Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 19

09.04.2012 (18:30) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 45× • zobrazeno 6221×

19. kapitola

Kolik bolesti je třeba vytrpět?

V životě každého z nás je několik zásadních okamžiků.

Na některé čekáme třeba i desítky let…

Některé si musíme přivolat sami…

A některé si přivolají nás, ať chceme nebo ne.

Možná je osmnáct dost málo na to, abych plně pochopila, co je to život. Ale rozhodně je to dost vysoký věk na to, abych pochopila, že je to vše, co jsme nikdy neměli v plánu udělat.

Někdy je život jenom náš sen a nabere během několika sekund jiný směr. Někdy je celý náš život okamžik procitnutí, jakéhokoli procitnutí…

Ten černý gauč jsem si dobře pamatovala. Jakmile jsem prsty přejela po hebké struktuře a ucítila ve vzduchu známou vůni, byl najednou celý můj předešlý život zpátky. A přestože nadšenost z prožitého okamžiku nevyprchala, brzy ji přebila strašná obava bránící mi otevřít oči. Jako by ještě nebyl ten správný čas.

Cítila jsem jeho přítomnost každou buňkou v těle, věděla jsem, že mě pozoruje, věděla jsem, že sedí jako vždy naproti mně, věděla jsem, že se musím probrat a věděla jsem, že je to ta poslední věc, kterou bych chtěla udělat.

Poznal, že jsem vzhůru. Možná můj zběsilý dech, nebo tlukot srdce. Co vše může jenom upír vědět o člověku, co všechno může z jeho oběti vycítit? A náhle byl v mé hlavě druhý strašák. Lorinnová je sice nesmrtelná, ale Edward dovolil, aby v mých myšlenkách zemřela. Teď… s jiným Edwardem a jiným strachem znovu ožila.

Otevřela jsem oči. Byla jsem přikrytá černou dekou od hlavy až k patě a naštěstí mi ten kus látky bránil v přímém výhledu do místnosti. Mohla jsem se za něj alespoň na chvíli schovat.

„Lásko,“ zašeptal jeho hlas. Byla jsem překvapena nad stále stejnou reakcí svého těla, stále stejně splašené srdce a hořící tváře. Copak se nic nezmizelo?

Prsty jsem zaryla do měkkého vlákna. Sklouzlo po hebkém povrchu gauče, sklouzlo z mého pohledu. A namísto černé znovu rudá v jeho očích. Ve snech jsem jeho oči viděla snad tisíckrát a možná právě fakt, že jsem se s dokonalou zelení a mrazem loučila celou tu dobu, co jsem nebyla vzhůru, způsobil jenom nepatrný zkrat. Jenom malou ránu do hrudi, utvrzení.

Neseděl v křesle, klečel u mě na kolenou. Nehladil mě, ani se mě nedotýkal, přesto nedokázal potlačit touhu a jeho bledé prsty drtily plátno jen pár centimetrů od mého těla.

Celý byt se topil ve tmě nočního Seattlu. Věděla jsem, že u mě neklečí Edward. Já o tom člověku nevěděla vlastně vůbec nic. Za jiných okolností bych se zhroutila… Pamatovala jsem si poslední zmatené okamžiky z mého pokoje. A právě proto, že v nich tolikrát byl Edward, jsem usoudila, že nemohli nijak zabránit jeho rozhodnutí odnést mě sem, k sobě.

„Jsou… živí?“ zachraptěl poraženě můj hlas.

Tu dokonale bledou tvář zhyzdilo pár ustaraných vrásek. Pár zmatených odlesků pouličního osvětlení si našlo cestu do jeho bytu. Vypadal jako ten nejdokonalejší muž, kterého jsem kdy viděla. Byl přenádherný, ale také děsivý.

„Tohle, prosím, ne. Mysli si o mně cokoli, ale tohle ne, holčičko.“ Jeho hlas se na posledním slově zlomil. Celou tu dobu jsem slyšela jeho skutečný hlas. Jeho doopravdový tenor nijak nepoznamenaný posledními čtrnácti dny jiného života.

„Já ale nevím, co si mám myslet.“ Měla jsem pocit, jako bychom se teprve poznali. Byla jsem si nejistá v každé jeho odpovědi, nevěděla jsem, co udělá v následující sekundě. Zmizel příjemný pocit předtuchy…

„Prozatím postačí vědět, že ti neublížím.“ Měl pravdu, bylo to jedno z nejdůležitějších utvrzení, ale přesto nestačilo.

„Ale kdo mi neublíží? Ty? Nebo Edward? Kdo vůbec jsi…“ Ta dokonalá tvář pohasínala stále víc, jako by plamen její záře kolísal nad hladinou vody.

„Tak rád bych ti na to odpověděl, Bello. Strašně rád bych tě ujistil, že jsem to stále já…“ Dlouze vydechl, prsty si zajel do vlasů – to gesto nezmizelo. A mě ta okolnost neuvěřitelně potěšila. Tiše zaplesala v mém srdci.

„Já ničemu nerozumím. Čtrnáct dní zmatků… Ještě jeden takový výpad a už se skutečně zblázním. Já už nemůžu jít dál.“ Mluvilo se mi tak lehce, napříč tomu, jak těžká ta slova byla.

„Chci ti dát vysvětlení.“ A to bylo poprvé, co se mě snažil dotknout. Jeho ruce se pohnuly o těch pár důležitých milimetrů. Necítila jsem jej na kůži, ale i přes látku mě jeho ledovost a hebkost děsila k smrti. Prudce jsem sebou cukla, Edward to okamžitě pochopil.

A znovu jsem cítila ten samý bolavý pocit. Možná jsem cítila tu samou bolest, kterou měl ve tváři vepsanou i on.

A přestože jsem jeho první dotyk odmítla, nevzdal se. Odhrnul ze mě deku, jeho ledové dlaně pevně ale přitom stále jemně sevřely mé paže, tváří se přiblížil k mé. Zhluboka se nadechl, na rtech se mu objevil spokojený úsměv. Ten Edwardův…

Nechala jsem ho jít blíž. Nosem se zlehka dotkl mé tváře, znovu prudký nádech. Pomalu sjel až k mému hrudníku, ledové prsty mezitím rychle vyhrnuly lem trika. Celé tělo mi ovládal nekontrolovatelný třas. Jako bych do nejbližší sekundy nevěděla, co udělám, nebo co udělá Edward.

Ten okamžik byl ale natolik důležitý pro nás oba, že jej ani jeden nemohl přerušit.

Teprve když se jeho rty zastavily na mém bříšku a jeho ledový dech ustal, uvědomila jsem si, jak moc blízko ho mám a jak čistou cestu zvolil, jakým způsobem mi ukázal, kdo je a kým pro mě bude. Ale přesto to nestačilo…

„Nemůžu se ti omluvit za lež, takový jsem byl vždy, Bello. Bylo to ve mně od narození, nemohl jsem s tím bojovat ani to nějak… potlačit.“ Ucítila jsem znovu hebký dotyk jeho rtů na své rozpálené kůži.

„Takže Jake měl pravdu, věděl jsi, že mě opustíš, věděl jsi, co je Lorinnová zač…“

„Ne,“ přerušil mě okamžitě, stále tvář schovanou u mě. „Věděl jsem, že se nevzdám. Že to nenechám nad sebou vyhrát. Kvůli tobě jsem to nevzdal!“ Nedokázala jsem tak lehce přijmout skutečnost, že o tom, co se stalo, mluví tak lehce a zlobila jsem se na něj… Jak si jenom mohl myslet, že to dokážu přijmout tak jednoduše?

„Ale co jsi nad sebou nenechal vyhrát? Co se ti stalo, Edwarde?“ Pak ke mně znovu zvedl tvář s nejupřímnějším pohledem, který jsem kdy viděla. Bylo v něm naprosto všechno. Zoufalost, bolest, strach a naivně jsem doufala, že i láska.

„Neodsoudíš mě?“ Pohladila jsem ho po tváři. Stačilo to.

„Nevím, co všechno ti Richard pověděl o Nenarozených…“ Odmlčel se a významně, ale přitom s velkým strachem, se mi podíval do očí.

„Dost na to, abych tě pochopila… doufám.“

„Jsem údajně potomek jednoho z nich. Jednoho z pravé linie Nenarozených a člověka. Byl jsem první dítě, které se jejich spojením dostalo na svět. Můj otec byl upír. O matce jsem se nikdy nic nedozvěděl.“ Pevněji mi stiskl ruku, až v tu chvíli jsem si uvědomila, že mě za ni drží.

„Tak proč takový nejsi už od narození? Proč až teď? A co tvá rodina…?“ Nešťastně zakroutil hlavou, vypadal tolik… jako předtím. Jako by nebyl jiný.

„Muselo dojít jenom k modifikaci organismu. Když jsem se narodil, nechali mě jako člověka přežít s tím, že se nikdy o své rodině nedozvím. Jednou v noci mě našla Esme na prahu svých dveří. Měl jsem štěstí. Dostal jsem se do úplné a milující rodiny. Do té, která nikdy neprozradí můj původ, protože oni jsou jedni z těch, kteří se v roce 1854 rozhodli utéct z Londýna a pokusit se žít normální život. Se vším všudy… Proto se jí tolik zželelo toho opuštěného dítěte. Nechala si mě a vychovala mě. Zaplatila mi školu, živila mě a šatila. Celou tu dobu ale žila v domnění, že její adoptivní syn je člověk. Já v tom domnění - že nejsem nijak odlišný a že se nijak nevymykám lidství – žil celých osmnáct let.“ A pak přišla chvíle ticha, která ale říkala mnohem víc… To nejhorší mělo teprve přijít.

„Co se stalo potom?“ Ačkoli jsem se sama nemohla vzpamatovat z jeho příběhu, potřebovala jsem vědět, že tu stále se mnou je. Pohladila jsem jej po hřbetu ruky a pevně jeho prsty sevřela mezi dlaněmi.

„Zabil jsem, Bello.“ Bylo to naprosto stejné, jako když se prolomí obloha bleskem a stejně bolestné, jako když kůži protne střep. Nemohla jsem mu nic říct… Nijak zastavit jeho trápení, když jsem byla sama tou zprávou tolik překvapena.

„Kvůli vzteku. Vlastě… doteď nevím, co se to stalo… Od narození jsem byl příliš živé dítě, Esme si se mnou kolikrát nevěděla rady.“ Na tváři se mu objevil krátký úsměv, pak ale znovu pohasl. „Rád jsem se pral, vyhledával hádky, konflikty a nakonec to vždy nějak… přešel nebo vstřebal svůj vztek. Ale jednou jsem nemohl, bylo to stejné, jako by mi v hlavě nezůstala jediná lidská myšlenka, jako by vše směřovalo jenom k jednomu činu a nebyla žádná jiná cesta.

Doplatil na to můj nejbližší přítel, Andrew. Ošklivě jsme se pohádali kvůli naprosté malichernosti, mojí vinou… samozřejmě. A já se nedokázal udržet…“

V hlavě mi zůstala ležet jedna protivně těžká a pálící myšlenka.

„Zabil jsi ho pro krev?“ Znělo to, jako bych je odsoudila, přesně tak, jak to Edward nechtěl.

Dlouhou chvíli váhal, pak se zamračil a z jeho hrdla vyšlo tiché varovné zavrčení.

„Vlastně ano.“

Prudce jsem se nadechla a pustila jeho ruku, v tu chvíli jsem se snažila dostat co nejdál od něj. Jenže celé tělo se neovladatelně třáslo a křečovitě zatnuté svaly bolely po celém těle.

Jak mohl zabít pro krev jako člověk?

„Nechtěl jsem ji pít, Bello. Chtěl jsem ji jenom vidět. Cítit ten pocit v celém těle, uhasit zlost a ochutnat smrt. Jako by všechny důvody mé zlosti najednou měly oprávnění. Richard mě zkoumal celých sedm let, teprve před dvěma roky pochopil, že se všechny jedy v mém těle teprve dostávají na povrch a že se má pravá podstata probíjí ven. Všechny jedy a kyseliny v mém těle už neměly s člověkem nic společného.“ Bylo to stokrát horší než v mých představách, bylo to neuvěřitelně bolestivé.

Nehledala jsem v tom žádnou pravděpodobnost, nesnažila jsem se pídit po detailech nebo se snad ptát na jeho odůvodnění. V tu chvíli neexistovala žádná jiná myšlenka než ta na svobodu. Marně jsem si nalhávala, že se z jeho bytu ještě někdy dostanu živá.

Schovala jsem obličej do dlaní, jedině tak jsem mohla zamaskovat naprosté zděšení a rozpolcení vnitra.

Nebyla jsem tak silná, jak jsem doufala, nebyla jsem schopná smířit se s krví na jeho rukou. To nebylo možné…

„Proč jsi mi celou tu dobu lhal? Proč jsi mi to neřekl?! Jak jsi jenom mohl předstírat, že jsi… člověk?“ A pak ten náhlý hněv, který se nedal potlačit.

„Jak jsem ti to měl říct? Utekla bys při první větě, nevěřila bys mi nebo mě odsoudila jako totálního cvoka!“ I on křičel a jeho křik byl mnohem víc děsivý než můj.

Pak mi v mysli vyvstaly drobné ale přesto tolik důležité úryvky z našich setkání. Rychlé střídání jeho nálad. Někdy zelená pláň zalitá sluncem, jindy mrazné pustiny v jeho očích. Někdy slunečná rána, někdy zuřivé bouře. Jeho hlavní podstata – hněv – se mnou byla pořád a já ji přesto brala jako tu o něco horší ale přesto dokonale silnou část jeho já.

„Možná jsem jenom čekala, že bys něco takového člověku, kterého jsi miloval, říct měl. Nebo se od něj alespoň držet dál, pokud ho nechceš zabít. Evidentně ta láska nebyla tak silná.“ To jej rozzuřilo úplně. Prudce uhodil pěstí do pohovky, na místě dopadu jeho zaťaté pěsti se hebká kůže roztrhla do tvaru čtyřcípé hvězdy. Najednou stál nade mnou. Vyšší než cokoli na světě, co by mě mohlo soudit. Hněv sálal z každé buňky jeho těla, třásl se a bránil se křiku.

„Celou tu dobu jsem se ti stranil! Celé dva roky, kdy jsem tě jenom pozoroval z auta a měl radost z každého tvého pohledu, kterým jsi o mě zavadila na ulici, a hořce snášel fakt, že tvůj zamilovaný pohled šel vždy skrze mě a upřel se právě na Blacka. Celé dva roky trápení. Jenom proto, že si tvoje matka neuvědomila, co udělala!“

„Ren-Renée?“ vykoktala jsem zděšeně její jméno, které do kupičky malých střípků skládanky vůbec nezapadalo.

„Prosím tě… Tak ona se ti Renée o mně skutečně nezmínila?“ Mlčela jsem, stále sledujíc jeho třesoucí se ramena, prudké nádechy, zlostí přivřené oči a trhavé kroky. Každou chvílí mi byl znovu blíž a blíž. Tentokrát ne jako Edward, jako upír.

„Proč si myslíš, že si z celého Seattlu… hovno, Seattlu, celých států, celého světa, vybrala tvá matka zrovna mě? Proč by ti chtěla zničit život? Proč by tě chtěla mermomocí oddělit od Blacka?“ A znovu to tupé mlčení. Pokud bych skutečně něco věděla, nejspíš bych ta slova strachy dobrovolně spolykala. Nedokázala jsem se ani normálně nadechnout, natož mluvit.

Pak ale dva metry naší vzdálenosti byly překonány a na slova najednou nebyl prostor. Ne když mě jeho ledové dlaně znovu studily na tvářích a rudé oči propalovaly do mých nové jámy strachu.

„Děsím se tě,“ zašeptala jsem cizím hlasem a snažila se všemožně stranit jeho pohledu. Sklopila jsem zrak k rukám bezvládně ležícím na klíně. Ovál mě jeho sladký ledový dech. Už nerozechvíval, v tu chvíli jsem si jenom přála, ať už to nesmyslné padání do propasti skončí.

„Já vím… A je to tak asi lepší.“ Nevěřícně jsem znovu vyhledala rudý pohled. Sledoval mě tak upřímně a poctivě, že musel mé zděšení poznat. „Nevíš, co všechno ti provedli, Bello. Nic z toho by se nemuselo stát, nebýt tvé rodiny. Ty jsi jenom jejich loutka, vždycky jsi byla a budeš,“ sykl podrážděně a znechuceně.

„O čem to mluvíš?“ Posledních pár dnů byla moje rodina mou doopravdovou skrýší. Bez ní bych se zbláznila úplně. Edwarda už třas, nejistota a bolest v mém hlasu ovládly natolik, že se na malou chvíli jeho zlost zdála zkrocena, zdála se jenom pouhým mrakem, co rychle a tiše přešel po obloze.

„Co vlastně víš o svém zabijáckém otci?“

Pak se zvláštně otřásla země, nebyl vzduch, nebyla žádná záchytná lana ani chuť jít dál.

Edward si dlouze měřil můj výraz.

„Nevíš nic… To jsem mohl předpokládat.“

Donutil mě k tomu, k čemu mě nevědomky nutil čtrnáct dlouhých dní. Pláč, jediná cesta úniku všech nahromaděných emoci.

V jedné sekundě jsme se od sebe byli vzdáleni několik centimetrů, mezi námi ležel těžký vzduch jeho pokoje a propast plná tajemství, co jeden druhému straníme.

V té druhé sekundě mě objímal a mezi námi nebylo zhola nic. Naopak nás v tu chvíli slučovalo nepochopitelné. Všechny strasti z odloučení, z jeho zmizení a z několika dnů strachování mi dokázaly dát od objetí víc, než jsem čekala. Bylo to, jako by mě znovu tiskl v náručí on. Připadal jsem si stejně malinká a bezmocná, především chráněná.

„Nechci, aby ses trápila, ale tahle pravdivá část přijít musela. A já chci, abys věděla všechno, Bello. Naprosto všechno.“

„Ale můj otec…“

„To by ti měla vysvětlit tvoje matka, už je čas.“

„Jak?“ Přiložil mi prst na rty, tiše ústy naznačil holčičko.

„Čeká před domem.“

Strašně moc děkuji za nádherné komentáře u předchozího dílku. Začíná se nám pomalu rozjasňovat. Až na jedno tajemství, které - světe div se! - nemá Edward.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 19: