Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 12.

06.03.2009 (23:25) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3162×

Zamyšleně jsem se posadila. Na mysli mi vyvstala nová otázka. A to, jestli si Emmett dělal legraci nebo je Mabel takhle silná a tím pádem, že má také hodně z upířích genů. Víme, že má sílu, kterou nás ovlivňuje, nezničitelnou upíří kůži a bledost. Při vzpomínce na těhotenství jsem se musela zamyslet nad další důležitou věcí. Buď budu muset prodělat transformaci ještě jednou, nebo počkám, až se u Mabel projeví její dar. První alternativa se mi nezdá příjemná. Pomyslela jsem na svoji přeměnu. Velice bolestivá zkušenost, kterou si budu pamatovat do konce věčnosti. Oheň, prostupující každou buňku mého těla. Nesnesitelné teplo vroucí v mém srdci. Druhá možnost je také problematická. Může to trvat roky, než se Mabeliny schopnosti projeví. 
Za všechny ty starosti to stálo. Jinak bych neměla ty dvě krásné děti. Stále veselou dcerku Mabe, ze které optimizmus sršel každou částečkou těla. Syna Chrise, tak podobného Edwardovi. Zelené oči vpíjicí se do mých. Láska z každého spokojeného dýchnutí. To všechno pro mě byla dostatečná odměna za týdny slz a bolesti. S náklonností jsem si prohlížela, teď už spinkajícího, Chrise. Pravidelné oddechování doprovázené občasným jemným vzdychnutím. Bylo načase odnést děti spát. I já jsem pociťovala únavu z probdělé noci. Víčka se mi klížila. Porozhlédla jsem se po místnosti. Edward, který se opíral o protější stěnu, mě se zájmem pozoroval. Při střetnutí našich pohledů se Edward zářivě usmál a já měla pocit, že se topím v jeho topazových očích. Zdálo se, že nebudu schopná odtrhnout oči od té krásy. Celá omámená jsem z těžkostí odtrhla oči od svého manžela, opatrně jsem si Chrise přitiskla k tělu a očima jsem Edwardovi naznačila, aby vzal Mabel z Emmettovy náruče. Emmett to vypozoroval a samozřejmě se začal vzpírat.
„Už zase! Mami, řekni něco!“
„V tom ti nepomůžu, zlatíčko,“ řekla Esme s lítostí.
„To není fér. Kde je táta? Ten mi určitě pomůže,“ nedal se Emmett.
„Synku, myslím, že také nic nesvedu.“ Objevil se z ničeho nic Carlisle.
Emmett předal Mabe Edwardovi a vztekle nás pozoroval, jak odcházíme. Už jsem slyšela jen Rose, jak se rozčiluje.
„Ale Emme, nechceš si taky někdy všímat mě? Začínám žárlit!“
Přidala jsem do kroku, abych nemusela poslouchat Emmettovy neslušné návrhy. Sama pro sebe jsem se usmála. Edward si mě zamyšleně prohlížel.
„Edwarde, nemusíš to zkoušet.“
„Nikdy nevíš.“
„Myslela jsem na to, jaké asi dává Emmett návrhy Rose.“
Edward se rozesmál a Mabe, která ještě nespala, se k němu přidala svým zvonivým smíchem.  
Když děti ležely ve svým postýlkách a spokojeně oddychovaly, Edward mě chytl za ruku.
V tu chvíli pro mě nic jiného neexistovalo, než jeho hluboké zlatu podobné oči. Vydržela bych vpíjet se do nich nekonečně dlouhou dobu, kdyby mi nezačal broukat moji ukolébavku a já se nezačala propadat do svých děsivých nočních mur. 

Tentokrát jsem byla na naší loučce. Ležela jsem sama na rosou provlhlé trávě, oblečena opět v lehkých šatech na ramínkách. Něco bylo jinak, než v předešlém snu. Šaty původně bílé, byly pokryté krví, která mi stékala po pramínkách po celém těle. Na mé bílé kůži působila strašidelně. Stočila jsem zrak nahoru a viděla jsem ostře zářící malé body a krásou rozkvétající měsíc v úplňku. Na to, že byla noc, bylo jen lehce šero. Bez problémů jsem rozeznávala stromy, které mě obklopovaly kolem dokola. Posadila jsem se, bych se pořádně rozhlédla. Uviděla jsem příchozí postavu. Vysoký muž s bledou pletí. Neuvěřitelně krásný. S červenýma očima. Do jeho dlouhých černých vlasů splývajících po ramena se opíral jemný vánek. Načechral mé vlasy a moji lidskou vůni poslal přímo k upírovi. Hladově začichal. V očích se mu zračil hlad, kterému se snažil ubránit. Jeho duhovky získaly ještě tmavší odstín rudé. 
Promluvil tiše melodickým hlasem, „jednou den, kdy budeme navždy spolu, nastane. Jsme si souzeni. Patříme k sobě. Ani pouto smrti mě od tebe neodtrhne. Ale teď bych se rád najedl, když dovolíš.“ Krátkou vzdálenost mezi námi zkrátil. Ucítila jsem bolest. Poslední, co jsem si vybavovala, byla Edwardova tvář s úsměvem.

Rychle jsem otevřela oči. Edward seděl vedle mě. Byl vyděšený.
„Miláčku, co se děje?“
„Jen zlý sen,“ odvětila jsem zadýchaně. Místo krve ze snu, mi po těle stékal pot.
„Hrozně jsi křičela a naříkala. Ze začátku jsi říkala jen, že mě miluješ, ale potom…,“ odmlčel se.
„Potom?“
„Řekla jsi mi sbohem, a že se uvidíme v nebi. Smrt nás nerozdělí.“
„Byl to jen sen.“
„Vyprávěj mi o něm, prosím.“
„Nepamatuji si ho,“ lhala jsem. Moc dobře jsem si pamatovala ty rudé oči. Stále jsem cítila ostré zuby proděravující moji sametovou kůži na krku. Bolest se ještě nevzdálila. 
„Zajdu si do sprchy,“ dodala jsem rychle, než mě zavalí otázkami.
Nechala jsem na svoje chvějící se tělo, dopadat proud horké vody. To mě trochu uklidnilo. Bylo těžké donutit se, abych vylezla ze sprchy. 
Oblékla jsem si džíny a vytahané triko. V ložnici nikdo nebyl. Dokonce ani děti. Sešla jsem dolů, abych s hrůzou zjistila, že je Mabel opět s Emmettem. To na tom nebylo to nejhorší. 
Na novém stole byly dvě vaničky. U jedné stál Emmett a koupal Mabel. Ve druhé se ráchal Chris za Esmeiny pomoci. Edward vůbec nemrkal. Jen si zamračeně měřil Emmetta. Byl připravený kdykoliv zasáhnout. Toho však nebylo zapotřebí.
Emmett držel Mabe jednou rukou pod krčkem a druhou rukou ji omýval jemnou houbičkou. Vesele si k tomu notoval nějakou písničku. Mabel se smála sametovým smíchem. S překvapením jsem zjistila, že si tu písničku brouká s Emmettem.
„Pšt, Emmette!“ okřikla jsem ho. Ublíženě se na mě otočil, ale zpívat přestal. Do úplného ticha zněl jenom nádherný hlas mé dcery. Sice nepatřím k lidem s hudebním sluchem, ale s jistotou jsem poznala, že ani jednou nebyl její zpěv falešný. Hudební nadání zdědila po svém otci. 
Tiše jsem přišla až k ní. Emmetta jsem se snažila odstrčit, ale byl silnější než já, takže jsem mu to musela říct, „Emme, byl by jsi tak hodný?“
Jen si odfrkl a s hlasitým dupáním se vzdálil. Mabel ztichla. Jen se bezzubě usmívala.
Oblékla jsem obě děti do krásných dupaček.
Dny se otočkou měnily v týdny. Ke zděšení všech, už v měsíci začala Mabel říkat první slova. Chris začal mluvit jen o deset dní později. V měsíci a půl se obě děti batolily. Mabel tou dobou měla krásné kudrnaté vlásky barvy čokolády. Chrisovy byly také zvlněné, ale o něco kratší. V pouhých dvou měsících se Mabel poprvé postavila a přešla místnost za Emmettem, který přinesl do místnosti nějaké hračky. Chrisovi to netrvalo o moc déle. Největší překvapení bylo, když se Chris opíral o sedačku a celou místnost přeběhl v nadpřirozené rychlosti ke své sestře. Všichni nadšeně tleskali, ale mně to dělalo stále hlubší vrásky. Rychlost, jakou se vyvíjeli, byla k nezastavení.
Ve třech měsících uměly obě děti chodit bez opory, plynule mluvit a začínaly se čtením.
Emmett stále více rozmazloval Mabel, která se za ním stále držela. Stále spolu vyváděli nějaké lumpárny. Nejraději se schovávali za rohem, kde na mě číhali, aby mě vystrašili. Pokaždé jsem jim na to skočila. Vyjekla jsem a oba se rozesmáli melodickým smíchem, který zněl jako hudba. Alice se přestala stranit a Mabe začala být jako její barbie. Pokaždé, když jsem jí viděla, měla na sobě jiné šaty. Jasper si hrál spíše s Chrisem, který ho zbožňoval. Rose se neustále smála duu Emmett a Mabel. Carlisle se snažil vyzkoumat rychlost růstu. Edward se většinou stranil. Občas se připojil k Christopherovi, který si hrál. 
Jednou jsem scházela ze schodů. Edward seděl za piánem. U něho se vrtěla Mabe do rytmu. Složil jí písničku. Zněla jako rajská hudba s doprovodem andělského zpěvu, který obstarala Mabel. Denně jsem se dívala na západ slunce s myšlenkami, co bude dál. Často se ke mně připojoval Edward šeptajíc mi krásná slova do ucha. Dalo by se říct, že nás čeká krásná budoucnost.
To se však změnilo v den, kdy jsme celá rodina hráli stolní hru, ve které samozřejmě jako vždy vyhrávala Mabel. Byla na řadě Alice, když v tom jako by se ztratila duchem daleko od nás. Všichni najednou ztuhli.
První se vzpamatoval Chris, „Teti, co vidíš?“ 
Alice měla na tváři grimasu zmatku. To nic dobrého nevěstí.
Nikdo v okolí nechápal, až na Edwarda, který její vizi viděl. Obrátil zrak na mě. V očích měl ještě větší zmatek než Alice.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 12.: