Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 16

17.03.2012 (07:30) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 6422×

16. kapitola

Hranice

Nic nebolí napořád. Ale může to bolet až do smrti.

A stačí na to ubohé zjištění pouze jeden den. Mně na to stačila jedna bezesná noc, abych pochopila, že se hrůzostrašného obrazu z Edwardova bytu zbavit nedokážu. Je skutečně v takových chvílích vůbec přípustné přiznat si, jak moc jsme slabí? Nebo jenom dál hrát, že se z toho pomalu ale určitě hrabeme ven? Nebo jenom předstírat spánek, pokud se vám sluha snaží vnutit čokoládu, nebo jenom předstírat únavu, když se v pokoji objeví vaše matka?

Jak moc silní jsme, abychom sami sobě dokázali lhát? A jak dlouho to můžeme vydržet?

Renée se posadila na okraj postele. Jako by byla každou chvíli připravená uskočit před přicházející ránou.

„Zdálo se mi to?“ Bůhvíproč jsem si přála, aby řekla prosté a jedovaté ano. Alespoň jednu věc bych ve svém životě tušila správně.

Ale Renée jenom smutně zakroutila hlavou a pohladila mě po vlasech. Znovu jsem zavřela oči a znovu jsem byla ve své mysli nedílnou součástí scény v obýváku. Richard před mýma očima pořád a dokola přikládal k Edwardovým rtům nulu negativní.

„Je ti dobře?“ Určitě se mě na to nechtěla zeptat. Musel jí stačit jediný pohled na mě, aby pochopila, že její dotaz je úplně a naprosto zbytečný.

„Kdo mě odtamtud dostal?“ Pamatovala jsem si jenom chvíli, kdy jsem nedopatřením otevřela oči v hale našeho domu. Někdo mě nesl v náručí po schodech nahoru.

„Richard zavolal Jaspera… A ten tě přivezl domů.“ Začalo se mi chtít brečet. Kde byl on?

„Je Edward… žije?“ Připadalo mi téměř nemožné, aby se dostal během jediného večera zpět na svou stálou linii života. Bylo snad tohle normální? Je to snad důvod jeho neuvěřitelně zbrklého tepu? Nebo snad bledé až průsvitné kůže?

Renée kývla hlavou a mně spadl neuvěřitelně těžký balvan ze srdce. Ale to, co jsem z jejího pohledu četla, se mi ani trochu nelíbilo. Věděla jsem, že ten pravý kámen na mé srdce teprve usedne.

„Musím za ním jít, mami. On mě potřebuje, je nemocný. A já mu chci pomoct…“

„Šššt.“ Chlácholivě mě pohladila po tvářích. „Teď o ničem takovém nepřemýšlej, musíš odpočívat.“

„Vždyť mně nic není. Ale Edward potřebuje pomoct -“

„Konec diskuzí, mladá dámo. Pro mě je teď důležité, aby se udělalo dobře především tobě. Edward je v dobrých rukách, nemusíš se o něj vůbec strachovat.“ Mile se usmála a snažila se překrýt nebezpečí, co se jí nedopatřením vepsalo do tváře.

„Proč mě neposloucháš, mami? Musím jít za ním!“ A to byla přesně ta hranice, které se u mé matky není radno ani dotknout, natož ji překročit…

„Jediné, co teď musíš, je začít znovu jíst a především odpočívat. U Edwarda v bytě se ti strašně přitížilo a já chci, abys našla čas a mohla o tom všem popřemýšlet s chladnou hlavou. Vím, že tě musí děsit vše… cos viděla a zažila… a je mi to moc líto.“ Mě litovat neměla, ale Edwarda ano.

„Víš o něm něco? Má hodně zlomenin? V které je nemocnici?“ Veškerá slabost nebo únava byly pryč. V celém těle už nezbyl ani kousek strachu, vše ovládala jenom obrovská starost.

„Je v pořádku,“ řekla už tvrdším varovným tónem. Nechtěla se o Edwardovi bavit a já vůbec netušila proč.

„V pořádku? Jak můžeš říct v pořádku?“

„Isabello!“ zavrčela nevrle a vstala z postele. Zhluboka se nadechla, uklidňovala se celých deset sekund. „Až začneš jíst a budeš se chovat jako rozumná dáma, promluvíme si o tom, ano?“

Ani nečekala na mou odpověď a zabouchla za sebou dveře.

Kam se jenom poděla mateřská starost nebo ta vlídná maska, která se na její tváři objevila v okamžiku, kdy vešla do dveří?

Nemohla jsem z hlavy dostat jeho zoufalý křik, nemohla jsem přestat myslet na jeho tiché a bolestné holčičko…

Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě stále sledují jeho oči. Unavenější, rudé a plné bolesti. Jakmile mě uviděl, cosi v jeho ledových pustinách se změnilo. Jako by místy popraskal led, jako by byl skutečně rád, že mě vidí. Ale zároveň… Nechtěl, abych jej tak viděla.

Jeho tvrdá náruč, jeho silné objetí. Proč jsem měla pocit, že je to všechno pryč? Proč jsem jenom měla pocit, že mi mizí…? A Renée mi nalhávala, že je v pořádku.

Špinavé rifle přehozené přes židli u psacího stolu, kapsa, mobil a jeho číslo. Vše, na co jsem se dokázala soustředit.

Na mé straně nahlas a zoufale bilo pomatené srdce, na Edwardově straně bylo prázdno a ticho. Mobil měl vypnutý a to muž jeho postavení nemá ani v noci.

Chtělo se mi zoufalstvím křičet, chtěla jsem se k němu rozběhnout. Chtěla jsem, aby mě znovu objímala jeho náruč, aby mě líbal, aby mě utěšoval, aby se mi do kůže vsákla vůně jeho kolínské.

Ale zároveň jsem si připouštěla hořký fakt, že je určitě zraněný. Jeho paže… Zlověstné křupnutí… křik.

A v tu chvíli to bylo jasné. Ani Renée, ani Žán, ani osud. Nic mi nemůže zabránit v tom, abych jej viděla.

Nač hrát divadlo a vyplížit se nepozorovaně z domu?

Z věšáku na poschodí jsem strhla svou starou koženou bundu. Edward mě v ní jednou vytáhl na večeři do jednoho z nejzapadlejších bister v celém našem bloku. Ten večer mi ji umazal od majonézy.

S teniskami připravenými v rukách jsem doběhla do haly. Už chybělo tak málo…

„Myslím, že jsi mě nepochopila dost jasně.“ Neotočila jsem se na ni. Byla jsem si dost jistá svým plánem, Renée jenom překážela, Renée nechápala, Renée totiž nemilovala.

„Isabello, zůstaneš doma, je ti to jasné?“ I já měla své hranice, kterých se má matka nesměla ani dotknout.

„Jsem plnoletá, mami. Už mi nemůžeš poroučet, kdy smím svého snoubence vidět. On mě potřebuje! A já musím být s ním! Miluju ho… A ty mi nesmíš bránit.“ Sklonila jsem tvář k bosým nohám, ne slzy ne!

„Dokud bydlíš pod mojí střechou, tak ti to zakázat můžu!“ připomněla mi důvod, kterým dokázala kolikrát zabránit mým rozhodnutím.

„I to se dá snadno vyřešit… Stěhuju se k Edwardovi a ty se se mnou nebudeš muset už nikdy párat. Už ti nebudu překážet. Obchod bude uzavřený, budeš mít, cos chtěla.“

Renée zůstala němě stát, bez pohnutí, bez dechu. Jako by nemohla pochopit, co jsem jí právě řekla, jako by se to vymykalo z jejího plánu. A to ji ničilo.

„Ty se k němu stěhuješ?“ A najednou to nebyl strach, co jí sálalo z tváře. Ale zlost. „On ti to nabídl?“

„A kdo jiný,“ sykla jsem ironicky.

A když už se dusno mezi námi stalo naprosto nedýchatelným, otevřely se v tom bezvzduchém pustu dveře od Renéniny pracovny. Jane měla přes pravé předloktí přehozený matčin nažehlený hnědý kabát.

„Ty zůstaneš doma,“ poručila Renée, když si oblékala kabát a následně si decentně kápla na obě zápěstí drobnou kapičku z drahé lahvičky chanelu číslo pět. „Já jdu za tvým snoubencem.“

Bylo to vlastně jednoduché.

V tomhle smluveném svazku směla randit s mým snoubencem i má matka…

„Tomu nerozumím.“ Oplatila jsem jí stejně vytáčivým a nenávistným tónem, jakým zprvu obdarovala i ona mě.

„Bello, vím, že chceš být s Edwardem a taky tuším, jak ti je. Ale je dost možné, že se Edward ještě bude cítit špatně a já za žádnou cenu nemůžu dopustit, abys znovu byla u toho. Není to pěkný pohled… A myslím, že by ani Edward nebyl rád, kdybys jej tak viděla.“

Evidentně chytila za správný konec provázku. Nic mě nedokázalo přemluvit. Jedině Edwardova přání. A právě úvahy – měl by mě rád u sebe, nebo ne? – mě odsunuly na samotný okraj všech marných pokusů dostat se k němu. Rozhodla jsem se dát nám pár dnů volna, i když to bude stát víc, než jsem chtěla zaplatit.

„Vše ti povím, jakmile se vrátím domů, slibuju.“ Renée se ulevilo, dokonce se na mě u vchodových dveří i usmála.

„Pozdravuj ho ode mě.“ Protočila oči a přikývla.

Ne, žádná maska. Byla to Renée.

Jane mi nabídla šálek pořádně silné kávy a tím mě možná zachránila před bolestným drcením jedné velké Belly na sto malých smutných kousíčků.

Jediné, co jsem v tu chvíli opravdu potřebovala, byl Edward. A když jsem nemohla mít jej, spolehlivě vždy zabrala postel a pořádně tlustá izolační stěna od okolního světa.

Ten špatný pocit mě přepadl teprve před mým pokojem. Příliš sladká vůně linoucí se po celém patře snadno přerazila Renéenin parfém. A když jsem se ocitla před svými dveřmi, bylo to… jako by mi někdo prorazil do hrudi díru a v ledové pěsti pevně sevřel mé srdce.

Otevřela jsem dveře.

Důvod mého neopodstatněného strachu se ležérně opíral o psací stůl a v rukou pevně svíral Žánovy černé desky. Vlastně mé černé desky.

Modré lodičky s elegantní špičkou, černý kostýmek s nápadně střiženým výstřihem. Stříbrný náramek se lehce pohupoval na štíhlém bílém zápěstí, když ta žena s dokonale modrou hučkou s lilií listovala mou a Žánovou tajností.

Ani ke mně nezvedla pohled, musela vědět, že jsem přišla.

„Tak tohle je skutečně mistrovské dílo. Celý jeho úspěšný život, na několika desítkách stran.“ S klapnutím zavřela desky. A teprve potom ke mně zvedla tvář.

V ten okamžik ze mě neprávem spadl strach. Potichu jsem zavřela dveře a s neuvěřitelným úsměvem jí čelila tváří v tvář.

„Musíš být pěkná stíhačka, Swanová.“ Ten dokonalý hlas mi rval uši.

„Mluvíte o sobě, slečno Lorinnová?“ Obě jsme si ve stejný okamžik založily ruce v bok. Rvalo se ve mně svědomí a rozum se snažil přehlušit zbytek těla, co se chystal oddělit jí hlavu od těla. „Vím, že jsme každá vychována na jiné… úrovni. Ale byla bych ráda, kdybyste akceptovala alespoň minimum z etikety a než vkročíte do cizího domu, tak se alespoň slušně optala, zda můžete vkročit.“

A zatímco já šílela vzteky, Lorinnová se široce usmála.

„Hmm, sečtělá a taky neskutečný suchar.“ Prohlédla si mě od hlavy až k patě. „Nevím, co na tobě viděl. Snad jenom ty prachy…“

„Vypadněte! Já si s vámi nemám absolutně co říct.“ Nespokojeně mlaskla a jemně našpulila rty. Teprve potom se konečně odhodlala k pohybu.

Položila desky zpět na stůl a její prsty poslepu – zatímco mě propalovala pohledem – nahmataly svazek bílých listů a stačil jediný pohled, abych poznala, že Edwardovy dopisy už dávno přečetla.

Ignorovala moje šílenství, neodpověděla mi, zato se mě stále snažila přivést do hrobu.

„Tohle bolí,“ šeptla s jedovatým mrazivým podtónem a s nechutí hodila dopisy na zem. Černá gumička svazující je dohromady praskla. A Edwardovy důkazy lásky byly všude kolem nás. A vyznávaly lásku pouze jedné straně. A Lorinnová v ní rozhodně nebyla.

„Odejdi,“ zopakovala jsem a odvážila se o pár kroků přiblížit. Silné sladké aroma se nedalo dýchat.

„Varovala jsem ho před tebou,“ hlesla tiše a pár dlouhými elegantními kroky přešla k mé posteli. Byla dokonalá, ale byla také dokonalá mrcha. V tom okamžiku, kdy se mě nesnažila pohledem zabít, mi došel jeden zásadní fakt.

Ta žena nemohla mít klíče od mého domu a nemohla se nepozorovaně vplížit přes hlídající chlápky u brány ani u dveří. Podplatila někoho stejně jako Edward?

„Říkala jsem mu, že jsi jenom malá ufňukaná holka, co je čirou náhodou dcera jedné z nejvlivnějších žen ve Státech. A on se s tebou nakonec doopravdy zasnoubil.“ Usmívala se, stále. Ale v jednom okamžiku byla její maska tak průhledná, že odrážela samotné černé dno Lorinnové. Ukázala mi jenom svou nenávist a té byla plná až po okraj.

„Co po mně chcete? Proč mi tohle všechno říkáte? Já o to opravdu nestojím, nezajímá mě nic z toho, co se na mě chystáte v té vaší podělané euforii vybalit!“ Výhružně se po mně podívala, jako by každý můj další pohyb měl znamenat smrt.

Ale opět omílala jenom to svoje. Moje otázky snad ani nevnímala.

„A pak mi to došlo. On nikdy nechtěl tebe, ale tvoje prachy, tvoji firmu, Swanová. Nikdy se nebál zajít dál. A tohle všechno…“ mávla rukou nad kupičkou dopisů a kyselým obličejem dodala, „je jenom zástěrka.“

„Přestaňte dělat ubohou, Lorinnová. Vím, jak se na Edwarda díváte, a vím, jak moc vás žere, že jste propásla svou příležitost. Ale máte smůlu, teď už žádnou příležitost nedostanete…“ Přerušilo mě hluboké zavrčení. Rozhodně to nebylo pouhé vyjádření nesouhlasu. Znělo to jako trhání plechu, ostré a pronikavé.

A já dostala poprvé za celý náš rozhovor neuvěřitelný strach.

„A teď, prosím, odejděte.“ Sama jsem nemohla poznat svůj hlas. Bylo až příliš cítit, jak mě vylekala.

„Ty mi nebudeš říkat, jak se mám chovat!“ křičela na mě a vrčela. Bylo to skutečné zvířecí vrčení. S člověkem nemělo nic společného.

A já se rozhodla naposledy hrát silnou.

„Zavolám ochranku, vy odejdete, přestanete mi tykat a já se pokusím na tenhle absurdní rozhovor zapomenout. Ale věřte mi, že ještě předtím, než se tak stane, se o tom dozví Edward.“

V tu chvíli jí z tváře zmizela maska člověka. Už úplně…

Strašné vrčení sílilo s každou další sekundou, kdy se mé srdce snažilo probít cestu skrz hruď až k Lorinnové.

Vycenila zuby, bílé jako perly a špičaté jako konce nožů. Zbrklým a neuvěřitelně rychlým pohybem zkrátila vzdálenost mezi námi. Chtěla jsem se nadechnout, začal mi docházet vzduch. Až po chvíli jsem si uvědomila, že ta strašná bolest prostupující až do konečků prstů u nohou nepochází z té, která rvala mé nitro kvůli Edwardovi. Mohla za ni Lorinnová, její dlaně silně se tisknoucí k mému krku mi bránily nejen dýchat, ale dokonce se i hýbat.

Sebrala jsi mi Edwarda, vzala jsi mi moje místo!

Mezi hrůzostrašným vrčením jsem zaslechla poslední slova, která vyslovil člověk. Pak se Lorinnová změnila v něco, co jsem nedokázala slovy popsat, co jsem nedokázala vydržet, na co jsem se nemohla ani podívat.

Křičela jsem celou tu dobu, co se z jejího hrdla ozýval zvířecí ryk. Prosila jsem o pomoc a bůhvíproč volala Edwardovo jméno, ačkoli jsem věděla, že mi nemůže pomoct.

Cítila jsem konec. Mžitky před očima, pomalu prostupující tma, bolest celého těla.

Počítala jsem sekundy a přestala bojovat. Jenom jsem čekala, až celá ta hrůza skončí.

Ucítila jsem její dech blízko mé tváře. Šeptala.

Tvůj Edward je mrtvý. Můj žije.

V té samé chvíli, kdy se moje hrdlo rozhořelo neuhasitelným žárem, a bolest prostoupila každou tkáň v mém těle, se dveře od pokoje rozletěly na několik kusů. Část z nich dopadla až ke mně.

Ucítila jsem pevnou zem pod nohama. Padla jsem na podlahu neschopná nijak pád ztlumit.

Ve dveřích stál Richard a celou místnost zaplavila smysly drásající esence ředidla.

Pak už byl konečně konec.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 16: