Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč trestáš právě mě? - 10. kapitola

16.05.2011 (17:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2460×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

10. kapitola

Minulost

Viděl ji dříve, než její otec. Ležela v nemocničním inkubátoru, v místnosti s ostatními právě narozenými miminky. Okamžitě ji poznal... Ne podle jmenovky a růžové dečky, ve které byla zabalená. To ta tvářička. Byla jeho, a přesto nemohla být. Nemohl se s ní nikdy setkat, zakázala mu to. Nevěřil ji a ona se pomstila.

Všechno se mu míhalo před očima jako by to bylo teprve včera. Jenže to nebyla pravda. I ten dopisní papír byl celý zežloutlý a slova sotva čitelná, jak ho stále otevíral a četl. Znovu a znovu, jako by díky tomu ta slova získala jiný význam pokaždé, když si text přečte.

Nathanieli, psala,

řekla jsem ti vše, co jsi měl vědět. A jak jsi mi odpověděl? Jen kusem papíru plným obviňování a nařknutí z něčeho, co bych ti nikdy neudělala. Proč nedokážeš pochopit, že dítě, které nosím pod srdcem, je skutečně tvoje? Nikdy bych ti nijak neublížila. Nikdy.

Jak je tedy možné, že dokážeš pochybovat? Co se stalo špatně, že je vše teď takové, jaké to je? Nechápu to. Ale vybral sis svoji cestu a já ti nedokážu bránit po ní jít.

Tím ale přicházíš o jakoukoli možnost být se mnou nebo mým dítětem. Nikdy ho neuvidíš, nikdy se k němu nepřiblížíš. Nevím jak, ale zabráním ti v tom. Tohle bude můj trest pro tebe. Budeš navždy sám, nemilován. A ty víš, že ve tvém případě to bude opravdu dlouhá doba.

Renée.

Ta slova bolela. Zarývala se přesně tam, kam měla. Jenže ať už se Renée snažila jakkoli zabránit Nathanielovi v kontaktu s jeho dítětem, neuspěla.

Isabella. Byla tak krásná. Nevinné miminko s maličkým mateřským znaménkem na ručce, kterou vystrčila zpod dečky.

Po pár letech ji viděl znovu. Hrála si s dětmi, vypadala úplně obyčejně, skoro nikdo si jí nevšímal. Nedalo se to poznat, ale on to viděl. Byla jiná. Ta nepatrná síla a rychlost, která byla o maličko větší, než ostatních dětí - té si všiml jen on.

Jeho milovaná mu zemřela, ale on měl stále ji, jeho krásnou Isabellu. Vrátí se pro ni, až bude ten správný čas. Až na to přijde ona sama. Je jiná, je výjimečná, jen jeho.

Pak už ji nesledoval. Bolelo ho vidět, jak říká tati někomu jinému. I když neměl srdce, v místě, kde mělo být, to nesnesitelně tepalo tupou bolestí. Ztratil ho. Zlomené na tisíce kousků silnou ztrátou. Ztrátou jeho jediné lásky, matky jeho malé dcerky. Smrtí Renée vše ztratil. Kdo ví, jestli to znovu najde?!

Byl otcem Belly, ale nebylo možné, aby u ní byl. Ne teď, v tomhle světě. Ne teď, v tomhle čase. Ale on počká. A dočká se.

Nathaniel.

Přítomnost

Poslední dobou jsem si matně uvědomovala, že to snad ani nejsem já. Všechny pohyby, úsměvy a odpovědi na otázky jsem dělala automaticky, bez nějaké větší snahy. Nejspíš to nebylo to nejlepší, co mě mohlo potkat, ale zatím nenadešel čas si stěžovat.

Měla jsem někdy pocit, že je můj život nudný a pomalý stereotyp? Teď to bylo vše až nebezpečně rychlé. Bála jsem se, že bych se mohla sesypat na zem a už nikdy nezměnit skupenství. Děsilo mě to. Jenže moje slabost byla jen a jen moje a já neměla chuť se s ní někomu svěřovat. Že by mi to pomohlo? Pochybuji.

Stála jsem kousek od dveří jídelny a sledovala lidi uvnitř. Jak se nadšeně baví, jedí oběd a smějí se. Ani na jedno z toho sem teď neměla náladu.

Otočila jsem se a chtěla si jít sednout ven na lavičky, kde bych počkala na odpolední vyučování, ale zastavila mě něčí hruď, do které jsem vrazila.

Edwardu Cullenovi se na tváři rozlil ironický úsměv, hlavu naklonil na stranu.

„Nemůžeš beze mě žít, co?“ Jeho hlas byl teď jiný, než ráno, kdy jsme se setkali na parkovišti. Tenhle nehladil a nefoukal moje rány. Jen bodal a ubližoval.

Semkla jsem rty k sobě a odvrátila hlavu stranou. „Jasně, krasavče. Jsi středobodem mého vesmíru.“

Tiše se zasmál a sklonil obličej blíž ke mně. Jeho hlas ovál moje ucho, když zašeptal: „Jsi krásná, když se mě snažíš vytočit.“ Aniž bych věděla, že jsem takového zvuku schopná, zasyčela jsem.

„Běž blbnout hlavu jiným, ano?“ Obešla jsem ho a prošla dveřmi ven. V zádech jsem cítila jeho pohled.

Celý zbytek dne byl o ničem. Učení, zkoušení a další učení, ale přesto to bylo lepší, než to, co mě čekalo po obědě. Za Bryanem v závěsu jsem vyjela z parkoviště a zastavila chvíli po něm u jeho domku.

Celou dobu se tvářil divně. Jako by byl z něčeho nadšený, ale zároveň se bál, že se to nějak pokazí.

Dovedl mě až k jejich gauči v honosném obýváku. Sedli jsme si a já čekala, co udělá.

Když konečně promluvil, nebylo to zrovna téma, které jsem čekala. „Známe se už od malička. Vždycky jsme byli nejlepší přátelé,“ odmlčel se a podíval se mi zpříma do očí. „Jenže - já už nechci být jenom nejlepší přítel, víš... Bello?“

Zajíkla jsem se. I když jsem tušila, co ke mně Bryan cítí, tohle bylo nečekané. Hodně nečekané. „Bryane, já...“ Nevěděla jsem co říct. Co řeknete někomu, koho znáte prakticky od narození, když vám skoro vyzná lásku?

Bryan si moji odmlku vyložil špatně. Nebo možná právě tak, jak měl - jen jsem si to nechtěla přiznat.

„Je to Cullen, co?“

„Cože?“

„Neotravuje tě, líbí se ti,“ řekl smutně. „No jistě, že se ti líbí. Líbí se přeci všem holkám na škole,“ odfrkl si a vstal z gauče. Nepodíval se na mě.

„Bryane, on s tím nemá nic společnýho. Ani se mi nelíbí.“ To byla pravda. Byl to arogantní idiot, zahleděný do sebe. Tak jak by se mi mohl líbit?  Ještě ke všemu upír, který nestárne. Svatá dobroto, lituji holky, co budou žít za pár století a potkají ho.

Vypadalo to, že moje slova nevnímá. „Myslel jsem, že když to skončilo s Jacobem, po tom, co jsi provedla... Že to nakonec bude dobrý.“

„Bryane, já neřekla ne, jen... Poslední dobou je toho moc, víš? Potřebuju nějaký čas na rozmyšlenou.“

Konečně se na mě otočil a pozorně mě zkoumal. Nakonec přikývl a mně se ulevilo. Vypadalo to, že už to nebude vytahovat, ale já stejně pořád bloudila v myšlenkách.

Měla jsem ho ráda, opravdu ráda, ale bylo to víc než přátelství? Mohlo to vůbec být něco víc než přátelství?

Jenže, člověk neví, jak to dopadne, nikdy neví nic dopředu. Když to člověk nezkusí, je to jako by to hned vzdal a já taková nebyla, že ne?

Od té doby, co se to stalo, jsem s nikým nebyla. Bryan pro mě byl vždycky jenom přátelská útěcha.

Zhluboka jsem se nadechla a udělala pár kroků k němu. Zastavila jsem se kousek před ním. Zmateně se na mě podíval.

„Řekla jsem, že potřebuju čas na rozmyšlenou,“ začala jsem.

Zmateně přikývl. „Já vím, a taky ho máš. Nemusíš se svým rozhodnutím spěch- “ Položila jsem mu ukazováček na rty, abych ho umlčela.

„Už jsem se rozhodla. Musím to aspoň zkusit.“ Na Bryanově tváři se rozlil široký úsměv, když mu došlo, kam tím mířím.

Pomalu se ke mně sklonil a očima se ptal, jestli může. Přikývla jsem.

Polibek byl sladký, pomalý. Jako by si vychutnával každou vteřinku, kdy se jeho rty mohou otírat o ty mé. Přesto - jako bych cítila, že to není to pravé.

Neuvědomila jsem si, že nejsme sami, dokud se za námi neozval Lucasův hlas: „Jak to, že mě nikdo neupozornil, že tu bude tak horko?“ zeptal se posměšně a stejným pohledem si nás i měřil. Odtrhla jsem se od Bryana a kousek od něj odstoupila.

„Eh... Tak pojďme do zkušebny, ne?“ navrhla jsem, doufajíc, že to nebudou více rozebírat. Holky po mě hodily pohledem, který jasně dával najevo, že pozdější konverzaci se nevyhnu, a odkráčely za Lucasem.

Povzdechla jsem si a vydala se za nimi.

Bylo skvělé se nechat pohltit hudbou a nemuset vnímat nic jiného. Jako by díky tomu všechny problémy posledních dnů prostě odplavaly a nechaly po sobě jen místo na nějaké jiné. Připadala jsem si tak nějak volná.

Jenže když skončila zkouška a všichni jsme se rozprchli domů, zmizelo to. Bylo jen ticho kolem nás a velký roj myšlenek v mojí hlavě. Ani nevím, jestli jsem se s ostatními rozloučila. Najednou jsem měla pocit, že moje hlava má velikost pátracího balónu a nezvládnu ani dojet autem domů.

Až když jsem zastavila na naší příjezdové cestě, dokázala jsem uvolnit ztuhlé svaly a pořádně se nadechnout. Ta poslední zbloudilá myšlenka mi dala zabrat a já si dlaněmi přikryla obličej. Tiše jsem vzlykla a nechala pár slz, aby mi stekly po tváři.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem zvedla hlavu, si moje oči všimly stínu za autem. Pouliční světlo už nějaký ten pátek nesvítilo, a tak jsem nedokázala určit, o koho se jedná. Jenže stín se začal přibližovat.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Během pár vteřin mi proběhlo hlavou hned několik možných osob pohybujících se v tuhle dobu na tomhle místě. Úchylák byl tou nejlepší možnou variantou.

Očima jsem střelila do zpětného zrcátka, abych se ujistila, že je stále tam. Nebyl. Zamračila jsem se a nahnula se k zrcátku blíž.

V tom někdo zaťukal na okýnko.

Vykřikla jsem a povyskočila na sedadle. Jeden pohled vlevo mě ujistil, že dnes mě žádná příšera nebude obtěžovat. Obličej mého bratra starostivě sledoval ten můj. Něco říkal, ale já před sklo neslyšela ani slovo.

A tak jsem vytáhla klíčky ze zapalování a vystoupila.

Jesse stál kousek od auta, ruce v kapsách, hlavu strčenou mezi rameny. „Děje se něco?“ zeptal se.

Pokrčila jsem rameny a zavrtěla hlavou. Proč bych mu vysvětlovala, že mě straší obludy obývající naše město?

Prošla jsem kolem něj a vydala se domů. Bylo už dost pozdě a já se těšila do postele. Jesse mě doběhl, objal paží kolem ramen a zasmál se.

„Bello, ty se normálně červenáš.“

„Ne,“ vyhrkla jsem příliš rychle. Jen ho to pobavilo. Copak můžu za to, že jsem si vzpomněla na něco… někoho zajímavého?

Jenže Jesse měl dnes nejspíš sdílnou náladu, a tak hned, jak za námi zavřel dveře, pokračoval v kladení otázek.

„Tak jak bylo na zkoušce?“

Vytřeštila jsem oči a trhaně se nadechla. „Jak víš o zkoušce?“

Jesseiho obočí vystřelilo vzhůru a podíval se na mě. „Mluvil jsem s Byanem. Nevěděl jsem, kde jsi a jestli se ti něco nestalo, tak jsem mu volal. Říkal, že bys měla být na cestě domů.“

Jen jsem rychle přikývla a vydala se do kuchyně pro něco k jídlu. Jesse mě následoval a pořád se poťouchle usmíval.

Zakoulela jsem očima a začala si hledat něco poživatelného k jídlu, což v naší domácnosti nebyl lehký úkol.

„Takže?“ začal Jesse.

Nadzvedla jsem obočí. „Takže?“ zopakovala jsem jeho slova.

Povzdechl si. „Takže... co se stalo?“

„Mělo se snad něco stát?“ zeptala jsem se a začala si na chleba mazat margarín – jediné co tu bylo.

„To mi řekni ty,“ Přihlouplý úsměv na jeho tváři byl jasně vyditelný.

„Nápověda?“

„Ty, Bryan, líbání?“ poradil mi a nepřestával se usmívat.

Naježila jsem se. „Ta potvora! Teresa?“

„No, vlastně Kat, ale na tom nezáleží. Stejně chceme všichni vědět detaily.“

Podezřívavě jsem si ho měřila. „Změnila se ti ve válce orientace? Odkdy tě zajímají holčičí rozhovory?“ zeptala jsem se a i s chlebem se vydala do svého pokoje.

„Ale no tak!“ volal za mnou. „Jsi moje sestra, zajímá mě to!“

Zakoulela jsem očima a zastavila se ve dveřích. „Nic se nestalo.“

„To není to, co jsem chtěl slyšet,“ řekl podrážděně. Zasmála jsem se.

„Není náhodou většina otců a starších bratrů naštvaných, když slyší o tom, že si jejich malá holčička, v tvém případě sestra, našla kluka?“

Poťouchle se usmál. „Jo, to asi jo, jenže -“ Na chvíli se zarazil a začal se tvářit vážně, což u něj nebylo zrovna dvakrát normální. „Bryan je skvělej kluk, je super, že jste konečně spolu.“ Usmál se, a než jsem na jeho slova stačila zareagovat, byl pryč.

Rock <<< X >>> martisek

9. kapitola - 11. kapitola

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč trestáš právě mě? - 10. kapitola: