Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč zrovna moje rodina, proč zrovna já - 5. kapitola

17.08.2013 (13:15) • IloveRobertPattinson • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1792×

Seznámení 

Bella: 

Už jsou to asi dvě hodiny, co mi pan doktor Cullen řekl, že zítra můžu jet domů. Mámu také pustili, ona je na tom lépe. Seděla jsem na posteli a najednou se ozvalo klepání. „Dále,“ řekla jsem a poté se otevřely dveře a v nich stála má mamka a stála na berlích.

„Ahoj,“ řekla, popošla ke mně, sedla si na postel a berle si položila vedle sebe.

„Tak co, už se těšíš domů?“ řekla a trošku se na mě usmála. Kývla jsem kladně hlavou. 

Najednou jsem si na něco vzpomněla. „Mami, chtěla jsem se tě už dlouho na něco zeptat,“ řekla jsem váhavě.

„Ano, zlatíčko, co se děje?“ zeptala se a ochranitelsky mě objala kolem ramen.

„No, víš, tak mě napadlo... kolik, kolik peněz bude stát ten invalidní vozík?“ zeptala jsem se se strachem v hlase.

„No to opravdu nevím, ale doufejme, že to moc peněz nebude,“ říkala máma a konejšivě mě pohladila po rameni. Po nějaké době se ozvalo další zaklepání.

„Dále,“ řekla jsem už trochu otráveně. Ve dveřích stál pan doktor Cullen.

„Dobrý den,“ řekl a usmál se na nás a kouknul se do papírů, které držel v rukou.

„Pane doktore, máme takový dotaz,“ řekla máma se špetkou váhavosti.

„Ano?“

„Kolik může stát invalidní vozík?“ řekla máma.

„Podle toho jaký, takový kvalitní invalidní vozík stoji takových šedesát tisíc,“ řekl nám upřímně. Cože, šedesát tisíc, on se snad zbláznil?

„Cože, to myslíte vážně? A navíc my na to vůbec nemáme,“ řekla se smutkem v hlase.

„A co byste říkala malému sponzorskému daru?“ řekl jí s úsměvem na tváři.

„Ale to po vás nemůžeme žádat. A navíc je to nevhodné takhle žebrat o peníze,“ stála si máma na svém.

„Ale vy vůbec nežebráte, paní Swanová, a když se na to zeptám mé rodiny, určitě bude souhlasit.“

„Tak děkujeme vám, pane doktore,“ řekla dojatě se slzami v očích a chtěla se k němu natáhnout, ale rukou jí naznačil, že má zůstat sedět, a došel k ní, aby ho mohla opatrně obejmout.

„Slibte nám ale, pane doktore, že někdy dojdete společně se svojí rodinou k nám na večeři. Musíme se vám za to nějak revanšovat,“ řekla mu.

„Určitě dojdeme, ale teď hurá domů!“ řekl.

„My tady ale nemáme auto a já neumím ani řídit.“

„No, já nemůžu, ale zkusím zavolat svému synovi, Edwardovi,“ řekl a už vytahoval telefon z kapsy.

„Ahoj, Edwarde, mohl bys prosím přijet za mnou do nemocnice?“

„Ano, hned jsem tam,“ ozvalo se z telefonu. Vrátil telefon zpět do kapsy a s úsměvem se na nás otočil.

„Můj syn tu hned bude. Pak vás odveze domu.“

„Oh, děkujeme moc, jsme vám navždy zavázány.“ On se však jen usmál a nic na to neřekl.

Za pár minut se ozvalo zaklepání na dveře. „Dále,“ řekl pan doktor Cullen. Hned nato se otevřely dveře. Stál tam krásný kluk. Byl vysoký. Vlasy měl krásné, do bronzova obarvené a nakonec jsem si nechala jeho oči. Proboha, měl je taky karamelové jako jeho otec! Může mi laskavě někdo vysvětlit, co tohle má znamenat?

„Ahoj, tati.“

„Ahoj, Edwarde. Chtěl bych ti někoho představit. Tohle je paní Swanová,“ řekl a pokynul rukou k mé mámě.

„Dobrý den, já jsem Edward Cullen,“ řekl a natáhl k ní ruku, ta jeho ruku přijala a představila se.

„Renée Swanová. Těší mě,“ řekla a potřásla si s ním.

„A tohle je Bella,“ řekl a také pokynul rukou ke mně.

„Ahoj, Bello, já jsem Edward,“ řekl a přistoupil k mé posteli, aby mi mohl podat ruku. Velice, ale velice opatrně mi zmáčkl ruku, i když podle mě to spíš bylo pohlazení než zmáčknutí ruky.

„Já Bella,“ řekla jsem a pokusila se mu zmáčknout ruku. Jenže já byla unavená, a proto jsem neměla skoro žádnou sílu, takže to pro něj znamenalo zašimrání než stisk. Usmál se na mě.

„Tak co, připravená domů?“ řekl krásně melodickým hlasem. Až teď jsem si uvědomila, jaký má krásný hlas! Já na to nic neřekla, jen jsem se mu koukla do očí. Asi to bral jako souhlas, protože pak odešel ke svému otci. Najednou mi něco došlo, já nemůžu jet domů, protože tady nemám oblečení. Všechno oblečení je u mě doma ve skříni!

„Moment! Já vlastně nemůžu jet domů,“ řekla jsem trochu nahlas, aby mě slyšeli, protože si povídali. Jenže, jak jsem to dořekla, všichni stáli jako opaření. Jako první se vzpamatovala máma.

„Proč, Bello, proč nemůžeš jet domů?“ zeptala se máma šokovaně.

„No, nemám tu žádné oblečení.“

„To není žádný problém,“ skočil nám do rozhovoru Edward. „Můžu zajet s tvojí mámou k vám domů pro nějaké to oblečení a pak ti ho sem dovézt. Potom se převlečeš, vyřídí se nějaké ty papíry a pak hurá domů.“

„Děkuju ti moc.“ Nic na to neřekl, ale místo toho se mi podíval do očí. Bože, on má tak krásné oči. Pane bože, co to tady meleš, Bello, vzpamatuj se, proboha! Pomyslela jsem si. 

Chvíli jsme si ještě povídali a potom se rozhodli, že zajedou k nám domů pro to oblečení.

Edward:


Zrovna jsme společně s paní Swanovou vycházeli z nemocnice. „Máš moc hodného otce, Edwarde. Nabídl nám, že nám půjčí šedesát tisíc,“ řekla. No, je pravda, že mi Carlisle říkal něco o tom v myšlenkách. 

„Aha, o tom vůbec nic nevím.“ Dělal jsem ze sebe hloupého.

„No, tvůj táta nám nabídl, že na půjčí šedesát tisíc na invalidní vozík, protože my na to nemáme.“

„My vám ty peníze velice rádi dáme.“ Už se chystala něco namítnout, ale já ji zadržel.

„Paní Swanová, jak už jsem řekl, my vám je opravdu rádi dáme,“ řekl jsem, protože jsem si přečetl v jejích myšlenkách, že nám je chce vrátit. „Nemusíte nám je vracet.“ Najednou její myšlenky na mě přímo řvaly: Tak dobře, ale ať už mi přestane vykat, já si pak připadám jako nějaká stará babka. Tomu jsem se musel zasmát. 

„Edwarde, přestaň mi prosím vykat, já si pak připadám jako nějaká stará babka,“ řekla.

„Renée,“ řekla a podala mi ruku.

„Já jsem Edward, těší mě, Renée,“ řekl jsem a přijal její ruku. Došli jsme k autu, otevřel jsem jí dveře od mého Volva. Zavřel za ní a pomalou lidskou chůzí jsem se vydal na místo řidiče.

Turo kapitolu bych ctěla věnovat : martina946:Za to, že mi poradila ona ví s čím. A blotik za opravu.
Doufám, že se vám tato kapitola líbila. A vím, že jsem minulou kapitolu docela dost zbabrala, doufám tedy, že jsem se poučila. No, posuďte sami. A zanechte prosím komentář, přijímám samozřejmě i kritiku. A nakonec chci poděkovat blotik za opravu článku.

Autor: IloveRobertPattinson (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč zrovna moje rodina, proč zrovna já - 5. kapitola: