Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 29. kapitola

18.09.2013 (17:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2455×

Ještě jsem se nestihla ani připoutat, když se vzápětí dveře na mé straně otevřely a Elijahovy ruce mě prudce vytáhly na nohy.

Poplašené vyjeknutí se mi zadrhlo v krku, když jsem zjistila, že stojím zády opřená o auto a z nebezpečné blízkosti se dívám do Elijahova nadlidsky perfektního obličeje.

Vzduch jakoby byl najednou těžší a já si byla skoro bolestně vědoma každého svého nádechu. Na okamžik jsem se cítila jako klaustrofobik uvězněný v zaseknutém výtahu.

„Chceš se změnit… kvůli nám?“

Zhluboka jsem se nadechla, ale moje odpověď byla stejně žalostně tichá. „Ano.“

Tmavé oči se dívaly do těch mých, hledaly známky po lži. Ne poprvé jsem měla dojem, jako kdyby mi viděl i do nejzazších koutků mysli a četl každou zbloudilou myšlenku, pocit, nápad.

„Chceš mi věřit, ale nemůžeš.“

Moje odpověď byla ještě tišší než ta předtím. „Věřím ti… ale některé věci si chci nechat pro sebe.“

„Bojíš se mě?“ To byla rána pod pás – nemohla jsem říct ani ano ani ne, aniž bych lhala.

„Chvílemi,“ pípla jsem.

Zvedl ruku a konečky prstů se dotkl mého spánku, jako kdybych byla z nejkřehčího broušeného skla.

„Mě nemusíš prosit o čas. Prostě si jej vezmi.“ Jeho hlas se začal pozvolna podbarvovat emocemi. Nedokázala jsem to rozpoznat, ale v jeho hlasu jsem zaslechla to hřejivé něco, co mě o tom přesvědčilo. „A nemysli si o sobě tolik špatných věcí, maličká.“

Odhadovala jsem, že ta přezdívka byla spouštěč, díky kterému mi do očí vhrkly slzy. „Neznáš mě. Nejsem moc dobrý člověk. Neříkám své názory, lžu. Kradla jsem, jako ten největší srab obírala opilce potácející se domů a vybírala charitní kasy. Mám pokračovat?“

Zavrtěl hlavou a jeho hlas ještě změkl. „Ne. To je teď jenom minulost, se kterou si nemusíš dělat starosti. Věci se změnily, Sam.“

Nebylo lehké se soustředit s jeho rukou na tváři, ale dokázala jsem zformulovat to hlavní.

„Díky, že to říkáš. Chvíli jsem se bála, že už na mě nepromluvíš.“

„Kdyby ses netvářila tak bezmocně, možná bych chvíli vážně mlčel.“ Naklonil se ke mně a letmo přitiskl rty na mé čelo, těsně pod linii vlasů.

Tělem mi projel neexistující elektrický impulz a bezděčně jsem se zachvěla.

Elijah okamžitě ustoupil o krok dále, ale stihla jsem natáhnout ruku a chytit jej za předloktí. Zdálo se, že jsem jej tím překvapila… ale určitě ne více než sama sebe.

Tohle bude pěkný trapas… co to vůbec dělám? úpěla jsem v duchu, ale v reálu jsem váhavě přistoupila k němu a zhoupla se na špičky, abych mu mohla na perfektní ledové rty vtisknout tu nejstydlivější pusu v dějinách lidstva. Bez přehánění jsem si musela uznat, že i strýce Joea – mimořádně silného kuřáka – jsem vítala mnohem vášnivějším polibkem na tvář, a to Elijah ani neplešatěl, ani nesmrděl jako popelník.

Klesla jsem zpátky na celá chodidla a byla si jistá, že by se mi na tvářích dalo usmažit vajíčko.

Už jsem se chtěla začít omlouvat, když Elijah promluvil. „Máš pravdu, neznám tě. Ale troufám si tvrdit, že pár věcí o tobě vím.“

„Vážně?“ otázala jsem se vysokým hlasem. Doufala jsem, že mezi tyto ohromující poznatky o mé maličkosti nezahrnuje i šokující fakt, že měřím metr šedesát devět, mám temně rudé vlasy, bledou kůži a šedavé oči.

„Tvoje oblíbená skupina je Nightwish, ale písničky si vybíráš podle nálady.“

Přikývla jsem – s jeho sluchem ostatně nemohlo být těžké zjistit, jakou hudbu si pouštím. Ale bylo milé, že si všiml závislosti mého emočního rozpoložení na výběru kapel a zpěváků. A taky to bylo trochu znepokojivé.

Pokračoval bez čekání, jestli svou odpověď nějak rozvinu. „Máš ráda světlé barvy, ale často nosíš černou. Taky často nosíš ten náramek od Alice. Z nějakého důvodu nejsi spokojená se svými vlasy. Předpokládám, že jsi ne vždy měla takový krátký sestřih.“

„Hezké postřehy.“

„Ale o ničem. Když jsi nervózní, hraješ si s vlasy. Vyhýbáš se očnímu kontaktu. Často se choulíš do klubíčka, přitahuješ si nohy k tělu. Máš ráda déšť, ale pokaždé, když se podíváš z okna, naskočí ti husí kůže. Máš o sobě mizernou představu a téměř nulové sebevědomí. Mám pokračovat?“

„Přesvědčil jsi mě,“ utnula jsem vděčně toto téma, které mi bylo s každým dalším slovem méně příjemné. Nechtěla jsem vědět, co ještě z mého chování vypozoroval. Už takhle toho bylo víc než dost.

„Ale rád bych toho věděl víc, a protože jsi mi to řekla. Dovolíš mi o tobě zjistit víc?“

Němě jsem na něj zírala a nedokázala se posbírat k vytvoření jednoslovné odpovědi. Pouze jsem bezhlesně pootevřela pusu a poté zase přitiskla rty k sobě.

Proč je vždycky tak zdvořilý? Pomyslela jsem si zoufale. A proč mě to vždycky málem rozbrečí?

Místo toho jsem rozechvěně přikývla a doufala, že moje usilovné mrkání není moc nápadné.

Elijahovy rysy projasnil náznak úsměvu a jakýsi měkký pohled v tmavých očích.

„Hele, vy hrdličky, nechcete ustoupit? Fakt bych rád vycouval!“

Trhla jsem hlavou po zvuku a podívala se na podrážděného třicátníka vyklánějícího se z okýnka auta, u jehož boku jsme stáli.

„Jo? Já zase vždycky chtěla umět cestovat časem! Hádej, jak to dopadlo.“ Moje bojovná nálada trvala dost dlouho na to, abych jej mohla okřiknout. V příští nanosekundě jsem měla chuť plácnout se rukou přes pusu.  

Za zády jsem zaslechla tichý smích. Ten zvuk byl stejně sladký a hřejivý jako šálek horké čokolády a já bych se pro něj dokázala s neznámým hádat celou noc.

Pár silných paží mě lehce posunul za naše auto. „Omlouvám se. Couvejte.“

S nespokojeným zabručením a podmračeným pohledem směřovaným na mně podrážděný řidič poslechl Elijahův dokonale zdvořilý tón a lehce otlučený ford s vybledlým černým lakem se během chvíle ztratil v bludišti mezi řadami aut.

„Odkud se to vzalo?“

Neodvážila jsem se vzhlédnout. „Já… upřímně nevím. Občas mám takovou rebelskou náladu. Pár lidí tomu říká rozdvojení osobnosti.“    

„Vyrážíme domů?“

„To bude asi nejlepší,“ přitakala jsem a nastoupila do auta. Zabouchl za mnou dveře a o chvíli později už seděl vedle mě a věnoval pouze minimální pozornost silnici, po které jsme šílenou rychlostí letěli.

Po chvíli ticha jsem pohodlně natáhla nohy a zabořila se do koženého sedadla. Původně mi kožená vůně drahých sedaček vadila, ale teď jsem s lehkým překvapením zjistila, že ji sotva vnímám.

„Jsi unavená?“

Líně jsem otočila hlavu k vlastníkovi toho hypnotického hlasu. „Tak trochu… trochu hodně. Proslovy vyčerpávají.“

„Vysvětlíš mi někdy, co se změnilo, když ses vrátila do sálu?“

Podvědomě jsem ztuhla a únava byla rázem tatam. Rázem mě ochromila vlna paniky, která se s každým zlomkem vteřiny stupňovala.

„Ne teď. Někdy v budoucnu. Až budeš sama chtít,“ ujistil mě okamžitě, když viděl mou reakci, která se nápadně podobala šoku vlka, kterému se do nohy zakously železné zuby pasti schované pod listím. 

„Dobře,“ souhlasila jsem stísněně po chvíli mlčení, během kterého mi pozvolna docházela jeho slova. Vidina odložení vysvětlování věcí, které brzy vyjdou najevo, zmírnila můj strach a byla to jediné, co mi umožnilo odpovědět.

Nechtěla jsem myslet na jeho reakci, až se dozví, co se děje. A on se to dozví.

Ticho bylo tentokrát delší a – pro mě – mnohem více ubíjející než kdy dříve.  Nevydržela jsme mlčet déle než deset minut.

„Nechtěl bys dnes ještě mluvit ty? Říkal jsi mi o svém stvořiteli a přeměně,“ navrhla jsem a pokračovala, když jsme viděla jeho skeptický výraz. „Zajímá mě to. Je na tom něco, co tě nutí chtít vědět co nejvíc… i když je to teda dost morbidní.“

„Není co vyprávět. O třech dnech, kdy jsem trpěl v mukách, jakému se nemůže vyrovnat ani to nejhlubší peklo, ani o Spuriovi.“

Jsou okamžiky, kdy se člověk v překvapení zapomene, a pokládá kvanta dosti hloupých otázek jako „Co? Vážně? Můžeš to zopakovat? Fakt? A víš to jistě?“. Mě se tato fáze, v níž logika bloudí v kruzích jako opilec potácející se domů, vyhnula.

Přešla jsem rovnou k hysterii.

„Spuriovi? Tvůj stvořitel je Spurius?“ zařvala jsem jako smyslů zbavená. „Ten Spurius?“

Jeho obvyklá ledová maska byla pryč, nahradil ji překvapený výraz. „Ty znáš Spuria?“

 „Dva tisíce let. Říman. Pitomý přízvuk.“ Měla jsem daleko víc, co bych o něm mohla říct. Patřil k osobnostem, které jste nemohli zapomenout, i když to bylo vaše nejvroucnější přání. A já si nepamatovala, že bych něco chtěla více než zapomenout, že jsem jej kdy potkala.

Elijah přikývl, oči fixované starostlivě na mém obličeji. „Metr sedmdesát. Tmavé vlasy a ještě temnější srdce. Ublížil ti?“

„Ne,“ hlesla jsem skoro neslyšně. „Zabil Thessu. A Rachel s Hannah. Zbytek jsem neznala.“

Studená ruka mi lehce stiskla rameno. „Ale tebe nedostal.“

Mě nedostal.

Ano, to bylo mé jediné štěstí. Nemusela jsem každý večer usínat s vědomím, že znovu uvidím ty odporné rudé oči a tentokrát to bude horší než den předtím. Nečelila jsem psychickým útokům na mysl, manipulaci, kterou by mě dostal tam, kam chtěl.

Vzápětí jsem slyšela svůj vlastní hlas. „Thess se líbil. Hodně o něm mluvila, jako kdyby byla posedlá… Spurius tohle, Spurius tamto. Pořád to samé dokola. Nevím, jak to udělal. Nenáviděla ho, bála se ho, ale když pro ni přišli, vždycky se usmála a šla. Děsila mě.“

Ani jsem nezaregistrovala, že Elijah sjel ke krajnici. Auto s drobným cuknutím zastavilo, ale motor dál běžel. Beze slova se ke mně naklonil a paží, kterou měl doteď na mém rameni, mě přitáhl k sobě v polovičním objetí.  

Proč o tom mluvím? Proč prostě nedokážu přikývnout a chovat se jako normální člověk?

S emoční vyrovnaností malého dítěte jsem vděčně omotala kolem upíra paže a hlavu si opřela o jeho rameno.

„Nenávidím ho,“ zamumlala jsem, jako kdyby to nebylo zřejmé, a vidění se mi rozmazalo dalšími slzami. Tyhle se mi povedlo potlačit. Snad jsem si konečně začínala budovat nějakou citovou bariéru, možná to prostě bylo už moc dávno.

„To každý na světě, maličká. On je jediný, kdo má o sobě dobré mínění.“ 

„Už je to devět let,“ konstatovala jsem lehce překvapeně poté, co jsem si to v hlavě dvakrát rychle přepočítala. „Asi mají pravdu. Co bolí, to přebolí… víceméně.“

„A posílí tě to,“ souhlasil Elijah a rukou mě pohladil po křivce krku. „I když to stojí hodně.“

Pousmála jsem se, i když to nešlo lehce. „Už jsem chtěla říct ´Nebudeme si kazit večer´, ale to je už trochu pozdě, viď?“

„Pro mě je i tohle vylepšení. Tobě se to může zdát ubohé, ale po desetiletích vesměs s Alicí a kolegy z úřadu mi večery zlepšuje jenom tvoje přítomnost. Hádky a smutná tajemství jsou nedobrovolný bonus.“

Kousla jsem se do rtu a zavrtěla se na sedadle. „Jsem ráda, že mě bereš jako dobrou společnost. Já s tebou jsem ráda,“ přiznala jsem a střelila po něm nejistým pohledem.

Rty se mu zvlnily do úsměvu. „Nic víc jsem si nemohl přát slyšet.“

Něco na jeho tónu i výběru slov mě přimělo zapochybovat nad tím, jestli to je úplná pravda.

Ano, biče, důtky a kameny na mě... vážně se stydím za takovou odmlku a to, že nejspíše další kapitola nepřibyde tak rychle, jak bych chtěla. 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 29. kapitola: