Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí modré krve - 4. kapitola

10.09.2013 (20:30) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2318×

Seděla jsem u Mikea v hospodě a popíjela jedno pivo za druhým. Byla jsem zdrcená. Ztráta Sookie pro mě byla mnohem bolestivější, než když se mě rodiče vzdali. Protože ona mě skutečně milovala - jako sestru, samozřejmě. Byla jsem si plně vědoma toho, že alkoholem nic nevyřeším, ale co jiného bych mohla dělat? Sedět doma a sledovat televizi? Ne, to určitě ne. Mike byl tak hodný, že mě sice přijal, ale měla jsem nastoupit až zítra. Minulý týden - původní termín - byl moc namáhavý a skoro až hororový.

„Bello, přestože jsi dospělá, měla bys brzdit. Tohle ti neudělá dobře,” zamumlal Mike a chtěl mi vzít půllitr, jenže já ho plácla přes ruku.

„Aspoň ještě dám peníze já tobě, Miku, než začneš ty dávat mně,” odpověděla jsem, ale to už práskly dveře. Nějaký muž vstoupil do hospůdky. Nijak zvlášť jsem si ho neprohlížela. To jsem raději sledovala půllitr a prstem chytala kapičky vody, které se díky teplotě piva a teplotě místnosti na skle objevily. Ovšem jsem měla i velmi dobré periferní vidění, takže jsem zahlédla neznámého, jak se posunuje po barových židlích blíž ke mně. Otráveně jsem zafuněla.

„Tak krásná žena by neměla tolik pít. A už vůbec ne sama,” promluvil, a kdyby nebylo jeho líbezného hlasu, tu poznámku bych ignorovala.

Stočila jsem k němu zrak a tiše jako myška zalapala po dechu. Byl dokonalý. Náležely mu krásné ostré rysy, rovný nos, bledá pleť bez akné a jiných vad, krásné oči a bronzové vlasy, které byly rozcuchané do všech stran. I tak vypadal elegantně. Jen tu byl jeden velký háček - byl to upír. Jen ty jeho zlaté oči mě znepokojovaly. Jako malá jsem si s barvičkami sice hrávala ráda, ale jaké se musejí smíchat, aby vznikla zlatá? A ani to nevypadalo, že by měl čočky. Zvláštní.

„Omlouvám se, jsem takový nezdvořák. Jmenuji se Edward Cullen,” představil se a v přátelském gestu ke mně napřáhl ruku, kterou jsem úspěšně ignorovala. Nesnášela jsem upíry a ani to nezavinila Sookiina smrt, ta tu nenávist jedině znásobila.

„A já jsem někdo, kdo se s cizími nebaví,” uzavřela jsem debatu a pohled věnovala Mikeovi.

„Jdu domů, zítra ti to zapaltím, slibuju,” rozloučila jsem se ukazujíc nepovedený úsměv.

Vstala jsem ze židle a vydala se ke dveřím, což provedl i ten upír. Když jsem vyšla na ulici a on byl jen pár kroků za mnou a nezměnil směr, opřel se do mě strach. Nebyla jsem připravená zemřít. A už vůbec ne rukou upíra.

„Promiňte, co ode mě chcete?” zeptala jsem se a zastavila, což zdvojnásobilo můj strach.

„Co...? Aha, je noc a já se za vámi plížím jako stín. Ne, nic nechci. Jen je ta hospoda ve slepé uličce, takže musíme jít stejnou cestou,” zasmál se mému nepovšimnutí. Aha, napadlo mě. Přesto jsem si byla jistá, že chce jen mou krev a nic jiného.

Volat o pomoc jsem nemohla, zatím k tomu nebyl důvod, snadno by se vykroutil. A šance, že tu bude bydlet někdo modrý s uvědomováním si upírů, byla mizivá. Mé nohy samovolně přidávaly do kroku, přestože mozek věděl, že upír byl stokrát rychlejší a svým útěkem bych ho jedině rozvášnila. Nic víc. Jenže zůstat v naprostém klidu bylo v podstatě nemožné. Zajímalo mě, proč si vybral zrovna mě. Věděl, že Mike se po mně bude zítra poptávat, nejspíše i tušil, že mám nějakou rodinu. A já ani nebyla ničím zajímavá.

„Slečno, děje se něco?” zeptal se, když zaslechl mé hlasitě bušící srdce a zrychlený dech.

„Jsem si vědoma toho, že jinudy jít nemůžete, ale i tak mě děsíte, protože jsme tu v noci úplně sami. Nemůžu vědět, co máte zalubem. Bojím se,” přiznala jsem a brzy toho litovala. Strach byl pro upíry jako benzín pro auta. Popoháněl je. Přímo se ve strachu své oběti vyžívali.

„Jistě, jestli se tolik bojíte, klidně půjdu před vámi. Pak vy budete dýchat na má záda, ne naopak, dobrá?”

Tak to nebyla reakce, kterou jsem čekala.

„Děkuji.”

Domů už jsem se dostala v naprostém pořádku a před vstupem se třikrát nadechla a vydechla. Melinda na mně nesměla poznat, že jsem měla strach. A o tom upírovi se už vůbec nesměla dozvědět. Okamžitě by mě odtáhla pryč, ale mně se tu i přes všechny hrozné události líbilo.

„Bello, kde jsi byla?” vybafla na mě Melinda hned u dveří.

„U Mikea.”

„Víš, jaký jsem o tebe měla strach? Vždyť už je deset hodin pryč!” hudrovala, když jsem si svlékala zelený kabát.

„To mám odteď večerku?!” Ublíženě se na mě podívala.

„Promiň, ty víš, jak to myslím. Nemusíš se o mně bát.”

„To říkávala i Sookie,” argumentovala prohrabujíc si mokré vlasy. Vlastně už byla v noční košili a županu.

„Jenže já nejsem Sookie. Když vidím upíra, prchám.” Jako třeba dnes.

Následující den se mi nechtělo vstávat, protože to byl přesně týden od Sookiiny smrti. Na nočím stolku stála právě ona fotka, jak jsme spolu u Sochy Svobody. Nepatrně jsem se usmála a přejela prstem po rámečku z tmavého dřeva. Ale vstát jsem přece jen musela, poněvadž jsem dnes byla oficiálně zaměstnaná. Skvělý pocit.

Jen mi nešlo do hlavy, proč jsem měla být v práci už v sedm ráno, když do té hospůdky skoro nikdo nevkročil. Divné. Oblékla jsem si odrbané džíny, bílou halenku a žlutou mikinu s kapucí, kterou jsem odjakživa nesnášela. Kousala a v létě přitahovala veškerý hmyz. Brr.

K Mikeovi mi to trvalo jen hodinku, takže jsem byla hotová už v šest. Přestože jsem si ráda přispávala, brzké vstávání mi problémy nedělalo. Venku byla zima a poprchávalo, přesto jsem viděla slunce, které před chvílí vyšlo. Nastavila jsem obličej zářivým paprskům a bezstarostně si vykračovala po ulici, protože tu bylo vylidněno. No jo, někteří holt nemusí do práce tak brzy.

„Ahoj, Mi-” zarazila jsem se uprostřed slova, protože mě v hospůdce čekalo překvapení. Místnost byla plná, u každého stolu někdo seděl a u baru postával mladý pár. Okny, kterých jsem si dřív v podstatě nevšimla, svítily dovnitř přes zažloutlé záclony sluneční paprsky. Žádný kouř u stropu. Byla to prostě nádhera a taková pohoda, jen mě děsila taková spousta lidí.

„Co se to tu děje? Copak všechny ostatní podniky vybuchly?” žertovala jsem nervózní.

„Ne, Bello, to opravdu ne. Takhle je to nacpané skoro každé ráno. Turisti, lidé, co končí noční, a Roseina rodina,” usmál se.

„Kdo je Rose?”

„Moje sestra,” řekl a ze zadních dveří, za kterými se nejspíš nacházela kuchyně, vyšla kudrnatá zrzka s baculatou tváří, která byla pokrytá pihami. Její oči zářily stejně jako Mikeovy a dívala se na mě s neodolatelným úsměvem. Hádala jsem jí tak třicet pět let, víc ne.

„Těší mě, Bello. Co na to říkáš?”

„Chci noční!”

Pracovala jsem až do oběda, pak byla pauza. Naštěstí jsem se vymluvila z obsluhy lidí a zašila se v kuchyni u nádobí. Nebyly tam žádné ostré nože, takže vše proběhlo bez zranění - prozrazení. K obědu Rose udělala špenátovou polívku, která byla neobvykle dobrá. Bohužel po dvanácté hodině nastoupily mraky a zářivé slunce zcela zakryly.

„Tak vidíš, Bello, nebylo to zas tak hrozné, viď?” poznamenal Mike čepuje si pivo.

„Stejně chci tu noční. Raději budu obsluhovat partu opilců, než tancovat kolem kupy lidí.”

„A proč?”

„Jeden je samotář, dva jsou společnost, tři dav a já davy nesnáším,” odpověděla jsem tónem, že by to mělo být každému jasné.

„Aha. Tak to budeš muset prostě a jednoduše vydržet.”

„Já vím,” ušklíbla jsem se.

Mike si šel domů - bydlel hned ve vedlejším domě - zdřímnout, poněvadž tu byl věčně od rána do noci a měl volné občas víkendy. Rose zůstala v kuchyni, takže obsluha zbyla na mě. Ale mně to vůbec nevadilo.

„Takže vy tu pracujete, slečno?” zaslechla jsem ten líbezný hlas ze včerejšího večera a s leknutím se otočila ke dveřím.

Ten upír...

„Jak vidíte,” zamumlala jsem a na nově příchozího se zamračila. V místnosti byli jen ti muži hrající karty. Zajíkla jsem se.

„Dvě vody, prosím.”

Vzala jsem do rukou dvě čisté skleničky, natočila do nich vodu a se slovy, že doma má taky vodu, jsem mu je podala. On ovšem jednu mou ruku dotekem zastavil a mně přeběhl mráz po zádech, husí kůži jsem měla snad všude.

„Ta je pro vás,” řekl a v tom samém okamžiku si se mnou ťukl.

Já však skleničku odložila a na upíra, jehož jméno jsem si už sotva pamatovala - možná Edmund Kollen, se zamračila. „Mám tu i jiné zákazníky, než vás,” řekla jsem nenuceně a přešla ke stolu s muži hrajícími karty.

„Dáte si něco, pánové?” Jen co jsem to dořekla, muž sedící nejblíže vstal ze židle a tyčil se nade mnou. Dostala jsem strach.

„Copak ti šéfík neřekl, že nás nemáš rušit?! Je jasný, že když něco budem chtít, řekneme si!” zaburácel a já strachy odstoupila tři kroky dozadu.

„Buď rád, že se o vás někdo zajímá. A nech ji napokoji.” Postavil se přede mě obranně ten upír.

V žilách mi tuhla krev strachy, ale v tu chvíli jsem měla chuť se na něj přilepit a nepustit se, protože by mě dokázal ochránit. I tak jsem si byla vědoma toho, že si jen brání svoji kořist.

„Jistě,” zašeptal onen muž a padnul na zadek zpět na židli.

„Jste v pořádku, slečno?” zeptal se a v jeho očích jsem spatřila upřímnou starost. Ale mohl to taky hrát. Upíři jsou skvělí lháři.

Hlasitě jsem polkla a poté přikývla.

„Proč se o mě vlastně tak zajímáte?” Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli je slovo zajímáte to právé, ale v tu chvíli mě opravdu nic jiného nenapadlo.

„No... Protože vás chci pozvat na rande.” 

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí modré krve - 4. kapitola: