Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí modré krve - 9. kapitola

19.10.2013 (14:00) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2615×

Instinktivně jsem udělala pár kroků dozadu, čímž jsem narazila do Edwarda. Nevadilo mi, že se ho dotýkám, dokonce ani to, že mě chytil za ramena a přimáčkl mě na své tělo víc. Uchopila jsem kytaru do obou rukou pro případ, že bych se musela něčím bránit - zbytečně.

„Jaspere,” šeptla černovlasá upírka, „uklidni ji. Vždyť je zralá na infarkt!” A zničehonic jsem se cítila dobře, přestože strach nepolevil úplně. Odložila jsem kytaru.

„Bello, ehm, tohle je má rodina.”

„A oni jsou taky...? Já myslela... Vždyť jsi říkal, že jsi upírem vlastně krátce a... a... a...” koktala jsem upřeně mu hledíc do zlatých očí. Konečně mě pustil.

„Ty sis vážně myslela, že žiju se svojí lidskou rodinou? Vždyť jsem ti říkal, že se lidem obyčejně vyhýbám co nejvíce,” zasmál se, jenže mně to vtipné nepřišlo.

„Já jsem Alice, Bello,” představila se černovláska a s úsměvem ke mně natáhla drobnou ruku, kterou po mém nedůvěřivém pohledu zase stáhla zpátky.

„A tohle je Rosalie, Esme, Emmett a Jasper,” představil ostatní Edward.

Nedůvěřivě jsem si je prohlížela.

„Kteří tě stejně jako já nechtějí vysát,” dodal rychle.

Po shlédnutí hladového pohledu blonďáka jsem mu to ani náhodou nevěřila, ale raději jsem pomlčela a nechala si své myšlenky pro sebe. Uplynula chvíle ticha a všichni upíři, včetně Edwarda, si mě prohlíželi, nervózně jsem přešlápla.

„Nepůjdeme do obýváku?” navrhl Edward a všichni s horlivým přikyvováním souhlasili. Tak jsme opustili jeho pokoj, ze kterého se mi vůbec nechtělo, a po schodech dolů se vraceli do druhého patra. Šla jsem až poslední za Edwardem, poněvadž jsem těm upírům nedůvěřovala, přestože se má nálada výrazně zlepšila.

Edwardova upíří rodina se zkusila vmáčknout na jednu pohovku, já se usadila do bílého křesla a Edward si sedl na jeho opěrku. Všechny jsem si ještě jednou pořádně prohlédla. Hnědovláska - domnívala jsem se, že to je Esme - si mě starostlivě prohlížela. Alice se na mě mile a celkem nejistě usmívala, celkově mi připomínala elfa, ne upíra. Blonďák vedle ní si mě hladově prohlížel, přestože se snažil svůj výraz srovnat, a svalovec vedle něho se uchechtával. Ale nejvíce mě upoutala blonďatá upírka... Byla tak překrásná! Její rysy byly dokonalé, měla plné rty a oči, ve kterých se zračila ledová krutost, ale i láska. Vlastně je to blonďatý Edward v sukni, pomyslela jsem si a následně se zasmála.

„Čemu se směješ?” zajímal se svalovec a naklonil se blíž ke mně, až jsem viděla tančit jiskřičky v jeho zlatých očích.

„Kdybych ti to řekla, nedožila bych se rána. A čemu jsi se ty tak chechtal?” odvážila jsem se zeptat a okamžitě pocítila, jak atmosféra v místnosti povolila.

„Tomu, že když si Edward konečně najde ženskou, tak je to člověk s fobií z upírů.”

„Ale my spolu nic nemáme! On mě jen pronásleduje,” zabručela jsem.

„Když její mysl je pro můj dar tichá!” bránil se Edward. V tu ránu na něj všichni nevěřícně hleděli. Edward mi prozradil, že čte myšlenky, ale až podle výrazu ostatních mi došlo, že jsem jediná pro jeho dar schovaná. Udivilo mě to.

„To není fér,” prohodil Emmett.

Prozradila jsem jim, jak jsem věděla o upírech - přes Melindu. Opravdu jsem nevěděla, odkud to věděla ona, ale tím jsem se pro jistotu ani nezaobírala. Nakonec se ukázalo, že jsou všichni, kromě Rosalie a Jaspera, milí. Ale i tak jsem si nejvíce oblíbila Esme, která mi jistým způsobem připomínala Melindu. Zajisté by si dokonale rozuměli.

„Bože!” vydechla jsem překvapeně, když do místnosti zavítalo skrz les a okna několik slunečních paprsků. Nevěděla jsem, jak upíři reagují na slunce, na zpopelnění jsem nevěřila, ale tohle jsem absolutně nečekala. Jejich kůže sluneční světlo odrážela jako diamant. Byla to taková nádhera, že jsem se měla chuť všech dotknout, ale to jsem pro jistotu nezkoušela. Přejela jsem bříšky prstů jen po Edwardově ruce, poněvadž jsem ho znala nejdéle a nejvíce jsem mu věřila, ačkoliv by to zajisté nevadilo ani Emmettovi nebo Esme. Snad ani Alici ne.

„Můžeš na slunce, Carlisle. Ona to ví,” zamumlal si Edward pod nos a já se na něj s povytaženým obočím podívala. Jaký Carlisle?

Do místnosti vešel další upír, ale už na první pohled se něčím lišil. Stačilo, abych se na něj jednou jedinkrát podívala, a věděla jsem, že on mi stejně jako Edward neublíží. Měl blond vlasy a stejně jako ostatní zlaté oči. Mile - ačkoliv překvapeně - se na mě podíval.

„Carlisle Cullen, Edwardův stvořitel,” představil se a zdvořile mi podal ruku, ale ani s ním jsem si nepotřásla.

„Bella Swanová.”

Se všemi jsem si skvěle popovídala, přestože jsem byla spíše samotářský typ, a posléze mě musel Edward odvést zpět do práce. Když jsem mu v autě sdělila, že mi jeho rodina i přes upírství přijde milá a sympatická, pouze se zasmál. Vysadil mě u Mikea a já se okamžitě rozeběhla do hospody, poněvadž silně pršelo.

„Kde jsi byla? S tím chlapcem?” zajímala se Rose. V hospodě už se svítilo nekvalitním světlem a byl obsazený jen jeden stůl - ten s kartáři.

„Ano.”

„Je to moc pěkný chlapec,” konstatovala, hodila mi utěrku a já ji následovala do kuchyně, abych jí pomohla s nádobím, kterého měla ve dřezu opravdu hodně.

„Asi jo,” zabrblala jsem protáčejíc oči. Samozřejmě, že byl Edward krásný. Všichni upíři byli krásní a to bylo právě to, co jsem nikdy nechápala. Jak mohl někdo tak krásný být tak odporný?

Domů už jsem se z práce vracela sama, za což jsem byla neskutečně vděčná. Už nepršelo a kupodivu ani nebylo tak chladno, jak jsem očekávala. Pouliční lampy svítily v pár ulicích, kterými jsem procházela, špatně. Zničehonic jsem za sebou uslyšela nějaký šramot, tak jsem se ohlédla, ale nikoho ani nic jsem neviděla. Nejspíš už blázním, pomyslela jsem si a bez dalšího dumání nad tím divným zvukem jsem pokračovala v cestě. Ještě jsem musela projít několika ulicemi, ale nevadilo mi to. A poté jsem to zaslechla znovu. Otočila jsem se kolem své osy a důkladně očima prozkoumala každý kout, ale nikde nikdo. Nezbývalo mi nic jiného, než pokračovat v cestě, ale raději jsem přidala do kroku.

„Bello,” ozval se mi za zády slabý hlásek a já se se strachem vepsaným ve tváři otočila.

„Bože...”

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí modré krve - 9. kapitola: