Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 21

27.04.2012 (20:30) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 5418×

21. kapitola

Noc

Ta nemožně krátká a příliš stručná sms byla v podstatě naprosto zbytečným vystrašením. Aniž jsem se plně zamyslela nad tím, co má jeho útočná a typicky Edwardovská drzost znamenat, proletěla dusným tichem pokoje dutá rána a následně mi strachem rozpálené tváře a kůži ovál svěží noční vzduch.

Ustrašený výkřik jsem se pokusila utlumit v sobě, jak jen to bylo možné. Pro telefon už bylo ale příliš pozdě. A tak mě jeho noční návštěva nestála jenom srdeční kolaps, ale i zkrácenou životnost komunikace a podlahu posetou součástkami BlackBerryho.

A následně mě čekal další, ale mnohem příjemnější šok. Stejně ledový a stejně nečekaný.

Jeho velké hebké dlaně mě svůdně objaly kolem pasu, přes látku obyčejného trika jsem mohla cítit, jak se jeho tělesná teplota blíží k bodu mrazu, jak je to jiné a trochu děsivé. Edward si mé nepatrné ošití vyložil špatně a s tichým promiň jeho dlaně zmizely i s ním zpět k oknu, co nejdál ode mě.

„To je v pořádku,“ snažila jsem se jej s úsměvem uchlácholit a zuby nehty jsem se pokoušela vypadat nepřekvapeně, nevyděšeně.

„Polekal jsem tě,“ zavrčel a já z jeho hlasu cítila, jak moc v sobě bojuje a jak moc se na sebe zlobí.

„Většina mých přátel nechodí oknem,“ podotkla jsem. Pohodlný úsměv už měl dostatek času usadit se na mé tváři. Otevřené okno do pokoje stále pouštělo proudy čerstvého, studeného vzduchu.

„Přátelé,“ odfrkl si a na jeho rtech se objevil malý zatoulaný úsměv. „I mně říkáš přítel?“ A ačkoli se jeho otázka zdála zprvu tak nevinná, po pár sekundách mi jeho povadlý smutný úsměv připomněl naše několikadenní muka. Možná on trpěl stejnou nejistotou.

„Co se děje, Edwarde?“ Dva krátké kroky k němu byly tou nejtěžší věcí, co jsem kdy v jeho přítomnosti udělala.

Dlouhou dobu byla jeho dokonalá kamenná tvář skloněná k zemi, jako by v drsném plyši koberce sbíral odvahu, nebo si jenom ujasňoval, co vlastně chce říci.

„Neměl bych být tvůj přítel,“ hlesl tiše a smutně.

„Ne, to bys neměl. Protože já na nejlepší kamarády nevěřím… Takže už zbývá jenom možnost číslo dvě.“ S úsměvem jsem udělala další krok k němu. Teď už jsem na svých tvářích mohla cítit chlad vycházející z jeho těla, mohla jsem vidět, jak dokonalá je jeho světlá pleť, bez jediné poskvrnky. A mohla jsem také v každém nádechu cítit jeho úzkost a smutek.

Vypnula jsem se na špičky, ale pořád to bylo málo, abych se mohla dotknout jeho rtů. Ale Edward se nesklonil, nepřizpůsobil se a nevyzvedl mě ze země, jak to pokaždé dělal. Místo toho zůstal se skloněnou hlavou zírat na své boty.

Dlaně jsem opatrně položila na jeho tvrdou obrovskou hruď, černá kůže jeho bundy mě příjemně zastudila, zapřela jsem se a dokázala přitom dosáhnout jenom na hranici jeho čelisti a krku. Políbila jsem ho. Nejdřív lehce, opatrně. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Žádné strniště, jenom hebká ledová pleť. Žádné monstrum sající krev…

Políbila jsem jej podruhé, tentokrát dlaně samovolně putovaly po hebkém povrchu kůže k jeho krku a jazyk si dral cestu skrz mé rty, aby se i on mohl stát požitkářem vychutnávajícím si jeho dokonalost.

„Bello,“ zavrčel tak nelidsky, až se mi na malou chvíli zastavilo srdce. Jeho pevné dlaně tvrdě sevřely mé boky a v okamžiku jsme od sebe nebyli vzdáleni jenom fyzicky, ale i vnitřně.

„Nedělej to.“

„Proč?“ Nenechala jsem se odbýt, v jeho očích se jako v zrcadle odráželo to samé zoufalství, ale nad úplně opačným problémem.

„Protože bys se mnou už neměla být,“ zavrčel znovu tím tvrdým hlasem bez citu.

„Co to říkáš?“

„Rozuměla jsi mi,“ poznamenal hořce, jako by na takovém detailu záleželo. V jeho světě možná ano. „Renée má pravdu,“ dodal bez dechu.

Renée, pravda, on nechce být můj?

„Myslel jsem si, že to dokážu, že se pro tebe změním… Ale nemůžu ovládnout sám sebe, nemůžu změnit to, kým jsem,“ mluvil pomalu, plynule a jeho hlas se při tom lehce klouzal na hranici snesitelné a nesnesitelné bolesti.

„Ale ještě dnes v noci, ve tvém bytě… Co se změnilo během té chvilky?“ V hlavě se mi to všechno začalo nebezpečně míchat. Až příliš často jsem se začala vracet k tátovi, až příliš jsem si uvědomovala, že nevím, co dělat dřív.

„Lorinnová,“ šeptl hořce, rty zkroucené do úšklebku.

„Vrátila se?“ Moje zděšení bylo až žalostné. „Co se stalo, Edwarde?“

„Už ji nikdy nepotkáš, nemusíš se bát.“ Neřekl mi vlastně vůbec nic, ale podle jeho výrazu, bolesti a nenávistí k sobě samému se mi postupně útržky začaly řadit do správných řádků.

„Tys ji…“ Prudce se nadechl a jeho černé oči vzplály hněvem.

„Neříkej to,“ zavrčel. A tím potvrdil moje tušení…

„Nemůžu se pro tebe změnit, nemůžu,“ zopakoval hořce. „A ty si zasloužíš víc.“

A potom jsem pochopila, co se mému Edwardovi stalo. Nebo spíš Lorinnové… A byla jsem tím zděšená stejně jako on. I když jsem věděla, že už jednou zabil. Pro krev. Teď pro ni zabít nemohl, mohl se jenom pomstít, mohl se jí prostě zbavit…

„Cokoli jsi udělal,“ zhluboka jsem se nadechla a pokoušela se sesbírat odvahu a vůbec tak vyslovit slova tvrdým, jasným hlasem, „je mi to jedno. Nezáleží na tom.“

„Že nezáleží?“ podivil se nahlas a nevěřícně zvedl obočí. Neodpověděla jsem mu, krčila jsem se pod ním jako malé dítě. „Jsi až příliš dobrá, Bello. Nezasloužím si tvoje city, tebe.“

„Zasloužíš,“ sykla jsem po něm rozčilená, ale zároveň ustrašená jako kotě. „Přeci… Každá žena má moc učinit krásným muže, kterého miluje,“ citovala jsem známý teskný žal Julie.

„A tvoje matka? Ta to dokázala?“ Nevěřícně jsem se zastavila v polovině nádechu. Do tváře mě uhodila tvrdě něčí pěst. Moje matka taky milovala, ale nedokázala to.

„Nemyslel jsem si, že to Renée udělá. Že by ti o něm kdy něco řekla. Překvapila mě.“ Pak ke mně konečně zvedl svůj horký, černý pohled a plyš pode mnou vzplál neuhasitelným ohněm. „Teď už tě ale nemusím… vlastně nesmím chránit. Máš Jacoba.“ Kysele se zasmál vlastnímu vtipu. A mně bylo na omdlení.

„Prosím tě,“ zasípal cizí hlas vycházející z mého hrdla. „Už dost, přestaň!“ Ale on nepřestával. Dlouze se mi podíval do očí a já se mu snažila říct, jak moc mě jeho chování bolí.

„Takhle jsem to nechtěl.“ Pohnul se z místa a jeho hlas zněl konečně na malou chvíli normálně, krásně a lidsky. Přistoupil o jeden dlouhý krok a ledové dlaně jemně sevřely mé horké tváře. Po pár sekundách se na jeho prstech objevily první kapičky slané vody.

„Vidíš, zase to dělám,“ zaúpěl. „Zase ti ubližuju.“ Ta míra jeho vlastní nenávisti k sobě samému už byla nesnesitelná.

„Já jsem jenom… zmatená. Nechápu, o čem to mluvíš, co se stalo. J-já…“ A pak mě jeho dlaně musely zachytit, protože náhlý příval neštěstí a soužení se zdál těžší, než by mé nohy mohly unést.

„Ty už mě nechceš?“ Ta otázka nevisela ve vzduchu ani sekundu. Všechno se v tu chvilinku zdálo konejšivější. Jeho sevření, pohled, oči a rysy… Všechno se ke mně vlídně tisklo.

„Bello, jak bych tě mohl nechtít? Řekni mi jak? Opravdu bych si to strašně přál, tak rád bych tě nechal jít.“ Vyděšeně jsem hleděla do jeho očí a bez dechu čekala. „Znamenalo by to pro tebe bezpečí.“

„Když nejsem s tebou, je pro mě nebezpečné úplně všechno,“ bránila jsem se vznětlivě. Měla jsem ukrutnou chuť na něj křičet, ukázat mu, že tohle mi dělat nemůže.

„Já tě miluju,“ ujistil mě čistě, nečekaně. Srdce mi známě poskočilo, dýchání se ztratilo a moje malá duše se rozrostla a vyplnila ve mně spálenou část. „Ale pokud pro tebe bude bezpečnější držet se ode mě dál, pak se taky postarám o to, aby to tak bylo. Nemohl bych ti ublížit.“

„Ale tímhle mi ubližuješ, Edwarde. Přesně tímhle. S Renée… Vím o svém otci, vím tu hrůzostrašnou pravdu, ale po celou tu dobu jsem dokázala myslet jenom na tebe. A přála si, tolik si přála, abys mě objal, abys se mnou byl.“ V jeho očích se objevilo zděšení, pak lítost a pak to známé hřejivé teplo. Posunul si mě v náručí blíž, ale pořád ne tolik, jak jsem si přála.

„I při objetí ti můžu ublížit. Můžu tě rozdrtit jako skořápku vejce, můžu tě rozdrtit jako kámen… V prach, na smrt.“ Váhavě jsem k němu vztáhla dlaň, co se pracně uvolnila ze stísněného prostoru mezi našimi těly. Tentokrát se jeho strnulost už neobjevila. Tvář ke mně dobrovolně sklonil a okamžik našich dotyků si užíval s přivřenými víčky stejně jako já.

„Jenom se bojím, že už pro tebe nejsem ten… pravý.“ Nevím, jak moc jsme si v tu chvíli pohledy stačily dát. Ale při mém téměř zhroucení se přeci jenom v černých, na první pohled mrtvých, očích rozhořely tisíce drobných plamínků.

„A proto se mě od sebe snažíš odehnat? Edwarde, kdybych nenáviděla to, kým jsi, dávno bych od tohohle problému utekla…“ Umlčela mě jeho ledová ústa. Jako by za sebou zavřel těžké dveře a nechal tvrdého a zlého Edwarda za nimi. Ale možná jsem se pletla a nebyl to zlý Edward. Jenom zoufalý muž. Bál se snad odmítnutí?

Bylo to stejně nečekané a něžné jako poprvé, s jinými ústy, se stejným Edwardem, se stejně pevným a neústupným objetím. Bylo to jiné, ale přece tolik stejné.

„Seru na to,“ vydechl zhrublým hlubokým hlasem. „Bello, nevím, co můžu udělat, abych pro tebe byl dokonalej. Budeš mi muset pomoct, já na tohle nejsem…“

„Poradila jsem si se zatrpklým milionářem, upír nebude problém.“ Ten večer se na mě poprvé usmál.

„Vím, že se chovám jako idiot, já jenom nevím, co mám, kurva, dělat.“ Zůstala jsem k němu přitisknutá celým tělem, jakékoli přerušení našeho blízkého kontaktu mohlo to křehké pouto mezi námi zlomit.

„Pro začátek postačí, když už nikdy nic podobnýho neřekneš.“ Zhluboka vydechl do mých vlasů, ledový dech mi postavil všechny chloupky na těle. Byl to osvobozující pocit. „A pokračuj tím, že neodejdeš.“

Tiše se zasmál. „Nemám v plánu odejít.“

„Vidíš, první plusové body,“ usmála jsem do jeho hrudi spokojená s jeho přívětivým kladným tónem jeho hlasu.

„Jsem rád, že víš pravdu. O mně. O svém otci.“ Něžně mi záda laskal pomalými krouživými pohyby dlaní a já cítila, jak mě pomalu zvedá ze země do svého náručí. Když už se ani špičky prstů nedotýkaly koberce, nečekaně rychle se se mnou přemístil k posteli. „Je to všechno o tolik snadnější,“ zabroukal mi tiše do ucha, ale to už mě jeho kamenné tělo tisklo k okraji vysoké postele.

Nechala jsem se do ní položit jako malé dítě, přes celou jeji ohromnou šířku. Přikryl mě nejlépe, jak jenom dovedl. Sám sebou.

„Pořád se z toho nemůžu dostat, Edwarde. Pořád se k tomu musím vracet… To, jak jsi to řekl té reportérce…“

„Bello, ani pro mě to není jednoduchý. Snažím se najít to nejlepší řešení. Hlavní problém byl, že jsem si myslel, že bys to ty sama takhle nechtěla. Budoucnost se zrůdou. Přemýšlel jsem nad tím už tak dlouho… Jak by ti asi bylo s někým jiným.“ Tiše jsem zasyčela, jako to dělala Renée, když jsem jí drze odmlouvala. Edwardovy rty se zkřivily do lehkého úsměvu a hluboká vráska mezi jeho obočím se na malou chvíli ztratila.

„Chtěl jsem mluvit vážně,“ podotkl jízlivě a jeho rychlé prsty si snadno probojovaly cestu k mým bokům, kde započaly celý ten podlý lechtací proces.

Nehodlal mě umučit k smrti, tak mě jenom pěkně smažil ve vlastní šťávě. Nesměla jsem ani hlesnout, abych nepřivolala Žána nebo matku, a zároveň jsem se zkoušela – samozřejmě naprosto marně – bránit.

Přestal dřív, než se mi stihl celý problém dostat z hlavy. Ale jeho oči mi jasně dávaly najevo, že už je pevně rozhodnutý.

„Budu tu, dokud budeš ty sama chtít.“ Přesto jsem v jeho hlase cítila, jak se nejistě na konci věty zachvěl.

Byl to on. Skutečný Edward.

„Málem bych zapomněl,“ zašeptal si spíš pro sebe a na malou chvíli se nade mnou vzepřel na jedné paži. Druhou prohledával vnitřní kapsu bundy. Malý složený papír vylovil po malé chvíli a mně se zastavilo srdce v okamžik, kdy svou bělostnou ruku s papírkem natáhl ke mně.

„Vím, že to ode mě není fér, ale třeba si vzpomeneš…“

Nemusel už nic víc říkat. Jakmile jsem v prstech pevně sevřela tvrdý papír se zvláštní vůní stáří, mozek sám vydal okamžitý příkaz a prsty rychle osvobodily skrytý obraz barevné fotografie.

Uprostřed pestrobarevného snímku hrdě stál velmi starý, ale také určitě velmi vzácný model černého auta s rolovací černou střechou, zúženým předním čumákem a velmi nápaditým stříbrným nárazníkem. Na předním skle bylo téměř nečitelnými velkými číslicemi napsáno několik nul. Z levé strany se o nablýskanou kapotu hrdě opíral mladý, vysoký blondýn v černém rozepnutém saku a slunečních brýlích. Carlisle. Jeho úsměv ale zdaleka nebyl tak decentní a kultivovaný jako v den mého a Edwardova zasnoubení. Usmíval se na plný chrup.

Z pravé strany se o auto mnohem přátelštěji opíral muž v kožené černé bundě a odrbaných kalhotách. Kapotu auta jakoby hladil levou dlaní, pravou měl hrdě zapřenou v bok. Neměl sluneční brýle, ale jeho oči se samým štěstím, které z něj v tu chvíli vyzařovalo jako magické pole, přivřely do úzkých štěrbinek jako důkaz jeho smíchu. Vypadal tak šťastně. Hnědé krátké vlasy rozházené do všech stran a podle jeho vlajícího modrého šátku, co měl ledabyle na uzel uvázaný kolem krku, se dalo usoudit, že v tu chvíli foukal vítr. Posledním, ale nejdůležitějším znakem byl jeho krátký knír, stejně hnědý jako jeho vlasy.

„Poznala jsi ho?“ zašeptal nadějně a zlehka mě pohladil po ruce svírající fotografii.

Nedokázal jsem nic říct, jenom jsem lehce zavrtěla hlavou.

„To je tvůj otec.“ Lehce přiložil ukazováček na jeho tvář a já v sobě tolik toužila najít kousek vzpomínky, jako důkaz, že je to skutečné.

Strnule jsem seděla na místě, drtila v prstech jeho tvář a nemohla se přimět cítit cokoli, co by mi dalo víc. Bylo to jako tápaní ve tmě, zbytečné, nesmyslné.

„Neměl jsem to dělat, viď?“ Zněl tak zklamaně, jako kdyby to byl on, kdo mi celá ta léta těžkou pravdu odpíral.

Rychle jsem zavrtěla hlavou. „Já jenom… Vůbec si ho nepamatuju.“ V tu chvíli mě pevně objaly jeho paže a já se ocitla schoulená na jeho klíně s tváří zabořenou v jeho košili a napůl v jeho rozepnuté bundě. Fotografie zůstala ležet na béžovém povlečení.

„Byla jsi ještě malý šprťouchle.“ Edward se mohl snažit, jak jenom chtěl, stejně mě nedokázal rozptýlit. Bylo toho tolik najednou a já nevěděla, čemu dřív věnovat pozornost, co je v tu chvíli důležitější?

Znovu jsem viděla zamrzlé řeky, znovu jsem se učila s Žánem stavět sněhuláka, znovu jsem viděla prázdnou garáž. Matka vynášející velké černé pytle, Jane uklízející fotografie z římsy krbu. Nic víc.

„Pamatuji si věci, co se staly ten den, pamatuji si všechno, co se stalo po tom, co zmizel. Všechno kolem něj, ale na něj si nedokážu vzpomenout. A to mě ničí.“ Zhluboka si povzdychl, bylo mi ho až líto. Zase se bičoval za něco, za co nemohl.

„Promiň mi to, holčičko. Chtěl jsem, abys to alespoň zkusila,“ omluvil se hlubokým zastřeným hlasem.

„Ne, Edwarde. Děkuju. Tohle je pro mě důležité. Ani nevíš, jak moc.“ Přitiskla jsem se k němu blíž, jako klíště, jako kdyby byl to poslední, co mi zůstalo – a nebyla jsem daleko od pravdy.

Ležela jsem v polštářích, ovinutá peřinou, s hlavou plnou těžkých myšlenek, co mě nořily hluboko za hranici vnímání. Přesto jsem ho vedle sebe dokázala cítit. Jak mě sleduje, jak dýchá, jak se jeho dlaně stále pohybují v mých vlasech. Možná čekal, že to nezvládnu, možná chtěl být se mnou, až ten hysterický nával beznaděje přijde. Ale on stále nikde…

Za okny se tmou prodíraly první zbloudilé paprsky, našedivělá obloha brzo propustila ještě slabý sluneční svit do mého pokoje. A já stále nespala. Víčka těžká, tělo unavené, ale stále mě cosi drželo při vědomí a nechtělo pustit do snů. A ne, rozhodně to nebyl Edward, který se mě každou minutu pokoušel uchlácholit ke spánku.

Když už pohled na mě nebyl k vydržení, zlostně zavrčel a přitáhl si mě do náručí i s peřinou. Kolébal mě jako malé dítě.

Možná to byl pomyslný spínač. Protože pak už kromě spánku neexistovalo naprosto nic.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 21: