Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Procházka pod měsícem - 1. kapitola

02.07.2014 (16:00) • Zoebelle • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1291×

Dnes jsem se jako vždy procházela lesem jako člověk, jelikož za dne jsem jen vzduch... Obyčejný vzduch, který každý dýchá, a přitom jsem to nejkrásnější stvoření na světě... Ano, jsem krásnější než upír, ale upír nejsem. Byla jsem normální člověk, který žije normální život, do doby než na mě máma uvalila tuto kletbu. Neměla mě nikdy ráda za to, že jsem byla krásnější než ona, a tak na mě uvalila kletbu, aby mě přes den nikdo neviděl. Všichni mě považují za mrtvou.

Jak jsem se tak procházela uslyšela jsem zašramošení někde v listí. To bude určitě jen nějaké zvíře, pomyslela jsem si.

Po dvou minutách se to ozvalo znovu. Začínala jsem se trochu bát. Když jsem se ale za tím šramotem otočila, uviděla jsem nádherného kluka... No, lépe řečeno upíra, a proto jsem ihned zdrhala, i když jsem věděla, že je mi to prd platné. Je milionkrát rychlejší než já, a když při běhu hodíte držku, tak mu asi neutečete. Já jsem běžela ale z posledních sil, s odřeným kolenem a zápěstím, já to ale nevzdávala.

Jsem moc mladá, abych umřela. Pche, nad tou mojí myšlenkou jsem se musela i přes mou vůli zasmát. Je mi pět tisíc let. No skoro, chybějí mi dva roky. Říkáte si jak to, že je mi tolik let, když jsem jen člověk? S tou kletbou na mě zároveň matka uvalila i nesmrtelnost... Ona by to brala jako nejlepší dárek v životě, ale já to beru jako nejhorší dárek v životě. Proč dárek? Ta mrcha to na mě uvalila v den mých sedmnáctých narozenin.

Je docela divné, když vás honí upír a vy tu přemýšlíte o sobě a o své matce. Já ji jako matku nebrala nikdy, nenáviděla jsem ji na první pohled. Ha, teď jsem na to kápla. Nenávist na první pohled.

Moje myšlenkové pochody zastavil až ten upír stojící přede mnou. Stojí přede mnou, ale za mnou nikdo. Usmála jsem se, otočila jsem se a chystala se mu mazaně utéct, to jsem ale vážně nečekala, že za mnou bude strom. Kde se tu jen vzal? Úsměv mi z tváře zmizel a nahradil ho děs. Upír neupír, utíkám!

Vzala jsem nohy na ramena, ale díky mé šikovnosti jsem akorát upadla přes pařez. Já svůj boj nevzdávala.

Vstala jsem a běžela dál, dál a dál, dokud jsem znova neupadla, to jsem akorát znova vstala. Bylo mi divné, že tu běhám už asi pět minut, a tak jsem se otočila. Za mnou jsem uviděla toho upíra, jak se pobaveně usmívá. Až teď jsem si uvědomila, že má zlaté duhovky. Jsem to ale debil. Zastavila jsem, ale vtom jsem si vzpoměla, že mi otec říkal, že moje krev je pro upíry hrozně lákavá. Můj otec je totiž poloupír, proto toho tolik vím.

A jestli láká i jeho, jsem se hned dozvěděla. Duhovky mu celé zčernaly a chystal se zaútočit. Já jsem jen jako ubohá oběť pořád uhýbala a snažila se, aby mě nevysál. Vážně jsem se bála. Říkáte si, jak jsem to mohla postřehnout, když by lidské oko nezaznamenalo tak rychlý pohyb? Vždycky jsem byla v něčem vyjimečná, lepší zrak a sluch jsem zdědila po otcovi. Po matce jsem, díky bohu, zdědila jen oči.

Po hodné chvíli se mi nechtělo se furt jen uhýbat, a tak jsem se odhodlala k zbabělému útěku, který je milionkrát nebezpečnější než uhýbání. Rychlost jsem bohužel po tátovi nezdědila, a tak stál hned vedle mě. Když se chystal znovu zaútočit, už jsem se nebránila, stála jsem tam jak solný sloup. Čekala jsem na smrt, na vysvobození. Vtom mi to ale došlo.

Vždyť jsem nesmrtelná, zabít mě nemůže! Proč mi to docvaklo až teď?

Zasmála jsem se. To ten upír asi vážně nečekal. Aby se někdo smál upírovi, nějaký obyčejný smrtelník? No, to teda nevím. Problém je ale v tom, že já nejsem obyčejný smrtelník.

Upírovi ale najednou jako by docvaklo, že chce zabít člověka, a tak zastavil. Pohled se mu z hladového změnil na výraz utrápený a v tu chvíli ho nebylo. Zmizel, byl pryč. Najednou mě zavalil smutek, fakt nevím proč, měla bych být spíše ráda, ale já tu truchlím nad tím, že zmizel nějaký upír, co se mě snažil zabít. Ani jsem si ho nestihla pořádně prohlédnout, jen ty jeho krásné oči. Jantarové oči, musím poznamenat.

Po chvíli přemýšlení jsem se začala procházet po lese a hledat nějaké jezírko, kde bych si mohla opláchnout zápěstí a koleno. Procházela jsem se, hledala jsem všude možně, ale nenašla jsem nic. Zatím za mnou přiběhla kamarádka veverka. Skamarádila jsem se s ní asi před půl rokem, když mi z ničeho nic přistála na hlavě, když se jí nepovedl skok ze stromu na jiný strom.

Vzala jsem si ji na rameno a dál jsem s ní hledala nějaké jezírko. Po deseti minutách jsem to jezírko konečně našla. A když jsem se pořádně porozhlédla okolo, všimla jsem si, že jsem na nějaké přenádherné louce a přede mnou je ten rybníček. Tak, už si to tady jen zapamatovat a udělám si tu moje oblíbené místečko. Vtom jsem dostala nápad.

Běhala jsem všude možně, zakrvácené koleno a zápěstí jsem úplně ignorovala, sbírala všechny větve, co mi přišly pod ruce, samozřejmě pouze ty dlouhé, a nosila je pořád na louku. Když jsem už měla pořádnou kupu docela dlouhatánskejch větví, začala jsem si stavět domeček. Aby to drželo, sbírala jsem malé klacíky, které fungovaly místo hřebíků. Zem jsem měla normálně z trávy, přece nebudu ležet na klackách.

Když to bylo hotové, moc se mi to líbilo. sice to bylo vysoké tak metr a půl, ale já tam chci jen odpočívat, přemýšlet a koukat se na jezírko. Když jsem si sedla do mého domečku, začala jsem přemýšlet o tom upírovi. Nevím proč, ale hrozně mě zaujal, zdál se mi takový milý, přívětivý.

Vtom jsem si vzpomněla na moje koleno a zápěstí. Došla jsem k jezírku a začala se oplachovat. Když jsem vstala, koukla jsem se na můj mini domeček. Na první pohled působil snadně a docela ošklivě, ale když do něj zalezete, je to tam docela útulné. Rozměr sice jen dva metry, ale co nadělám. Žít v luxusu se mi ani moc nechce.

Né nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása. Lepší malý, ale útulný domeček, místo přeplácaného baráku.

Chtěla jsem se po okolí trochu projít, tady jsem snad ještě nikdy nebyla. Tak jsem vstala a šla se projít. Okolí na mě působilo klidně, výjimečně. Všechno okolo se mi zdálo jiné.

Moje veverka šla pořád za mnou, jako ocásek. Jak neskutečné, že vám dokáže zvíře tak přirůst k srdci.

Jak jsem tak chodila, narazila jsem na nádhernou vilu. Polovina domu byla prosklená, takže mi to hodně usnadňovalo tam nakouknout. Ale přece jen... Vila uprostřed lesa? Nezdá se mi to moc normální...

Všechno mi došlo, až když jsem tam nakoukla. Zaprvé, uviděla jsem upíra. Zadruhé, můj čich ucítil upíra. Upíra, co byl v lese.

Ups, nebude zrovna nejlepší, když asi kilometr od vašeho nejoblíbenějšího místečka je sídlo upíra. Možná upírů, těch vůní tu bylo hodně. To není dobré. Vůbec.

Začala jsem couvat. Bála jsem se, i přes to, že jsem nesmrtelná, jsem se bála.

Jsem sice nesmrtelná, umřít nemůžu, ale ublížit mi mohou, mohou mě mučit, a to pořád dokola.

Otočila jsem se a už mě nebylo. Utíkala jsem s větrem o závod, dokud jsem nenarazila na moji louku.

Žasla jsem nad mou dočasností, jelikož hned jak jsem dorazila na louku, začalo se rozednívat a já se proměnila ve vzduch.

Prosím, moc prosím o komentáře, děkuji. :-) :-D

Autor: Zoebelle, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Procházka pod měsícem - 1. kapitola: