatní mě napodobily, odešly od postele a stouply si ke mně, tak Anně bude snad aspoň trochu připadat, že jí opravdu nikdo ubližovat nebude.

Jenom Carlisle stál u postele, i když jsem si v jeho myšlenkách přečetl, že bych tam měl stát já. Naznačil jsem mu pohledem, že to opravdu není dobrý nápad.

„Anno, poslouchej mě,“ Anna zuřivě vrtěla hlavou a ucukávala před ním.

„My ti neublížíme, neubližujeme lidem.“

Anna pořád couvala, a když už byla na kraji postele, vystřelila z ní a odběhla za ní. Esme se vydala k ní ale Carlisle ji zadržel. Celé to nešťastné divadlo jsem pozoroval z křesla a v duchu se mi chtělo hystericky se smát.

„Anno,“ začal Carlisle, „já vím, jak moc se nás bojíš. Ale to nemusíš, my nepijeme krev lidí, pijeme zvířecí krev. Kdyby ne, nemohli bychom mít na hradě služebnictvo. Nikdo ti tu neublíží, slibuji.“

Anna:

Klepala jsem se za postelí a slibovala si, že už odtamtud nikdy nevylezu. Byl to nesmysl, jestli jsem si myslela, že bych se tam před nimi schovala, ale nepřišli za mnou. Slyšela jsem Carlislea, že mi neublíží a že se živí zvířecí krví. Ale v tuhle chvíli pro mě bylo všechno příšerné. Dostala jsem pocit, že zemřu úlekem. Neodpovídala jsem jim, každý mi něco řekl, i Rosalie mi slíbila, že opravdu můžu vylézt a opravdu se mi nic nestane. Ale vždyť tam stojí nejhorší predátoři, které svět zatím poznal, kolik by jim stačilo, aby se mě zbavili? Moje tělo ztuhlo a odmítlo se hnout, tekly mi slzy. Seděla jsem takhle dost dlouho, pořád ke mně někdo mluvil. Upíři, tohle je snad jenom zlý sen.

„My teď odejdeme, abys mohla být sama. Znovu ti slibuji, že se tě nikdo nedotkne.“

Uslyšela jsem, jak se otevírali dveře, kroky a pak dveře klaply. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem v komnatě sama. Zůstala jsem radši ještě sedět a přemýšlela jsem. Pálili mě tváře a za chvíli jsem si všimla, že venku světlá obloha. Proseděla jsem v tom tmavém koutě celou noc. Pomalu jsem se dostala na čtyři, kolena mi zatuhla, bolela mě záda. Vystrčila jsem hlavu a podívala se po celé místnosti. V křesle nikdo neseděl, všechno šedivě svítilo, temné rohy se černaly jako noc, v krbu sálal oheň. Někdo ho tu musel udržovat, ale já jsem nikoho neslyšela. Vylezla jsem  a pomalu se postavila.

Zamrazilo mě, rozbušilo se mi srdce, ale asi protože moje tělo bylo úplně vyčerpané, reagovala jsem zpomaleně, jenom jsem ztuhla na místě a polkla.

Elien ležel na posteli, ruce měl pod hlavou, nohy zkřížené a oči zavřené. Upíři nespí, hraje to. Koukala jsem na něj a bála se lehnout si k němu, ale tak strašně jsem se chtěla vyspat.

„Nejste unavená?“ zeptal se mě a otočil ke mně hlavu.

„Jsem, hodně,“ řekla jsem mu a otupěle na něj zírala.

„Tak si lehněte.“

„Nelehnu si,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Měla byste, bude vám zle, když se nevyspíte.“

„Zvládnu to.“

„Nezvládnete,“ tvrdě se na mě podíval a vztyčil se na lokty.

Mdlé světlo zvenčí mu padalo na obličej a on vypadal strašidelně. V mysli mi vyběhla myšlenka na včerejšek, instinktivně jsem ustoupila.

„Lehněte si,“ řekl a přimhouřil oči.

Zavrtěla jsem hlavou a natiskla se na studenou zeď.

„Lehněte si,“ zasyčel a ukázal vedle sebe.

Stála jsem a přemýšlela, co mi udělá když ho neposlechnu.

„Hned,“ zvýšil hlas a sedal si.

Lekla jsem se a rychle udělala malý krůček dopředu. Nadzvedl obočí. Udělala jsem další  a upřeně se na něj dívala. Ukázal znovu vedle sebe. Došla jsem k posteli a sedla si.

„Ležet není sedět,“ řekl mi a lehnul si do stejné pozice, v jaké byl předtím.

Poslušně jsem natáhla nohy a hlavu položila na polštář, očekávané uvolnění nepřišlo, protože vedle mě ležel on.

„Přemýšlela jste?“

Kdybych se ho tak nebála, naštvala bych se.

„Ano.“

„A?“

„A co?“

„Co si o tom myslíte?“

Cože? Ptá se mě, co si o tom myslím?

„Není, co bych si o tom myslela. To, co si myslím na tom nic nezmění.“

„Ale já bych si to přál vědět.“

„Pořád tomu nemůžu věřit,“ řekla jsem mu, „a….“.

Odmlčela jsem se, myšlenka zůstala viset ve vzduchu a strašila mě nad postelí.

„A bojíte se,“ dořekl Elien a vydechl.

„Bojím,“ odsouhlasila jsem a mrak nad postelí se rozplynul.

„Podívejte se na mě,“ řekl mi.

Otočila jsem k němu hlavu, napjalo se mi tělo.

„Nikdy bych vám neublížil, nikdo by vám tady neublížil. Poslouchala jste to tu celou noc, ale asi jste to ještě nepřijala za své. Za tu dobu, co jste tady… řekněme, že byste mi vážně chyběla , a proto vám nic neudělám,“ zakončil a pozoroval mě.

Strhla jsem hlavu na stranu a pečlivě přebírala slova, která řekl. Elien se zvedl a se slovy, že mě nechá o samotě a odešel. Venku už nebe jasně svítilo, přetočila jsem se na bok a cítila se tupá, prázdná hlava mi pulzovala a oči mě pálily. Chtěly ještě vylákat ven slzy, ale už se jim to nepovedlo, buď se i slzy bály kouknout na svět, nebo už byly moje oči tak unavené, že se málo snažily.

Z pokoje jsem vyšla až k večeři, protože pro mě přišel Elien. Zeptala jsem se, jestli by mi nemohli přinést jídlo do pokoje. Řekl mi, že by bylo pro všechny lepší, kdybych šla jíst s ostatními.

Ke stolu jsem přišla se sevřeným žaludkem. Rosalie už mi nevěnovala pozornost, Esme se zkoumavě dívala a Carlisle se usmíval, jakoby se nikdy nic nestalo. Přinesli nám jídlo, všem. Překvapeně jsem se po nich rozhlédla a zakotvila na Elienovi. Stočil oči k Anabel. Anabel. Zapomněla jsem na ni, jako kdyby tu vůbec nebyla. Včera večer přišla ke stolu až když už jsme byli všichni pryč, tedy u nás v komnatě. Řekl mi to Elien.

„Je ti už dobře, drahá?“  zeptala se mě starostlivě.

„Ano, je to mnohem lepší.“

Usmála se a začala jíst polévku, spolu s ní začali všichni. Pozorovala jsem Cullenovi, nedali nic znát a povídali si s námi, hltali polévku a pili. S hlavním chodem to vypadalo úplně stejně. Víno jsme vypili rychle a Anabel zývala, jako když vůbec nespala.

„Půjdu si lehnout. Jsem unavená“, řekla.

Vstala, poděkovala za večeři, lehce se poklonila, mě pohladila a odešla.

Nastalo ticho. Dívala jsem se na své ruce do klína a bála se kouknout na ně.

„Jak ti je?“ zeptala se Esme.

„Dobře,“ zněla moje odpověď.

„Už nám věříš?“ zasyčela Rosalie.

Podívala jsem se na ni, sama jsem nevěděla, jestli jim věřím. Bála jsem se jich, ale přestala jsem se cítit smrtelně ohrožená.

„Ano,“ zašeptala jsem.

Esme se usmála, chytila Carlislea za ruku a promnula mu prsty. Sledovala jsem s jakou ladností to udělala, také už nikdo z nich nemrkal, nedělali žádné pohyby, které nepotřebovali, nechovali se jako lidé, protože už nemuseli.

„Jsem rád, že jsi tu s námi,“poznamenal Carlisle a políbil mi ruku.

Zastudil mě jako led, ale nedostala jsem strach. Skoro se mi na tvář vkradl úsměv, ale nebylo mi veselo.

Ještě chvíli jsme tam seděli, už mi bylo jasné, že si nepůjdou lehnout, ale mě noc zastihla. Po prvním zívnutí se Elien zvedl a nabídl mi ruku. Polilo mě štěstí, protože jsem chtěla do komnaty, abych se tam mohla konečně uvolnit. Strnule jsem se uklonila a odešla po boku Eliena ze sálu.

„Jsi napjatá,“ mluvil ke mě, jakoby byl blíž.

Jako když se z neznámé sousedky stane přítelkyně.

„Proč bych neměla?“ zeptala jsem se a zaťala se ještě víc.

„Nemusíš se bát, když mi odsekneš,“ řekl a vedl mě studenou chodbou, „ani když na mě zakřičíš. Nebiji ženy a ty máš právo na svůj názor.“

Zaskočil mě, protože tohle muži nedělají, ženy je musejí poslouchat a zvednout na ně hlas? To bylo úplně napříč mému vychování.

Mlčení bylo pro tuhle chvíli nejlepší, v komnatě jsem se svlékla do spodničky a vlezla pod deku. Venku se co nevidět začnou snášet první vločky, dnes nám zabednili okno, asi když byla večeře.

„Dobrou noc,“ řekl Elien a sedl s knihou ke krbu.

„Dobrou noc,“ odpověděla jsem mu a obrátila se na bok.

Unaveně se mi sklížila víčka a už se odmítla otevřít, spánek mě k sobě hned zavolal a vyprávěl mi o všem, co se stalo. Ale trochu jinak.

Cullenovi nejsou hodní, sedím s nimi u stolu a jím. Najednou je slyšet syčení a vrčení, podívám se po nich a oni na mě upírají rudé oči. Cení  zuby a vrhají se na mě. Někdo mě chytá za ruku, takže nemůžu utéct. Slyším Elienův hlas a otáčím se za ním. Syčí, cvaká zuby a táhne mě k sobě, hrozivě se mračí a přibližuje se, přibližuje se, přibližuje se…

Uviděla jsem před sebou krb a na křesle Eliena jak se na mě překvapeně dívá.

„V pořádku?“ ptal se a šel ke mně.

Zhluboka jsem dýchala, záda se mi potila a zmateně jsem sledovala ladného Eliena, jak se blíží ke mně. Nevypadal jako před chvílí, nesyčel, zuby nebyly vidět, ale mračil se.  Jenže ne, jako před tím.

Uskočila jsem před ním, když si sedal na postel.

„Ššš, to nic,“ naznačil mi rukou a pomalu dosedl.

Vydechla jsem a přitáhla si ke krku  peřinu.

„Byl to sen,“ zašpitala jsem tiše.

„O čem byl?“ zeptal se Elien.

„O vás.“

Elien se nadechl, i když to nepotřeboval, a stoupl si. Moje oči se k němu vystrašeně upřely, čekaly reakci.

„Asi to nebylo příjemné. Křičela jsi,“ otočil se ke mně a zadíval se na mě tak lítostivě, až jsem se lekla. „Omlouvám se ti, tohle není správně,“ řekl.

„Není to tvoje chyba,“ odpověděla jsem mu.

„Ale já tě děsím, nespíš kvůli mně, ucukneš vždycky, když se přiblížím,“ mlčel a zadíval se stranou, „napadlo mě, že by sis zasloužila muže, kterého se nemusíš bát, ke kterému se můžeš přitisknout bez mrazení v zádech. Někdo, kdo tě nebude strašit ve snech…“

Připadala jsem si nechráněná, sama v cizí zemi, na záda mi zavanul studený vítr, co se podvlíkl pode dveřmi.

„Ale já tě ochráním!“ vyhrkl Elien.

Vykulila jsem na něj oči a sledovala ho. Stáhl se zpátky a mlčel. Copak slyší, co si myslím? Ne, to už je na mě opravdu moc.

„Jak daleko je k ránu?“ zašeptal můj hlas.

„Ještě chvíle, zkus usnout.“

Zalehla jsem a odmítala se zeptat. Je to vlastně jedno, i kdyby to dokázal. Jsem už úplně zmámená, co mě může překvapit dalšího?

Elien se mnou přestal trávit svůj čas, u všeho, co jsem dělala mě nechával o samotě. Myslím, že to proto, že nechtěl, abych se bála. Co se týkalo mých citů, moc se toho nezměnilo, s nočními můrami jsem se vzbudila ještě třikrát, pak zmizely. Některých členů mojí nové rodiny jsem se bála víc a některých míň. Na nejvyšší příčce žebříčku strachu stála Rosalie, protože po mě šlehala pohledy jako po otravném hmyzu. Hned po dní byl, i když mi nic neudělal a snažil se mě neděsit, Elien. Sama jsem nepřišla na to proč.  Pod ním stála Esme, z ní jsem měla roztodivný pocit. Byla hodná, ale cítila jsem z ní nedůvěru, nevěděla jsem, co si o jejím chování myslet. Když už bylo nutné strávit s někým z Cullenů čas, nejoblíbenější byl Carlisle. Přistupoval ke mně bez zábran a mluvil se mnou jako se sobě rovným. Vyprávěl mi o upírech a ptal se, proč se nezeptám Eliena. Snažil se nás dát dohromady, mluvil o Elienovi jako o báječném muži. Nic jsem mu na to neříkala a on se za chvíli přestal pokoušet.

„Paní, nesu vám snídani,“ zaklepal na dveře někdo.

Nakrabatilo se mi obočí, protože moje uši nerozeznaly její hlas. Zněl, jako by byl mladé dívky, ještě jsem ho tady neslyšela. Tělo mi leželo na posteli, obloha světlala brzkým ránem.

„Dále,“ oznámila jsem.

Dovnitř vešla dívka asi stejně stará jako já, hned jak mohla, podívala se na mě a prohlédla si mě od hlavy až k patě.

„Omlouvám se,“ sklonila hlavu a položila tác s jídlem na stůl.

„Potřebujete ještě něco?“ dívala se do země.

„Ne,“ řekla jsem jí a podezřívavě si jí měřila.

Dívka se otočila a vydala se ke dveřím.

„Počkej!“ zadržela jsem ji, „ neznám tě. Jak se jmenuješ?“

Otočila se ke mně a uklonila se.

„Jsem Liza.“

„Dobře, Lizo. Můžeš jít.“

Otočila se na podpatku a zmizela. Zvláštní dívka.

Liza:

Opravdu je to tak! Ta zatracená ženština je tak krásná, jak mi ji popisoval. Takže se celá tahle věc stává složitější, než byla na začátku. Není přece možné, aby se mi to nepovedlo! Co mu může dát ona většího, co já ne? Má na svojí straně krásu, ale ta není všechno. Navíc je vidět, že se k němu moc nemá… Teď ji můžu vídat, dokážu to! Cítím to!

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 8: