Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 9

03.05.2010 (08:15) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2550×

Anna:

„Slib mi, že napíšeš dopis hned, jak budeš moci,“ naléhala jsem na Anabel.

Postávali jsem na nádvoří a pozorovali, jak služebnictvo nakládá Anabeliny zavazadla. Anabel tu žila se mnou a mými novými příbuznými  dva měsíce a dnes se vracela za Eduardem. Stále nevěděla, kdo Cullenovi jsou a bylo to dobře. Strachovala jsem se jejího odjezdu, protože kromě služebnictva, které ale není vždy všudypřítomné, na hradě nebude nikdo, před kým by se museli Cullenovi chovat nepřirozeně. Říká se, že si člověk zvykne na všechno. I u mě to platilo, ale po Anabelině odjezdu se to všechno projeví markantněji.

„Slibuji, že napíšu. Bude se mi stýskat,“ řekla a objala mě.

Bude se jí stýskat, protože už teď skoro plakala. Ale na Eduarda se strašně těší, to z ní sálá úplně stejně.

„Mě taky a moc.“

„Nashledanou pane Cullene,“ řekla a zvedla ruku ke Carlisleovi.

„Těšilo mě a přijeďte znovu i s vaším mužem,“ řekl jí a políbil jí ruku.

Se všemi se loučila, Esme objala, na Rosalii jen kývla.

„Přeji vám hodně štěstí, pane Eliene. Ve své nové ženě máte poklad, dejte na ni pozor,“ pronesla upřímně.

Dívala jsem se do země a mnula si ruce. Až odjede ona, nebude na hradě už nikdo, komu bych se mohla svěřit s tolika věcmi.

„Udělám pro ni vše, paní,“ poklonil se Elien a políbil její ruku.

Anabel se na mě otočila a divošsky zvedla koutek úst. Zakroutila jsem káravě hlavou a hned se zasmála. Ještě jednou mě pevně objala a pak nastoupila do kočáru. Kočí práskl bičem a koně se rozjeli, podkovami klapali do kamenů na nádvoří, zaúpělo dřevo, když stráž otvírala bránu.

Všichni jsme vyšli za kočárem a sledovali, jak vyjíždí z brány a po udusané cestě míří pryč.

„Žijte tu šťastně,“ z kočáru vykoukla světlovlasá hlava Anabel.

Všichni jsme mávali a čekali, až kočár zmizí v lese. Carlisle s Esme a Rosalií potom zašli zpět. Elien šel pomalu za nimi. Já jsem se dívala na cestu, po které Anabel odjela, zafoukal vítr a mohutný les okolo zašuměl. U cesty stála dívka a pásla husy.Stála by tu takhle klidně, kdyby věděla, kdo jsou její páni? Obloha byla šedá a tvářila se výhružně, znovu se schylovalo k deští.

„Pojďte, má paní,“ podívala jsem se k bráně.

Elien ke mně natahoval ruku na znamení, abych zašla zpět do hradu.

Liza:

Připravovala jsem oběd pro panstvo, ale hlava mi létala vysoko u stropu.

„Dnes o jeden talíř míň,“ zaskočila mě Agáta.

„Paní Anabel odjela. A dávej pozor na to sklo, jestli něco rozbiješ, bude zle,“ prosvištěla okolo mě a rovnala příbory.

„Samozřejmě,“ zasyčela jsem k ní a musela se vrátit zpátky na zem.

Nesnášela jsem Agátu, slyšela jsem včera jak o mě roznáší ty svoje kecy. Prej že pokukuju po mladém pánovi, ale on si mě stejně nevšímá a že kvůli tomu jsem včera rozbila ty talíře, protože jsem pořád myšlenkama u něj. Zvedal se mi z ní žaludek. Co je jí do toho, po kom pokukuju? Asi jí to vadí, protože ona sama by nezaujala ani ropuchu z potoka pod hradem. Vždyť vypadá jako odulé prase!

„Dělej, moc ti to trvá. Za chvíli jsou tu.“

No ona mi tu scházela! Už tak mám plnou hlavu toho, jak se zbavím naší milé Anny. Od té doby, co jí nosím jídlo se snažím spřádat plány. Všimla jsem si, že po přítomnosti Eliena moc netouží, ale on za ní dolejzá dost často. Musela jsem se včera pěkně hájit, když mi chtěli zabránit abych Anně nosila jídlo a vůbec abych jí posluhovala jako cvičený pes, protože jsem rozbila to sklo v kuchyni.

První, kdo zavřískal bylo Prase, ale uhájila jsem se. Dokážu se uhájit i jinde.

Položila jsem na stůl poslední talíř a odešla ze sálu. Čekalo se už jen na panstvo, až přijde ke stolu.

Vycházela jsem ze dveří, když se na rohu objevil pan Carlisle a za ním šla pomalu celá jeho rodina. Přimáčkla jsem se ke zdi a uklonila se. Pokynuli mi hlavou a vešli do sálu. Poslední šla čarokrásná Rosalie. Kdybych vypadala takhle, cesta k cíli by určitě nebyla tak klikatá.

Elien:

Vešli jsme do sálu a posedali si ke stolu. Anna šla vedle mě se skloněnou hlavou a ztěžka vzdychla.

Tak teď se tomu všemu tady budu muset postavit sama.

Myslela si. Sevřelo se mi hrdlo, že jí tak strašně týrá fakt, že tu se mnou bude žít. Chtěl jsem jí rozveselit, ale nebylo jak. Přestala se mě bát, nebo aspoň už byla schopná ležet vedle mě, aniž by se odsouvala až tam, kam jí to postel dovolí. Plus pro mě. Ale mínus pro mě bylo to, že jsem po ní toužil. Opravdu jsem ji měl rád, a když jsem sliboval Anabel, že pro ni udělám všechno, myslel jsem to doslova. Také bych nikdy nedělal nic proti její vůli, takže dokud ona sama nebude chtít, taje jejího těla mi zůstanou schované. Ale také jsem pořád muž a její tělo mě čistě volá, láká mě a asi o tom ani neví.

Anna postřehla, že služky připravili talíře i pro nás. Podívala se na mě.

„Vždycky budeme předstírat, že jíme. Kvůli lidem na hradě,“ zašeptal jsem k ní a odsunul jí židli u stolu. Udělal jsem tak i pro Rosalii a sedl si až, když oni dvě už čekaly na polévku.

„Anabel je moc milá, bylo by hezké, kdyby znovu přijela,“ řekl Carlisle a podíval se na Annu.

„Ano, i mě by moc potěšila,“ řekla Anna a usmála se na něj.

Všímám si toho už delší dobu. Anabel se nám všem vyhýbá, jedinou výjimku tvoří Carlisle. Nikdy bych svého „otce“ neznevažoval a nedokážu si představit, že bych proti němu choval záporné city. Ale je vůbec možné, aby mi vadilo, že Anně nevadí jenom Carlisle? Přečetl jsem si její myšlenky, ale jediné, co jsem zjistil bylo, že se s Carlisleem nebojí. Nadával jsem si za to, co mě napadá, ale je to nemožné?

Anna byla k sňatku se mnou donucena a Carlisle je z jejího pohledu určitě krásný a silný muž, tak co by se jí nelíbil?

„Nechutná ti, bratříčku?“ zaškaredila se na mě Rose a drkla mě loktem.

Usmál jsem se a vzal si do pusy mrkev. Rozžmoulal jsem ten červený odpudivě vonící kousek a nasadil si masku ohromeného objevitele.

„Jak by mi mohlo něco takového nechutnat? Už jsi to ochutnala?“ zeptal jsem se jí vážně a nabídl jí taky kousek.

Zvedla ruku a položila mi ji na čelo, Anna nás pozorně sledovala.

„Co to děláš?“ ptal jsem se a schválně neposlouchal Rosaliiny myšlenky.

Občas se rád nechávám překvapit.

„Zjišťuju, jestli nemáš teplotu,“ řekla vážně nakrabatila obočí.

Zvedly se mi koutky úst, ale ještě jsem se musel zeptat.

„Proč bych jí měl mít?“

„Protože já jsem tu mrkev taky chutnala,“ řekla a zakývala hlavou.

Začal jsem se smát.

„Tak kolik mám?“ zeptal jsem se už s menším zájmem a sundal její ruku ze svého čela.

„Hodně, je to dost i na tebe,“ řekla a napila se.

Znechuceně polkla a stranou udělala gesto, jakože si odplivuje.

„Rose,“ napomenula ji Esme.

Rosalie se omluvně usmála a otočila se zpátky ke mně.

„Máš zápal,“ řekla mi suše.

Zíral jsem na ni a v duchu si děkoval, že jí nečtu myšlenky.

„Zápal?“

„Mhhm,“ nadechla se zhluboka a zhluboka vydechla, pěkně pomalu, aby bylo vidět, jak moc vzduch potřebuje. Zrovna ona.

„Zápal kosti od blbosti,“ řekla a s klidem si dala další doušek.

„Rosalie,“ napomenul ji teď pro změnu Carlisle, ale uculoval se.

„To existuje?“ vyvalil jsem uznale oči.

„Už chápu,“ pokračoval jsem, „proč se tak často potíš,“ vrátil jsem jí to a ona mi mrskla kus mrkve na tvář.

Anna na nás koukala, ale aby to nikdo nepoznal, občas uždibla z polévky. S Rosalií se to velmi zlepšilo. Už se mnou mluvila stejně, jako před příchodem Anny. Asi se s tím srovnala, co jiného jí taky zbylo. Nebyla jediná, kdo se s něčím musel srovnávat.

„Omluv je, nejsou vychovaní,“ řekl Carlisle Anně a ona se na něj zase usmála.

Nemohla by se takhle usmát na mě?

Carlisle:

Vztah mezi Elienem a Rosalií se vrátil k normálu, to mě moc těšilo. Větší starost mi dělala moje žena. Měla Annu celkem v oblibě, ale pořád pochybovala o tom, že s ní bude Elien šťastný. Jak jsem jí to měl vyvracet? Bylo velmi pravděpodobné, že to tak dopadne. Možná, že budeme slavit, když se spolu ti dva naučí žít. A další věc, která se objevila na obzoru a čeřila mi světlé vyhlídky na budoucnost byla ta, že Anna, když měla volný čas, trávila ho raději se mnou, než s Elienem. Ne, že by mi byla nepříjemná, moc pěkně se s ní mluví a diskutuje, ale to já jsem jí seznámil s upíry a vyprávěl jí o nás. Myslím, že to měl udělat Elien. Vím bezpečně, že ke mně Anna nechová žádné sympatie větší, než jaké bych si jako její přítel zasloužil, ale začínám mít pocit, že Elien si tak jistý není. Navíc chceme-li, aby se ti dva alespoň trochu  sblížili, musí spolu trávit čas. Elien se potom, co jsme řekli Anně, kdo jsme, držel od své ženy dál. Teď už ale za ní začal znovu chodit. Anna se ale nesnaží. Mám pocit, že se ho pořád trochu bojí, ale nejde mi do hlavy proč. Jenže nemůžu Annu posílat za Elienem, nebylo by dobré, aby se tu Anna cítila nepříjemně a jestli jsem jediný, s kým si je ochotná něco říct, nemůžu ten kontakt přetrhnout. To chápe i Esme a souhlasí s tím, což mě činí velmi šťastným. Láska k Esme je pro mě důležitá a jsem rád, že má žena chápe, jak si tahle situace stojí.

Zaslechl jsem zrychlený dech a prudký tep srdce. Podíval jsem se po Anně, ale ta v klidu jedla. Mé oči se posunuli za zvukem. Za dveřmi sálu na chodbě jsem uviděl nepatrný a rychlý pohyb. Byla to ta služtička, co tam stála, když jsme přicházeli. Utekla pryč směrem ke kuchyni.

Elien se díval stejným směrem a zamračil se, uchopil lžíci a jedl. Zvláštní….

Liza:

Tak dlouho jsem tam stála a pozorovala ho, ale pak se to zvrtlo a on se na mě podíval. Jako kdyby tušil, že tam jsem! Je tak krásný, oči bych si pro něj vyplakala, ale on si mě nevšimne.

Jak jen já nenávidím tu cuchtu, co si ho vzala. A ještě jí to není po chuti.

Utíkala jsem směrem ke kuchyni, ale rozmyslela jsem si to, utekla jsem k sobě do komory. Zavřela jsem za sebou dveře a sedla na postel. Venku halekal vítr, dnes ráno byl celý svět bílý. Přišla zima, krutá doba. Vždycky je to těžké, když zamrzne půda, studánky přikryje led a není dost dřeva.

U nás na vesničce to tak vždycky bylo. Celé léto se dělalo dříví, aby bylo čím topit. A říkalo se, že kdo přežije zimu a dožije jara, přežije pak celý rok.

Žila jsem tam do svých patnácti let a pak jsem utekla. Stýská se mi ještě teď, ale jenom po někom. Rodiče mě chtěli provdat za chlapce, ale já jsem měla ráda jiného. Nejdřív se čertili, ale potom to přijali, jenže ten můj milovaný mě potom odmítl. Byla ostuda všude po vsi a rodičům se posmívali na každém kroku. Sedlák mého ženicha, toho, kterého chtěli rodiče, jim spílal a hrozil. Zapálil nám stodolu, on tvrdí, že ne, ale já jsem ho viděla.

Utekla jsem odtamtud, protože to byla jediná cesta, jak dostat do bezpečí sebe i rodiče. Ostatně vztek měli hlavně na mě ne na ně. A taky, že ano. Po mém odchodu se jim vedlo lépe, ale nebyli šťastní, protože jsem tam nebyla já. Je mi to moc líto, ale nemůžu se vrátit, a když, tak určitě ne jako služtička.

Elien:

Odběhla směre ke kuchyni. Carlisle si jí všiml. Slyšel jsem, co si myslela a rozlítilo mě to.

Dostanu se tam, kam chci, ale nevím  jak. Je překrásný a já si ho zasloužím víc, než ona.

Tak to bylo přesně, jenže byl v tom háček. O koho šlo? Šlo buď o mě nebo o Carlislea. Dám si na ní pozor.

Pak jsem si uvědomil, že jí tady vidím poprvé.

„Přijímali jsme nové služebné?“ zeptal jsem se a všichni se na mě podívali.

Anna položila vidličku a otočila se na mě.

„Nevím o nikom. Jestli někoho přijali do kuchyně…“, Carlisle pokrčil rameny.

Přesně věděl, o kom mluvím…

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 9: