Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí modré krve - 3. kapitola

07.09.2013 (12:45) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2029×

Sookie ležela na jednotce intenzivní péče, což bylo oddělení pro velmi vážné případy. A toho jsem se právě bála. Bála jsem se, že jednou tu jedna z nás skončí, ale to, že to bude právě Sookie, jsem absolutně nečekala. Sice byla odjakživa bláznivá a dokonce i naivní, ale blbá ne. Blbá rozhodně nebyla.

„Dobrý večer, jsem doktor Whiteman, ošetřující slečny Colemanové. Volali jsme jejím rodičům, ale oni nám dali kontakt na vás, slečno Millerová. Věděla jste, že je Sookie mod... že má modrou krev?” opravil se okamžitě plešatějící doktor s brýlemi a statnou postavou. Už od pohledu mi byl nesympatický. A navíc měl předsudky - chtěl o Sookie říct, že je modrá. Když to o sobě řekli modří, bylo to v pořádku, ale z úst červených to byla jasná urážka.

„Ne. Sookie je naše dobrá přítelkyně a žije s námi, ale tohle jsme opravdu nevěděli. Mění to snad něco na věci?” zeptala se Melinda a úplně nenuceně přednesla svou lež. Bylo známo, že modří a červení spolu vůbec nevycházejí, proto nikoho nenapadlo, že když je modrá jedna z nás, jsou modré i ostatní. Skvělá pojistka.

„Vůbec nic. Snad jen to, že přišla o... značnou část krve. Bylo opravdu těžké sehnat modrou B pozitivní,” poznamenal upírajíc pohled na mou kamarádku.

Ležela v bílých peřinách v bílé košili. Přišla mi jako částečná mumie, protože obvazy měla skoro všude. Hlavně na krku, odkud se ten hnusný upír krmil. Samozřejmě jsem musela uznat dobrou práci, tenhle byl obzvlášť chytrý, protože rány udělal střídavě po těle. Nejen jednu na krku, to by bylo příliš... nápadné. A ani bych se nedivila, kdyby zamaskoval kousance. Ten si dal vážně práci.

Sledovala jsem modrou kapalinu, kterou jsem nerada nazývala krví, jak prosakovala skrz obvazy. Tvář měla bledou a řekla bych, že její snědá kůže nabírala šedý odstín. Jako kdyby z jejího těla odcházel život. A možná ne jen z těla.

A tak jsme tam s Melindou zůstaly až do rána. Čekaly jsme a čekaly, ale ona se nezlepšila. Následující noc Sookie podleha zraněním a zemřela.

Sookie pocházela z Chicaga, proto jsme se ji rozhodli pohřbít právě tam. Seděla jsem v černých šatech vedle Melindy v kostele a dívala se na Sookiinu matku, která pomalými kroky kráčela k menšímu stupínku s připraveným mikrofonem. Kostelem se rozléhala písnička od Lany Del Rey s názvem Young and Beautiful, protože právě taková Sookie byla. Mladá a krásná.

„Jak všichni přítomní už víte,” řekla paní Colemanová a rozhlédla se po místnosti, „moje dcera Sookie byla modrá a musím říct, že na to byla pyšná. Někdy až moc,” zasmála se. Byla jsem tam jen já, Melinda, pan a paní Colemanovi, jejich rodiče a několik bývalých přítelů, kteří k mojí dobré kamarádce měli opravdu blízko.

„Nevím, co víc bych o ní řekla. Možná mladá, krásná, chytrá, milující, hrdá, paličatá a naivní. Svět pro ni znamenal vysněnou pohádku, kterou žila naplno. Pokud to tak můžu říct, protože to vůbec nedává smysl. Ale právě taková Sookie byla. Bláznivá a složitá. Myslím, že každý, kdo ji kdy poznal, si ji zamiloval na první pohled. Já sama ji nechala v dospělosti samotnou, ale ona byla dost silná na to, aby si svou pohádku žila po svém. Druhou matkou se jí stala Melinda Millerová, žena, které si opravdu vážím. Přestože se setkaly, až v dospělosti, Melinda moji holčičku skvěle vychovala. A budu upřímná, Melindo. Absolutně nechápu, jak jsi ji mohla udržet v klidu. Ona totiž je... Ona totiž byla jako z divokých vajec. A bude mi chybět. Moc,” domluvila a se slzami na tváři se usadila zpět na své místo. Přišlo mi velmi zvláštní a neobvyklé, že na pohřbu vlastní dcery byla v bílém.

A pak jsem to ucítila. Jedna horká slza se kutálela po mé zmrzlé tváři.

„Děkuji, Alino. Jak už jsi řekla, Sookie byla opravdu bláznivá a živá. Nic víc k tomu asi už nedodám, protože jsi to řekla přesně. Jako každý jiný jsem ji milovala a pevně věřím, že Sookie Colemanová navždy zůstane v našich srdcích.” To měla řeč Melinda, která teď už seděla zase vedle mě. Řada byla na mně, poněvadž se nikdo jiný do proslovu neměl. 

Díky podpatkům, které jsem si kvůli Sookie dnes obula, jsem před stupínkem dvakrát zakopla, ale rovnováhu jsem udržela. I tak - vždycky nedůstojně.

Rychle jsem nastavila stojan na mikrofon pro svoji výšku a pohlédla do obličeje každému člověku zvlášť. A uviděla jsem to. Ty nešťastné tváře, po kterých tekly slzy smutku a objevovaly se na nich starostlivé vrásky. Tolik bolesti jsem ještě nikdy neviděla. Každý pro ni truchlil jinak, přesto stejně. Když jsem ke všem výrazům přidala ten svůj, který se ani na okamžik od té noci nezměnil, stáhl se mi žaludek. Při představě, jak moc nám byla Sookie blízká a kolika lidem teď schází, se mi začalo dělat mdlo. Podlamovala se mi kolena a jeden ze Sookiiných bývalých přítelů (nejspíše Phil, jména jsem si nepamatovala přesně) mě popadl a posadil zpět na lavici. Zhluboka jsem dýchala, mrkáním zaháněla slzy a snažila se zuřivým máváním rukou nahnat do své blízkosti více kyslíku.

Když už nikdo neměl potřebu promluvit, na velkém plátně se začaly objevovat Sookiiny fotografie. Byly to fotky od narození až po dovršení osmnácti let. Pak už jsem fotkami musela přispět já s Melindou. U jedné speciální jsem až příliš visela pohledem. Byla na ní ona se mnou u Sochy Svobody. Ona se usmívala jako měsíček na hnoji a já se mračila. Nesnášela jsem fotografování a pozornost. Bylo mi to nepříjmné.

A najednou mi to došlo. Už se s ní nikdy nevyfotím, neoplatím jí úsměv a neobejmu ji. Už nikdy. S Melindou jsme zůstali samy. Sookie už nás nikdy nenaštve a ani nerozveselí. Minulý týden to bylo naposledy... A já se s ní pohádala.

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí modré krve - 3. kapitola: