Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 10.

26.02.2009 (00:30) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3986×

„Edwarde, tak co jsi slyšel?“ Trpělivost, která mi velice rychle docházela, přerůstala v rozzuřenost.
„Oni za to můžou. Jenom se chtěli narodit. Chtěli nás ochránit.“ Hlas měl láskyplný. Neměl v něm ani kapku zahořklosti nebo vzteku. Jen samá láska. Miluje je jako já.
„Za co můžou?“ Teď můj vztek přerostl v nechápavost.
„Můžou za to, že jsme opět lidmi. Teda, že ty jsi člověk. Jeden z nich má zvláštní schopnost manipulovat s námi. Říkají, že se blíží nebezpečí. Proto mě proměnili zpět v upíra. Něco se děje. Mám o vás strach.“ 
Když jsem neodpovídala, mluvil dál.
„Bello, nemůžeš je za to nenávidět. Jen chtěli mít svoji šanci. Nejspíš to znamená, že i když jsi byla upírka, byli naživu. Jen by se nikdy nenarodili. Zmrzli by spolu s tebou.“
„Nemůžu je nenávidět, když je tak hrozně miluji. Máš pravdu, jen chtěli svoji šanci. Za to je miluji ještě víc. Jsou to malí bojovníci a můžeme být šťastní, že z nich vyrostou stateční lidé a budou se umět sami o sebe postarat. Jsem šťastná, že je máme. Opravdu je hrozně miluji.“ Edward mě znovu objal. Ted už věřím, že naše věčnost bude krásná a šťastná. Možná děti byly to, co by nám chybělo. Naše navždy se vším, co si jen můžeme přát.
Místnost naplnil náš blažený smích. Radost, která prostupovala každou částečku mého těla. Prohřívala mi každou buňku. Stáli bychom v obětí jako sochy déle, kdyby do místnosti nepřiběhl zbytek rodiny. Zarazili se na prahu. Esme se usmívala. Jasper, který cítil tu spoustu lásky, se také usmíval. U něj mě to mile překvapilo. Nepatřil v rodině k těm, kteří by se na mě usmívali denně. Nikdo z nich nebyl překvapený z Edwardovy proměny zpět v upíra. Alice to nejspíš viděla. Ten den patřil opět k těm šťastným, které následovaly i dále. 

Dny ubíhali prakticky stejně stereotypně. Děti rostly stále více. Pohybovaly se, co nejméně, aby mi neubližovaly, ale měli úzkostně málo místa. Edward byl roztěkaný strachem o nás. Carlisle starostlivě připravoval věci potřebné k porodu a já se stále snažila přesvědčit drobečky, aby proměnily Carlislea zpět jako Edwarda. Chce se vrátit zpět do nesmrtelnosti a navíc jestli se blíží nebezpečí nechce být přítěží, ale pomocí.
Děti si nechtěly dát říct. Cítila jsem, že se porod blíží velice rychle, ale nemyslela jsem na to.
Toho dne jsem se probudila do slunečného pokoje. Usmívala jsem se na všechny okolo sebe. Nikdo z nich mi to, ale toho dne neoplácel. Byli jako vyměnění. Nevšímala jsem si toho. Dala jsem si sprchu jako každé ráno. Převlékla jsem se do pohodlnějších šatů. Sešla jsem dolů ze schodů. Esme seděla kousek od Edwarda s hlavou zabořených do nějakých plánů. Edward mě zamyšleně pozoroval. Usmála jsem se na něj a v tu chvíli vypadal jako by ho něco praštilo. Posadila jsem se mezi ně. Chtěla jsem si pustit televizi, tak jsem se nadzvedla a zmáčkla tak miminka. Ucítila jsem od bříška bolest, která se rozléhala do všech částí těla. Nesnesitelná bolest spalující celé tělo a celou duši. Moje tělo se prohnula a nezadržitelně se řítilo k zemi…
Bylo to jako sen. Omdlela jsem.

Tuto část vypráví Edward:

Bella se přišla posadit mezi mě a Esme. Esme byla zabraná do svých plánů a já pozoroval příchozí Bellu. Vypadala jako by před sebou táhla velký balon. Pohybovala se opatrně. Byla tak roztomile nemotorná. Krásně se na mě pousmála. Kdybych měl srdce, rozbušilo by se mi a tváře bych měl zalité červení. Posadila se. Poté se rozhodla, že si pustí televizi, tak se natáhla pro ovladač. Jak se nadzvedla, vydala jsem bolestné povzdechnutí a řítila se neovladatelně k zemi jako hadrová panenka. Zachytil jsem ji. Na prchlivou chvíli jsem ztuhl. Dále jsem neotálel, vzal ji do náručí a běžel s ní do pokoje pro hosty, který měl sloužit jako operační sál. Esme mezitím vyrazila sehnat Carlislea. Opatrně jsem ji položil na stůl uprostřed místnosti. Hlavu jsem jí podložil polštářem. Carlisle vběhl nadpřirozenou rychlostí do místnosti. Nad tím jsem se ani nepozastavoval. Děti nakonec Bellu poslechly. Byl oblečen do sterilního oblečení. Dával mi pokyny a já je plnil, jak nejrychleji to šlo. Carlisle jí píchl morfium.Ani nemusel mluvit. Všechno jsem mu četl v myšlenkách. A také jsem slyšel myšlenky dětí. Začínalo jít do tuhého. Jeden hlásek byl slabší, až se vytratil úplně. Bella sebou škubla. 
„Carlisle, rychle. Jedno z nich umírá.“
Carlisle mezitím vedl řez vedoucí přes celé její velké bříško. Z rány se okamžitě vyvalila krev. Na prchlivou chvíli se mě snažila ovládnout moje žízeň, ale odhodlání zachránit je všechny tři, mě nenechala podlehnout.
Carlisle vyndal první dítě. Okolo malého krčku mělo obvázané pupeční šňůru, kterou jsem ihned odstřihl. Dítě začalo plakat. První dítě. Bylo to děvčátko půvabné jako Bella. Zabalil jsem ji do deky a dal ji do ruky Alici, která byla připravená se o ně postarat.
Druhý byl v pořádku. Chlapeček. Ten skomírající hlásek byla naše holčička. Převzal jsem ho od Carlislea. Udělal jsem s ním totéž, co z holčičkou. Byl jsem neuvěřitelně pyšný.
Carlisle Bellu mezitím zašil. Já ji přikryl. Stále spala. Carlisle mě ujistil, že bude v pořádku a to pro mě bylo nejdůležitější.
Vzal jsem ji za ruku a čekal. Děti mezitím také usnuly. Asi po hodině se probudila.
„Edwarde?“ Hlas měla slabý.
„Jsem tady.“
„Jsou v pořádku?“ Nadzvedla hlavu a porozhlížela se po místnosti. Pustil jsem její ruku a přinesl obě naše ratolesti. Teď už byly obě děti oblečené. O to se postarala Alice. Pousmál jsem se.
„Panebože, jsou tak krásné.“ 
„Miluji tě, Bello,“ zašeptal jsem jí do ucha.
„Já tebe víc.“ Nad tím jsem se nepozastavoval. O tom bychom se mohli dohadovat hodiny.
Hlavou mi probleskla myšlenka na jména. Stále žádná neměli.
„Možná bychom jim měli vybrat jména.“ Na chvíli se zamyslela. Opět mě zajímalo, na co přesně myslí.
„Chlapec se bude jmenovat Christopher Edward. Jako tvůj dědeček, táta a ty. Jste tam všichni tři. A holčička Mabel Elizabeth. Po tvé mamince a babičce.“
„S tím nesouhlasím. Chci, aby měla i tvé jméno. Mabel Isabella.“
„Taky nesouhlasím. Ty nechceš, aby se jmenovala po tvé mamince?“
„Chci, aby měla jméno po tobě. Takže Mabel Isabella a Christopher Edward.“
Chtěla dále protestovat, ale další slova jsem zastavil polibkem. Něžným, pomalým a krásným.
Když začala lapat po dechu s úsměvem jsem se odtáhl. Myslím, že tě můžu přenést do postele, ať se lépe vyspíš. 
Nejdříve jsem odnesl Mabe a Chrise dolů k Esme. Byla nadšená. Do místnosti se přiřítila Rosalie, která z nich byla unešená ještě více. Seděla zády ke mně a šišlala na malou Mabe. To jsem přešel bez povšimnutí. To si s ní vyřídím později. Vyběhl jsem po schodech bez sebemenší zastávky a potichounku otevřel dveře. Když jsem vešel, Bella se opět krásně usmívala, že by mi srdce bouchalo jako splašené. Šel jsem k ní. Letmo jsem ji políbil na tvář. Jednu ruku jsem jí vsunul pod kolena a druhou pod záda. Ruce mi dala kolem krku a já ji přenesl do našeho pokoje, kde jsem ji uložil na postel. Přikryl jsem ji, aby se neklepala zimou.
Bylo vidět, že přemáhá spánek, ale marně. Víčka se jí pomalu zavíraly. S lehkým šeptnutím, „miluji tě,“ usnula. Líbl jsem ji na čelo. Stále jsem ji pozoroval, jak spí. Spánek měla bezesný, protože se nepřevracela, ani nic neříkala. Rozhodl jsem se, že bych se mohl jít podívat dolů, jestli je vše v pořádku. Esme se stále rozplývala na Chrisem a Rose šišlala na Mabe. Už mě to začínalo dopalovat.
„Rosalie, mohla by jsi přestat šišlat na mojí dceru?“ Rose se otočila, ale její oči po mně nešlehaly blesky, ale zářivě se usmívala, až se jí její zjizvený obličej., zdeformoval ještě víc.
„Edwarde, Mabe je tak krásná. A o Chrisovi ani nemluvím. Má tvoji bradu. Také je hranatá.“ Rozesmála se na celé kolo. „Mabe je celá Bella. Má její oči. Hnědé jako čokoláda. Chrisovo jsou zelené.“
Do místnosti se přiřítil Emmett celý rozdivočelý. 
„Edí…,“ začal na mě šišlat, jako předtím Rose na Mabe, „…ty kanče.“
Rose se rozesmála na celé kolo. Ostražitě jsem jí vzal Mabel, aby jí náhodou při tom výbuchu nevypadla.
Emmett se nedal odradit a pokračoval dál, „jako by ti nestačilo jeden upíří prcek. Ty musíš být vždycky výjimka,“ pochechtával se. Vzal mi Mabe z ruky a šel s pryč.
Při chůzi mumlal, „no ty maličkej upírku, spinkej. Ten táta je, ale zlobivej, viď? Půjdeš si se mnou ulovit malinkého méďánka? Musím tě to naučit. Já jsem tvůj hodný strýček Emmett. Jsem nejkrásnější z celé rodiny. Tebe bych láskou taky spapal. Takovej malinkej bonbónek.“
Vztekle jsem se za ním hnal.
„Emmette, okamžitě mi ji vrať.“
„Nemusíš mít všechno ty. Já chci taky něco pro sebe. A malá neteřinka se mi moc líbí. Jestlipak se bude červenat jako Bella. A bude tak legrační? To ji musím mít pořád u sebe, aby mi nic neuteklo.“
Usadil se s ní na schodech a něco jí mumlal. Co chvíli vybuchl smíchy. Mabe na něj koukala a ústa měla roztažené do úsměvu.
„Podívej. Ona je po strýčkovi Emmettovi. Taky se bude pořád smát.“
Vykuleně jsem koukal na ten líbezný úsměv, který se neuvěřitelně podobal úsměvu Belly. Tu noc se stále jen usmívala. Malý Christoph byl jiný. Stále spal. Jako jeho maminka. Další nejkrásnější den v mém životě. Nechal jsem je dole s upomínkou, aby na ně dali pozor. Vrátil jsem se zpět k Belle, která se ze spánku něčemu usmívala. Sedl jsem si čelem k ní. S láskou jsem pozoroval svůj životní poklad. Moje láska navždy.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 10.: