Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 5

24.01.2012 (07:15) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 6794×

5. kapitola

V moci Cullena

Pneumatiky auta zaskřípaly a Edwardovo objetí v tu chvíli, kdy smykem zastavil před jedním z obrovských mrakodrapů Seattlu, zesílilo. V hlavě se mi mihl okamžik z dětství. Stála jsem před tím obrovským moderním domem s Renée a marně ji prosila o maličkou vyjížďku až na samotný vrchol. Fascinovala mě skleněná výplň. Jako by lidé žili v klecích, ve výstavních skříních, ale přitom jsem přes ta kouřová skla, tmavnoucích na slunci, nikdy nemohla nikoho zahlédnout. Po nocích jsem tiše sledovala, jak se přes některá okna dostane až ke mně slabé světlo. Někdo rozsvítil. A já v tu chvíli chtěla být v tom bytě, v obrovské výšce. Ve výstavní skříni.

Toužila jsem po tom dostat se tak strašně vysoko.

A teď jsem musela.

Edward mne schoulil do jeho náruče, dokázal to jedinou rukou. Udržel mne, jako bych nevážila ani tolik co obyčejné pírko.

Druhou rukou zamknul auto.

„Pusť!“ sykla jsem bolestně, když jeho železné objetí přestávalo být snesitelné. Málem jsem přestala dýchat, když jsem v jeho očích zahlédla strach. A Edwardův stisk okamžitě povolil.

Byli jsme téměř u velkých železných dveří a já měla pocit, že mám teď poslední možnost se z toho maléru dostat. Dostat se od něj, dostat se k Jacobovi.

Sotva jsem ale otevřela ústa, sklonila se ke mně jeho tvář a jeho oči, ta zelená pláň, která bez slunečního světla byla temná jako noc, si mne prohlédly do hloubky a s nevídaným citem v očích. Tuhle část Cullena jsem neznala a myslela jsem si, že by snad ani existovat nemohla.

„Nekřič!“ Možná chtěl zvýšit hlas, zakřičet… Ale v tu chvíli kolem nás prošel poslíček Gussepe a zajímavým pohledem si měřil ne mne, ale Edwarda.

Ale Cullen měl nadpřirozenou moc. Dokázal tím ledem v sobě zmrazit pocity úplně všech.

Vrátný otevřel těžké kovové dveře, nepozastavil se nad mým prosícím pohledem. To bylo to jediné, čeho jsem byla v tu chvíli schopná. Jenom se ustrašeně dívat, protože Edwardova silná dlaň byla větším zlem než očkování.

Teprve u výtahu jsem se odvážila souvisle promluvit.

„Já mám nohy,“ zavrčela jsem a vztekle sebou v jeho náruči škubla.

„Vidím,“ odvětil chladně a jeho pohled sklouzl k mému klínu.

To dětské gesto jsem vlastně nemohla nijak zastavit. Moje malá zaťatá pěst si pokusila dobýt respekt jedinou ranou do jeho hrudi. A naprosto zbytečnou. Tvrdě jsem si skousla spodní ret, abych utlumila výkřik a ten… Cullen! se jenom nepatrně pousmál.

„Můžeš, prosím, ty marné pokusy odložit na jindy? Dnes večer na ně nemám náladu.“ Teď hlas skutečně zvýšil a já přes tu jeho pronikavou mužskou vůni, co se jako lupič vloudila do mého podvědomí, ucítila alkohol.

A pak i strach z toho, co všechno je schopný udělat.

Málem ta šílená obava přerostla až v pláč, když ve výtahu s protivně jednoduchou vážnou hudbou nezmáčkl žádnou desítkovou cifru, ale rovnou žlutě podbarvené tlačítko PH.

Jeho sluha se na mě u vstupních dveří usmál. A já se začala strašně vztekat.

Edward byl zjevně věrnou kopií pravého Američana, takže si ty svoje luxusní lakýrky nezul, ani neotřel o provokativně předraženou rohožku, ale se vzteklým uzlíkem nervů v náručí vstoupil do předsíně.

A my se ocitli v oceánu. Téměř celou jednu stěnu tvořilo obrovské akvárium. Bylo jediným zdrojem světla. Byt se potápěl do tmy, ale i přes to dokázal luxus a vychytralá architektura okouzlit moje smysly. Ale jenom na malý moment, než se jedna horká dlaň dotknula mého ramene.

„Nesahej na mě!“ vyštěkla jsem bez rozmýšlení a Edward se povýšeně usmál zvednutím pravého koutku.

Po chvilce přemýšlení mě postavil na nohy.

„Umíš to?“ zeptal se bez pádného důvodu na tuto otázku.

„Co?“

„Chodit. Nevypadáš jako… fyzický typ.“ Teď jsem to byla já, kdo se jenom pousmál nad tou absurditou.

„Pane Cullene,“ zasyčela jsem se zaťatou čelistí. „Děkuji za vaši snahu, posrat mi celý večer, ale musím vám s lítostí sdělit, že na vaše fóry nemám čas.“ A zdálo se, že vulgarita Cullena rozzuřila víc,  než bych čekala.

„A co chceš dělat? Jít domů a brečet u maminky?“ Útočně zúžil ty temné oči a já si přála, aby zmizela tma, abych se nemusela bát toho, kde jsem a především s kým tu jsem.

„Za Jacobem.“ Teď už jsem skutečně šeptala. Tak strašně nerada jsem si přiznávala, že tady končí má hranice tvrdé masky. Tady přišel první hluboký zlom, se kterým maska už nemohla vydržet déle než pár sekund…

A Cullenova klidná maska zjevně popraskala už dávno. Jakmile jsem vyslovila Jacobovo jméno, trhl sebou a ta široká hruď, to velké tělo mi bylo najednou hrozně blízko. Pohled jsem zaryla hluboko do jasně bílých dlaždic.

Pomalu k mé tváři zvedal pravou dlaň – a já se krčila, jako by mi chtěl ublížit – a dotkl se mne tak lehce a letmo, téměř jako motýl. A led znovu tál…

„Jeho jméno přede mnou nezmiňuj,“ řekl prostě. Žádné vyhrožování, žádné hádky ani jeho prosazování.  Bylo to až příliš bolestivé. Vědět, že se Cullen Jacoba nebojí. Bůhví, co s ním ti chlapi udělali…

A pak, při pomyšlení na toho jediného muže, co mi léta zachraňoval život a obětoval pro mě strašně moc ze své vlastního života, se stalo to, čeho jsem se nejvíce obávala.

Ten hysterický příval pláče se nedal zastavit ani jediným pohledem do ledových očí. Nemohla jsem přestat. Protože mě poháněl strach. Byla jsem jako předem naprogramovaná postava, která hrdost a drzost neměla zakomponovanou v seznamu.

Čekala jsem trpkou a hořkou poznámku z jeho strany nebo i obyčejný posměch.

Cullen ale neudělal ani jedno z toho. Nic, co by mě překvapilo. Nic, co by zklamalo.

Jedna jeho ruka mne objala kolem boku, hrůzou jsem se začala potit. Nechtěla jsem, aby se mne dotýkal.

„Ta ruka…“ zašvitořila jsem a doufala, že přesně pochopí, co tím chci říct. A zdálo se, že nepochopil. Jeho objetí ještě zesílilo a my se z temných hlubin jeho předsíňového oceánu dostali do provokativně chlapského pokoje. Zdi temně rudé, velká plazmovka, obrovská bílá pohovka – jen stěží by dokázal nezaujatý pozorovatel říci, zda se jedná o postel nebo gauč – a především tu byl svět.

Stěnu naproti nám netvořilo nic jiného, než jednolité sklo a výhled do nekonečného Seattlu v nočním županu. Srdce mi tou krásou zaplesalo. A později se i zastavilo, když mne Edward jedním pohybem ruky nabídl místo na tom bílém obrovském kusu sedací soupravy.

On se posadil do bílého křesla naproti mně.

„Tak proč? Proč Jacob? Proč jsem tady? Co to má, Edwarde, znamenat…“ Zastavil mě drzým gestem rozevřené dlaně na malý moment zvednuté ke mně. A já skutečně zmlkla a zírala na toho muže, který mi v tu chvíli nepředstavitelně pil krev.

„Neměli jsme si možnost promluvit. Renée tě hlídá jako malé štěně,“ uchechtl se a zpod černého konferenčního stolu vytáhl ukrytou flašku burbonu. Žán, Renée i já bychom s tím strašným uzávěrem zápasili hodiny a nakonec bychom si stejně došli pro patřičný otvírák.

Edward Cullen zjevně ne. A tak se po jednom rychlém obtočení jeho prstů kolem víka ozvalo zapraskání. Jeho ruka s lahví udělala rychlý pohyb k jeho ústům, pak se na mě podíval zvláštním pohledem.

„Sedmnáct,“ zašeptal si pro sebe nevěřícně a nemohla jsem nepostřehnout to nechápavé zakroucení hlavou. „Vlastně bych se Renée vůbec neměl divit.“ Zvedl ke mně ty zelené oči, které v tom matném osvětlení byly téměř stejně pronikavé jako na denním světle.

Byl tak mladý, ale zároveň tolik mužný…

Ale pak mi došel jeden podstatný fakt. Co Renée udělá, až se dozví o té předem nedomluvené schůzce s Edwardem? Určitě se jí nebude líbit, že o ni přišla. A že neslyšela všechna slova, která padla.

„Renée bude vyvádět,“ zaškaredila jsem se do té zelené pláně a čelila jeho uvolněnému úsměvu. „Nebo snad ví, že jsem tu?“ zkusila jsem se zeptat potom, co jenom zarytě mlčel a sledoval mě.

„Řekněme, ano, bude se zlobit, pokud tě vrátím nějak… porušenou.“ Teď si láhev na několik dlouhých sekund přiložil ke rtům. Byl to pořádný doušek.

„Ona o tom ví?“ Vůbec jsem se nesnažila skrývat svoje zděšení. Protože pokud mne Renée skutečně nechala s cizím mužem v cizím bytě… Ne, to by neudělala.

V uších mi zazněl ten poslední důkaz, který jsem k rozluštění hádanky potřebovala.

Užij si to s ním. Kdyby Renée věděla, že jdu za Jacobem, pustila by mne tak snadno a tak lehce? Proč plakala? Proč ta vzpomínková videa? Co se to s ní vlastně dělo…

Cullen se místo odpovědi ještě jednou, ale teď už drsněji a spíš jenom pro sebe, usmál. Podíval se na prázdný konferenční stůl, pak na mne a znovu na stůl a na jeho láhev burbonu.

„Jenom sedmnáct…“ Nedokázala jsem přijít na to, co má pořád s mým věkem. Co mu tolik vadí? Lahev položil na stůl a jemně do ní strčil. Posunul ji až ke mně.

„Tak na osmnáctiny.“ Nechápavě jsem na něj vytřeštila oči. Co se mou hrál za hru?

A zatímco já marně přemýšlela nad tím, zda se napít a dotknout se místa, kterého se před chvílí dotýkaly i jeho rty, Cullen se vysvlékal z obleku podezřelého. A jelikož i značkové mikiny mají obyčejné střihy, nepodařilo se mu ten kus látky přes hlavu přetáhnout jen tak. Umožnil mi krátký pohled na jeho dokonale vypracovaná záda a bělostnou kůži.

Rychle jsem se natáhla pro burbon a utopila svoji dočasnou vykolejenost v pár pořádně nechutných doušcích. Jak tohle mohl pít?

Čím dál tím víc jsem si uvědomovala, že on je oproti mně dospělý a snad i rozumný muž. I když jsem o tom chvílemi dost silně pochybovala. A teď, když tu se mnou byl, jsem se cítila jako puberťák, jako umanutá dívka, co se snaží vzdorovat své matce, utéct před životem a před ním.

„Takže Jacob Black.“ Edward se na mě otočil s tak zvláštním rozzlobeným výrazem ve tváři, že tady ani to cosi alkoholického v lahvi nemohlo pomoci. „Myslel jsem, že pochopíš moje varování.“

„To nebylo varování.“ Zakroutila jsem hlavou a vstala z bílého měkkého ráje. „To byl ubohý důkaz toho, že mě necháte sledovat.“ Došla jsem až k jeho nejistě postávající postavě a zahleděla se do ledové zelené pláně.

Nepatrně mu povyskočil jeden koutek, sklonil se ke mně, aby byl úrovní očí alespoň vzdáleně podobně k mé. Chvíli váhal, zda vůbec něco říci. Ale po krátkém okamžiku nechápavých pohledů ta slova z úst vypustil a já litovala toho, že se tak vůbec stalo.

„Dnešním dnem Jacob Black skončil. Jako tvůj přítel, jako můj konkurent.“ Dva horké prsty zachytily mou bradu a pak dvě zelené oči spoutaly naše pohledy.

„Proč? Proč mi tohle děláte?“

„Budeš moje žena, Bello. To ti nepřijde jako dostatečný důvod?“

Otočila jsem se k němu zády a snažila se vlastní vůlí přemoci to strašlivé nutkání použít svrbící pěst.

„Pokud vím, já s žádným sňatkem nesouhlasila.“ Za mými zády se ozvalo spokojené uchechtnutí. „Možná o jednom vím…“

Jedna teplá dlaň se dotkla mého ramene. A druhá zabloudila k mému boku. Chytil se.

„Ale toho případného manžela jste dnes na ulici nechal zmlátit!“ vyjela jsem trochu ostřeji, než bylo v tu chvíli potřeba a zjevně jsem si ani neuvědomovala, co tím způsobím Edwardovi a především sobě.

Ty zpočátku přátelské dlaně si mě surově přitiskly na jeho tělo. Jedna z nich se mi zacuchala do vlasů a držela moji tvář v těsné vzdálenosti s Edwardovou.

Cítila jsem jeho dech, jeho sílu a zlost, co z něj přímo po obrovských kapkách srčela.

„Dávej si pozor na jazyk! Jsi ještě moc mladá na to, aby sis tohle ke mně mohla dovolit, Swanová. Tady ti maminka nepomůže, ani ten podělanej zmetek. Tady seš jenom se mnou. A já nemám rád zlobivý holčičky…“

Jeden marný pokus se mu vykroutit. Samozřejmě nevydařený, přitiskl si mě blíž.

„Myslíš, že se tě bojím, Cullene?“ Nepatrně ke mně sklonil hlavu, těch fyzických kontaktů jsme spolu prožili tolik a za tak krátkou dobu. A ze všech nejvíc mě rozptylovaly ty, o kterých si Cullen možná myslel, že jsou normální. A možná to bylo i mnou. Nikdy jsem nebyla zvyklá na takového muže, na takové… tělo.

Když mne objal Jacob, hubený a oproti Edwardovi strašně dětský, bylo mi dobře. Ale jakmile si mne silné paže Cullena přitiskly na tu tvrdou hruď, bylo mi zvláštně a nepopsatelně horko.

„Jsem Edward, měl jsem tu čest o vás číst v novinách, slečno Swanová.“ Snažil se mě naštvat, nebo  se jenom zkusil přenést přes počáteční most plný vzájemné nenávisti a nedorozumění a seznámit se?

„Bella,“ houkla jsem a nemohla jsem – za Boha ne! – přimět rozpálené tváře změnit ten jasně rudý odstín.

„Takže, Bello…“ zhluboka se nadechl. „Opravdu si myslím, že se mě tyhle růžové tváře bojí.“ Dvěma prsty se mne dotkl na pravé tváři jako úplně poprvé. Lehce, nenásilně. „Ale jsi ještě mládě, já to chápu.“

„Dědku,“ sykla jsem podrážděně, nesnášela jsem ty jeho věčné připomínky ohledně mého věku. „Kolik ti je vlastně let, Edwarde? Jsem snad pro tebe příliš mladá? Máš strach, že mi nebudeš stačit?“ A tak jsem se rozhodla, že našeho oficiálního tykání využiji rovnou těmi nejméně příjemnými otázkami.

„To by, princezna, ráda věděla,“ pousmál se pokřiveným úsměvem, který mne jako jediný z té celé přehlídkové sady úsměvů dokázal nějak zvláštně… vyvést z rovnováhy. Asi jenom proto, že se ten kus ledu někdy také dokáže usmát nebo projevit kousek lidského citu.

„Maminka mi neřekla, že mě prodala a ani mi neřekla, jak stará ta pouta, co mě budou ničit, jsou.“ Teď padl můj úsměv…

„Chudinko.“ Cullen na mě zahrál štěněčí oči.

A já v sobě udusila všechny snahy o to mu jednu prostě fláknout.

„Chci si promluvit vážně, Isabello. Neunášel jsem tě proto, abychom se tu zabili.“ Když vyslovil moje celé jméno, měla jsem menší srdeční kolaps. Znělo tak zvláštně z jeho rtů.

Nad čím uvažuješ, Swanová?!

Zvedla jsem ruce nad hlavu ve vzdávajícím se gestu a pomalými kroky se zase odploužila zpět k sedačce a snažila se zhluboka dýchat. Už žádné kočkování, i já chtěla vědět, co pro něj sem a vůbec co v téhle trapné frašce znamenám.

Edward se tentokrát neposadil naproti mně, ale těsně vedle mě. Jako by zmizely ty bariéry odporu, co ke mně musel někde v nitru cítit.

„Takže sňatek se mnou je pro tebe jenom velice lukrativní obchod, že?“ Chtěla jsem se zeptat, ale na konci věty mi hlas spadl pod bod mrazu a já tak jenom tiše konstatovala pravdu.

„Ano,“ přitakal a opřel se pohodlně do pohovky. „Ale i ne.“

„Ne?“ Ze všech slov, co řekl, mi v hlavě jako jediné uvízlo právě ne.

Edwardovy oči se zúžily do zkoumavého pohledu. Zdálo se, že i on pečlivě zachytil mé ne.

„Někdy prostě nezáleží na tom, kolik nám je. Někteří budou o své sny bojovat vždycky, holčičko.“

Holčičko?

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 5: