Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí modré krve - 6. kapitola

18.09.2013 (17:15) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2434×

„Musíme si promluvit,“ řekl tiše a já zamrzla pod tíhou jeho hlasu na místě. Srdce mi bilo jako o závod a mozek mi nakazoval ať běžím, ale já nebyla schopná pohnout ani malíčkem u ruky.

Co bude teď? Zabije mě? přemýšlela jsem.

„Půjdeme dovnitř? Nerad bych, aby nás někdo zaslechl,“ zavrčel, nervózní.

„Ne,“ šeptla jsem, „nechci ti dát možnost sežrat mě,“ pípla jsem nechápajíc jeho smích. Co mu na tom přišlo vtipného? Mně absolutně nic. Strachy mi tuhla krev v žilách.

„Fajn, vezmu tě do nějaké skromné restaurace. Pojď,“ pobídl mě slovem i rukou. Stále jsem se nehýbala.

Nechápavě na mě civěl.

„Nemůžu se hnout,“ přiznala jsem zahanbeně se srdcem v kalhotech.

Bum, bum, bum, bum, bum.

„Tak vidíš, jak to jde,“ zasmál se, když ke mně natáhl ruku a já rychle uskočila.

Vedl mě přeplněnými ulicemi k nějaké malé restauraci s italským názvem. Nesnášela jsem moc lidí na jednom místě, ale momentálně jsem byla za tu společnost více než ráda. Byla to moje osobní pojistka, že mě nemohl tady a teď zabít. Ne před zraky tolika lidí.

„Dáte si?“ zeptal se otrávený číšník s mastnými vlasy.

„Dvě vody,“ odpověděl pohotově upír a na moji osobu se mírně usmál. Nechápala jsem.

„Jistě, hned to bude.“

Chvíli jsme se tak nérvózně pozorovali a zkoumali. Chtěla jsem z jeho obličeje vyčíst, co má zalubem, bohužel se tvářil neutrálně. Tak jsem si ještě jednou pořádně prohlédla jeho rysy. Jednoho upíra jsem kdysi viděla z dálky a byla jsem si vědoma toho, že upíři jsou opravdu krásní, ale tenhle byl dokonalý. Měl nepřehnaně ostré čelisti, rovný nos a ústa tak překrásně tvarovaná, že kdyby náležela člověku, měla bych chuť je líbat. Ale takhle mi akorát ty úžasné rty připadaly jako opona, za kterou se schovávaly nebezpečné zbraně – velmi ostré zuby.

Číšník před nás postavil dvě sklenice s vodou, čímž přerušil naše zírání. Povzdechla jsem si.

„Proč si se mnou chtěl mluvit?“ ptala jsem se narovinu a stejně jako on přešla z vykání na tykání. K čemu se s tím otravovat, když se pravděpodobně nedožiju příštího východu slunce?

„Je mrtvý.“

„Cože? Kdo?!“ zmatkovala jsem.

Koho zabil, proboha?

„Ten upír, který zabil tvoji přítelkyni. Zničil jsem ho,“ vysvětlil mi to s klidem angličana. Nemohla, nechtěla jsem tomu uvěřit. Že by to přece nebyl on, ta stvůra, která Sookie takhle bolestivě a nedůstojně zabila? Byla pravda, že tu kromě zlatookého běhal donedávna i jiný?

„Jak? Proč?“ snažila jsem se vymáčknout.

„Jsem zásadně proti, ehm, upírům, kteří takhle ohavně berou lidem životy. Kteří vůbec berou lidem životy! A... taky zabil někoho, kdo ti byl blízký.“

„Ale to není důvod. Jaký z toho máš ty prospěch?“ nechápala jsem.

„Byla jsi kvůli tomu nešťastná.“

„No a?“

„To mě rozzuřilo,“ přiznal nevrle.

„Proč? Vlastně... co na mě vidíš? Jestli nesnášíš upíry živící se lidskou krví, usuzuji z toho, že ji nepiješ – takže nejsem oběť. Proč mě teda nenecháš být?“ rozčilovala jsem se. Tolik strachu a obav pro nic? Bylo mi jasné, že může klidně lhát, ale v jeho očích jsem viděla jakousi pravdu.

„Protože tě neslyším!“ zavrčel mi do tváře a já si až v té chvíli uvědomila, že se k sobě přes stůl nakláníme. Nechápajíc jsem zapadla zpět na své místo.

Pochopil můj zvědavý výraz.

„Já slyším myšlenky. Všech. Docela mě to otravuje, ale ty jsi jako uzavřená kniha. Ve tvé přítomosti si připadám jako bezruký,“ povzdychl si a hlavu složil do rukou.

Přemítala jsem nad tím docela dlouhou dobu, ale pak mi něco docvaklo – Byla jsi kvůli tomu nešťastná...

„Počkej! Poznali jsme se až po Sookiině smrti. Jak jsi mohl vědět, proč jsem smutná?“

„Já tě předtím sledoval. Nenazaril jsem na tvoji němou mysl v té hospodě – já mezi lidi chodím co nejméně – potkal jsem tě, když jsi přijela do města. Sem tam jsem tě sledoval, protože jsi mě velmi zaujala. Až v té hospůdce jsem se rozhodl s tebou promluvit. Překvapilo mě i to, žes o mě nejevila žádný zájem. Lidé většinou dělají to, co chci já.“

„Takže ty jsi mě bezohledně sledoval!“ prskla jsem v rozčílení ho polívajíc vodou ze sklenky. Bylo mi jasné, že rozhněvat upíra není dobré, ale tenhle byl tak... tak hloupý! Nenáviděla jsem ho.

„Bello, dej mi aspoň šanci, prosím!“ pípl a mé jméno vyslovil s takovou úctou, až mi to vyrazilo dech.

„Šanci na co? Nabrousit si tesáky?“ křikla jsem uvědomujíc si strach, který z toho přímo odkapával. Byla jsem si vědoma i toho, že po nás pár lidí pokukovalo, ale to mi bylo jedno. Byla jsem až příliš nešťastná.

Vyběhla jsem z restaurace a rychlím krokem se vracela domů. Tohle město je prokleté, říkala jsem si v duchu. Nejdříve tu rukou upíra zemřela Sookie, pak toho upíra zabil zlatooký upír, který mě už nějaký ten čas sleduje. Tohle je až příliš zvrácené, než aby to bylo pravda. Doma na mě čekala pouze cedulka na ledničce, která hlásala, že je Melinda u Mikea, aby se porozhlédla po mém pracovišti. Pod svou postelí jsem nalezla jednu větší tašku přes rameno, do které jsem dala peněženku, klíče, kapesníky, doklady a mobil a tričko s krátkým rukávem. Musela jsem vypadnout z toho zmatku, z toho města.

Cestou na vlakové nádraží jsem se rozplakala, protože mi všechno přišlo líto. Už jsem si toho v životě zažila dost, jenže tohle mě zlomilo. Bylo toho příliš.

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí modré krve - 6. kapitola: