Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 7

03.02.2012 (20:15) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 5893×

7. kapitola

Vše nejlepší, Bello...

Celý den jsem si dokázala nalhávat, že mne čeká naprosto normální večer.

Těch pár nepatrných drobností mi přeci nemůže nijak znechutit večer mých osmnáctin. Co na tom, že jsem o rok starší. Co na tom, že jsem ztratila nezletilost, co na tom, že se vdám?

Bože můj…

To odpoledne, co jsem dorazila domů, se mě Renée rozhodla ušetřit. Žádné výslechy, mučení ani polévání chodidel vařící vodou.  Nevím, jestli výraz v mé tváři byl natolik výmluvný, že dokázal sám zodpovědět případné dotazy všech obyvatel domu, každopádně posloužil jako dobrá záminka k tomu uklidit se, zahrabat hluboko pod peřinu a nevylézt, dokud ta příšerná bolest celého těla nezmizí.

Vzbudila jsem se večer, přesně včas na večeři, ale nemohla jsem vstát. Příšerně mi třeštila hlava, bolel mě každý sval, každý kloub. Byla jsem přesvědčená, že jsem nevypila tolik, aby si se mnou mohl Edwardův bourbon takhle zahrávat i dvacet hodin po požití.

Na ten podezřelý vpich na předloktí jsem se dívala stále častěji. Rudá tečka uprostřed modřiny byla o pár milimetrů větší, přes těch pár hodin mi stihlo celé předloktí natéct.

Zavolala jsem si Žána, jenom ten se zbytečně nevyptával, nač led a léky na bolest potřebuji. Když vešel do pokoje a uviděl můj zajisté velice příjemný výraz, zvláštně naklonil hlavu na stranu.

Místo účinného oblbováku přinesl léky na menstruační bolest – ten chlap měl lepší přehled o mé periodě, než já sama?! – a beze slova zase zmizel. Sevřela jsem krabičku pevně v dlani, počítala jsem o sto šest.

Žán se rozhodně nemýlil, ale moje tělo rozhodně pomýlené bylo.

♣♣♣

„Ty spíš?!“ vykřikla zděšeně Renée a její pronikavý popolední hlas se rozezněl pokojem jako špatně sestavěná zvonkohra.

„Ne!“ vyjela jsem na svou matku naštvaně. S obrovskou radostí jsem uvítala příznivé ticho v mé hlavě. Žádné bubnování deště do stěn lebky. Bolest polevila.

„Slečna je zdravá,“ zaradoval se Žán s bílou osuškou přehozenou přes levé předloktí a s nehynoucím jižanským úsměvem.

„V sedm hodin máš být připravená, dcero, a ty si tu ještě pořád…“

„Válíš šunky,“ skončil máti do řeči ten šarmantní obstarožní chlap, co si to sebejistě a neomylně mířil k mé posteli. Jeho ranní rituál strhávání peřiny z rozespalé Swanové čekal na své splnění i dnes.

„To ta maškaráda začne tak brzy?“ Zděšeně jsem se vyhrabala z postele. Připadala jsem si jako znovuzrozená, trochu malátná, ale plná dlouho postrádané energie.

„Maškaráda?“ zopakovala Renée nevěřícně. „Jsou to tvoje narozeniny, Bello.“ Postřehla jsem v jejím obličeji na krátkou chvíli výraz, kterého se označení maškaráda opravdu dotklo.

„Připravila jsem ti krásný večírek. Nic velkého, osmdesát šest hostů a padesát jednoduchých jídel a tvůj oblíbený vanilkový dort.“

„Jo, taky nemám ráda, když je kolem velký povyk.“ Odkývala jsem jí ironicky a ukradla Žánovi osušku.

„Máchat se můžeš maximálně hodinu, Bello,“ pohrozila Renée, dnes očividně v dobré náladě.

„Jo!“ přitakal Žán a podal mi natočený železný budík z první světové.

„Tyhle pradávné stroje by se měly přestat povalovat po našem domě,“ posteskla si Renée a chystala se odejít. Bezpochyby na svou ranní cigaretku.

„Takhle o Žánovi nemluv, mami.“

A od Žána létaly hromy a blesky.

Jelikož jsem kvůli tomu železnému přístroji skutečně byla nucena vylézt z vany po hodině, rozhodla jsem se, že dodržím alespoň tu druhou část – sušení. Jane mi uvařila kastrol čokolády a v televizi byla dokonale praštěná romantika. Jedním slovem by se tahle situace dala označit jako lážo. Vše se ale změnilo, když se za mnou objevila moje matka s hydratační maskou na tváři a mým hřebenem v ruce.

Stoupla si za pohovku v obýváku, kde to vonělo samou kalorií, a začala mi česat vlasy.

Chvíli bylo ticho, s napětím jsem čekala, co se stane. Co řekne.

„Jak jsi na tom s Cullenem?“ Nezklamala…

„Já a Edward… se pokoušíme… nezabít.“ Renée mě zatahala, zkušenost s dlouhými vlasy opravdu neměla.

„Edward…“ Odmlčela se. „Už si tykáte?“

„Hmm.“ Opravdu se mi s ní o tom nechtělo mluvit, ani přinejmenším.

„Je na tebe milý?“

„Hmm.“ Kéž by tak věděla, co jsem si s tím neskutečně arogantním, bohatým, ale zároveň tajemným a dokonalým mužem musela prožívat. Dokonalým pro ženy jako byla Jessica. Dokonalým pro ženy jako byla i naše zlatokopka Renée.

„Bavila ses včera?“ A je to tu, neodvratitelný výslech.

„No… Popravdě ano. Bylo to přesně takové, jaké by to být nemělo. Děkuji, maminko, příští rande si laskavě zařídím sama.“ Znovu mě zatahala za vlasy. Vždyť jsem je musela mít už dokonale rozčesané!

Chvíli mlčela. Slyšela jsem jenom její pravidelný dech, i přes to, že v televizi zrovna hrály hlasité písničky.

„Dělo se tam něco?“ Bože… „Já jenom j-jestli si k tobě něco dovolil, nebo tak. Jsi ještě nezletilá a já bych přeci jenom nerada vysvětlovala bulváru, že moje dcera přišla do jiného stavu už v sedmnácti -"

„Ne!“ přerušila jsem ji rázně. „Nic si ke mně nedovolil a nemusela bys mít o mě strach, kdybys mu nedovolila mě unést, zmlátit Jacoba, vyměnit moje telefonní číslo a…“

„A co Bello?“ Možná si i Renée všimla mého předloktí, možná o něm dokonce věděla i víc. Zdálo se, jako by na to čekala. „Mám o tebe strach, Bello.“

Ironicky jsem si odfrkla. Strach? Renée zná to slovo? „Mami, nemusela bys mít o mě strach. Já si tenhle život nevybrala, v tom mém by se nikdy nic takového nestalo.“

„Jenomže Cullen tě ochrání. Před vším, před čím tě já ochránit nemůžu. Drahoušku, mysli na to, jak se budeš mít po svatbě. Čistě teoreticky… Počítám s tím, že po pár měsících se druhý záskokový partner objeví na obou stranách. Jak na té Cullenově, tak na té tvojí. Budeš si žít tak, jako nikdo jiný. A krom toho si tě Cullen velice oblíbil.“ Jedno obočí jí lehce povylétlo nahoru – jasné znamení toho, že se Renée zlobila.

„Vím,“ povzdychla jsem si. „Někdy mě to až děsí.“ Renée položila hřeben na kraj pohovky, a zatímco si pečlivě uvazovala župan kolem těla, já přemýšlela, jak moc mé matce dokážu důvěřovat, kolik jí toho dokážu říct.

„Těžko říct, proč si Edward vybral zrovna tebe. Ale to, jak se na tebe dívá… Ptá se při každém našem setkání, co děláš, jak se ti daří, je jasným znamením.“ Posadila se vedle mě. Nikdy jindy by mi to gesto nepřipadalo tak nevhodné, jako právě teď. Pohladila mě po vlasech. Když jsem se tázavě podívala do jejích očí, ruku okamžitě stáhla k sobě na klín.

„Co se mi snažíš říct, mami?“ Renée polkla. Začala svírat ruce do pěstí, nehtem si škrábala kůži na zápěstí, netrpělivě skousávala spodní ret.

„Kdyby na tebe v čemkoli tlačil a tys… tys třeba nechtěla, nebo se bála… Musíš mu to říct, řekni to klidně i mně a já zařídím, aby se tě už nedotkl, rozumíš mi, Bello?“

Znovu dlouhý výdech. Měla jsem z toho strach, opravdu měla. On byl přeci jenom muž, dospělý, on chtěl jiné věci než osmnáctiletá holka. Achjo.

„Rozumím, Renée.“

♣♣♣

Zbytek dne se ztratil společně se starými přáteli, jako byl náš okouzlující Žán a s novými přáteli preferujícími šaty od Christiana Lacroix. Bylo to vše tak zdlouhavé a tak precizní. Jako bych se měla vdát dnes. Já sama si nemohla podat ani kartáček na zuby. Na vše byli připraveni lidé.

A tak jsem se po dokonalé pedikúře, manikúře a snad hodinovém fénování a rovnání, mohla konečně podívat na ten zázrak, který mi snad měl zajistit dokonalé manželství.

Byla jsem dospělá, teď už ano. Jediný problém nastal po tom, co se ta vyžehlená nádhera znovu zkroutila, pak se vrátily i myšlenky nabádající mě k činům, jež dospělé skutečně nebyly.

Renée nervózně pobíhala po domě a všemožnými silami se snažila uhlídat celou oslavu. Na zadní zahradě už stálo těch několik kulis naprostého ráje a na připravené stoly s bílými ubrusy už se začaly nosit tácy s pokrmy. Taneční parket složený dnes ráno zel prázdnotou a celý pohled z druhého poschodí na tu zvláštní tichou oslavu byl víc jak bolestný.

Necítila jsem se jako oslavenec, bylo mi tak těžko při pohledu na prázdné židle u stolu. Tolik mi chyběli staří přátelé, tolik mi scházela Angela, tolik mi scházel Jacob.

A pak se jako poslední poslíček špatné nálady dostavil i strach. Tentokrát z ničeho a nikoho jiného než byl on. Edward.

♣♣♣

„Úsměv,“ sykla na mě nepříčetně Renée, když jsme se brodily davem stovek postávajících, kultivovaně hovořících a mírně gestikulujících zazobanců, co se dají v okolí dvaceti pěti kilometrů jenom najít.

„Říkala jsi něco o osmdesátce pozvaných,“ připomněla jsem jí drze.

„Tvoje šaty zvýšily sázky.“ Na parketu se v mírném rytmu hýbalo několik párů, skupina, kterou vybrala organizující agentka, skutečně nebyla špatná, pokud hrála rychlé písně, s těmi pomalými přicházel splín a všeobecná znechucenost nad vším, co jsem viděla.

A skutečně byly chvíle, kdy bych nejraději zářící lampióny strhala ze stromů, nechutně přeplacenou kapelu poslala do věčných lovišť, Stenfordovu smetánku nakopala do zadku a vyhodila všechny ty přestarostlivé obsluhující u všech možných barů a stolů.

„Isabello! Renée!“ Podle nechutně prodloužené slabiky na konci mého jména jsem poznala, že ta žena s neuvěřitelně vysokým pisklavým hlasem není nikdo jiný než Penn Stanleyová, všeobecně uvědomělá drbna první kategorie a v první řadě matka Jessicy. Nutno konstatovat, že tyhle dvě si skutečně neměly co vyčítat.

„Paní Stanleyová, ráda vás vidím.“ Nic zvláštního, jenom jeden falešný úsměv, aby byla Renée spokojená.

„Vypadáš nádherně, drahoušku,“ zapištěl její hlas. Pohladila mě po tváři. Měla jsem takové podezření, že moc dobře věděla, jak moc tenhle blízký fyzický kontakt od cizích lidí nenávidím.

„Bella je dnes nesvá, omluv ji,“ chopila se Renée okamžitě slova, když uviděla můj výraz. A zatímco ona se pokoušela mluvit s Penn, já hledala jakéhokoli přítele na parketu, ve frontě na punč, u občerstvení. Skutečně mi tohle Renée udělala? Žádný z mých kamarádů?

Dokázalo mě to hledání na hodnou chvíli zabavit, a jelikož jsem stále nikoho neviděla a zároveň se nedokázala zbavit myšlenky, že tam někde někdo být prostě musí, podařilo se mi na malý moment vypnout radiolokátory a tak nevnímat Penn. Až do chvíle, než se těsně u mého ucha ozvala ta praštěná věta.

„Hledáš ženicha? Ale, ale… Kdopak se nám to tu zamiloval!“ A začala se šíleným způsobem smát.

„Nech ji, Penn. Vždyť to znáš… mladá láska,“ pokoušela se má matka zasáhnout do situace, ale Penn ještě přilila olej do ohně.

„Já tomu rozumím. Ale měla by si na něj dávat větší pozor. Každá jí ho závidí a každá by chtěla být na jejím místě. Cullen je neskutečně dobrá partie, gratuluju, Bello.“ Klid nastal teprve v okamžiku, kdy si přiložila sklenici se šampaňským k puse. Ale ten klid netrval dlouho.

„Víš, dnes není moc příležitostí, kde by sis mohla najít tu správnou partii – tím se samozřejmě myslí ta správná finanční partie – a pokud je ten vyvolený ještě takový kus, Bello, tohle se nestává každý den. A mimochodem Renée, jak jsi narazila na Edwarda Cullena ty? Pomohlas mu zamilovat se do tvé dcery nebo -"

„Nemusela nijak pomáhat,“ ozval se za mými zády drzý a odvážný hlas, co přetnul ten nekonečný řetězec slov.

„Édwarde!“ Penn byla zjevně stejně překvapená jako já. Ale má zděšenost po chvíli stokrát předčila její, když se mi jeho velká dlaň objevila na odhalených zádech – špatný střih šatů!!! – a poté se vloudila tiše jako duch pod látku. Teplé prsty jemně pohladily mou kůži na boku, blízko bříška.

„Tak dlouho jsem vás neviděla!“ Bože, má ta ženská někdy prázdnou pusu?

„Nápodobně, Penn.“ Nepatrně jsem pootočila hlavu dozadu. Spatřila jsem jenom jeho paži v černém saku. Kolem mě znovu ta dotěrná vůně, přestala jsem na chvíli dýchat.

„Vy dvě hrdličky, ach, Renée, to je tak dokonalé, budeš mít úžasného nového syna." Div se nerozpustila jako želé na žhavém uhlíku a já se musela při představě Edwarda a mé milující matky začít smát, což okamžitě zhatilo moje plány na anaerobní způsob života. A tak jsem se v té vůni topila zas a zas…

„Jistě,“ odfrkla si Renée a rychle přiložila sklenici ke rtům.

„Omluvíte nás, dámy?“ Edwardův hlas byl jemný jako hedvábí a na přejásanou Stanelyovou zjevně udělal dojem. Zatímco má matka jenom kývla hlavou.

„Jistě, vy naši drahoušci. Ale pouze v tom případě, že mi svého budoucího muže půjčíš na parket, Bello.“ Pak Penn předvedla jeden z největších úsměvů a já s tím svým s radostí odpověděla, že ano.

A pak jsem se s tou jednou neposlušnou zatoulanou rukou blízko mého bříška vydala k velké míse s punčem. Edward beze slova vytáhl zatoulanou ruku a místo punče sáhl těsně vedle po něčem tvrdším.

„Ne, ne, ne!“ protestovala jsem okamžitě, „nic, co by mohlo ohrozit mou rovnováhu a smyslové orgány.“

Edward se od srdce zasmál, uvolněnost a přátelskost mu prostě nesmírně sekla. „Poučena z bourbonu?“

„Ne, poučena z večerů, které strávím s tebou.“ Edward si nalil čistou vodku, mně podal sklenici chlazené limonády.

„Doufám, že je to ta nejlepší zkušenost,“ prohodil, zatímco se na mě díval s neskutečně zajímavým pohledem. V celkem pravidelných časových intervalech přivíral oči, jednou dokonce naklonil hlavu lehce na stranu.

„Je něco špatně?“ zeptala jsem se, když už mi to začínalo být podezřelé. Edward se sklenicí v jedné ruce přistoupil o krok blíž a nejistě ke mně natáhl volnou ruku, konečky prstů lehce přešel po mé tváři.

„Dnes jsi půvabnější než kdy jindy.“ Prsty se dotkl mé brady a přeskočil až k odhalenému výstřihu. Nedovolil si mne dotknout nikde, kde by to bylo nevhodné. Zastavil se těsně nad levým ňadrem a já doufala, že v tu chvíli nikdo nevidí nás a Edward zase moje rudé tváře. Byla tma a kolem jenom pár diskutujících lidí, a ačkoli se mne dotýkal jenom zlehka, téměř tak silně jako vánek, připadalo mi, že je to naše první intimní sblížení. A já opět čekala na svou nechuť.

Místo toho jsem zahanbeně sklopila pohled a o jeden krok od něj ustoupila, kvůli kyslíku. On mi všechen bral.

„Omlouvám se,“ zašeptal po té, co si uvědomil možná to samé jako já. „Ale ty rudé šaty k tomu přímo vybízí.“

„Rozumím, nemohl jsi odolat,“ dodala jsem s úsměvem a nemohla spustit pohled z jeho opět neučesaných vlasů. Pro dnešek zvolil temně vínovou kravatu. Náhoda, nebo Renée?

„Věř mi, Bello, kdyby ses viděla v těch šatech, pochopila bys mě.“ Proč jeho hlas zněl tak hluboce a zastřeně, jako by říkal slova, co se bojí, nebo nesmí vyslovit?

„Viděla jsem se v nich. A to je důvod, proč tě nechápu.“ S úsměvem sklopil hlavu. Připadalo mi, že o něčem zarytě přemýšlí, a možná ho to snad i trápí. Rozhodně jsem se ale nechtěla ptát. Pořád mezi námi byla ta studená propast, kde každé špatně zvolené slovo mohlo i rozdělat oheň.

„Vše nejlepší, dospělá Isabello.“ Lehce zvedl levý koutek. Jak rychle jsem si na to dokázala zvyknout?

„Děkuju.“ Nic více ubohého ze mě v tu chvíli nemohlo vypadnout.

„Tvá dospělost ti ale moc štěstí nepřinese, že je to tak?“ Lehce nakrčil obočí, po chvíli se mezi ním objevila hluboká vráska.

„Pokud to znamená, že mi přestaneš říkat holčičko, jsem ochotná tu strašnou věc přijmout s čistou hlavou.“ Předvedl jeden ze svých dokonalých přehlídkových úsměvů. Nevím, proč jsem cítila, že se mezi námi tvoří oblak dostatečně naplněný tím správným plynem, aby stačilo jenom jediné škrtnutí a jedna malá jiskra a my si budeme navzájem rvát vlasy.

„Toho se zbavit nedokážu,“ hlesl. „Když se na tebe podívám, jako bych se díval na nevinné čisté stvoření s dokonalou tváří, s rudými rty, s hlubokýma očima.“ Hlas se mu s každým dalším slovem víc chvěl a poslední slůvko téměř vydechl. „Škoda, že jsem přišel pozdě.“

„Prosím? Jak to myslíš?“ znejistěla jsem a znovu si v hlavě přehrála celý jeho monolog.

„No tak, Isabello. Nedělej ze sebe idiota. Myslíš, že o vás nevím? Myslíš, že jsem se tak lehce smířil s tím, že se ubožák Black dostal mezi nohy mé ženy?“ Odložil sklenku na stůl, a já odložila svoji dospělou vyrovnanou část.

„Zmlkni, Edwarde. Ty nevíš vůbec nic!“ Chtěla jsem okamžitě odejít. Vůbec si neuvědomoval, jak moc mi tohle všechno v den mých narozenin ubližovalo. Ale jedna z jeho silných paží byla jiného názoru. Chytil mě kolem pasu tak, aby to gesto působilo nanejvýš přátelsky a pro okolí znamenalo snad i něco víc.

„Kdy ses jím nechala zprznit?“ A mně bylo najednou strašně úzko.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 7: