Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 15

14.03.2012 (12:45) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 45× • zobrazeno 6598×

15. kapitola

Potíže v ráji

V Seattlu je málo krásných rán. A ještě méně těch, která jsou prosvícena sluncem. A pokud je skutečně nejtypičtějším znakem naší oblohy mrak, pak nejčastějším citem při pohledu na ni je úzkost. Úzkost ze ztráty přítele, úzkost ze ztracené lásky.

Ale co když lásku máme a, i přes všechna sladká slova nebo činy, úzkost cítíme? Třeba v okamžiku, kdy svého dokonalého prince neprobudíme sladkým polibkem na tvář a necháme jej samotného probudit do deštivého mlhavého rána. Nebo v případech, kdy víme, že jej líbáme naposledy.

A naprosto nejhorší chvíle nastane, pokud si myslíme, že jej líbáme na posledních osm hodin do konce jeho pracovní doby. Pak je totiž čas strávený bez něj smrtelný.

Jsou to bolavé úrazy, každodenní klišé milujících. Bohužel jsou to úrazy, při kterých nikdy nehouká sanitka. Co potom jenom dělat s bolestí nebo splínem, o kterém nikdo neví?

Druhého dne ráno se mi dostalo odpovědi. A nebylo to zase tak těžké…

Boris Leonidovič Pasternak jednou řekl, že všechny matky jsou matkami velkých lidí. Není jejich vinou, že jim život později uchystá zklamání. Nikdy jsem jej nemohla pochopit, až do toho dne, kdy jsem se do domu v brzkou ranní hodinu tiše vplížila a celou dobu si připadala jako podvodník. Když se mnou Renée chtěla o Edwardovi a našem intimním životě mluvit, odbyla jsem ji plně přesvědčená o své pravdě. Jenomže rozhodnutí se mění každou sekundu a ta má ještě rychleji. Nebylo pak těžké připadat si jako lhář, jako bych Renée skutečně zklamala. Na druhou stranu, co rozhodně těžké bylo? Přestat myslet na něj.

Ale co když to vše měla Renée vymyšlené jinak, co když se nás dva pokusí rozdělit? Jak jí pak mám říci, že už bez něj být prostě nemůžu?

A právě v té chvíli mě napadlo jméno Angela, má spása.

Jenomže to ráno tu bylo mnohem víc neodkladných věcí, o kterých jsem prostě musela vědět, a musely být vyřešeny ještě před tím, než se slunce objeví na samotném vrcholu nebe.

Edward zavolal přesně v okamžik, kdy jsem ve sprše pustila vodu. Věděla jsem, že je to on. A věděla jsem, že se bude ptát, kam jsem se ráno poděla.

„Zmizela jsi,“ řekl chladně první větu, když jsem se dopotácela k telefonu.

„Promiň… Jenom, nedokázala jsem už spát a celé ráno se mi hlavou honila myšlenka, že už potřebuju být doma.“

„Měla jsi mě probudit, byl bych s tebou vzhůru.“

„Ne, to je v pořádku, byla jsem ráda, že jsi usnul.“ Na druhé straně bylo ticho. „Edwarde, nic se nestalo, opravdu, potřebovala jsem jenom svou postel.“

„Udělal… jsem něco špatně?“

„Ne! Prosím, o něčem takovém ani nepřemýšlej. Já jsem s tebou byla včera strašně ráda, ale zároveň jsem dneska zase potřebovala být sama.“

„Mrzí mě to. Neprobudit se vedle tebe, nemoct tě hned vidět.“ Pak si dlouze povzdychl. Zněl utrápeně. A unaveně. „Mám pocit, že už to bez tebe nevydržím. Chci tě mít u sebe víc, ne jenom ve chvíli, kdy se to hodí tobě nebo mně.“

„Taky to nemůžu vydržet… Ale moje postel, je prostě moje postel. Víš, co tím chci naznačit?“ Marně jsem se do našeho polomrtvého ranního rozhovoru snažila vnést trochu uvolněné nálady.

„A proto mám pro tebe návrh. Když ode mne utíkáš pro svou vlastní postel, pak ti ji dovezu ke mně, abys už nemusela nikdy odcházet.“ Teď bylo zase ticho na mém konci.

„Chci s tebou žít, Bello.“ Mrákoty, tlukot srdce a dočasná absence racionálního uvažování. Jako by se celý můj život scvrkl do malé kuličky, kterou naplňovaly jenom zážitky s Edwardem.

„Opravdu?“

„Pochybovala jsi snad ty včera večer?“

„Ne.“

„Chci tě mít jenom u sebe, jenom pro sebe.“

„Edwarde…“ povzdychla jsem si a z prudkého nádechu na druhé straně se dalo čekat, že Edward opět přesně poznal mou hranici, za níž jsem byla ochotná dát i ruku do ohně, pokud bych jej tak mohla vidět o kousek déle.

„Hodná holčička.“

Nějak to říct Renée.

Nějak to říct Žánovi.

Nějak to říci Angele…

A ani jedna z možností nenabízela bezbolestnou cestu. Slzy se mi do očí hrnuly už při první představě rána, kdy budu vědět, že Žán sedí na druhé židli zprava u malého stolku v kuchyni mého bývalého domu, ruce volně spuštěné podél těla, bude se znovu snažit o čistou nezatemněnou mysl, a já se budu muset sama a bez jeho vtipných připomínek vypravit do nového dne.

A co teprve Renée, co ona? Bude mě chtít doma? Pustí mě za mým snem?

Naštěstí se Angela ozvala dřív, než jsem se stačila zbláznit úplně. Ale jak se ukázalo, ani dobří přátelé nemohou být ochotnými přáteli napořád, a už vůbec ne v případech, když děláte svá životní rozhodnutí rychle, zbrkle, bez jejich vědomí.

„A tak silné přesvědčení jsi našla kde?!“ obořila se na mně rozcuchaná, na kost promoklá Angela, když se sesunula v kuchyni na Žánovu židli a zahřívala si promrzlé prsty o šálek pořádně silného kafe.

„Vyštrachala jsem ho pod zatraceně tlustou vrstvou sebelítosti. Já už vím, co chci.“ Angela se nevěřícně ušklíbla.

„Nemůžu uvěřit, že to říká moje ještě nedávno pubertální kamarádka. Bello, já chápu, že toho máš poslední dobou moc. Ta tiskovka, novináři, zasnoubení, Edward a to všechno kolem… Ale tohle už se mi opravdu nelíbí. Jak jsi mu mohla jen tak odsouhlasit, že se k němu nastěhuješ?“

„Víš, to je právě to, co sama nevím. Ale jsem přesvědčená, že je to správné. Kdyby nebylo, dávno bych toho litovala. Ale jakmile mi oznámil, že se mnou chce skutečně žít, moje pocity najednou vybublaly po celé místnosti a neměly kam se vrtnout, kromě mého svědomí. A k tomu všemu… Edward mi je bližší než jindy.“ Mé kamarádce se najednou tak přitížilo, že nemohla vstřebat ani jeden doušek kávy. Vyděšeně na mě vykulila oči. Jako by ten syndrom – ty myslíš, já vím – nikdy nezmizel.

„Jsem jedno velký ucho!“ Usmívala se. Trochu křečovitě, stejně tak svírala okraj stolu. „No tak!“ pobídla mě netrpělivě. A já se všemožnými způsoby snažila zformulovat důmyslnou odpověď.

„Ale, ale?“ vydechla po chvíli skenování mé tváře, možná stejně tak rudá jako já.

„No jo! Dobře! Ano, stalo se nemožné. Stalo se to.“ Rozhodně jsem o tom nemluvila jako o pouhém okamžiku, který prošel životní přímkou mého života s koncovkou minulého času. Přetrvávalo to. Že by člověk přeci jenom měl i jiné zážitky, které v mysli přetrvávají déle, než ty špatné?

„No to mě podrž! Vždyť je téměř dvakrát tak starý jako ty!“ To nebylo to pravé ořechové…

„Děkuji. Ale mě nenaštveš,“ zašklebila jsem se na ni, jako na střední.

„A to jsi s ním šla dobrovolně?“ Bylo to skutečně tolik k neuvěření?

„Zprvu jsem si říkala, že ano. Pak vytáhl ty řetězy a bič… a byla jsem v koncích.“ Angela přestala dýchat. Zděšeně se sápala po mých rukách a vyhrnula mi svetr. Poctivě prohlížela každý centimetr kůže na předloktí.

„Proboha! To je takový ten lidský humor, slyšelas o něm někdy něco, Ang?“

„No já se z tebe zblázním! Víš, jaký mám o tebe strach? Z toho tvého pana ředitele mám ale kurva respekt. Pokaždé, když se na nějakého novináře podívá jen s trochu zlým pohledem, vypínám televizi. A ty mi teď klidně řekneš, že ses s ním milovala, a než abys mi pověděla, co se dá očekávat od milování s mužem s dvakrát tak vysokým datem výroby, budeš si tu ze mě dělat p-“

„Dobře,“ utnula jsem ji trochu káravým hlasem. Byli jsme jediní živí v domě plném spících mrtvol. „Jenom trochu tišeji.“

„Začni,“ poručila a spokojeně se opřela do rozvrzané židle.

„Víš, jak dokonalé milostné scény popisují knížky?“

„Takové to bylo?“ žasla Angela.

„Tak ničemu takovému nikdy nevěř! Jenom kecy! Jestli ti někdo ještě jednou poví, že bolest za chvíli pomine, tak mu dej jednu za mě.“

„Chceš tím snad naznačit, že červená knihovna lže?“ Usmívala se s hraným zděšením.

„Angelo,“ zavrčela jsem nevrle. „Šíleným způsobem to bolelo od samého začátku do konce.“

„Byl zlý?“ Trochu zvážněla. Ona si o Edwardovi ani jedno dobré slovo nemyslela.

„Ne, to ne. On za to nemohl. Ale měl tolik naspěch!“ Obě jsme se zasmály. Konečně se trochu uklidnila a vyvětrala dusná atmosféra.

„Takže normální chlap,“ podotkla kysele Angela a konečně usrkla z hrnku.

„Vůbec to nebylo fér. Edward to musel dvakrát měnit a to jenom kvůli sobě! Já se nedočkala ničeho. Bylo to jako… Jako bych to byla spíš já, kdo rozdával. Ale svým způsobem jsem za to byla ráda. Doufala jsem, že byl šťastný a to bylo všechno, po čem jsem v tu chvíli toužila. A když jsem viděla a cítila, že skutečně šťastný je, bylo to vlastně moc pěkný.“ A pak se salva smíchu přiřítila do naší kuchyně jako nezastavitelná lavina a bylo strašně těžké přestat.

 Angela se vzpamatovala jako první.

„Já si to jenom… nedokážu… Vždyť on je tak starý, oproti tobě. A jde z něj strach, cosi tak zvláštního a ledového, jako by vraždil z povolání!“ Sama jsem si neodkázala vysvětlit, proč jsem v ten okamžik hledala útěchu na samotném dnu hrnku s kávou. Přesně ty pocity jsem cítila i já, na začátku. Je možné, aby se to ledové a ostré tak brzy roztavilo a obrousilo?

„Vím, že působí nepřátelsky a tvrdě. Ale to je jedna z mnoha věcí, které na něm miluju. Vždycky jsem chtěla mít silného muže… A u Edwarda vím, že mě ochrání. Vím, že by se za mě postavil, že by mě bránil. Tohle jsem hledala a jsem strašně ráda za to, že jsem to našla.“

Angela se upřímně usmála. Vypadala dojatě.

„Závidím ti. Taky to chci najít. Taky chci milovat muže, co by za mě zemřel. A pokud by to byl stejný boháč jako ten tvůj, musela bych se do hlavní prodejny Prady snad i přestěhovat!“

A tak mě ta stěhovací otázka stála jedno celé ráno, dva hrnky kávy a jednu přítelkyni.

Nakonec tu přeci jenom musel být sám Edward, abych plně pochopila důvod, proč už se jej nechci a nemůžu nikdy pustit.

Ale ještě dřív, než jsem se rozhodla strčit hlavu do medvědího brlohu plného načesaných a vyvoněných chlápků v kvádru a pár desítek sukňových slečen, přepadla mě jedna z nejnebezpečnějších otázek. Co na sebe?

Žán si tvrdě stál za svým. A tak jsem díky jeho neústupnosti a vytříbenému vkusu vyrazila do hlavní budovy firmy Mercedes v samotném středu města v bílých šatech se zlatými květy a s výbornou náladou. Nohy se mi chvěly, dlaně nervozitou potily a vzpomínky na jeho dokonalé nahé tělo se zjevovaly v těch nejméně čekaných a vhodných chvílích stále častěji.

Potřebovala jsem ho!

Jasper čekal na jednom z volných míst vedlejší budovy, jak se dalo čekat. Před tak frekventovanou budovou se zaparkovat prostě nedalo. A špatné tušení, že jsem na něco zapomněla, nakonec dostalo své odůvodnění.

Ještě dřív, než jsem si stačila zažádat o břídilskou visačku s nápisem Návštěva, zhostilo se mě úplné zděšení. Evidentně každá Seattleská domácnost vlastnila televizi, proto se na mě milá blonďatá recepční s tichým hláskem jenom mile usmála a okamžitě mi oznámila, že můj snoubenec dnes do práce ani nedorazil, aniž bych musela říci jediné písmenko z mého jména.

Ptala jsem se jako o život.

Jednání v zahraničí, schůzku v jiné firmě, pracovní oběd… Ale po Edwardu Cullenovi se slehla zem.

Volala jsem mu snad tisíckrát, nechala desítky vzkazů, poslala pár výhružných zpráv. Ale ani jednou se neozval zpět, neodpovídal.

Chtěla jsem jet domů, strašně jsem se na něj zlobila. Nedal mi vědět, kde je. Musel přeci vědět, že budu šílet strachy, bát se o něj. A najednou mě přepadl strach, že mu jsem tolik lhostejná a nestojím mu ani za zavolání.

Nebo… co když mé místo dočasně zastupuje někdo jiný…

A co když ten někdo jiný je slečna Lorinnová…

„Horní Seattle,“ poručila jsem Jasperovi, jakmile jsem nasedla na sedadlo spolujezdce.

„Byt pana Cullena?“

Přikývla jsem, plně rozhodnutá vyzkoušet poslední možnost. A pak se možná strachy a vzteky zbláznit.

K jeho dveřím jsem téměř doběhla připravená je i vyrazit, pokud by mi ten panďulák nechtěl otevřít. Ale byla to další věc, která se vyřešila sama.

Dveře do jeho bytu byly přiotevřené, černá rohož odkopnutá daleko od prahu.

Zloději, napadlo mě úplně poprvé, a všechno odhodlání zakolísalo na bodu mrazu. Pak se ale z útrob bytu ozvalo pár děsivých a děsivě krátkých zvuků. Tříštění skla, bouchnutí dveří…

Nebylo to vhodné, nebylo to ani logické. Ale v tu chvíli jsem se o Edwarda bála tolik, že nepřicházelo v úvahu jen tak odejít a smířit se s tím, že prostě někde je.

První šok se dostavil ihned v hale. Na podlaze leželo jeho černé značkové sako. Roztrhané, rozpárané ve švech, potrhané. O kousek dál jeho boty v hromádce malých modrých střípků. Akvamarínová okrasná váza s kopretinami na botníku chyběla.

A pak se ozval jediný zvuk, který mě dokázal vyburcovat k nějaké činnosti, namísto zírání na poničený kus jeho oblečení.

Dávení. A podle paměti jsem si dokázala vybavit, že určitě vychází z koupelny.

A pak dlouho tekoucí proud vody.

„Edwarde!“ zakřičela jsem přes celý byt za běhu do koupelny. Nikdo neodpověděl. Ani odpovědět nemohl.

Ležel na chladných dlaždičkách v koupelně. Nohy pokrčené, přitisknuté k břichu, paže nehybně zatnuté a nehty zaryté v pokožce hlavy. Byl v křeči. Nekřičel, ani sebou neházel. Ale dýchal. Rychle.

Měla jsem pocit, že ty zvláštní dunivé zvuky vychází z jeho hrudi, že je to snad jeho srdce.

Beze slova a bez dechu jsem se k němu okamžitě rozběhla, bezradně. Prsty jsem pečlivě nahmatala jeho tep a nemohla věřit tomu, co jsem při dotyku jeho kůže cítila. Byl tak neuvěřitelně ledový. Ještě ledovější, než zem, na které ležel, stejně tak ledový, jako zimní Seattleské ráno.

Potrhaná košile se začala párat ve švech stejně jako sako.

Opatrně jsem vzala do dlaní jeho tvář. Cítila jsem, jak sebou škubl a přiotevřel oči. Díval se na mě zpod přivřených, opuchlých víček. Bělmo protkané rudými žilkami, pod očima černé půlkruhy.

„Holčičko.“ Nemohla jsem uvěřit, že promluvil. Že ten drsný hlas mohl být jeho.

„Co se ti stalo? Co mám dělat?“ Bála jsem se s ním hýbat, co když bych mu ještě víc ublížila?

Zvracel, možná měl křeče v břiše, bolela jej hlava…

Netrvalo mi ani sekundu vytáhnout z kapsy riflí mobil, věděla jsem, že mu nemůžu pomoct sama. Zrovna když jsem roztřesenými prsty hledala to pravé číslo, Edward mě zastavil. Zapřel se do paží a nadzvedl trup. Tvář těsně u mé. Neuvěřitelně mě vyděsil.

„To nesmíš!“ šeptal naléhavě a sápal se po mém mobilu.

„Potřebuješ pomoc!“ Pohladila jsem jej po tváři, nemohla jsem ho tam přeci jen tak nechat, musí jej prohlédnout v nemocnici!

V nestřežené chvíli mi ale Edward vyrazil mobil z dlaně a pevně až bolestně sevřel mé zápěstí.

„Nesmíš nikomu volat! Nesmíš!“ Strhl mě k sobě, narazila jsem tváří do jeho hrudi a Edward okolo mě pevně obmotal paže.

Snesla jsem to pevné objetí sotva pár minut, po chvíli mě začal dusit a křeč v jeho těle nabírala na síle. Zoufale jsem mu pěstmi bušila do hrudi. A když mne bolestí zaslepené oči konečně spatřily, Edwardovo objetí polevilo, pustil mě.

Konečně se začal hýbat, ale jenom proto, že si jeho tělo dělalo, co chtělo. Bez Edwardova vědomí. Zděšeně jsem strnula, když se jedna jeho paže protnula tak silně a rychle, že se Edward musel prohnout v zádech, aby jej ten zbrklý pohyb nerozlomil v půl. Ale děsivému křupnutí v jeho těle se nemohl vyvarovat. Pak už bolestně zařval.

A v té samé chvíli se ve dveřích koupelny objevil Richard.

Chvíli zděšeně a strnule stál a jenom zíral na Edwardovo tělo, jako před pár minutami já. Ze všech sil jsem se snažila Edwarda odstrčit dál od koupelnové stěny s policemi. Mohl by si ublížit ještě víc…

Richard ale na rozdíl ode mne věděl, co dělat. Přesně věděl, co jeho pánovi je, nebo snad schází.

„Volala jste sanitku, slečno?“ zmateně se optal, když mi pomáhal Edwarda posunout ke dveřím.

„Nemohla jsem, Edward mi to nechtěl dovolit.“ Čekala jsem, že ji tedy zavolá on, ale marně.

„To je dobře.“ Zněl úlevně a rozhodně neměl v plánu tu zatracenou sanitku zavolat.

Vždyť jeho pán může umřít!

Ten stařík Edwarda bez problémů zvedl ze země a přinutil jej postavit se na vlastní nohy. Nechápala jsem, kde se v jeho nohách a rukách bere tolik síly, jak dokázal tak velkého chlapa bez problémů zvednout.

Zůstala jsem na tu scénu zírat a bála se jenom promluvit. Možná jsem se v tu chvíli zbláznila, možná to byl jenom sen.

Richard jej uložil na gauč. Celou tu dobu mu něco šeptal do ucha a Edward se zdál o něco klidnější. Jako by jej utěšoval, jako by mu snad i radil, co dělat, aby bolest polevila.

„Potřebuju krev!“ zakřičel na mě Richard a ukázal na dvoukřídlou lednici.

Krev?

Potřebuje…

Edward!

Krvácí?

A napříč absolutnímu zmatení a zatemnění mysli tělo pracovalo. V lednici jsem tu odpornost v uzavřených sáčcích připravených k transfůzi našla okamžitě. Nula negativní.

Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Jak mu chce proboha bez lékařského dozoru dát transfůzi? Proč?

Richard mi tu odpornost vytrhl z ruky. Nepotřeboval ani jehlu ani jiné vybavení. Prudkým škubnutím vytrhl ze sáčku plastovou pojistku a Edward instinktivně rozevřel ústa.

„Bojuj s tím!“ poručil mému snoubenci tvrdě Richard, než mu dopřál nemožné.

Teprve pak přišlo šílenství. Možná únava, možná spánek, možná mdloby.

Už si nepamatuji.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 15: