Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 11. kapitola

30.04.2013 (18:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2625×

Že „smířená“ není to správné slovo na popis mého rozpoložení, mi došlo ve chvíli, kdy se Elijah nepatrně pohnul a já se praštila nohou o pootevřené dveře, jak jsem sebou trhla.

„Naléhala na tebe Alice hodně?“ zajímal se namísto toho, aby mi zabořil zuby do krku. Jako den předtím, i tentokrát jsem nevěděla, jestli si oddechnout, nebo si přát, aby to už bylo za mnou.  

Neurčitě jsem pokrčila rameny a vrhla výmluvný pohled na zeď nad jeho levým ramenem.

„Měla bys vědět, že jí to nemůžeš vyčítat. Většinou to myslí dobře, ale až moc se snaží,“ hájil ji a já stále nechápala, kam tím směřuje. „To je ale spíše jenom tak na okraj. Zdá se, že máme větší problém.“ Pohled mu sklouzl k mojí zjizvené ruce.

Nevím, co mě překvapilo víc – jestli to, že se vrací k mému zdravotnímu stavu, nebo ten plurál. Já měla problém od narození, ale o tom, že by se jej moje genetická odchylka, která toto všechno způsobovala, jakkoli týkala, jsem nevěděla. Vždyť jemu mohlo být úplně jedno, co se mnou bude.    

„Jaký?“

Zdálo se, že moje otázka, která mě stála dost odvahy, jej nějakým způsobem rozhodila.

„Samantho,“ vyslovil moje jméno pomalu a já se pod jeho upřeným, tmavým pohledem pomalu bála nadechnout. „Sam, chápu, že mi nevěříš. Na rozdíl od Alice se tě snažím do toho ani nenutit. Ale pokud jsi to zaregistrovala, tak nejsi připoutaná řetězy ke zdi ve sklepě, nemusíš pít vodu z vodovodu a suchý chleba ti taky nikdo nenutí. Nechci z tebe mít otroka a nechci tě zabít ani zranit. Právě proto teď řeším to, že jsem ti včera téměř prokousnul tepnu, a beru to jako problém, který by se měl vyřešit.“

Stála jsem na místě a snažila se zpracovat to, co mi říkal. Z jeho pohledu moje chování opravdu znělo jako dětinská umíněnost. Dokonce i já objektivně byla ochotná přiznat, že tady je mi lépe než v rukou Valencie. Ale to bylo vše, čím jsem si byla jistá.

„A napadá tě nějaké řešení?“ zeptala jsem se po chvíli, během které jsem sledovala střídavě jej a již zmíněnou stěnu za ním.

Koutky se mu nepatrně pohnuly v neveselém úsměvu. „Spousta. Ale mám dojem, že žádné by nefungovalo.“

Na to jsem neměla odpověď – popravdě jsem si byla docela jistá, že ani nechci vědět, co všechno může žíznivého upíra napadnout. Zdálo se mi lepší zůstat v blahé nevědomosti než zažít další trauma.

„Nehodlám ti nějak ublížit, ale i tak se raději nehýbej,“ řekl najednou a já zamrzla při těch slovech na místě takovým způsobem, že bych se asi nepohnula ani, kdybych chtěla.

Netušila jsem, co se bude dít, ale i přes jeho ujištění, že se mi nic nestane, mi hlavou běžely jenom katastrofické scénáře smíchané se spoustou zoufalých nadávek a útržky modliteb ke komukoliv, kdo by byl ochotný je vyslyšet.

Byl to jeden z těch momentů, kdy mi srdce bušilo tak šíleným tempem, že jsem pod klíční kostí jednotlivé údery cítila a měla dojem, že musím každým okamžikem dostat infarkt.

Elijah se zatvářil, jako kdyby nad svým plánem na chvíli zaváhal, možná právě kvůli mé reakci, ale pak ten náznak nerozhodnosti definitivně zmizel a on se ke mně pomalu začal sklánět. Pokud se mě pokusil nevyděsit, zcela se minul s účinkem – byla jsem si jistá, že jsme v životě nebyla tak vystrašená a neschopná souvisle uvažovat, ale jenom sledovat, jak se jeho obličej blíží ke straně mého krku.

Sakra, sakra, sakra… proč já? Proč vždycky já?

Ruce se mi sevřely do pěstí, jak jsem se nutila stát klidně, i když mi všechno ve mně velelo dát se na bezhlavý útěk pryč. Kamkoli, jenom co nejdál od něj. Co nejdál od toho zpropadeného domu. Co nejdál od všech upírů na světě.

Nepatrně jsem se nadechla a křečovitě zavřela víčka.

Ať už tohle skončí. Proboha, ať to je za mnou…

Jediný problém byl v tom, že očekávané kousnutí se neuskutečnilo ani poté, co jsem v duchu stihla napočítat do desíti. Na krku jsem cítila jeho studený dech, hodně nepravidelný a hluboký, jak se nejspíš snažil o vyrovnané dýchání, a neodvažovala se ani na setinu milimetru pootevřít oči, abych zjistila, co přesně se děje. Možná právě na to čekal – a já mu nehodlala nějak nahrávat do karet.

Moji pozornost upoutal další jeho pomalý nádech a letmý ledový dotek, jak se o mě špičkou nosu nepatrně otřel. I to stačilo k tomu, aby mi naskočila husí kůže i na zátylku a víčka sevřela ještě pevněji.

„Už můžeš otevřít oči.“

Elijahův hlas mi nezněl u ucha, jak jsem čekala, což znamenalo jediné – už se odklonil. I tak jsem ale na vteřinu zaváhala, než jsem se odvážila pootevřít oči a zpod řas spěšně prozkoumat okolí.

Naplno jsem otevřela oči až o sekundu později, když jsem se ujistila, že už zase stojí naproti mně.

Úleva, která mě zaplavila, byla nepopsatelná. Tak silná, že jsem měla chuť se svalit na zem a znovu se rozbrečet, tentokrát štěstím a právě neskutečnou úlevou. Naštěstí tady byl ale můj rozum, díky kterému jsem zůstala pouze u představy.

A byl to právě můj rozum, který mě upozornil na to, že ještě není vyhráno. Elijah sice stál v bezpečné vzdálenosti a mluvil normálně, ale na tom uhlově černém pohledu, kterým mě doslova propaloval, nebylo nic normálního… natož lidského. Byla to čistá žízeň po krvi, tak jasná a silná, že jsem ji snadno poznala i já.    

Po mojí krvi.

„Tohle bude všechno, jenom ne jednoduché,“ konstatoval Elijah a s nepatrným úsměvem udělal krok zpátky. „Předčasnou dobrou noc.“

Než jsem se nadála, s elegancí, která nejspíše patřila k upírství, se otočil a zamířil chodbou pryč. A já – jako po snad každém rozhovoru s ním – zůstala stát ve dveřích jako opařená a nezmohla se na nic jiného než na úvahy o tom, co to, ksakru, mělo znamenat.

Nevěřícně jsem znovu vyběhla do patra a proletěla celou chodbu až zpátky ke svému pokoji, přičemž se mi na obličeji rýsoval nevěřícně úsměv.

Byla jsem sama. Opravdu a úplně sama.

V ruce jsem pořád držela žlutý lísteček, který připevnila Alice na ledničku a v němž mi oznamovala, že se vrátí nejspíše až odpoledne a já se mezitím mám chovat slušně. Byla jsem si jistá, že tím slušným chováním míní žádné pokusy o útěk z domu, který mně osobně až moc připomínal Drákulovo sídlo. Upřímně mě zajímalo, co měli všichni knižní i reální upíři s velkými, draze zařízenými domy daleko od civilizace.

Podstatná ale byla změna, která proběhla při mém zjištění, že se v mém dosahu nenachází žádné životu nebezpečné nadpřirozené stvoření. Celý dům byl najednou světlejší a podstatně sympatičtější, když jsem jej měla jenom pro sebe. 

Spolu s Elijahem a Alicí zmizela i moje paranoidní obezřetnost a ohlížení se přes rameno při každém zašustění, což rozhodně nebylo na škodu, protože moje napjaté nervy už potřebovaly chvíli oddechu.   

Trvalo mi asi minutu, než jsem přišla na to, jak správně nastavit velkou věž v obýváku na takovou hlasitost, aby se hudba rozléhala úplně celým domem. Potom už mi nic nebránilo v tom, abych se vydala na průzkum i do druhého patra, kam jsem se ještě neodvážila kvůli velké šanci, že tam narazím na Elijaha.

Byla jsem si jistá, že jsem v domě sama – důkazem bylo už jenom to, že vyřvávající věž ještě neproletěla oknem následovaná hromádkou cédéček, které jsem přinesla dolů, než jsem se nakonec rozhodla pustit Maroon5 -, ale i tak jsem se cítila trochu provinile a snad i nervózně, když jsem stiskla kliku prvních dveří nalevo.

Překvapilo mě, když jsem vešla do místnosti, která připomínala skladiště – podél stěn ale i ve středu místnosti byly na sobě naskládané kartonové krabice, mezi kterými se dalo jenom těšně projít. Nemohlo mi to nepřipomínat bludiště, do kterého jsem se ale neodvažovala vstoupit, protože mi bylo jasné, že jakmile bych sebeméně o jednu z krabic zavadila a shodila ji, srazila bych tím další, které by při pádu strhly s sebou i několik dalších, a na konci téhle řetězové reakce by zbyly jen ty stojící pevně na zemi.

Místo toho jsem lehce zklamaně vycouvala z místnosti a se slabým bouchnutím za sebou zavřela dveře. Očekávala jsem trochu víc – nebyla jsem si přesně jistá, co, ale v tak velkém a moderním domě by se našlo místo pro domácí kino, ne?      

Do další místnosti jsem se nepodívala, protože dveře byly z nějakého důvodu zamčené. Právě to vzbudilo moji zvědavost ohledně toho, co se za nimi asi skrývá. Možnost, že se Elijah chtěl pojistit, abych mu nečmuchala v pokoji, jsem si nepřipouštěla a tvrdohlavě se skoro pět minut věšela na kliku, než jsem rezignovaně zamířila k dalším dveřím.

Ty vedly do koupelny, která byla asi o polovinu menší než ta o patro níže, což mě jenom utvrdilo v tom, že toto patro obývá Elijah. Moji dva věznitelé mohli být upíři, ale bylo více než logické, že nesmrtelná teenagerka musí mít tu větší a více vybavenou koupelnu než chlap.

Průzkum mě přestával bavit spolu s tím, jak jsem zjistila, že další místnosti jsou prostě jen prázdné pokoje, v podstatě úplně stejné. Světlé stěny, nevýrazný koberec v nějakém teplém světlém odstínu, místy dřevěné obložení, pár židlí nebo pohovka… otráveně jsem došla až na konec chodby a usoudila, že jsem o moc nepřišla, když jsem zůstávala na „svém“ patře.

Na konci chodby se nacházelo velké okno s výhledem na boční stěnu domu a štěrkovou cestu, která se pravděpodobně táhla kolem celého domu, a také na listnatý les, který už se začínal barvit do oranžova a ruda a stromy se pozvolna zbavovaly starého listí.

Nebyla jsem v dostatečně romantické náladě, abych zasněně hleděla na přírodu za oknem, místo toho jsem zamířila do přízemí pro něco k pití a možná i sladkého k snědku. Po cestě jsem se zastavila v obýváku, kde jsem ztlumila hrající hudbu na polovinu ve strachu z toho, že takhle bych mohla ohluchnout.

V kuchyni jsem nakonec z mrazáku vytáhla plastovou vaničku s pistáciovou zmrzlinou (opravdu jsem nevěděla, jak Alice zjistila moji oblíbenou příchuť) a s chutí se do ní pustila. Nacházela jsem se ve stavu podobnému euforii, kterou mi nezkazilo ani občasné zabolení v hojící se ruce. Byla to hodně přehnaná reakce nejspíše vyvolaná tím, jak zmizel tlak, pod kterým jsem tady už několik dní žila.    

Uvelebila jsem se na židli a pohodlně si nohy natáhla na dokonale naleštěnou dřevěnou desku stolu, jak jsem to dělávala v době, kdy jsem měla pronajatý svůj vlastní miniaturní byt, kde jsem byla zvyklá dělat si, co jsem chtěla, kdy jsem chtěla, a nikdo mi nestál v cestě. Ti, kteří by mi v tom mohli bránit, byli vždycky kus za mnou – já byla ve Phoenixu, oni teprve pátrali v New Jersey, a když se konečně dostali do Phoenixu už jsem mířila na východ.

Věděla jsem to díky tomu, že mi jeden z těch mála přátel, které jsem si stihla získat, prokázal laskavost a bez ptaní se, na co to potřebuji, se dostal přes všechno zabezpečení na vysílací frekvenci Salerma – rádia patřícího Valencii. Já jsem o něm slyšela jenom z řečí strážných, kteří byli značně rozmrzelí z toho, že jim nikdo nedal přístupová hesla a instrukce, jak se správně dostat k samotnému vysílaní, aly bylo mi jasné, že by byla obrovská výhoda vědět, o čem si hlavní hráči v tomhle byznysu předávají informace.

Frustrace dozorců nebyla na místě – jediné, co jsem na vysílání pojmenovaného po dalším italském městu shledávala zajímavým, byly zprávy o uprchlíkovi číslo tři sta dvacet šest, kterému se stále dařilo jim unikat. Díky Troyovi jsem měla eso v rukávu, ale před upírem, kterého na mě nakonec poslali, mi nepomohl ani seberychlejší přesun do Portlandu, kde mě už čekal na nástupišti v dlouhém černém kabátu, s hnědými kontaktními čočkami a děsivým úsměvem.

Pohled mi sklouzl na Alicino Porsche zaparkované na příjezdové cestě, které svítilo tou nápadnou kanárkovou barvou více než vybroušený diamant ve tmě, a nemohla jsem se nezašklebit.

Marniví upíři… 

Zabořila jsem lžičku do výborné zmrzliny a spokojeně se dál cpala s úmyslem jen z dobré nálady spořádat celý kelímek. Když jsem ale plně naloženou lžičku zvedala a dávala si přitom pozor, aby mi zmrzlina nespadla přímo na triko, najednou mi v hlavě několik věcí secvaklo dohromady a já sebou trhla s tím, jak to do sebe krásně zapadlo.

Já mám, jak utéct. O co víc – mám na své straně dokonce i moment překvapení. Pokud jsem Alici správně pochopila, tak vidí pouze předem naplánovaná rozhodnutí a okamžité nápady jako tenhle jí unikají.

A přesně to byl důvod, proč jsem bez váhání vystřelila do jejího pokoje obstarat klíč k úspěchu celého svého šíleného plánu.

Moje propustka na svobodu totiž stála na štěrkové cestě přímo před domem a jenom čekala na to, abych se chopila šance a předvedla zase celé Valencii, že tahle Vyvolená nikdy nebude ničí pytel s krví. 

Strašně ráda bych se rozepsala, ale nechci spoilerovat, tak vám pouze můžu říct, že se za pár kapitol (no dobře, přesněji v 15. kapitole) dočkáte i Elijahova pohledu.    

A taky se chci omluvit, ale momentálně mám rozepsanou 19. kapitolu a díky škole denně napíšu pár vět a padám polomrtvá k zemi, takže neručím za rychlost přidávání kapitol v budoucnu.

Samozřejmě vám moc děkuji za komenty... je to neskutečný motor, který mě žene kupředu.  

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 11. kapitola: