Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 13

29.02.2012 (22:00) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 62× • zobrazeno 7935×

13. kapitola

Popelka, princ a Lorinnová

„Proč jsi tak smutná, Bello? Já být na tvém místě, už se šněruju do těch přenádherných šatů a chlubím se své staré matce… A ty tu sedíš jako hromádka neštěstí.“ Renée si přisedla ke mně na pohovku a sledovala můj zvláštní nepochopitelný výraz. Naproti nám se Žán snažil na vozíku natáhnout po jeho druhé kávě.

„Nevím, mami. Já prostě nevím.“ Poplácala mě dlaní po stehnu a snažila se na mě usmívat. Bůh ví, proč byla stejně nervózní jako já.

„Váháš?“ zeptala se opatrně. Ten den jakoby se opravdu bála, že jí ublížím.

„Jo. Váhám mezi tolika věcmi, že prakticky ani nevím, mezi čím váhám. Nevím, co si myslet, co dělat.“ Žán na mě mrkl jedním okem.

„Ale pan Cullen se opravdu moc snaží,“ rozškrábl tu správnou jizvu v mém těle. Edward.

„A to je právě to, co je tu špatně,“ posteskla jsem si nahlas a byla ráda za každou příležitost vyvětrat tu utrápenou mysl.

„A to je špatně?“ žasla nevěřícně Renée. „Je pravda, že jsem z toho byla první dva dny na omdlení, třetí už jsem jenom víc popíjela, ale ten čtvrtý den mi to konečně došlo. Zatímco Žán to heslo vypěvoval v kuchyni už dobrý týden.“ Podívala jsem se na toho spokojeného muže s černými vousy od kávy, co se spokojeně usmíval na všechny strany.

„Potřebuju být sama.“ Renée se zhluboka nadechla.

„Zamysli se nad tím, Bello. Copak ty k němu nic necítíš?“ A znovu rána do toho správného místa.

„To je právě ten problém, mami.“

Sprcha v takových případech nepomůže. Je jenom potřebným mezníkem. Marně jsem si nalhávala, že se po ní vrhnu na nějakou činnost, že ho pro ten den vypudím z hlavy s naprosto všemi myšlenkami. Je možné, abych na něj myslela víc než na Jacoba? V posledních dnech mi ta otázka zněla v hlavě až příliš často.

V ten okamžik, kdy jsem se sama okřikla a zakázala si na něj myslet, byl v mé hlavě zpět se všemi potřebnými vzpomínkami, důvody, událostmi, dotyky, skutky, polibky.

A především jedním okamžikem z Edwardova bytu. Ten pocit, co jsem v sobě s radostí dusila po jeho boku, se teď v mém srdci objevoval i při obyčejném vyslovení jeho jména.

S posledními kapkami vody jsem zahnala i ty smutnější lidské kapky – slzy. A poté, co jsem se octila mimo sprchový kout, uvědomila jsem si, že už nebudou zapotřebí, pokud vše půjde tak, jak má.

Ale jak obyčejný člověk pozná, co se jak má?

Život mě naučil, že to pravé rozuzlení přichází vždy v tu nejméně čekanou chvíli. V mém případě se dostavilo poté, co jsem se celá zabalila do hebkého ručníku.

Pocit tepla, něčí náruč, něčí konejšivé ruce. Kolikrát za život najdeme člověka, co by nám s úsměvem dokázal otřít záda, nebo podal teploměr v horečkách a přitom mu z tváře nezmizela oddanost ani láska?

Kolikrát tu šanci v životě dostaneme?

Avšak mnohem podstatnější otázka nežli - udělal by Edward to samé pro mě? – byla, zdali bych to já udělala pro něj. A odpověď nebyla ani zdaleka tak šokující, jak jsem myslela a to hlavní – nebolela, ona hřála.

A jedině pohled na hodiny mě dokázal vybičovat k bleskové akci, pro kterou neplatilo žádné možná, jestli, nebo co když. Zbyl tu pouze on, já a to rudé prádlo z druhého šuplíku.

Matčin pohled byl naprosto výmluvný. Usmívala se.

V obyčejných džínách a tričku jsem vběhla do haly. V tu chvíli mě sledovaly všechny oči našeho domu a marně doufaly, že jim prozradím, kam se o půl osmé chystám v tak praktickém oblečení.

„Mám pro tebe poslat řidiče?“ zkusila to Renée. Určitě chtěla zjistit, kam přesně jej má poslat.

„Nedělej si s tím starosti,“ přesvědčila jsem ji s úsměvem a v nechutně předražených teniskách vyběhla před dům. Venku schovaný před nepříjemným podzimním deštěm čekal Jasper. Kde se v tu chvíli venku vzal…?

„Kdy přijdeš domů?“ Ale jak se zdálo, bez patřičné odpovědi bych z domu stejně neodjela, a tak plně rozhodnutá sdělit tu novinu nejen drahé Renée, ale všem zvědavým uším, objasnila jsem důvod svého zbrklého odjezdu.

„Edward mě ráno odveze domů, nemusíš se bát, mobil mám s sebou.“

„Jistě,“ zavolal zvesela Žán, zatímco Renée mlčela. Přes tvář se jí mihl krátce strach. O tomhle by přeci jenom matky vědět neměly…

A tak jsem se z horního Seattlu, kde tuhle informaci ještě potřebovalo pár lidí vstřebat, přesunula společně s tichým Jasperem do samotného středu. A protože se slunce za vrcholy mrakodrapů schovalo s postupem času dřív a dřív, když jsem dorazila před tu neuvěřitelně vysokou budovu, byla již téměř tma a ukrutná zima.

Jasper mi nabídl své další služby – měla jsem pocit, že by kvůli mně před tím domem i přenocoval. S díky jsem odmítla, mnohem víc jsem si tížila hlavu s plánem, jak se nesledovaně do paneláku vloupat.

Ale když jsem spatřila ten známý starý úsměv vrátného, se kterým jsem už nejednou měla tu čest, problém byl vyřešen.

Mnohem horší to bylo před Edwardovými dveřmi. Stále pevně rozhodnutá jsem jenom tiše zaklepala připravena na Edwardův překvapený a možná i neupřímný výraz.

Až v tu chvíli mi došlo, že by se Edward mohl zachovat stejně jako já a prostě mě nechat stát před prahem jeho dveří bez odpovědí.

Na samotném vrcholku těsně nad propastí mě držely jenom jeho dopisy.

Otevřel mi ten muž s tváří vraha a postavou dědečka. Zchladil veškerá moje očekávání jediným pohledem s mírně přivřenýma očima. Vypadal, jako by mě chtěl zaživa stáhnout z kůže za pouhé zaklepání.

„Přejete si?“ Znělo to naprosto stejně, jako vypadněte. Musela jsem uznat, že to Edward měl v tomto případě vychytané. Pokud nechceš být vyrušen, nasaď masochistického sluhu.

„Ano,“ zdůraznila jsem svou odpověď, jak jsem jenom uměla. „Je tu pan Cullen?“ Znovu ten zvláštní pocit při vyslovení jeho jména.

„Ano, ale nepřeje si být nikým rušen.“ Opravdu jsem netušila, za koho mě pokládá. S tak jednoduchou strohou odpovědí jsem se v osm hodin večer v chladném počasí a v nejluxusnějším spodním prádle, co jsem na sobě měla, rozhodně nesmířila.

„Nebudu jej obtěžovat dlouho,“ podotkla jsem nejmileji, jak se jenom uměla.

„Je mi líto, nejde to.“ Chtěl mi zavřít dveře před nosem, už se k tomu chystal, když jsem se rukou zapřela do černého dřeva a odmítala se jen tak vzdát.

„Slibuju vám, že jakmile se stanu paní Cullenovou, tak tuhle práci bude dělat mnohem přívětivější, ochotnější a mladší muž kterékoli rasy.“

Ta představa se mu ale vůbec nelíbila, ba dokonce se jí i děsil. Jak jinak se vysvětlit ten rychlý úskok na druhou stranu protihráče. Otevřel dveře dokořán a s elegantním gestem z minulého století mě pozval dál.

„Pan Cullen je v hlavním pokoji, prosím, následujte mě.“ Jako bych tam sama netrefila! Měla jsem podezření, že mě už od první sekundy nenávidí.

Ještě jsme ani nebyli v červeném pokoji a já už zaslechla hlasy. Šílela jsem žárlivostí a zlostí, jakmile jsem ten dokonalý ženský soprán rozpoznala.

Světlo v našem rudém válečném pokoji vypadalo po válce úplně jinak, a mohla za to především ta precizně odbarvená blondýna sedící v černém křesle těsně vedle mého snoubence. Na nose černé stylové brýle, stehna jí stahovala taktéž černá sukně, co končila krátce nad překříženými koleny. A ten velký výstřih…

„Pane Cullene, máte návštěvu,“ promluvil tiše nepříjemista a já sledovala naprosté nezaujetí toho dokonalého muže sedícího v křesle v bledých riflích a bílou, u krku rozepnutou, košilí.

„Říkal jsem, že žádné nepřijímám,“ odvětil chladně a dál se věnovat hromadě papírů na konferenčním stolu. Ta blondýna mu prstem ukazovala cosi v řádcích a nepřestala se na něj ani v jednom okamžiku usmívat. Dokonalý obrázek toho, jak to vypadá po desetiletém manželství s někým, jako je Edward Cullen.

„Pak slečnu Swanovou vyprovodím ke dveřím.“ Rozhodně bych to v tu chvíli tak nenechala, byla jsem připravená vyskočit jako lev a bránit si to svoje – v tomto případě Edwarda. Po celou tu dobu nezvedl od kupičky papírů pohled, nezajímal se ani, kdo přišel.

A napříč mé nemožné uplakané povaze jsem se teď držela zuby nehty.

Ale… nemusela jsem se snažit dlouho. Stačilo jediné heslo – mé jméno – a z gauče se ke mně najednou zvedly dva páry překvapených očí. Jedny v pohledu nesly skutečnou neskrývanou radost. Ty druhé byly chladné jako led a dokonale nalíčené.

„Bello!“ Edward vypadal tak překvapeně, že jsem téměř čekala, kdy se z toho nereálného snu probudím. Vstal a dvěma dlouhými kroky si došel pro první silné, dlouhé, dokonalé objetí od naší poslední hádky. Voněl jako nejdražší vzorek parfému. A mrákoty? Ty nečekaly dlouho…

„Co tu děláš?“ zeptal se užasle, stále mě odmítal pustit. Bral si tak mnohem víc, než jsem mu chtěla dát. Protože kopanec, který jsem při pohledu na jeho půvabnou spolupracovnici dostala, si rozhodně žádal odplatu.

„Chtěla jsem… jenom… poděkovat za ty dokonalé, ale taky nesmírně drahé šaty.“ Očima jsem probodávala dokonalou lady a soustředila se na každičký pohyb jejích rtů, očí nebo rukou. Snažila jsem se z ní vyčíst, jak moc blízká mému Edwardovi je.

Edward se na mě usmál. Z jeho tváře jsem cítila pouze silnou čistost citu, kterým mě tolik ovládal.

„Ale nebudu tě rušit,“ dodala jsem rychle a otočila se na patě zády k Edwardovi. Na jeho reakci – na tu čekanou a nenásilím nucenou reakci – jsem nemusela čekat dlouho.

„Nepřipadá v úvahu. Ty mě nikdy nerušíš.“ Jedna jeho paže se mi obmotala kolem pasu, tu druhou jsem ucítila ve vlasech. Jak rychle a téměř jakoby nechtěně pročísla mé vlasy.

„Edwarde, nerada to říkám, ale tenhle problém je třeba vyřešit co nejdříve, nejlépe dnes, dokud na to můžeme být dva.“ Zasmála se ta blonďatá s… slečna a byla jsem si naprosto jistá, že se mě pro ten večer hodlá zbavit. A bohužel k tomu měla mnohem lepší prostředky než já. Edward a práce. A protože jsem si ten hořký fakt, že je Edward mnohem zodpovědnější a starší muž než já, uvědomila těsně před blížící se katastrofou v rudém pokoji, rozhodla jsem se pro předčasný ústup své strany.

„To je v pořádku, Edwarde. Uvidíme se později, opravdu tě nebudu rušit v práci.“ Věnovala jsem mu jeden z nejvíce smutných úsměvů z celé mé sbírky a nemusela jsem na něm hrát ani píď.

„Jak už jsem řekl… Nepřipadá v úvahu.“ Bylo opravdu tolik sobecké to úžasné teplo kolem mě, ta radost? „Představím vás.“

Blondýna se jako na povel zvedla z jeho křesla a elegantními dlouhými kroky se vplížila na místo vedle Edwarda. Přehnaně blízko, řekla bych…

„Bello, dovol mi představit ti slečnu Emily Lorinnovou. Emily, moje snoubenka Isabella.“

A bylo to oficiální. Dvě rozené nepřítelkyně.

Dusno v pokoji musely cítit všechny zúčastněné strany. Celou tu dobu jsem se jí zpříma dívala do očí a ona mi naprosto stejnou měrou oplácela. Neměla mě ráda zrovna tak jako já ji, a byla jsem si naprosto jistá, že i ze stejného důvodu. Edward.

„Těší mě.“ Krávo, dodala jsem v duchu. Jak křehký je ten dívčí svět…

„Nápodobně.“

S přehledem jsem udusila všechny uštěpačné, nemístné, nemravné, sprosté, a tím dnem již opodstatněné vtipy o blondýnkách. Když se jí Edward pokoušel laskavě a nenápadně naznačit, ať milostivě zvedne zadek a odkráčí, dělala nechápavou – právě v ten okamžik se mi podařilo pár dalších vtipů i vymyslet.

Při pohledu na ni to skutečně nebylo těžké…

Ale jak se ukázalo, i stará škola brala něco jako lehce sarkastické bonmoty, proto ji náš vrah-sluha po pár minutách nelítostně sdělil, že tímto je veškerý čas vyčerpán a pan Cullen se může soustředit už pouze na svou snoubenku. Což bylo více jak uklidňující, bylo to silně škodolibé.

Když jsme osaměli, Edward se zdál víc rozpačitý než já. Prohrábl si jednou rukou vlasy. V tu chvíli působil naprosto stejně jako malý stydlivý kluk.

„Omlouvám se za tu nepříjemnost, musel jsem s ní probrat fůzi…“ Během jeho krátkého monologu se mi podařilo z pečlivě ukrytých zásob odvahy nabrat kousek i pro tuto chvíli.

Edward leknutím zkoprněl, když jsem mu prst zlehka položila na vlhké hebké rty. Cítila jsem jeho dech, jak prostupuje mou kůží hlouběji a hlouběji.

„Nic se neděje,“ promluvil cizí hlas, nemohl to být ten můj. „Pokud je slečna Lorinnová skutečně tak důležitá, že s ní musíš trávit večery místo toho, abys byl se svou snoubenkou… Pak se s tím budu muset naučit žít.“ Usmívala jsem se a nijak se nesnažila Edwarda rozzlobit. Možná jenom trošku.

Edward se ale na chvíli zdál vážnější, možná se i trochu zlobil, ale byla jsem si jistá, že rozhodně ne na mě.

„Není důležitější, jenom…“ Položila jsem dlaň na jeho dokonale hebkou oholenou tvář, aby mi neunikl ani jeden jeho pohled, a abych v každém z nich mohla poznat, jestli se trápí, zlobí nebo je jenom smutný.

„Jenom co?“ Když se ke mně pak jeho očí obrátily, leskly se. Ale ne slzami, jenom zestárly o desítky let. Jarní zeleň překryla pochmurná mlha.

„Nevěděl jsem, jestli mě u sebe chceš. Naposledy to tak nevypadalo… A kde mám věčně brát jistotu, Bello? Jak si mám být jistý, že tě neotravuju? Že si se mnou jenom nehraješ?“ Měl pravdu, věděla jsem to. Mnohem víc mě ale v tu chvíli trápil jeho smutný pohled.

„Vím, Edwarde, že se chovám jako malá holka, ale já ještě pořád jsem malá holka. Malé, škaredé kuře, co se k tobě nehodí…“ Razantně zakroutil hlavou a jeho silné paže se semkly kolem mých boků, chtěl si prosadit svůj názor a já mu nutně potřebovala říct, že na čemkoli – co se chystá říct nebo udělat – už nezáleží. Protože ten cit je neodvratně a navždy vtělen do mě jako má věčná součást.

„Ale i přes to všechno tě nemůžu nenávidět.“ Nedokázala jsem mu to říct jinak. Při pohledu do těch nádherných očí jsem nemohla…

Pak se ale znovu potvrdilo, že Edward je mou součástí. Snad i vycítil, co mu chci říct a jak moc se bojím. Objal mě a já mu s vděčností schovala tvář do hrudi. Kdybych se mu v tu chvíli chtěla podívat do očí, nejspíš bych si vylomila krk. Byl tak neuvěřitelně vysoký…

A pak mě to koplo do hlavy, a ačkoli to nebylo možné, ta jediná rána zasáhla i srdce. Rukám poručila objímat, očím vidět jenom jej, srdci bít ve stejném rytmu jako to jeho a rtům… rtům mluvit.

„Miluju tě.“ Nikdy jsem to neřekla Jacobovi, v knihách jsem úmyslně vynechávala takové části. A teď jsem toho nesmírně litovala, možná bych potom věděla, jak tu kouzelnou formuli vyslovit, aniž by to znělo tak kýčovitě.

A zjevně jsem nebyla jediná, koho ta nečekaná, krátká, ale přesto tolik říkající věta zaskočila. Edwardova hruď se pak zdála jako tvrdý kámen. Bez pohnutí, bez dechu.

Jenomže pohádky skutečně existují. A víra v ně nás rozhodně všechny dokáže přenést přes obyčejný, špinavý, strohý břeh lidských citů někam, kde se zázraky mají šanci odehrát, uskutečnit a naplnit. A jestliže v pohádkách láska vyvrcholí polibkem, pak tím samým činem naše láska – Edwarda a Belly – začala a měla stejnou naději jako všechny ostatní lásky. Pokračovat k dalším břehům…

Chvíli jsem se cítila jako Popelka. Když mě Edward zasypával drobnými polibky na tváře a rty, ztuhlo mi celé tělo a já se pouze líbat nechala. S neskutečnou touhou po odezvě jsem jej hladila po tvářích, a když se horké rty přesunuly až na můj krk, vpletla jsem prsty do jeho vlasů a ve vzduchu cítila sladký příkrov jeho vůně.

Jenomže Edwardovi nebylo tolik, co mně, a pokud byl jeho věk spojen se spěchem, pak naprosto oprávněně. Obyčejné dětské polibky mu nestačily. A dřív, než jsem se nadála, mi dvěma prsty přidržel bradu a donutil mě konečně přiotevřít ztuhlé rty.

Pak to vše bylo jako pomatené a snad i neuskutečněné útržky. Jeho jazyk v mých ústech, jeho dlaně na mých tvářích, jeho tělo na mém.

Popelce jsem dala sbohem. Pro tuhle lásku stačila i obyčejná Bella.

Kdo vůbec stačí pro lásku? Je jí skutečně hodna každá dívka? Nebo jenom Popelka?

Jisté je, že lásky nikdy nebude bez prince.

Musela jsem se od něj odtáhnout, nerada, ale musela. Dokud bude kyslík patřit mezi základní lidské potřeby. Zůstala jsem přitisknutá na jeho hrudi, schovaná v jeho náruči. Edward hluboce oddechoval do mých vlasů.

„Nevěřil jsem, že to někdy řekneš.“ Políbil mě do vlasů.

„Věř mi, že před pár dny jsem si tím jistá ani zdaleka nebyla.“ V tu chvíli jsem prožila svou první jistotu v životě. Když jsem se dotýkala jeho těla, směla pohladit jeho svaly na rukou a vědět, že jsou to právě ony, co mě pevně drží, byl ten pocit, že někomu konečně patřím doopravdy, neskutečně silný a opojný.

Rozdíl mezi láskou a mít rád jsem už znala. A i když to trochu mrzelo, mohla jsem už říci, že Jacoba jsem měla a stále i mám ráda. Ale milovat…

„Chci pár odpovědí,“ přerušila jsem příjemné ticho v pokoji.

„Tak se ptej.“ Nezdálo se, že bych jej tím nějak zaskočila.

V okamžiku mě ty silné paže vyzdvihly do vzduchu, a aniž bych se jakkoli pohnula, najednou jsem seděla svému snoubenci na klíně jako malá holka a Edward se uvolněně opřel do opěradla černé pohovky.

„Proč jsem tě takhle neznala dřív? Kam jsi tuhle tvář schoval, Edwarde?“ Hladila jsem ho po hrudi a až příliš často prsty mířila k odhalenému kousku kůže u krku.

„Protože moje Bella byla zamilovaná do jiného.“ Znělo to víc smutně, než jsem si jenom mohla představit.

„Pochop, Edwarde. Byl jsi cizí muž v mém životě, co se mě snažil připravit o vše, co jsem měla. O mé kamarády, přítele, život…“

„Jacob mi před pár dny volal.“ Bylo na něm vidět, že se mu o tomhle tématu ale vůbec nechtělo mluvit. Přesně jsem věděla, který den to byl. Ten večer mi Edward volal.

„A?“

„Ví, že bez tebe nebudu žít. Popřál mi štěstí. Asi tím způsobem, že mě zabije při první příležitosti, pokud zjistí, že jsem ti ublížil.“ A bylo ticho… Nikomu z nás se nechtělo mluvit. Nepřipadalo mi správné nic říct. Snad jenom doufat, že mi skutečně nikdy neublíží… Ne kvůli Jakeovi, ale kvůli mně.

Vzal do dlaní mou tvář, chvíli se mi díval na rty, jako by se v sobě pral s myšlenkou, zda si je znovu vzít. „Dám ti všechno, co jenom budu moct, když mi ty dáš sebe. Po ničem jiném netoužím.“

A já nevěděla, jak moc doslovně si jeho odpověď brát. Protože při té více pubertální představě, že bych měla to rudé prádlo ukázat jeho zvídavým očím, se mi zpotily nejen dlaně.

„Nutíte mě se červenat, pane řediteli.“ Jemně nadzvedl jeden koutek úst. Pohyb jeho rtů mi rozbušil srdce.

„Mám rád červenou barvu, ale tahle je opravdu skvostná.“ Kupodivu nemyslel tu na mých tvářích. Jeho pohled se nějakým nedopatřením dostal k mému výstřihu a o pár okamžiků později se už ani nebál prsty vloudit pod mé tričko. Tomu zatracenému ramínku se dostávalo mnohem větší pozornosti, než jeho snoubence.

„Budu dělat, že to nevidím,“ dodala jsem s hranou žárlivostí.

„A já stále nemám tvou odpověď.“ Políbil mě na odhalený kus klíční kosti a stále odmítal vrátit ramínko na své místo.

„A na co ses ptal?“ Bylo opravdu tolik jednoduché zapomenout na jeho dotaz? Zjevně ano, když se jeho ruce nekontrolovatelně objevovaly všude na mém těle a jeho rty se mi pořád zdály blíž a blíž.

„Bello,“ zavrčel nevrle. „Jistota,“ připomněl mi klíčové slovo.

„Říci, že tě miluji, nezní dost jistě?“

„Beru tě za slovo.“

Ten večer Edward propustil svého nevrlého sluhu a o něco dříve a také o něco dříve otevřel láhev šampaňského. Prý jsme měli co slavit.

A i když jsme v těle měli bublinek až přespříliš, nikdo se ten večer nesnažil toho druhého žádným způsobem dostat na kolena… Ani do postele.

Byla jsem přeci dítě a Edward dokonalý princ.

Opravdu děkuji všem hodným dušíčkám, co mi dávají pod články vědět. Holky, jenom vy jste někdy můj motor, opravdu. :D

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 13: