Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí 2. kapitola

12.10.2010 (19:30) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1367×

„Večeře!“ oznámil strážný a postavil vedle dveří mísu s něčím neidentifikovatelným.

Pomalu jsem vzala lžíci a trochu té hmoty nabrala a nejistě vložila do úst. Chutnalo to ještě hůř než včera, ale jistě ne tak hrozně jako zítra, tím jsem si byla jistá. Přesto jsem však s velkým sebezapřením polkla a nabrala další sousto.

Když jsem se sem dostala, odmítala jsem cokoliv pozřít ve snaze co nejdříve následovat mé milované. Ach, jak jsem byla bláhová, myslet si, že mě nechají jen tak zemřít? Ne, jestli v něčem byli opravdu dobří, tak to bylo udržování na živu lidí proti jejich vůli. Nezáleželo na tom, jestli jste byli téměř v katatonickém stavu, neschopni jakékoliv reakce, že jste toužili jen po smrti, udrželi vás na živu násilím.

Jak dlouho jsem už tady byla? Měsíc? Rok? Nebyla jsem si jistá, mohla jsem tu být stejně dobře týden jako deset let. Na tomhle místě vše ztrácelo smysl. Jediné, k čemu se celá má mizerná existence upírala, byla naděje. Naděje, že jednou se mi podaří uprchnout a pomstít mou rodinu. Ale zatím to byl jen sen z toho, co se mi zatím podařilo zjistit. Byla budova velmi dobře střežena a výhled ze zamřížovaného okna mi taky mnoho neprozradil. Všude kolem, kam až jsem mohla dohlédnout, se rozprostírala rozlehlá step. Jediné, co jsem mohla říct, bylo, že už pravděpodobně nejsme v Kambodži. Ta byla totiž z velké části pokryta neprostupným pralesem.

Po několika dalších soustech jsem znechuceně odložila lžíci a postavila se před zrcadlo. Vůbec poprvé od té doby, co mě sem zavřeli, jsem do něj pohlédla. Co jsem v něm však uviděla, mi vyrazilo dech. Postava v zrcadle neměla s mým starým „já“ nic společného, byla jen chabým odrazem osoby, kterou jsem bývala. Vlasy, kterými jsem se vždy pyšnila, byly bez lesku a ztratily veškerý objem. Oči, ve kterých se dřív odrážela veškerá divokost, která byla v mém srdci, byly teď prázdné. Když jsem si vyhrnula šaty, zhrozila jsem se ještě víc. Vždy jsem patřila k hubenějším dívkám, ať jsem jedla cokoliv, nikdy jsem nepřibrala, ale teď, díky špatné stravě, jsem měla klouby širší než stehna a žebra jsem mohla spočítat bez nejmenších potíží. Vypadala jsem jako smrtka, musela jsem si přiznat.

Na jednu stranu to mělo výhodu, pokud dívka nebyla dostatečně atraktivní, tak si ji v „aukci“, která se konala každou sobotu, nikdo nekoupil a ona byla alespoň na chvíli uchráněna před ještě horším osudem. Ovšem plynule s tím, jak se prodlužovala doba vašeho pobytu, snižovala se kvalita jídla a celkové starosti, kterou vám byli ochotni poskytnout.

Pokud tu některá byla už delší dobu, neměli už důvod jí věnovat „péči“, nebyla už prostě dobrá investice.

Z tohoto pohledu jsem na tom zas ještě nebyla tak špatně, díky mému odmítavému chování mě ještě nenabízeli, takže jsem v pokoji měla dokonce i vlastní sprchu, mohla jsem jednou denně na hodinu ven a doktor mě chodil jednou za dva dny kontrolovat. To Tasha, mající pokoj vedle mě, na tom byla podstatně hůř.

„Na, tohle si obleč. Dnes v noci přišla tvá chvíle a varuju tě, ať tě ani nenapadne udělat nějakou pitomost! Buď poslušná a všechno bude v pořádku, něco zkus a skončíš jako Melanie. Pamatuješ si přece na ni, ne?“ vyštěkl strážný.

Samozřejmě, že ano. Na tohle nešlo zapomenout. S Melanií jsem se seznámila hned při příchodu. Pokusila se utéct, ale chytli ji a mě nechali dívat se na její popravu, prý pro výstrahu. Mně to ale tehdy až tak nezasáhlo po tom, co před mýma očima zemřela celá má rodina, jedno další mrtvé tělo nehrálo roli. Jen stěží jsem vnímala mačetu, která definitivně oddělila dívčinu hlavu od zbytku těla.

„Umyj se a já za tebou pošlu někoho, aby ti pomohl s vlasy a líčením. Chtějí, aby ti to slušelo,“ dořekl a hlasitě za sebou práskl dveřmi.

Nešťastně jsem se posadila na tvrdou postel a začala zkoumat šaty, které mi přinesl. Šaty, nebyl ten správný výraz, byl to spíše top, který, i při mé malé postavě, mi končil sotva pod zadkem. Byl z bílého mušelínu a celý průhledný, k němu patřilo krajkové spodní stejné barvy.

Znechuceně jsem si odfrkla. To už mě mohli ukazovat rovnou nahou jako kus masa. Kterým jsem pro ně stejně byla, jen další možnost, jak si vydělat nějaké peníze, aby mohli zničit život další rodiny.

Ironií bylo, že jsem si vždycky myslela, že pokud se někdy ocitnu v nebezpečí, bude to kvůli otcově politické kariéře, že se nějaký jeho konkurent bude chtít zbavit. Jaká ironie, že má rodina nakonec skončila rukou někoho, kdo ani nevěděl, kdo to je. Byli jsme prostě jen ve špatný čas na špatném místě, stejně jako tam mohl být kdokoliv jiný.

Z myšlenek mě vytrhly pomalu se otevírající dveře. Dovnitř vešla drobná dívenka, ještě menší než já a nejistě se na mě usmála, potom něco potichu řekla strážnému, který ji doprovázel, ten okamžitě opustil pokoj a my osaměly.

„Ahoj, já jsem Laura, mám ti pomoct s přípravou na tvůj dnešní velký večer.“ Poslední dvě slova vyslovila s velkou dávkou ironie v hlase, což mě přimělo k úsměvu, vůbec prvnímu od mého příjezdu.

Po dvou hodinách…

„Dělejte! Už je čas. Šéf tě chce uvést jako vrchol večera,“ popoháněl nás už poněkolikáté strážný a lačně mě sjížděl pohledem.

„Laskavě se uklidni, máme čas a teď laskavě vypadni, musí se převléknout!“ vyhnala ho Laura.

„No, jo furt. S tím naděláš, jako kdybych v životě neviděl nahou ženskou asi,“ nadával potichu strážný, ale pokoj přece jenom opustil.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. Na víc jsem se ale nezmohla.

„Jen by tě zbytečně nervoval a ty potřebuješ vypadat skvěle,“ usmála se na mě povzbudivě.

„Lauro, já se bojím.“

„Ale proč, ty hloupoučká? Copak se odsud nechceš dostat? Jsi moc krásná, určitě o tebe bude velký zájem a koupí si tě nějaký boháč,“ konejšila mě.

Té se to mluví. Ona nebude za chvíli prodaná jako nějaká věc tomu, kdo dá nejvyšší nabídku!

„Bello, je čas. Už musíme jít,“ upozornila mě jemně Laura a mně se stáhl žaludek. Už za chvíli se rozhodne o mém osudu, následující chvíle rozhodnou o tom, jestli bude jen hrozný anebo nesnesitelný.

V doprovodu Laury jsem vyšla z pokoje, kde mě převzal strážný a surově mě za sebou táhl tmavou chodbou. Zdálo se mi, že jdeme snad hodinu a stále jsme nebyli na místě. Nohy, navlečené do o číslo menších dvanácti centimetrových podpatků už začínaly silně protestovat a já cítila, jak mi po pravém kotníku stéká pramínek krve.

Najednou jsme se zastavili před dvojkřídlými, honosně vyhlížejícími dveřmi.

„Tak jdi a žádné hlouposti,“ postrčil mě.

Pomalu jsem sáhla na kliku a cítila, jak se mi třesou kolena. Tohle byla má jízdenka odsud ale kam, to jsem neměla nejmenší tušení. Dveře pod mou váhou hlasitě zavrzaly a na malou škvíru se otevřely. Nejistě jsem do nich zatlačila trochu víc a protáhla se jimi. Ocitla jsem se v malé, prosklené místnosti, která mi připomněla obří terária v zoo. Za sklem sedělo u luxusních stolů asi dvacet, draze oblečených mužů, jejichž pohledy se, když jsem vešla, upřely na mě.

„Pánové, máme tu vrchol dnešní dražby. Šestnáctiletá Američanka, mluvící třemi cizími jazyky, dobře rostlá, v bezvadném zdravotním stavu. A pozor, pánové, je to panna,“ ozval se hlas z reproduktoru a já byla na pokraji mdlob. Tohle bylo tak ponižující. Kdysi mi připadalo zábavné, když jsme takhle s rodiči vydražili mého prvního koně. Ale teď, když jsem byla na opačné straně barikády, jsem začínala Jitřenku litovat.

„Takže pánové, vyvolávací cena je 20 000 dolarů. Dá někdo víc?“

Další průběh jsem vnímala jen okrajově. Veškerou zbylou sílu jsem koncentrovala na to, abych se udržela na nohou.

„250 000 dolarů poprvé, podruhé a prodáno. Naše panna připadá číslu sedm za 250 000 dolarů. Gratuluji. Uvidíme se zase za týden.“

A byl konec. Dražba skončila a můj osud byl zpečetěn. Najednou mě popadly něčí ruce a vedly mě pryč. Jediné, co jsem byla schopná vnímat, bylo, že tenhle člověk byl o poznání jemnější než zdejší stráže. Došli jsme až na konec chodby a já už se začínala ptát, co bude dál, když se otevřely dveře a vyšel malý, asi třicetiletý muž. Když mě uviděl, uctivě se uklonil a pokynul mi, abych šla dál.

„Jmenuji se Paul a ode dneška budu vaším osobním asistentem. Můžete se na mě obrátit se vším, co budete potřebovat,“ řekl a znovu se uklonil. Já na něj však jen nechápavě zírala.

Co se to tady sakra děje?!?

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí 2. kapitola: