Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 8

05.02.2012 (14:00) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 6431×

8. kapitola

Ten pravý dar

„Holčičko,“ slyšela jsem zoufale zašeptat jeho tichý hluboký hlas. V následující vteřině mě svíral v náručí. Jako by chtěl vrátit vše, co řekl. Ale pro mě bylo příliš pozdě. Na odpuštění, na uklidnění, na zadržení slz.

„Proč se mi, Edwarde, snažíš každou chvíli ublížit? Proč si myslíš, že se kvůli tobě vzdám svého minulého života? Ty jsi tu teď, to ty mě teď budeš mít…. Ne Jake. Ale s Jacobem a sama se sebou žiju dnes už osmnáct let.“ Sklopila jsem hlavu, marně jsem doufala, že ty slzy neuvidí.

Ale jakmile se jeho objetí stalo silnější a jeho dech hlubším, poznala jsem, že už v sobě nemá to největší množství zlosti. Že pomalu a postupně uniká po malých pramenech, stejně jako se rozvodňuje řeka.

„Já ti nechci ublížit, Bello.“ Zabořil nos do mých vlasů, párkrát se zhluboka nadechl.  „To by bylo to poslední, co bych chtěl udělat.“

„Tak proč mě pořád ničíš, když nechceš?“ Jedna jeho dlaň se pomalu sunula po mých zádech až ke krku. V pěsti sevřel několik pramenů mých vlasů. A pak trhl.

Donutil mne tím pohybem zaklonil hlavu a já si uvědomila, jak moc naivní jsem byla, když jsem si myslela, že jeho vztek z jeho mysli a těla dokáže někdy vyprchat.

„Slíbilas, že na něj zapomeneš. Že se s ním už nikdy nesetkáš!“ Přiblížil se k mé tváři, jeho horké rty se mi jemně otřely o bradu a síla, kterou mě donutil zaklonit hlavu, sílila.

„Já jsem se o něm ani slůvkem nezmínila, Edwarde.“ Jeho oči byly ve tmě - jen lehce proříznuté světlem lampiónů - úplně černé. Zlostí je opět přimhouřil, tak jako šelma, tak, jak jsem byla zvyklá.

„Nedokážu snést pohled na tebe… Když vím, že jsi byla dřív jeho než moje. Nedokážu na to nemyslet.“ A pak ve vteřině zmizela síla i jeho náruč. Edward mě pustil a já, zaskočena tím rychlým nečekaným pohybem, zabalancovala na vratkých nohách.

Bez jeho náruče jsem už nebyla silná. Edward se ke mně otočil zády, odcházel.

„Edwarde,“ zašeptala jsem do ruchu oslavy. Ne, nikdo mě nemohl slyšet, nikdo by nemohl postřehnout ten ukňouraný a ublížený hlas. Ale Edward se zastavil. Neotočil se ke mně, ani se na mě nepodíval. Jenom čekal. A já, ovládnuta pocitem, že si o mně nesmí myslet nic tak laciného - jako bylo to, čeho se bál -, šla za ním.

Neměla jsem odvahu a snad ani sílu v nohách, abych udělala ještě několik drobných kroků a pohlédla mu do tváře. Zůstala jsem stát těsně za jeho zády. Jednou rukou se dotkla jeho ramene. Byl jako socha a já marně přemýšlela nad tím, co se mu muselo honit v hlavě. Nenáviděl mě? Štítil se mě?

„Proč si myslíš, že…“ Ta správná slova se ztratila ve tmě. Ale i beze slov mi dokázal rozumět.

„Sledoval jsem vás. Viděl jsem všechny jeho pohledy, dotyky, kterými tě zahrnoval. A nebyly dětské, Bello.“ Když promluvil, zrovna dohrála hudba jedné protivně pomalé a zdlouhavé skladby. Místo další sady se však hudebníci začali pomalu, ale jistě ztrácet z vyvýšeného stupínku blízko parketu.

„Pak sis to vše vyložil naprosto špatně, Edwarde. A mrzí mě, že se chováš jako kluk, ne jako muž, za kterého tě mám. Tak se, prosím, zkus probudit.“ Pořád byl jako socha, nehybný, němý. A mně bylo až příliš špatně na to, abych se ho pokusila přesvědčit o svém vlastním životě.

Stačil jeden jediný pohled do hloučku hostů, zářivě fialový kostým Renée jsem zahlédla okamžitě. V tu chvíli jsem nepochybovala o tom, že jedině u ní budu v bezpečí.

♣♣♣

„Jsi bledá jako křída. Není ti nic, Bello?“ Starostlivě mi sáhla na čelo.

„Chci domů,“ odpověděla jsem přidušeně a pohled zavrtala hluboko do zelené posekané práce našeho zahradníka.

Renée mlčela, žádné „Ne! Nesmíš! Oslava a hosté…“ Jenom se na mě dívala s tím samým starostlivým pohledem, jako když jsem si před pár lety vyvrkla kotník, zatímco jsem vyhrávala nad jejím obchodním partnerem v tenisu. Pak se ale její pohled ztratil v davu.

„Co ti udělal?“ Její hlas byl skutečně ostrý jako břitva.

„Chci domů,“ zopakovala jsem ještě jednou a mnohem tvrději, než předtím. Renée pohlédla na prázdný vyvýšený stupínek. Nikde žádný muzikant, z reproduktorů se linula jenom tichá hudba.

„Chtěla jsem ohlásit vaše zasnoubení. Vypadali jste dnes spokojeně… Především Cullen.“ Podívala se na mě s jedním zvednutým obočím – bylo opravdu zle. „Co jsi zase provedla, Isabello?!“

Nevěřícně jsem vydechla. „Skutečně se strašně moc omlouvám za to, že žiju!“

„No tak,“ sykla podrážděně matka a chytila mě za ruku, „co se mezi vámi děje?“

„S tímhle mi nemůžeš pomoct, Renée.“ Smutně jsem svěsila hlavu, skutečná matka by mi mohla pomoci. Ale ta moje ne.

Vytrhla jsem jí ruku a odbočila od všech lidí. Jsou přeci na oslavě mých narozenin, kdo by si všiml, že tu scházím? Obešla jsem stoly s občerstvením a šla štěrkovou pěšinkou daleko od oslavy. Tóny tiché hudby a rozhovory pozvaných byly slyšet ještě daleko do zahrady. Zastavila jsem se, až jsem si byla naprosto jistá, že jsem dostatečně skrytá před okolním světem.

Byl tu vysoký dub. Pod ním jsem měla svůj první a poslední piknik s tátou.

Sedla jsem si na zem. Obrovská koruna dokonale zakryla pohled na noční oblohu, cítila jsem se chráněná. A konečně sama. Opřela jsem se o kmen a nechala oči zavřené.

Dokonalá dívka mého postavení by teď určitě tancovala se svým snoubencem před zraky všech na parketu, s úsměvem děkovala za každé blahopřání. S hrdostí by přijala svůj osud nebo se ho naučila slepě milovat do okamžiku, než pozná, co je skutečný život. A já to vše měla naopak.

Poznala jsem skutečný život a teď se mě někdo snažil vtáhnout do světa, do kterého jsem nikdy neměla patřit. Na povrchu jsem se snažila být taková, jaká má správná dívka být, ale uvnitř jsem se trhala na kusy a křičela. Utíkala jsem při každé příležitosti.

Nebyla jsem šťastná, nemohla jsem ani být.

Tohle byly mé narozeniny. A můj největší dar byl bezpochyby fakt, že si o mně Cullen myslel šílené nechutnosti, které jsem mu nikdy nemohla vyvrátit.

Cítila jsem se sama, bolest byla jedinou připomínkou toho, že jsem kdy nějaké přátele měla. Všechno bylo špatně…

„Ty pláčeš?“ ozval se tichý hluboký hlas. Edward si na cestu svítil mobilem. Jenom díky tomu pronikavému namodralému světlu mě mohl celou vidět.

Zakroutila jsem hlavou a schovala si tvář před pronikavým světlem.

Za chvíli u mě bez světla klečel na kolenou a jeho prsty pohladily mé dlaně, stále přitisknuté na tváři. Pak je jemně donutily přestat schovávat tvář.

„Nevím, jak je to možné ani co se se mnou děje, ale… Věřím ti, Bello.“ Nevěřícně jsem pohlédla tam, kde jsem stále ještě oslněná světlem tušila jeho tvář.

„Přestaň si se mnou hrát, Edwarde. Já nevěřím tobě.“ Teď ty drzé dlaně pevně sevřely mé. Moje tělo přivítalo teplo, které jsem od něj tím dotykem dostávala.

„Já tě ale nepustím. Uvěříš mi, za měsíc, rok, desetiletí… ale uvěříš,“ naléhal stále dál a já konečně začala vnímat z jeho hlasu i něco jiného než jenom čistou hrubost.

„Myslela jsem, že sis to… ohledně Jacoba… zjistil sám.“ Byla to strašná chvíle, nevěděla jsem, jestli to, co udělám, bude správné a především oprávněné. Byl to risk, vzít jednu z jeho dlaní a přiložit ji na stále trochu nateklé a pudrem zamaskované předloktí. Musel cítit otok a horkost v okolí rány.

Dlouze jsem sledovala jeho tvář. Bude se zlobit? Bude zase tak strašně nepříčetný?

Jeho tvář byla kamenná, téměř opět jako socha. A pak vydechl tiché „Promiň.“ Vyděšeně jsem vytřeštila oči. Co mi to, proboha, jenom udělal?!

„Nechtěl jsem zajít tak daleko -“
„Edwarde!“ vykřikla jsem zděšeně a strhla ze sebe jeho dlaně. Chtěla jsem vstát a okamžitě od toho odporného muže odejít. Ale nemohla jsem… Ze stejného důvodu, proč jsem ho prostě nemohla tak úplně nenávidět. Ale přitom… jsem to dokázala, pokud jsem chtěla.

„Neudělal jsem nic, co by ti ublížilo, Bello. Já jenom potřeboval pravdu.“

„Pravdu?“ Edward se sklopenou hlavou stáhl obě ruce k sobě, vypadal zahanbeně jako malé dítě. „Tak proč ses mě nezeptal?“

Zvedl ke mně usoužený pohled. „Zlobila by ses na mě.“

Nutně jsem si potřebovala vše v hlavě pořádně rozebrat… Ale zoufale se mi nedostávalo času, potřebovala jsem jenom… Vlastně jsem sama ani nevěděla, co bych potřebovala. Bylo to jako v jiném světě, s jiným mužem, s jinou Bellou.

„Celý večer ses smála a byla jsi dokonale uvolněná, ale nemohla jsi mi říct nic o něm a o tobě. Nic, co by mě dokázalo uklidnit nebo přesvědčit, že bych mohl…. Mohl být tvým mužem. A já nevěděl, jak ti neublížit a zároveň se dozvědět pravdu.“ Kolem nás bylo ticho, už jsem neslyšela ani ozvěny hlasů, ani zatoulané tóny hudby. Mé srdce bilo tak nahlas, že by dokázalo přehlušit i křik mé matky.

„Byla to jenom malá dávka, Bello. Vím, že to není omluva…“

„Ne, to není.“ V tu chvíli jsem poznala, kolik sil mě bude stát ho ignorovat, a byla jsem si naprosto jistá, že je to jediné východisko. Když jsem se zvedla ze země a bez jediného pohledu Edwarda minula, připadala jsem nejhůř za celý můj život.

„Bello, počkej!“ zakřičel za mnou a z jeho hlasu se zoufalost dala nejen dokonale číst, ale i cítit.

„Ne, Edwarde! Mohl jsi za mnou přijít, mohl ses zeptat jako gentleman, mohl jsi jednat jako muž. Ne jako…“ Stihl přistoupit o pár kroků, ukázal se mi v úzkém kuželu světla měsíce, co pronikal korunou stromu. Pohádkově bílá pleť, tak vysoký, že působil až strašidelně, pokud jsem mu nemohla vidět do očí. Bez saka, jenom v koši, kravata uvolněná, uzel posunutý hodně nízko.

„Jako co, Bello?“

Věděla jsem přesně, jak se zachoval. Ale bylo pozdě na zbytečné řeči.

Edward zůstal stát na místě, tentokrát jsem odešla já. I když jsem toužila mu odpustit, nemít žádné starosti… A co na tom bylo nejhorší, toužila jsem mít jeho.

♣♣♣

Renée si stále užívala oslavy, to ona byla oslavenec.

Nikdo jí negratuloval proto, že má dospělou dceru. Jejich zájem se shlukl do malé kuličky pojmenované jako Velmi dobrá partie. To Edward byl její výhrou a mým narozeninovým dárkem.

Možná na mě čekala, právě živě diskutovala s Colermanovými a párkrát pohledem zahledala v davu, byla jsem si jistá, že hledala mě. Ale nešla jsem za ní. Byla jsem až příliš hrdá na to, abych opět snášela ty neupřímné a vyumělkované gratulace. Kéž bych z toho všeho mohla být stejně šťastná, jako oni. Ale nebyla jsem, a proto jsem se rozhodla schovat. Žán mě určitě neprozradí.

Moje první kroky vedly zadním vchodem do kuchyně. Jenom jeden hlt, jeden pocit hořícího krku a nekonečný pocit malátnosti. Přesně to všechno obsahovala sklenka rumu, whisky nebo čehokoli jiného, čeho se mi prozatím zoufale nedostávalo. A zjevně ani dostat nemělo.

Když jsem konečně nahmatala na zdi vypínač a uštědřila tak očím pořádnou ránu, překvapilo mě, jak malá naše kuchyň je. A nakonec… Když mi došlo, že ten velký stín, co se mi před očima zhmotňoval do velké postavy, tam ale vůbec nepatří, bylo už příliš pozdě…

„Bello,“ začal tvrdým hlasem, takovým, jaký on nikdy neměl.

„Jacobe,“ špitla jsem překvapeně. „Co tu děláš?“

Jednou rukou se opíral o pomocný pult, prsty si pohrával s příborovým nožem.

„Takhle mě přivítáš? Co tu děláš?“ Zvedl jedno obočí. Jeho oči byly úplně černé, jeho vztek byl cítit i v poslední molekule kyslíku.

„Promiň, já -“

„Přišel jsem ti pogratulovat,“ skočil mi do řeči a příborový nůž pevně sevřel v dlani. „Tvoje osmnáctiny jsme přeci měli strávit spolu, vzpomínáš?“ Jeho stará chata po Billovi. Samozřejmě, že jsem si vzpomněla. Piknik, lodě, koupání…

„Ale protože jsi zrovna dnes už navždy přikovaná k Cullenovi...“ Odmlčel se a na malý moment k sobě pevně sevřel víčka. A pak rezignovaně zakroutil hlavou. Nedokázal říct, co měl na jazyku.

„Jaku, prosím tě.“ Potřebovala jsem vyplnit tu odporně dlouhou minutu ticha a naprosto nedýchatelného vzduchu. Bylo mi horko, ale zároveň mi mrzly palce u nohou.

„Ne!“ vybuchl najednou se zlostně přivřenýma očima. „Pro tebe už tady Jake není. Tys ho odkopla. To tys ho zabila, i když by za tebe dýchal.“

„To není pravda! Já se snažila… Ale…“ Nechtěla jsem naštvat Edwarda? To jsem mu měla říct?

Odvážila jsem se k tomu jednomu malému krůčku. Byl dost dlouhý na to, abych mohla na vlastní kůži cítit neuvěřitelné teplo, co sálalo z jeho těla.

„Jak jsi mohla? Lhala jsi mi! Ještě před pár dny v baru… My… Slíbila jsi, že zůstaneš se mnou! Že nás dva on nemůže nikdy ohrozit! Do prdele, kde se stal problém?“ Když křičel – a já si každé slovo hluboko vrývala do paměti a bylo téměř stejně bolestné, jako kdybych si jej špendlíkem rvala do kůže –, krčila jsem hlavu a už se nedokázala do těch zlostí zaplněných očí dívat. Tohle byl můj Jake?

„Řekni, Bello, jeho prachy? To, že se vozí ve stokrát lepším fáru než já? Koupil si tě něčím, co ti já dát nemůžu?!“ Pamatuji si na moment, kdy mi došlo, jak slabá jsem vlastně byla. Možná ta Bella, kterou znal Jacob, byla jenom přetvářka, možná jsem nikdy silná nebyla. Nebo možná ano. Ve chvílích, kdy jsem byla s ním, ve chvílích, kdy jsem se topila v mé první lásce.

A proto jsem najednou byla tak snadno zlomitelná, neměla jsem žádnou oporu. Nikoho. Možná… Proto jsem se najednou rozbrečela. A nijak se nesnažila svou bolest maskovat nebo se dělat před Jakem silnou.

Využil toho, že jsem na pár vteřin ztratila kontrolu, a dvěma dlouhými kroky se dostal až ke mně. Jeho tvrdé, už dávno ne tak hebké dlaně pevně sevřely moji tvář. Ne proto, aby mi mohl číst v očích, tak, jak to dělával, chtěl si mě násilím udržet u sebe jen proto, aby mi ublížil.

„Já ti mohl dát všechno, co jsem měl. Svou lásku – pokud ti to slovo ještě něco říká. Ale jestli je ti to málo, nestojíš mi za to, abych se kvůli tobě trápil, abych tu vůbec stál.“ Chvíli se mi díval do očí, jedna moje slza dopadla na jeho palec, bral to jako naprosto přirozenou věc.

„Proč jsi zradila? Proč? Vždyť je to Cullen! Říkala jsi, že ho nenávidíš!“ Sama jsem nevěděla, jak to říct, jestli to vůbec říct. Ale ten podstatný fakt, který mě v Edwardově přítomnosti činil slabší, ale zároveň pevně stojící na nohou, se nedal přehlédnout a možná byl mnohem důležitější, než jsem si myslela.

„On mi ale už není tak lhostejný, Jaku.“ To jej zabolelo, moc. A ačkoli se zprvu zdálo, že se jej už ničím nemohu nikdy dotknout, protože on už o mě nestojí, v tu chvíli mi ukázal kousek své bolesti.

„Já vím, že jsem odporná, že jsem sobecká… Ale já nevím, jak se to stalo. Nevím, kdo jsem, ani kdo jsem byla předtím. Je to všechno tak rychlé. Jedné věci už ale neuniknu… Bude to on, vždycky bude, a nejen proto, že musím.“ Teď Jacob bolest schoval, ne, nechtěla jsem ji vidět, ale možná by byla lepší než hluboká nenávist.

Jeho dlaně jemně pohladily mou tvář, já je v omráčení nechala sjet až na můj krk, teprve když se obě setkaly, společně utvořily pevné pouto a mně začal docházet vzduch.

„Byl bych radši, kdybys chcípla, než byla s tím parchantem!“ Všechno moje vnímání a myšlení se přesunulo do oblasti mého krku. Toužila jsem po nádechu, soustředila jsem se na každou možnost vzít si kyslík, začínalo to šíleně bolet…

Ale ve vteřině byly jeho dlaně pryč, byl pryč i on.

Ten rychlý pohyb, díky kterému se ocitl přitisknutý ke kuchyňské lince, jsem nemohla postřehnout. Byl neuvěřitelně rychlý. Jacob se musel cítit tak, jako já před chvílí. Hrdlo mu tvrdě svírala jedna dlaň. Edwardova.

Nic si neřekli, jenom si hodnou chvíli s nenávistnými pohledy hleděli do očí, a pak, jako když škrtne zápalka o hranu krabičky a přeskočí nebezpečná jiskra, co donutí vzplát všechno kolem sebe, se ti dva přestali chovat jako lidé. Byli jako dvě nebezpečné šelmy.

Jacob udeřil Edwarda pořádným levým hákem, ale Edward se nesklátil k zemi tak, jako té noci Jake. Vrátil mu stejnou mírou a vzhledem k tomu, o kolik byl vyšší a silnější, bylo jasné, že jeho úder ten malý kluk ustát nemůže. Jeho tělo se nejdříve jako hadrový panák složilo na kuchyňský pult, jak se Jake snažil udržet, smetl z pultu všechno nádobí, co s ohlušujícím rámusem dopadlo na zem tam, kde se za chvíli objevilo i Jacobovo tělo. Tentokrát už ne tak bezmocné…

Edward se k němu sklonil s napřáhnutou pěstí, nestihl ale zareagovat na nepřítelovu dlaň, co na zemi mezi rozbitými mísami našla právě ten příborový nůž. Stačilo jedno rychlé šlehnutí, Edward přidušeně zakřičel.

A v tu samou chvíli se mezi kuchyňskými dveřmi objevil můj třetí životně důležitý muž. Žán a za ním těch pár černých goril.

„Slečno!“ Přiběhl ke mně a pomohl mi postavit se na nohy. Já byla na zemi?

Ti dva muži se dokázali postarat o to, aby se Jacob k Edwardovi už nepřiblížil.

„Blacku!“ zakřičela rozhořčená a nepříčetně vytočené Renée. Stála ve dveřích do kuchyně. „Co to má, kurva, znamenat?“

A pokud moje matka mluví sprostě, pak je situace vyhrocená na tom nejvyšším možném stupni.

♣♣♣

Ten večer jsem matku skutečně měla.

Seděla se mnou na pohovce v obýváku. Objímala mě a neustále kontrolovala můj krk. Tělo mě bolelo příšerně, mnohem hůř na tom ale bylo to uvnitř.

Ten den prostě nebyl dobrý, skutečně ne. Ztratila jsem svého nejlepšího přítele, jen proto, že jsem se nedokázala úplně vzdát toho nového přítele.

Poslouchala jsem zvuky z kuchyně. Jacob mluvil jenom minimálně. Edward ještě míň. Párkrát jsem z jeho úst zaslechla své jméno. V těch okamžicích se mé srdce bolestně zastavilo.

„To bude dobrý.“ Máma mi lehce hladila paži. „Krásné ženy to mají v životě těžké, Bells. A tohle je jasný příklad. A ty jsi moc pěkná, chytrá a především Swanová. Krásu máš v krvi,“ zasmála se krátkým, ale přesto dostatečně hřejivým úsměvem.

Stále jsem měla před očima Edwarda. Jeho roztrženou košili na pravé paži, tu krev. Doteď mi z toho obrazu bylo slabo, v ústech jako bych cítila jeho krev, rez, slanost…

„Už se tě nedotkne, slibuju. Pochopil, co se děje, a myslím, že mu to Edward dostatečně vysvětlil.“ Tolik jsem jí chtěla věřit, ale nevěděla jsem, jestli je ztráta Jacoba opravdu to, co chci.

„Chtěla jsem ho jako přítele,“ posteskla jsem si a zachumlala se hlouběji do deky.

„Bello, zhrzený muž ti nikdy nebude dělat přítele.“ Smutně jsem pokývala hlavou. Samozřejmě, měla pravdu. Ale s některými přáteli se loučí strašně těžko.

A zatímco Renée musela odběhnout předstírat oslavování, já zůstala ležet na gauči a nijak se nebránila spánku.

„Edwarde,“ sykla tlumeně Renée. „Měla by zůstat doma!“

„Ne,“ odpověděl rázně ten známý hluboký hlas. „Chci ji mít u sebe.“

„Musí si odpočinout,“ naléhala stále má matka.

„Odpočine si, ale bude se mnou.“

„Pošlu pro ni ráno řidiče.“

„Dobře.“

„Edwarde?“ Můj hlas zněl strašně, jako bych celé dny jenom křičela a už neměla sílu cokoli říct.

„Spi, holčičko.“

Probudila mě neuvěřitelná zima, třásla jsem se a nemohla nahmatat peřinu, přikrývku, deku, cokoli…

Otevřela jsem oči, naproti mně mírně zářil digitální budík. Rozhodně nebyl můj. Posadila jsem se na obrovské posteli, naproti mně černá knihovna zabírající celou stěnu. Jeden psací stůl, jedna židle, notebook. Mléčné měsíční světlo do pokoje vpouštělo velké okno bez závěsů.

Přes židli byly přehozené pánské kalhoty a sako.

Vedle mě se v pravidelných intervalech ozýval tichý zvuk. Byl to on.

Spal zamuchlaný v přikrývce, kterou si z mé půlky přivlastnil. Jenom jedna část jeho těla byla odkrytá – poraněná obvázaná paže. Dívala jsem se do jeho tváře, rozcuchané vlasy byly ještě více rozcuchané, než bylo obvyklé. Rysy měl klidně povolené, ústa jemně přiotevřená. Lehce chrápal.

S úsměvem jsem si lehla zpět do postele na bok, naproti jeho tváři.

Možná vycítil, že se na něj dívám. Neotevřel oči, jenom tiše promluvil.

„Promiň mi za dnešek, holčičko. Nechtěl jsem, aby to tak skončilo.“ Ani já ne…

A jelikož jsem teplo nemohl najít pod svou peřinou, našla jsem ho pod tou jeho. Když jsem nadzvedla to lehké tmavé hedvábí, překvapeně rozevřel víčka. A já – i když pouze v matném nočním polosvitu měsíce – spatřila jeho tělo jenom v trenkách. Já stále ležela v šatech.

Přitiskla jsem se k němu bez všech obav a snažila se nasát všechno jeho teplo do svého těla. Edwardovi se to líbilo přesně tak, jako mně. Schoulila jsem mu hlavu na hruď, Edwardovo strniště mě lehce poškrábalo na krku. Zhluboka vydechl.

Jeho prsty se jen letmo dotkly zapínání šatů. Povolil je a já mohla normálně dýchat.

S vděčností jsem se přitiskla ještě blíž. To on mi vynahradil ztrátu, kterou Jake způsobil. Nedokázal slepit všechny rozbité části mého srdce, ale dokázal alespoň předstírat, že se srdce nikdy nezlomilo.

I když on sám měl podíl na některých neslepitelných ranách.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 8: