Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 20

21.04.2012 (22:00) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 5407×

20. kapitola

Chtít nebo mít?

Právě se chystáte vstoupit do druhé desítky příběhu. Upřímně můžu říct, že dnešní díl vám dá základní odpovědi. Dozvíte se, proč se vůbec naše Bella ocitla na okraji propasti Jacob nebo Edward?

Jenomže tu zůstává stále jeden problém. Jak se Bella a Edward dokážou přenést přes všechny jejich problémy, můžou ještě vůbec?

Upřímně strašně moc děkuju všem hodným duším, co s přicházejícími problémy a složitostmi neopustily povídku a stále se v tom se mnou a našim párem patlají. Děkuju vám!

Celou cestu nikdo z nás nepromluvil. Cítila jsem matčin nepřetržitý pohled po tu neskutečně dlouhou dobu, kdy nás zbloudilá světla Seattlu doprovázela domů. Bylo to těžší, než jsem si myslela.

Proč najednou nebyl největší problém Edward?

Žár v mé hlavě neutuchal, s každou matnou vzpomínkou byl stále silnější, rozšiřoval se dál do celého těla. A i když to bylo to poslední, na co bych měla myslet, nutně jsem potřebovala zase být s Edwardem. S mým jiným člověkem…

Možná měl pravdu a Renée mi skutečně lhala. Proč by tak lehce dokázala zapomenout na svého manžela?

To temné období z mé mysli naštěstí brzy zmizelo. A znovu se mi tvář otce do podvědomí už nikdy nedostala, nepamatovala jsem si ji.

Z toho černa kolem mě si pamatuji jenom Žána spícího se mnou v jedné posteli, když jsem plakala. Jane, pečlivě sundavající všechny rodinné fotografie z římsy krbu, a Renée, jak v obrovských černých pytlích vynáší věci z tátova pokoje. Zamkla jej. A už do něj nikdy nikdo nemohl vstoupit.

Na otcův pohřeb jsem nemohla, nechtěla mi uštědřit takovou ránu. Hlídal mě Žán.
Renéeiny věty jsem sama sobě uměla odříkat jako mantru. Ale nikdy jsem je nemohla srovnat s vlastními zážitky, nikdy jsem si nemohla vybavit nic, co by mi řeklo víc.

Za pár let po jeho smrti to vypadalo, jako by nikdy neexistoval. A tak to mělo i zůstat.

Když auto zastavilo před domem, vzpříčily se ve mně všechny pocity. Nechtěla jsem vystoupit, chtěla jsem zpět k Edwardovi, bála jsem se dalšího vysvětlování, bála jsem se pravdy.

A mé vědomí na mě křičelo, že daleko od našeho domu na mě čeká jedno další zlomené srdce, kterému jsem možná neprávem ukřivdila. Tolik, tolik jsem Edwarda zase chtěla vidět! Dveře rychle otevřel ten poslední člověk, kterého jsem si přála vidět. Jacob ke mně přátelsky natáhl ruku, aby mi pomohl vystoupit z auta.

I on mi lhal? I on se mě snažil dostat od Edwarda…

Sama jsem vstala a bez jediného pohledu jej minula.

Útěku do mého pokoje zabránila samotná Renée. Ještě v hale mě pevně chytila za zápěstí a donutila mě posadit se v obýváku na koženou pohovku, která tak zoufale připomínala tu Edwardovu…

V tu chvíli v domě všechno utichlo a protentokrát tu nebylo ani Žánovo zvídavé ucho.

Všichni se od nás vzdálili, jak jen to bylo možné.

Dusivé ticho mezi mnou a Renée přerušilo tiše zapnuté rádio v kuchyni. Nikdo nechtěl nic slyšet.

Teprve v té chvíli jsem si svou matku pořádně prohlédla. Dlouhé syté kruhy pod očima rušily dokonale tvrdý make-up na její tváři. Zdála se stejně ztracená jako já. Pro tentokrát neměla vlasy útočně vyčesané na temeno hlavy, ale volně se jí kroutily do neposlušných kudrlin na krku.

Zhluboka vydechla a opřela si obličej do dlaní.

„Takže ti neublížil.“ Mělo to být prosté oznámení. Ale já v jejím hlase slyšela stopu strachu, paniky a otázky.

„Neublížil mi,“ potvrdila jsem přiškrceným hlasem.

„Když tě unesl, málem jsem se zbláznila strachy, Bello. Nevěděla jsem, jestli tě ještě někdy vůbec uvidím.“ Nechápala jsem, proč přede mnou hraje to trýznivé dlouhé divadlo, když se všechny události točily kolem naprosto jiných věcí… A mé bezpečí to nebylo.

„Proč? Myslela sis, že by mě zabil? Že by mi ublížil?“ vyjela jsem na ni nechápavě a bez jediné špetky citu v hlase.

Zvedla ke mně utrápenou tvář, přes kterou se mihl stín zlosti.

„Jak by nemohl? Víš přeci, co s tebou provedla ta žena!“ A teď jsem to byla já, komu se na tváři usídlil hněv a zlost. „To kvůli němu ti ublížila,“ dodala kysele Renée a já ani na vteřinu nepomyslela na to, že by mohla mít pravdu. Já Lorinnovou sama provokovala, už tenkrát v Edwardově bytě… A kdyby mě přeci jenom chtěla zabít, už by to udělala… Kde vůbec může být?

„Je to pořád můj snoubenec, je to pořád Edward,“ stála jsem si tvrdě za svým, a aniž bych pomyslela na následky, vyslovila jsem tiše důležitý zbytek. „Pořád ho miluju.“

A to už bylo na mou vyděšenou matku příliš. Nechápavě vykulila oči a její rysy se napjaly. Prudce vstala z gauče a v jednu chvíli to vypadalo, že se po mně i vrhne. Místo toho udělala nervózně jeden krok stranou, a pak pomalými dlouhými kroky na několikacentimetrových podpatcích přecházela po zlatém plyšovém koberci u okna.

„Ale to bys už neměla, Bello,“ zašeptala spíš sama pro sebe. Pak mě její jízlivé a bodavé oči vyhledaly znovu. „On už není muž pro tebe.“

Kdybych si neprošla několikadenním mučením bez něj, kdybych nepoznala, že chtít neznamená dostat, nejspíš by mě její poznámka rozpálila do běla. Teď jsem byla čerstvě okouzlená pocitem, že ho mám, že je stále můj a já jsem jeho. A že mě s touhle ženou - co nikdy neměla lásku celý život - nenechá.

„Mami,“ vydechla jsem nešťastně a plně si uvědomovala, jak zvláštně a nepatřičně mami zní…

„Musíš mi to už konečně vysvětlit. Edward je můj snoubenec, budu součástí tvého obchodu, jak jsi chtěla, dostaneš všechno, po čem jsi kdy toužila. A já… My… Proč nás chceš najednou rozdělit?“ Ten nebojácný hlas cizí dívky se na posledním slově nepatrně zatřásl, stále dost hlasitý a razantní na to, aby nepřeslechla jedinou slabiku. Zkřížila jsem kotníky a pevně se zapřela do měkkého gauče v marné snaze chytit ovládání a nervozitu z toho, co přijde, pevně do rukou.

Renée se zastavila u okna. Ztuhla a několik mučivě dlouhých sekund sledovala noční oblohu. Pak dlouze vydechla a lehce se uvolnila.

„Edward byl dokonalý snoubenec. Muž, který by tě zabezpečil, který by dokázal vrátit zpět do provozu naši firmu…“ Pak se odmlčela a já její trpký úsměv pozorovala v slabém odrazu okenní tabulky. „On to už vlastně udělal,“ dodala hořce. „A to mě děsí.“

„Proč?“

„Protože jsi s ním spojená, opět. Bude problém vrátit to vše do pořádku, vynechat z toho média a z tebe znovu udělat dámu na úrovni.“ Zněla jako stroj, měla jsem být úkol, který musel být splněn bez ohledu na to, jak se cítí, nebo co chce.

„Ale já jsem s ním spoutaná i jinak,“ zavrčela jsem podrážděně a váhavými kroky přešla k té vševidoucí cizí ženě u okna. Nechápavě se ke mně otočila a já si s další lehkou a příjemnou vzpomínkou na ráno na jeho černé pohovce přiložila dlaň na srdce. Beze slov; a přesto mě matka pochopila. Podle jejího znechuceného výrazu správně.

„Isabello,“ oslovila mě hořkým hlasem. „Co ty vlastně víš o lásce? Jsi ještě holčička. Co ti mohl Cullen nabídnout? Když jsem se tě snažila poučit o bezpečnosti sexu, vypadalas, jako by se ti samotné slovo hnusilo, a teď… Teď si tu hraješ na milovanou a milující?“ Nechápavě jsem zakroutila hlavou, nervy mi pracovaly jako na posledním tažení, donutily mě k nepochopitelnému pohrdavému úšklebku.

„Byla jsem milovaná a miluju. A nechci, abys mi sebrala šanci, že to znova může být takové. Sama jsi mě nutila s ním být, sama jsi mě nutila jej milovat… Podařilo se ti to, já jej upřímně miluju a děsím se představy, že ho ztratím kvůli tobě -“

„Ale on už není člověk!“ skočila mi Renée do řeči a oči se jí nepatrně leskly.

„Já vím,“ šeptla jsem se známou bolestí v hlase. Nemohla jsem ho za to nenávidět, nemohla jsem ho za to opustit, ani se ho děsit. „Ale on takový byl vždycky, nemůže za to. A to, že se to v něm naplno probudilo až teď, mi nijak nebrání v tom, abych ho pořád měla ráda.“

Renée zakroutila hlavou, nepoznala jsem, na co myslí ani co ji trápí.

„Mami, proč jsi to všechno udělala? Nevěřím, že to bylo kvůli firmě. Prvně jsi ode mě Jacoba odháněla, nesnášela jsi ho a Edward byl jediným mužem, na kterého jsem se mohla podívat… Teď je to přesně naopak. Proč se to všechno, kurva, musí dít?“ Věděla jsem, jak nesnáší, když jsem vulgární… Možná to mě popohnalo.

„O Jacoba tady vůbec nešlo… Byl to bezvýznamný článek, který tě ale odháněl od Cullena. Bála jsem se, že se ho nevzdáš, než ses s Edwardem… sblížila.“ Schválně o tom mluvila tak stroze a jednoduše, aby mě naštvala?

„Tak o co tu šlo?“

„Edward tě měl ochránit,“ polkla zbytek věty. Najednou lesklé oči vyplavily na povrch první slzy a ve mně se cosi bolestně pohnulo. „Před stejným nebezpečím, kterému tě vystavuje on sám.“

Zůstala jsem stát na místě, dobře jsem vnímala zrychlený tlukot mého srdce a slzy Renée, můj zastřený dech a její zběsile rychlý.

„Charlie,“ vyslovila jsem jeho jméno jen díky Edwardovi. Co vlastně víš o svém zabijáckém otci?

Najednou jako by ani žádné jiné vysvětlení nebylo.

Renée se zdála vyděšená, pohlédla na mě s tak kajícným a bolestným výrazem ve tváři… Teď jsem důvod jejích slz chápala.

„Edward ti o něm řekl?“ Nemohla jsem si nevšimnout krátkého změkčení jejího hlasu. Poprvé jsem se cítila vinná v její přítomnosti. Za to, že kvůli mně znovu vzpomínala, trpěla.

„Zmínil se, ale pravdu nechal na tobě…“ Pro tentokrát nemusela nic říkat. Výraz v jejím obličeji, to jak o něm mluvila a plakala, Renée možná skutečně uměla milovat. „Táta nezemřel?“ A to byla ta poslední kapka, kterou dokázala snést. Bylo to stejně nečekané, jako když se horký vzduch změní v polární hmotu, její kolena se dotkla měkkého plyše a Renée si znovu schovala tvář do dlaní. Na zem dopadla tiše, lehce.

A já se nemusela nutit ji litovat, nemusela jsem se nutit hrát hru na hodnou holčičku. Klekla jsem si vedle ní, lehce ji hladila po rameni a sledovala, jak se třes její hrudi krotí rychlými, hlubokými nádechy. Aniž by ke mně matka zvedla pohled nebo se jenom pokusila vstát, začala mluvit hlasem plným té staré bolesti.

„Všichni jsme si mysleli, že v tom autě zemřel. Našlo se v něm i jeho tělo, jeho doklady… Nikdo o tom nepochyboval… ani já ne.“ Přerušil ji jeden silný vzlyk a já pohotově sáhla na konferenční stůl a po krátkém uvažování z něj nevzala pouze jeden kapesník, ale celou žlutou krabičku.

Renée s díky vyškubla několik bílých kapesníků a snažila se znovu pravidelně dýchat.

Pamatovala jsem si, že byly Vánoce. Chodníky pokrývala silná, tvrdá vrstvička zmrzlého sněhu, silnice byly kluzké a ledové. Žán mě tu zimu naučil válet velké sněhové koule na sněhuláka… Jednou pozdě večer jsem se s ním vracela ze stadionu, šťastná, veselá a hrdá na své první bruslení. Garáž byla otevřená a prázdná…

„Už jsem se s tím smířila, věděla jsem, že je jednou pro vždy pryč a snažila jsem se být silná… kvůli tobě.“ Její rty se jemně zvlnily do malého smutného úsměvu. „Pořád ses po něm ptala, ťukala na dveře jeho pracovny a každý den po obědě jsi Žána nutila, aby s tebou před domem čekal, až táta přijede z práce.“ Nepamatovala jsem si nic z toho, co řekla. Ale čím déle mi o tom vyprávěla, tím víc zapomenutých chvil jsem ve svých dětských vzpomínkách nacházela.

„Pět let po jeho smrti jsem poprvé měla pocit, že je něco špatně… že je něco jinak.“

„Přišel za tebou?“ Srdce jsem měla až v krku. Můj otec žije? Táta…

„Poprvé jsem ho uviděla na hřbitově. Když jsem odcházela od jeho hrobu, u brány jsem se jako vždy ohlédla přes rameno a naposledy se s ním loučila. Stál u svého hrobu. Myslela jsem si, že už je ze mě konečně blázen…“ Kolena se mi podlomila, hlava zatočila. Klečet na zemi bylo stejně obtížené, jako balancovat na laně.

„A pak jednou v noci… Bylo to jako šestý smysl. Prostě jsem věděla, že stojí před domem. Cítila jsem to.“ Renée se pomalu uklidňovala. Zdála se mi klidnější, smířenější. Z jejího hlasu jsem mohla číst vše, co cítila. Pro jednou nebyla jenom ledovou plochou, pod kterou se nedalo dostat. Byla stejně otevřená jako kdysi.

V jednu chvíli mi svědomí vynadalo. Kvůli němu se tolik změnila! Ty jí neprávem zazlíváš!
Už jsem ani netušila, jaké to je… mít rodinu. Vždy jsem měla jenom Žána a protivnou matku.

„Proč jsi mi to nikdy…“ Chtěla jsem jí vynadat. Proč mi lhala? Ale řekla bych to já někomu? Komukoli?

„Nevěděla jsem, co se děje. Až do jedné noci, kdy se vrátil domů…“ Nechtěla jsem vědět, co bylo potom. Cítila jsem, že by mi to Renée stejně ani neřekla. Možná to bylo natolik osobní… Kdybych ztratila Edwarda a potom jej znovu našla, co bych dělala? Jaké by asi bylo o něj podruhé a navždy přijít…

Opatrně jsem ji pohladila po vlasech. Cítila jsem se strašně. Jako by to všechno byla moje chyba, možná jsem jí moc křivdila, nikdy ji nepochopila.

„Věděla jsem, že se vrátí. Na tvé sedmnácté narozeniny poslal dopis… Chtěl tě vidět a já se tolik bála.“

„Ale proč Edward?“

„Jeho rodina, Bello. Oni jsou stejní jako Charlie. Ale já jim věřím. Znám je celý život a vím, že by ti nikdy neublížili. Jejich silný syn tě mohl před ním ochránit, oni tě mohli jako svou rodinu ochránit. Nesnesla bych pomyšlení, že by se ti něco mělo stát.“ Tváře měla suché, oči rudé a oteklé a v prstech stále stejně křečovitě drtila papírový kapesník.

„Ale vždyť je to můj táta, mami.“ Renée chápavě kývla hlavou.

„Nikdy bych tě od něj neoddělila, kdybych nevěděla, že je nebezpečný. On není jako Cullenovi, neovládá se. Stejně jako teď tvůj… Edward.“ Takže Edward měl být mít ochráncem? Protože by to Jacob nezvládl… Žádný obchod? Celou dobu šlo jenom o moje bezpečí?

„A proto jsi mě chtěla provdat za cizího muže?“ Možná to bylo příliš těžké teď v téhle situaci, ale já neviděla jiné východisko.

„Řekla jsem o tom Esme už před třemi lety. Tehdy tě poprvé ještě jakou mladou puberťačku uviděl Edward a… Řekněme, že od té doby jsem na tvou ochranu nebyla sama.“ Vykouzlilo mi to na tváři malý úsměv, který zmizel vzápětí, co jsem si uvědomila, jak jsem jenom musela vypadat…

„Edward chtěl sám,“ dodala trpce. Oči se jí pomalu zavíraly únavou po tom malém zkolabování. Chtěla jsem jí pomoct vstát, bylo toho dost.

Ale ukázalo se, že jsou tu od i toho i jiní…

„Renée,“ zašeptal s obavou Richardův ponurý tenor.

Klečela jsem na zemi vedle mé matky a sledovala, jak ji ten starý, protivný, ale přeci jenom tolik jiný muž zvedá do své náruče ze země. Ústa se mi nějakým nedopatřením dotkla koberce. Bylo to… divné.

„Slečno,“ zajásal rozzářený hlas Žána opírajícího se o francouzské hole ve dveřích kuchyně. Kývl hlavou k sobě a já se s vděčností nechala vysvobodit z jejich soukromí, které bylo nabito čímsi, co dcera vidět neměla.

V kuchyni to vonělo po čokoládových perníčcích a pár jich skutečně bylo úhledně vyrovnáno v bílé míse. Byly s mojí oblíbenou bílou čokoládou, a to mohla být jedině Žánova práce.

„Jsi úžasný.“ Hrdě jsem ho poplácala po rameni a zkameněla v půli pohybu, stejně tak Žán, když se z tichých zpráv v rádiu ozval hlas moderátorky oznamující, že Edward Cullen byl viděn před budovou parlamentu společně se svým druhým obchodním partnerem. Byla to věc fúze, byla to věc obchodu a byla to věc datovaná na včerejší dopoledne.

Edward už chodil ven, mezi lidi a do práce… Žán předběhl moje pomalé reakce a zapnul ekonomický kanál v televizi, zatímco se snažil utišit moderátorku v rádiu.

„To není možné,“ pošeptal si sám pro sebe. A skutečně nebylo. Čekali jsme sotva pět minut a jeho první obrázky už zaplnily své místo. Skutečně plně ve své funkci. V tmavém saku a černých slunečních brýlích, ačkoli nesvítilo slunce.

Jeho oči…

Ale pak přišlo mnohem větší překvapení.

„Bude vás doprovázet vaše snoubenka?“ Bezpochyby nějaká benefiční akce, možná ples, nezaznamenala jsem přesně, co rozechvělý a hnusně rozzářený hlas reportérky, která byla nadšená z toho, že dělá rozhovor s Edwardem Cullenem, říkal.

„Bohužel nebude.“

„Znamená to snad problémy ve vašem soukromém ráji?“ Jak já tu krávu už v tu chvíli nenáviděla. Ani nevěděla, na co se ptala, a kdyby slyšela pravdivou odpověď, nejspíš by ji kleplo na místě.

Ale místo sebejistého a upřímného Ne! V žádném případě! zaznělo z jeho úst strohé: „Nebudu komentovat.“

Nepočkala jsem do konce. V kuchyni mě nemohla udržet ani těžká, opojná vůně perníčků.

Potřebovala jsem svůj pokoj, svůj telefon a jeho číslo a pár sekund na vyťukání krátké sms.

Potřebuju s tebou mluvit. Nutně.

Netrvalo to ani minutu, operátor se musel sakra snažit… I když při představě Edwardových možností jsem se ani nedivila.

Není o čem.

Ta krátká útočná sms se mnou málem sekla o zem. Chtělo se mi najednou plakat, prostě jet za ním. Co se jenom mohlo stát?

Mé rozechvění přerušilo krátké zavrnění v mé dlani. Edward.

Otevři okno.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 20: