Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 13.

07.03.2009 (12:30) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3674×

Teď se na mě už dívali i ostatní. 
„Co jsem sakra zase provedla?“ docházela mi trpělivost. Zase jsem byla jediná, kdo nic nechápe. Dokonce i děti se tvářily chápavě.
„Tvoje budoucnost z ničeho nic zmizela,“ oznámila mi Alice zmateně.
„Takže to znamená, že se nejspíš setkáš s nějakým vlkodlakem. Je Alice nevidí,“ promluvil Edward.
„Ale proč by se s tebou chtěl spojovat nějaký vlkodlak?“ uvažoval nahlas.
Ten den bylo všechno ještě zmatenější než, kdy dřív. Edward se ode mě nevzdaloval ani na chvilku. Všichni dokola diskutovali o náhlém zmizení mé budoucnosti.
Sedla jsem si venku na trávu hned u řeky, nohy jsem si složila a na ně jsem si položila hlavu. Dívala jsem se na malé vírky ve vodě. Zula jsem si boty a ráchala jsem si nohy v ledové vodě. To nějak ovlivnilo moje přemýšlení. Edward ke mně opět přišel a posadil se vedle mě.
„Edwarde?“ řekla jsem tiše, větřík mi vzal slova z úst a donesl je k němu.
„Ano?“ odpověděl.
„Víš, tak mě napadlo. Myslíš, že se v Jacobovi uchovaly vlkodlačí geny?“ pronesla jsem nejistě. Nebyla jsem si jistá, jak asi zareaguje. Otevřel ústa v náhlém zděšení. Popadl mě za ruku. Dotáhl mě zpět do domu, kde svolal zbytek rodiny. 
„Nebude to žádný vlkodlak!“ Edwardův hlas přecházel do křiku.
„Jak, že to nebude vlkodlak?“ zeptal se Carlisle nechápavě.
„Náš starý známý upír – Jacob Black,“ pronesl z nechutí.
„Ale jako, že to Alice neviděla?“ ozval se nechápavě Emmett.
„Náš milý přítel byl před proměnou vlkodlak,“ řekl Edward nešťastně.
„A sakra!“ uteklo Emmettovi.
„Co budeme dělat? Jsme jako bez očí. Může přijít kdykoliv.“ Esmein hlas se třásl strachem.
„Nejlepší bude zaútočit na něj dřív, než to stihne on.“
„Ne,“ protestovala jsem. „Když chce přijít, to znamená, že měl spoustu času na přípravu. A nedovolím, aby vám ublížili. Raději ať dostane jen mě.“ Všichni se vztekem stočily zraky ke mně. Edward přímo zuřil.
„Bello, prosím tohle neříkej!“ ozvala se Rosalie.
„Musíme to naplánovat. Bello, ty se postarej o děti. Alice s Jasperem budou teď neustále s vámi. Rose, Emmette vy hlídkujte před domem. Já, Edward a Esme probereme strategii,“ ohlásil Carlisle velitelsky.
Odebrala jsem se s dětmi a Jasperem s Alicí do svého pokoje. Alice se usadila na zemi. Jasper se postavil k oknu. Děti jsem uložila do postýlek. Také jsem si lehla, abych mohla přemýšlet.
Jak to udělat, aby neohrozil celou rodinu, včetně dětí? Nepřežila bych, kdyby jim někdo ublížil. Bude chtít mě. Vzpomněla jsem si na sny. Jacob blížící se ke mně. On mě zabije. Nechtěla jsem zemřít. Na světě mě drželo najednou mnohem víc, než dříve. Moje děti. Byly tak malé. Náš vztah s Edwardem se upevnil, tak že bez něho nemůžu žít. Celou rodinu jsem hrozně milovala. Nechtěla jsem je opustit. Mám tu příliš mnoho.

Celé den byli všichni nervózní a ostražití. Na každém mém kroku mi na patách visel alespoň jeden z rodiny. Já byla roztěkaná. Ale jedno jsem si ujasnila. Pokud to zachrání rodinu, jsem ochotna za ně položit život. 
Děti teď vypadaly minimálně na dva roky. Stále, ale byly malé. Smutek mě přepadal tak často, že jsem byla nemotornější než dřív. Přes slzy jsem sotva viděla. Více jsem zakopávala.
Venku se zrovna setmělo. Edward s Carlislem projednávali stále dokola plány, se kterýma stále nehnuli. Alice a Jasper se stále motali kolem mě. 
Tu noc jsem měla trhaný spánek. Avšak byl nerušený. Žádné noční můry.

Od rána skoro nikdo nemluvil. 
Bylo asi dopoledne, kdy se z venku ozývaly nesnesitelné rány. Emmett zpozorněl. Vyrazil rychle ke dveřím, kde se k němu přidala i Rosalie, Alice a Jasper. Edward se napřímil. 
Rychle mě políbil. Carlisle a Esme se přidali k Rose, Alici, Emmettovi a Jasperovi. Vyrazili na zahradu, odkud se ozývaly všechny rány. Srdce se mi rozbušilo tak silně, že jsem měla strach, aby mi nevyskočilo z hrudi.
„Edwarde, co děti? Měli by jsme je dát do bezpečí.“
Edward jen přikývl. Vzal do náručí Mabel a já popadla Chrise. Odnesli jsme je do postýlek v pracovně, kde jsme zabarikádovali okna a dveře zamknuli.
Z venku přiběhla Rosalie. Na obličeji jí přibyla další jizva. Jí to v tu chvíli bylo jedno.
„Edwarde, je jich asi šedesát. Nemáme šanci.“
Když to dořekla, setmělo se mi před očima. Edward mě zachytil a posadil mě na zem.
„Rose, zůstaň s Bellou. Teď jdu já.“
Trhané vzlyky otřásaly celým mým tělem. Přes slzy jsem vůbec neviděla. Zhroutila jsem se na zem. Rose se mě snažila uklidnit.
„J-j-je t-t-to k-kvůli m-mně!“
„To neříkej.“
Teď jsem je viděla. Přes skleněnou stěnu v obývacím pokoji byla vidět bitva. Edward se bil jako puma. Byl rychlý, ale přesto se na něj jeden dostal. Setřásl ho a odtrhnul mu hlavu od těla. Emmett je bral po dvou. Alice a Esme byly jako šelmy bijící se za své dítě. 
Jeden upír odhodil Alici daleko k řece. Vyjekla jsem. Rozplakala jsem se ještě více, než bylo možné. Vstala jsem a byla jsem rozhodnutá vyjít ven, aby přestali bojovat. Roseina ruka mě však chytila za zápěstí.
„Bello. Zůstaneš tady!“ přikázala mi.
„Ne! Neodvolím, aby někomu ublížili,“ řvala jsem přímo hystericky.
„Nemůžeš tam jít!“
Znovu jsem se zhroutila na zem s pláčem. Rose se ke mně sklonila a hladila mě po hlavě.
„Bude to v pořádku, Bello.“ Její hlas, ale vůbec nezněl přesvědčivě. Právě naopak. Třásl se a já se ujistila, že je zle.
Najednou Rosalii někdo odhodil. Proletěla celou místností, kde narazila do stěny, která se s tříštivou ránou rozbila a Rose prolétla až ven, kde zůstala nehybně ležet.
„Zdravím tě, Bells.“

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 13.: