Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč trestáš právě mě? - 14. kapitola

09.08.2011 (19:15) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2000×

14. kapitola

Vláčel ho doprostřed opuštěného lesa – tedy domníval se, že je opuštěný. I když mu pojem „fyzická námaha“ nic neříkal, nebylo mu nejpříjemnější starat se o toho smrtelníka.

Příčilo se mu dívat se na toho obyčejného kluka, jak se mění proti své vůli na dítě noci. Nebyl na to připravený, byl to jen ubohý člověk - nic víc. Nikdy k tomuhle nemělo dojít.

Mělo ho napadnout, že bude mít Bella větší vůli, než si myslel - přeci jenom - bylo to jeho dcera.

Když ho přemlouvala, aby ho nezabíjel, nechtěl jí vyhovět. Ale ty oči, se kterými na něj vzhlížela, mu v tom zabránily. Oči, které se ani po přeměně nezměnily. Nedoufal v to, ale Bella měla stále tak hnědé oči jako jeho jediná láska - Renée.

Rozhodl se vyhovět. Tento smrtelník stejně moc dlouho nepřežije. S tak silnou ztrátou krve to prostě nebylo možné, leda že by se o něho postaral doktor.

Zanechal ho v lese, tak daleko, aby ho žádný člověk neobjevil. Zanechal ho tam zemřít...

Cítil něčí přítomnost hned vedle sebe. Cítil, jak s ním někdo vláčí, ale bylo mu to jedno. Jediné na čem záleželo, bylo, aby jeho trápení už skončilo.

Ten oheň! Cítil, jak celé jeho tělo hoří. Nemohl se pohnout, uhasit ho…

Nevěděl, jak dlouho ho ten člověk vlekl, cítil se, jako by střídavě upadal do bezvědomí, což by za normálních podmínek přivítal, ale ani samotná nicota ho nepřipravila o kousek té bolesti. Naopak, jako by se každou vteřinou, každou minutou zhoršovala. Zvětšovala.

Nevěděl, jak dlouho po jeho odchodu ležel nehybně sám v lese zmítající agónií, když se k němu sehnula něčí hlava.

Viděl lehce rozmazaně, ale v rysech poznával malou krátkovlasou elfku - Alici Cullenovou. Moc ji neznal, za to ale věděl, do čí rodiny patří.

„Carlisle,“ slyšel ji volat, „potřebuje pomoct!“ To bylo to poslední, co slyšel, než se nadobro propadl do hlubin temna.

Doktor zběžně prohlédl jeho tělo. Tiše skučel, stejně jako vítr v korunách stromů. Carlisle se zachmuřil a skousl si ret. Věděl jistě, co se s tím chlapcem děje, a měl o něj strach. O něj ale i o svoji rodinu, protože tohle budou muset nějak vyřešit. Budou se o něj muset postarat. Nemohou ho nechat napospas osudu. To se doktorovi nepodobalo.

A tak ho společně s Alicí odnesli do jejich domu.

Naštěstí byli všichni na lovu, a tak tady nikdo zbytečně nezacláněl. Položili ho v obývacím pokoji na sedačku a přikryli dekou. Bylo to zbytečné, ale to v tuhle chvíli bylo úplně všechno. Nic nemohlo tomu chlapci pomoci od bolesti.

Alice slíbila, že ho pohlídá, než se vrátí ostatní, a tak se Carlisle vydal do nemocnice na svoji obvyklou službu.

Když vjížděl do města, všiml si papíru nalepeného na pouliční lampě. Nebylo na něm nic neobvyklého – takových tady byly stovky –, ale ta fotka na něm ho překvapila. Jak je možné, že se o zmizení dcery místní policie nedozvěděl dřív?

Dcera Charliho Swana se na něj přívětivě usmívala z oskenované fotografie. Pod ní stálo: Pohřešuje se.

****

Ke vědomí mě probrala ukrutná bolest hlavy. Ať už se mnou bylo v nepořádku cokoli, rozhodně to nebylo nic přívětivého. Zaskučela jsem, a aniž bych otevřela oči, chytila se oběma rukama za hlavu. Proboha, co se to děje?

„To nic, malá. Všechno je v pořádku,“ zaslechla jsem kousek od sebe něčí sametový hlas. Než jsem se podívala, kdo to na mě mluví, chytil moje ruce do svých a odtáhl je. Byla jsem silnější než on.

Otevřela jsem oči.

Vypadal… povědomě. Můj mozek tušil, kdo by to mohl být, ale já bych na to nevsadila ani cent. Seděl ve starobylém křesle a mírně se usmíval. Měl mahagonové vlasy a jeho oči… Zalapala jsem po dechu a instinktivně se od něj odtáhla, co nejdál mi to ta pohodlná postel dovolovala.

Zamračila jsem se a pokusila si vybavit, co jsem dělala naposledy. Ale nic se nedělo, nic se mi nevybavilo. Jako bych… nikdy dřív nežila. Nic, všechny vzpomínky byly… pryč.

Vzlykla jsem a zajela si dlaní do vlasů. V očích mě štípaly slzy, ale nepřeskočily okraje víček.

„Děje se něco?“ zeptal se zase ten chlápek. Zvedl se a natáhl ke mně jednu ruku, jako by se mě pokoušel dotknout. Tou druhou se opřel o postel. Nepatrně jsem zvětšila vzdálenost mezi námi. „Ty si mě nepamatuješ?“ zašeptal sklíčeně a ruku stáhl. Posadil se zpátky do křesla.

„Kdo jste?“ Můj hlas byl spíše šepotem, než čímkoli jiným.

Zasmál se. „Jsem tvůj otec.“ Zavrtěla jsem hlavou.

Ten muž naproti mně se lekce zamračil. „To bude asi tím úderem do hlavy,“ zamumlal tiše. „Spadla jsi, víš? Zakopla jsi v lese o kořeny stromů a ošklivě se udeřila do hlavy. Byla jsi několik hodin mimo a, jak se zdá, nepamatuješ si to.“

Trochu jsem se uvolnila a posadila se normálně. Takže já upadla v lese a zapomněla to? To všechno? „Ale… Co bude teď?“

Zlehka se usmál, když odpovídal: „Teď ti pomohu navrátit paměť, má milá.“

Stalo se to hned následující den – přišel ke mně do pokoje a oznámil mi, že se stěhujeme. Můj táta totiž dostal nabídku na lepší pracovní místo s vyšším platem. Bylo to na Aljašce, ve městě jménem Denali. Nejsem si jistá, co přesně tam pro něj mohou mít za vhodné pracovní místo –, když nepočítám lov medvědů a řízení sněžného pluhu.

Do dalšího dne jsem měla sbaleno a mohlo se vyrazit. Tedy já mohla vyrazit, táta musel zařídit všechno pro náš odjezd, včetně prodeje domu.

A pak jsme se vydali do země neustále pokrytou bílou přikrývkou…

!!! POZOR !!!

Podle našich propočtů a vytvořených grafů nám ke konci zbývá jen několik málo kilometrů. S největší pravděpodobností (ne že bychom vás chtěly nějak děsit nebo tak - to nám svědomí nedovolí ;) ) zbývá kapitola a epilog.
Jestli bude šťastný konec? Jestli bude Bella s Edwardem? No, uvidíme...

Rock <<< X >>> martisek

13. kapitola - 15. kapitola

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč trestáš právě mě? - 14. kapitola: