Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 13. kapitola

09.05.2013 (17:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3162×

Vyhodila jsem prázdný plastový kelímek do koše a dál pomalu kráčela jednou z ulic. Letiště jsem stále měla na dohled, ale snažila jsem se na něj nemyslet – letenky jsem sice měla, ale současně jsem si zjistila, kdy ze zdejšího nádraží vyjíždí vlak na východní pobřeží a snažila se své plány směrovat raději tím směrem.

O tom, že to bylo stejně snadné jako pokoušet se dýchat pod vodou, se nedalo pochybovat. Moje vlastní mysl sice přijímala obě varianty, ale i tak jsem si nebyla jistá, kolik toho může Alice vědět. Nevěděla jsem, jak její „vidění“ funguje – vidí stejné obrazy jako já, nebo prostě nějakým způsobem ví, co se chystám udělat? A jak dlouho po mém rozhodnutí se ona dozví, co bude následovat? Je už na cestě sem? A co Elijah?

To mě trápilo nejvíce – byla jsem si jistá, že svým útěkem jsem si v jeho očích nešplhla a pokud mě najde, bude se můj život počítat na setiny vteřin. Možná se ke mně choval mile, ale toto byla zrada stejně výsměšná jako facka z obou stran.

Daleko horší ale bylo, když jsem se přistihla and tím, že by možná bylo lepší zůstat sedět na pohovce a s nohama na stole sledovat televizi v relativním bezpečí jeho domu. Spolu s tím, jak se mi ze žil vyplavila ta vlna adrenalinu, která mě hnala celou cestu až na letiště, se ve mně začal hromadit strach a nejistota. Už jednou jsem se přesvědčila o tom, že upírům se utíkat nedá, a teď jsme začínala mít dojem, že brzo zažiju nepříjemné déjà vu.

Do reality mě dostal až hlas, který mě oslovil. „Slečno, nevíte, kolik je hodin?“

Podívala jsem se na tmavovlasého kluka, kterému ještě nemohlo být ani osmnáct, ale i tak mě o dost převyšoval, v černé mikině a vytahaných džínách. Lítostivě jsem pokrčila rameny a chystala se mu nějak slušně říct, že netuším, ale to jeho ruka najednou vystřelila k mému rameni. Než jsem se nadála, tvrdě do mě strčil a já bolestivě spadla naznak na chodník, zatímco moje taška zůstala v jeho ruce.

Těch pár kolemjdoucích bylo stejně překvapených jako já a nikdo se ani nehnul, aby mladíka řítícího se pryč zastavil nebo alespoň pozdržel.

Ještě, že ten psychopat neměl nůž, blesklo mi hlavou necelou vteřinu poté, co jsem skončila na zemi s odřenými předloktími z toho, jak jsem se snažila pád zbrzdit. Úlevu ale nahradilo zděšení v okamžiku, kdy mi došlo, že letenky, peníze a zbytek Aliciných šperků spolu s mladým zlodějem mizí za rohem.

„Zastavte ho!“ zavřískla jsem s hysterií v hlase a vyskočila na nohy s nezvyklou rychlostí a obratností. Asi mě nemělo překvapovat, když se opět u ostatních nedostavila adekvátní reakce, ale i tak jsem si stihla potichu zasyčet několik nadávek na jejich neschopnost ještě, než jsem zmizela za rohem a bez rozmyšlení se rozeběhla získat své věci zpátky.

Viděla jsem toho kluka, jak zabočil doprava a bez rozmyšlení jsem teda běžela ulicí, ve které na mě samozřejmě nečekal, rovně do další a na konci té jsem bez rozmýšlení přeběhla cestu a odbočila doleva. Byla to nejpřímější a nejpravděpodobnější trasa – pokud zlodějíček samozřejmě nevletěl do dveří některého z domů nebo obchodů, ale prostě se pokusil nahnat mezi nás pár ulic náskoku.   

A pak, při probíhání kolem jedné z řady postranních uliček, jsem zahlédla známou černou mikinu s původně bílým potiskem na zádech. Prudce jsem se zastavila a musela se chytit zdi cihlového domu, abych při své elegantní otočce neskončila opět na zemi.

Opatrně jsem nahlédla do úzké uličky. Náctiletý zloděj se prohraboval mojí taškou s udiveným výrazem ve tváři. Zjevně se mu ještě nepoštěstilo, aby v kradené tašce objevil zlaté šperky, jejichž hodnota by se mohla vyšplhat i na stovky, klíčky od luxusního auta a ještě dost bankovek, aby pokryly celé dno.

Pokud se tomu, co mě přimělo bez rozmyšlení vystřelit za ním v trochu hloupé snaze získat zpátky své věci, dalo říkat zkratové jednání, tak opravdu nevím, jak pojmenovat své další chování.

„Hej,“ oslovila jsem jej mezi dvěma přerývanými nádechy.

Kapsář prudce vzhlédl, a když mě poznal, s vytřeštěnýma očima zůstal stát na místě, i když určitě musel uvažovat o tom, že se otočí a celý úprk městem začne nanovo.

Automaticky jsem zvedla ruce v uklidňujícím gestu a pokusila se nějak zformulovat svoje myšlenky. „Jediné… jediné, co chci zpátky, je ta letenka. Zbytek si klidně nechej, ale tu letenku mi vrať, prosím. Já… potřebuju ji.“

Opravdu jsem netušila, jak mluvit s někým, kdo mi strhl tašku z ramena a vzápětí mě ještě tvrdě shodil na chodník, ale neměla jsem jinou možnost, než jej nějakým způsobem přesvědčit. Bez peněz jsem byla nahraná, ale stále bych měla letenku, díky které bych mohla odněkud začít znovu. Jednou už jsem se ostatně protloukla s prázdnými kapsami, a i když se mi kradení protivilo, pořád to byl způsob, jak se udržet naživu.

Že se nacházím v hodně nevýhodné a ještě zvláštnější situaci, mě utvrdil i jeho pohled, který jasně prozrazoval, že v očích jeho majitele jsem opravdu zoufalý šílenec.

Kousla jsem se do rtu. „Řeknu ti, kde jsem zaparkovala to auto. Klidně si ho budeš moct nechat, pokud budeš chtít. Jenom mi vrať tu letenku a pak si klidně jdi.“

„Ty před někým utíkáš,“ konstatoval po několika vteřinách ticha, během kterého jsem analyzovala každý jeho pohyb, a hledala další páky, o které se opřít.

Nemělo smysl lhát, tak jsem jenom přikývla a neobtěžovala se s řečmi o tom, že to je otázka života a smrti. Beztak by si myslel, že přeháním a snažím se ho jenom zdržet, než sem přijede policie.

Viděla jsem na něm, jak uvažuje. Porsche bylo zatraceně dobrým důvodem vzdát se kusu papíru, který jemu osobně byl k ničemu, a já doufala, že si to uvědomuje.

Byla jsem od něj necelých pět metrů a váhavě udělala sotva postřehnutelný krůček směrem k němu. Bylo to instinktivní chování – netušila jsem, co bych dělala v okamžiku, kdyby se zase dal na útěk. Skočila po něm a pokusila se ho nějakým způsobem zastavit? Začala vřískat o pomoc? 

Stihla jsem udělat další dva stejně miniaturní a téměř zbytečné kroky k němu, než si všiml toho, že jsem se o necelý metr přiblížila, a šlehl po mně takovým pohledem, že jsem okamžitě zamrzla na místě.

Ve vzduchu bylo cítit rostoucí napětí nás obou, ale nedokázala jsem uhádnout, co se stane. Hlavou mi létaly všemožné teorie, většina maximálně nepravděpodobných.

A potom k mé obrovské nevíře ten sotva dospělý kluk opravdu sáhl do tašky a pomalu z ní vytáhl temně modrou obálku, pro kterou jsem byla schopná tolik riskovat. Ruka mi bleskově vystřelila před sebe dlaní vzhůru v jasné výzvě a nejistě jsem k němu udělala dva kroky blíže.

Taky se ke mně začal dlouhými kroky přibližovat a nespouštěl ze mě obezřetný pohled. Chápala jsem, že mu nesmím dát žádnou záminku, aby si to rozmyslel, tak jsem jenom stála na místě s nastavenou rukou a pohledem hypnotizovala svůj lístek na svobodu.

V okamžiku, kdy jsem se konečky prstů dotkla tvrdého papíru, který mi zloděj podával, jako kdyby byl infikovaný morem, jsem měla vyhráno. Nebo jsem si to alespoň myslela.

Už podruhé za ten den do mě v příštím okamžiku vší silou strčil, a já s překvapeným a bezmocným zajíknutím pozadu padala. Rozhodila jsem rukama ve snaze se něčeho chytit, ale v mém dosahu nebylo nic.

Můj pád zastavil až výklenek ve stěně, o jehož roh jsem se zády praštila zezadu mezi žebra a zaslechla jenom tlumené lupnutí, které mi z plic vyrazilo veškerý vzduch. S přiškrceným zalapáním po dechu jsem skončila na zemi, přičemž jsem se ještě zvládla týlem praštit asfalt.

Jenže tentokrát jsem se nezvedla. Ležela jsem zkroucená na zemi a lapala po dechu jako ryba vylovená z vody a jenom vzdáleně vnímala, že zlodějíček vystřelil opačným směrem, když viděl, že se mu povedlo mě dokonale paralyzovat. Nepochybovala jsem o tom, že tentokrát se pěkně dlouho nezastaví.

Po několika chvílích, které se mi zdály jako věčnost, se mi povedlo znovu popadnout dech. Spolu s tím, jak jsem se prudce a zhluboka nadechla, mi ale odněkud ze zadní části hrudníku vystřelila až do ramen nesnesitelná bolest. Z očí mi vyhrkly slzy, a když se to při dalším nádechu opakovalo, vydala jsem ze sebe něco mezi bolestným zasténáním a vzlykem.

Ztěžka jsem se vydrápala na kolena a poté se zavěšená na zeď pomalu postavila. Záda při každém sebemenším pohybu šíleně bolela, tak jsem jenom němě zatínala zuby a i přes bolest opatrně hýbala s rameny a doufala, že se mi tím třeba přiskřípnutý sval odblokuje.

Jediné, co jsem svým hraním si na fyzioterapeuta uvolnila, byla další vlna bolestného škubání a napínání ve svalech, vědomí, že jsem už úplně ztracená a další slzy.

Bez letenky, peněz, dokladů, auta, čehokoliv… jsem v háji, shrnula jsem si v mysli svoji beznadějnou situaci. Proč mě jenom ten hajzl nestrčil tak, abych si srazila vaz?

Oproti tomu, co mě čekalo od Elijaha, který mě musí dříve či později najít, se to zdálo jako ideální možnost.

Rozechvěle jsem se narovnala a rukávem si otřela uslzené oči, ale ztuhla jsem v půli pohybu, když jsem zpozorovala temnou siluetu strnule stát u ústí uličky, šikovně skrytou ve stínech budov.

Měla jsem dojem, že se mi srdce propadlo až někam do žaludku, který se vzápětí sevřel v bolestné křeči. Na tu dálku jsem sice neviděla v podstatě nic, ale já jednoduše věděla, kdo to je. A znovu jsem si přála být raději mrtvá.

A během necelé vteřiny Elijah stál přímo přede mnou. Na moje smysly to bylo moc rychlé a tak nějak jsem to očekávala, ale vyděsilo mě to stejně jako ten první den, kdy se přede mnou zjevil stejným způsobem.     

Viděla jsem, jak mě sjel pátravým pohledem od obličeje až po špičky bot a zase zpátky, a přála si, aby projevoval jakoukoli emoci. Cokoli se zdálo lepší než ten nečitelný výraz masového vraha ve filmu několik vteřin před tím, než vytáhne nůž a probodne jím své oběti srdce.

„Jdeme,“ rozhodl z ničeho nic. Ten rozkaz zněl spíše jako zavrčení šelmy než lidský hlas a mrazil více než jeho prsty, které mi vzápětí sevřely paži jako ve svěráku.

Bezohledně rychlým tempem zamířil směrem, kterým jsem sem přiběhla, a já musela v podstatě utíkat, abych se vyrovnala rychlosti, jakou mě táhl pryč.

„Proč?“ vyhrkla jsem a neznělo to ani zdaleka tak bojovně, jak bych si přála – člověk by moje zakvíknutí ani nepostřehl.

„Jaké ´proč´?“ zeptal se příkře, aniž by se na mě podíval. Dál rázoval uličkou a já si až teď všimla, že se už začíná stmívat.

Kdyby mi záda a ruka nepulzovaly bolestí, asi bych se prostě zastavila na místě a pokusila se jej tak přimět, ať zastaví. Bylo pravděpodobné, že to jsou moje poslední chvíle – alespoň ty jsem chtěla prožít stylově a dívat se mu přímo do očí -, ale to by mi prošlo asi jenom na televizní obrazovce.

„Proč mě nezabiješ tady?“ hlesla jsem opět téměř nulovou hlasitostí.

Tentokrát alespoň otočil hlavu a probodl mě uhlově černýma očima. „Nepokoušej osud, maličká. A nehraj na mě to divadélko s tím, že ti je jedno, jestli umřeš nebo ne.“

Ucukla jsem pohledem a pochopila, že tímhle jakýkoli rozhovor končí. Děsilo mě, jak dobře mě očividně má přečtenou. Stejně jako tehdy ve skladišti ani teď jsem neměla dost odvahy na to, abych smrt přijala jako něco samozřejmého, čeho se vůbec není třeba obávat. Já chtěla žít.

Když jsem opět vzhlédla od chodníku, nacházeli jsme se několik kroků od drahého černého auta zaparkovaného u ústí uličky a blokující tak komukoliv jinému průjezd. Ani jsem nepostřehla, kdy přesně ho Elijah odemknul, důležitější bylo, že mě v podstatě dotáhl až ke dveřím a konečně pustil moji paži. Zabolelo to o to hůř, když se mi do odkrvené ruky nahrnula krev, ale oproti potlučeným zádům to bylo nic.

Sáhla jsem po klice a bez protestů bych nastoupila, kdyby se odněkud zpoza mě neozvalo přidušené zachroptění. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb a to mi stačilo k tomu, abych tím směrem otočila hlavu a zůstala stát na místě s prsty sevřenými kolem kliky.

Opřený o cihlovou stěnu domu na zemi napůl seděl, napůl ležel sotva dospělý zloděj, teď už bez mé tašky a se zděšením v očích, když pozoroval Elijaha, který kolem něj prošel a nevěnoval mu absolutně žádnou pozornost. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že na tom, jak má před sebou strnule natažené nohy a namáhavě se zvedá do sedu, není něco v pořádku. Obličej měl stažený do bolestné grimasy a viděla jsem, jak se mu hrudník prudce zvedá a zase klesá s trhanými, mělkými nádechy.

Vyděšeně jsem pohlédla na Elijaha, jenž se díval stejným směrem jako já bez jediné stopy emocí v obličeji. Raději jsem nechtěla vědět, co přesně mu udělal. Při pohledu na to, jak se krčí u stěny, zjevně se zpřeráženýma nohama, jsem nedokázala cítit žádnou škodolibost ani nic jiného kromě směsi lítosti a strachu.

Skoro jsem vyjekla, když vzápětí Elijahova ledová ruka smetla z kliky tu moji a otevřela dveře auta v jasném gestu. Bez protestů jsem nastoupila a tlumeně zasyčela, když mě při tom pohybu záda zabolela hůř než kdy předtím.

Elijah za mnou zabouchl dveře a rázným krokem obešel auto a posadil se za volant. Dveře za ním třískly a já se podvědomě ve stísněném prostoru natlačila tak daleko od něj, jak jenom to šlo.

Bodavý tmavý pohled mi napověděl, že ani ten nějak nápadný pohyb nezůstal bez povšimnutí, a přiměl mě zapřít se naraženými zády co nejhlouběji do sedačky, se kterou jsem si přála splynout. 

Snad jsem nezklamala a vysloužím si nějaký ten koment. ;)

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 13. kapitola: