Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 3. kapitola

13.03.2013 (20:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3063×

„Do skříně jsem ti dala nějaké svoje oblečení, které by ti mohlo být. Jsi sice vyšší, ale velikost máme podobnou,“ informovala mě Alice, která bez okolků nakráčela přímo doprostřed pokoje, zatím já dál stála na prahu a nedůvěřivě si místnost prohlížela.    

Byla jsem moc soustředěná na to, co se bude dít, že mě ani nenapadlo uvažovat o praktických věcech, jako kde budu spát, jestli budu mít co jíst a podobně.

Po pěti letech v malých pronajatých bytech s několika dalšími lidmi a několika dnech v miniaturním pokoji ve skladišti bych se asi nepozastavila ani nad tím, kdyby mi ustlali v tmavém přístěnku na košťata. Ale proč mi přidělili prostorný, plně vybavený pokoj, to jsem opravdu nechápala.

„Pokud budeš chtít otevřít okno, tak jenom ventilačku,“ pokračovala Alice, když přešla k velkému plastovému oknu a zatáhla za páku po straně dřevěného rámu. Horní část okna se odklopila a vytvořila asi deseticentimetrovou škvíru, kterou dovnitř proudil vzduch. „Zbytek je napojený na alarm, který mně i Elijahovi okamžitě pošle SMS, tak na to prosím pamatuj.“

Asi mě nemělo překvapovat, že když už má někdo peníze na to, aby mohl žít na zámku, pořídí si i dobrý bezpečnostní systém. Ale překvapilo a to docela nemile – šance na útěk se rapidně snížily a možná klesly do záporných hodnot.

„Koupelna je na druhé straně chodby, jsou to ty bílé dveře nalevo. Budeme ji mít společnou, ale nemyslím, že by ti tam mohlo něco chybět. Myslela jsem i na lidské věci, takže je tam i lékárnička. Kdybys něco potřebovala, řekni mi. Do města jezdím skoro každý den, tak pro mě není problém se stavit do obchodu.“

Přikývla jsem, jako kdyby mi bylo všechno jasné. Otázek jsem měla spousty, ale netoužila jsem po ničem jiném, než aby odešla a nechala mě alespoň chvíli samotnou. Zoufale jsem potřebovala chvíli být sama, utřídit si vše v hlavě a zvážit svoje možnosti.

„Fajn. Mám pokoj hned vedle, takže kdybys něco potřebovala…“ Nechala větu vyznít do ztracena a opět se na mě široce usmála. Upíři neměli žádné dlouhé, případně „vysouvací“ tesáky, jak jsem mohla vidět ve všech filmech, ale mě i přesto jenom ten pohled naháněl husí kůži. Kdo ještě nezažil bolest, když mu ostré zuby projely tenkou kůží na krku, to nemohl pochopit.

Alice vycouvala z místnosti a potichu za sebou zaklapla dveře. Pozorně jsem poslouchala, kdy se ozve tiché cvaknutí zámku, ale nestalo se tak. Celý život mezi upíry jsem byla takřka neustále pod zámkem. Proto jakmile se naskytla příležitost utéct, neváhala jsem ani vteřinu a skočila po ní. Bez nějaké přípravy nebo peněz jsem se dostala z přísně střeženého skladiště, které bylo do té doby mým domovem. Mohla jsem se jenom modlit, aby se mi tady můj zázračný kousek povedl znovu.

„Dělejte! Hodina už uplynula!“ popoháněl nás jeden z hlídačů znuděně a mával u toho rukou jako vlakový průvodčí. Očividně nebyl ze svého úkolu nahnat nás na pokoje a pozamykat dvakrát nadšený.

Jako vždy jsem se snažila o jediné – splynout s davem a nepoutat na sebe zbytečně pozornost. Rudé vlasy mi na nenápadnosti nepřidávaly, ale stačilo kráčet se sklopenýma očima asi uprostřed davu a nikdo si mě nějak dlouho neprohlížel.

Pohled mi zavadil o pootevřené dveře po mé levici a v tom okamžiku se mi v hlavě něco sepnulo. Zdejší zaměstnanci nikdy - opravdu nikdy – nenechávali něco nechráněného, natož pak nějakou místnost, kam jsme nesměli, nezamknutou.

Nevím, co mě to popadlo, zvláště když jsem nevěděla, co za těmi dveřmi je, ale začala jsem se kousek po kousku blížit za chůze ke stěně. Nikdo se za mnou neotáčel, takže jsem si očividně počínala dost nenápadně.

Krok od přivřených dveří jsem zariskovala, rychle je pootevřela natolik, abych se mohla škvírou protáhnout , a vklouzla dovnitř. Napjatě jsem čekala, až se dveře rozletí a dovnitř vtrhne strážný, ale nic se nedělo. V temné malé místnosti jsem byla sama, zatímco zvuky kroků na chodbě pomalu doznívaly.

Se zatajeným dechem jsem se otočila čelem do setmělé místnosti a usilovně mžourala, abych se trochu zorientovala. Vypadalo to jako skladiště, nebo něco na ten způsob. Podél stěn stály vyrovnané světlé kartonové krabice označené narychlo načmáranými popisky. V přítmí jsem poznala několik smetáků a kýblů, dále zbytky cementu v pytlích, černý obdélník o velikosti kalkulačky, ze kterého trčely na všechny strany potrhané dráty… a okno.

Nezamřížované okno!

Do žil se mi vlilo tolik adrenalinu, jako ještě nikdy, když jsem otočila páčkou a zjistila, že okno jde bez problémů otevřít. Pode mnou se nacházelo asi pět metrů hladké zdi, na zemi přímo pod oknem se nacházel kontejner plný černých pytlů s odpadky.

Hned jsem začala analyzovat. Když spadnu do něj, určitě to ten dopad alespoň trochu zmírní… potom by stačilo přeběhnout k vysokému plotu, přelézt jej a po cestě se rozběhnout do nejbližšího města. Věděla jsem, že poblíž nějaké je, vozili odtamtud zásoby. Někdy to stihli obrátit i za tři čtvrtě hodinu, takže to nemohla být nějaká propastná vzdálenost.

S divoce bijícím srdcem jsem se posadila na rám okna a začala jednu nohu strkat ven, ale vzápětí jsem ji stáhla zpět a udělala několik kroků k nedovřeným dveřím.

Zaposlouchala jsem se, a když jsem se ujistila, že nikdo není poblíž, potichoučku jsem zavřela dveře. Poté jsem se natáhla po mopu opřenému o stěnu, který k mému štěstí pasoval do rámu dveří dokonale. Využila jsem toho, že se dveře otevírají dovnitř a zablokovala jsem je tím, že jsem do nich napasovala dva mopy tvořící X. Nebyla to ta nejlepší ochrana, ale pořád by to zdrželo někoho, kdo by se snažil dostat dovnitř.

Můj plán se až děsivě podobal útěku z vězení, což pro mě tahle budova byla. Stejně jako mopy ve dveřích to mělo své trhliny, ale já si nemohla být jistá, jestli budu mít někdy další šanci.

Věděla jsem, že musím být rychlá, a pokud budu dlouho viset na okenním parapetu a čekat na to, až mi ruce vypovědí službu a já se nedobrovolně pustím, nebo budu otálet na betonovém dvorku za budovou, někdo mě dřív nebo později zahlédne. A to jsem si nemohla dovolit. Potřebovala jsem čas, hodně času, abych se dostala do města a poté co nejdál od tohohle prokletého místa.

Opět jsem se posadila na rám okna a opatrně obě nohy vystrčila ven. Pevně jsem se držela kovového parapetu, když jsem se přetáčela na všechny čtyři a poté se pomalu spouštěla, dokud jsem nevisela z okna a nesvírala parapet už jenom rukama.

Najednou mě zalila vlna strachu. Co to vyvádím? Vždyť se zabiju, pokud se teď pustím! Je to celých pět metrů a já se svou smůlou spadnu tak, že budu na místě mrtvá.

Celé dilema za mě vyřešily moje nevypracované svaly nezvyklé na takovou námahu. Sevření toho kusu plechu povolilo a já v příštím okamžiku padala děsivou rychlostí k zemi. Z hlavy se mi vykouřilo, že jsem na útěku a nesmím se prozradit, a skoro jsem hlasitě zaječela. Neměla jsem čas ani otevřít pusu a už jsem tvrdě dopadla do kontejneru.

Byla jsem až moc optimistická, když jsem čekala, že to bude jako spadnout na žíněnku. Hlasitě jsem žuchla na plné pytle a potlačila bolestivé zaúpění. Dopadla jsem na levý bok, přičemž jsem celou vahou spadla na levou ruku. Z dolního rtu mi valila krev, jak jsem si ho při dopadu prokousla, ale díky adrenalinu jsem to vnímala jako nepříjemné vedlejší škody. Byla jsem naživu a od svobody mě dělil jenom kousíček. To bylo to hlavní, co mě opět vytáhlo na nohy.

Neohrabaně jsem se pokusila vylézt z kontejneru, ale skončilo to pádem na všechny čtyři. Levá ruka mě lehce zabolela, ale byla jsem si jistá, že až začnu zase normálně vnímat, bude to desetkrát horší.

Bože, jestli tohle vyjde… napadlo mě, když jsem se rozhlédla a zjistila, že široko daleko nikdo není.

Oficiálně to tady byla vojenská základna, takže nebylo divu, že celý objekt lemoval vysoký plot s jemnými oky, do kterých se nedala zaháknout ani špička boty.

Já jsem měla dost štíhlé prsty na to, abych se mohla rukama dobře chytit a přitáhnout výš. Nohy mi klouzaly po pletivu, ale po chvíli jsem přišla na to, že když jednou opřu o blízkou tyč, trochu to pomůže.

Přelézt plot se zdála v ten okamžik ta nejjednodušší věc na světě, ale zase taková sranda to nebyla. Nakonec jsem se ale s obtížemi dostala na vrchol, přehodila jednu nohy, druhou… a pustila se. Oproti mému předchozímu pádu byl skok z dvou metrů brnkačka. Sice jsem spadla na kolena, ale to bylo to poslední, co by mi v tu chvíli vadilo.

Otočila jsem se zpět k šedavému komplexu budov se skoro výsměšným pohledem.

Jsem volná!

Byla to jedna z těch vzpomínek, které se nezapomínají. Něco tak silného a výjimečného ani zapomenout nejde.

Bezděčně jsem se pousmála, jako vždycky, když se mi vybavily pocity, které mnou zmítaly, když jsem přes rozlehlou louku upalovala k lesu, skrz který vedla silnice do města. Stačilo ji z bezpečné vzdálenosti sledovat a držet se jí.

Když mě v jedenácti násilím odebrali rodičům a odvezli do skladiště k ostatním Vyvoleným, měla jsem dojem, že tím skončil můj život. Znovu začal až o deset let později, když jsem udýchaně dorazila do malého města, kde jsem okamžitě sedla na autobus. Upřímně mi bylo jedno, kam pojedu, hlavně jsem musela mezi sebe a virginskou pobočku Valencie dostat co největší vzdálenost. A to se mi povedlo.

Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se po pokoji. Můj pohled upoutala velká postel s natřepanými světle fialovými polštáři a peřinou stejné barvy, kterou ocenil i otužilec jako já. Když mi takhle připravili pokoj, počítají asi s tím, že tady budu žít.

Pořád jsem si ale nemohla být jistá, že k tomu opravdu dojde. Nehody se stávají a věděla jsem, že to, co je pro upíra slabý stisk, může pro člověka znamenat rozdrcenou kost.

Musela jsem se co nejrychleji dostat pryč. Využít první příležitost, která se mi naskytne, a definitivně zmizet ze světa nadpřirozena. 

S nesmyslnou opatrností jsem se posadila na kraj postele a rukou přejela po jemném vzoru vyšitém na hladké látce peřiny. Bezmyšlenkovitě jsem palcem sledovala linie miniaturních tmavě fialových ornamentů a konečně se začínala uklidňovat.

„Líbí se ti pokoj?“ Ten hlas byl jako hedvábné pohlazení, tón byl zdvořilý a ani trochu výhružný nebo nepřátelský, ale pro mě to mělo stejný účinek, jako kdyby na mě ta slova zařval. Během vteřiny jsem vyskočila na nohy a vrhla pohled směrem ke dveřím.

Eiljah stál na prahu mého pokoje, jednou rukou se opíral o rám dveří, druhou měl volně podél těla. Ta lidská pozice mě mírně zarazila – většina upírů byla jako sochy. Dokonalí, tiší a nehybní. Nějaká lidská gesta je nezajímala a často dokázali celé minuty bez sebemenšího pohybu stát na místě a prostě mluvit.

„Nemusíš se mě tolik bát, Samantho,“ oslovil mě měkce, ale bez nějakých emocí v obličeji, které by mě přiměly věřit mu. Navíc jsem jednoduše nemohla věřit upírovi.

„Co se mnou bude?“ vydechla jsem slabě a bázlivě. Strašně jsem si přála alespoň znít odhodlaně, ale dokázala jsem sotva mělce dýchat, natož předstírat, že jsem naprosto v pořádku, když jsem měla dojem, že se svět kolem mě musí každou vteřinou zřítit.

Elijah naklonil lehce hlavu na stranu a ofina tmavě hnědých vlasů mu spadla do čela. „Zkus mi trochu věřit,“ požádal mě.

Než jsem stihla třeba jen začít přemýšlet nad tím, co tím myslí, z ničeho nic zmizel. O to horší bylo, že se mi vzápětí zezadu kolem pasu omotala jeho paže a pevně mě držela na místě. Výkřik se mi zadrhl v krku, když mi odhrnul culík na stranu a vzápětí mi zabořil zuby ze strany do krku.

Nepředstavitelně ostré zuby mi projely hladce kůží a já instinktivně ztuhla. Od dětství mi bylo vtloukáno do hlavy, že upírům se nemám bránit, a bylo to ve mně zakořeněno tak silně, že jsem dokázala stát klidně, i když mi instinkty velely bránit se.

Bolest, když se mi zakousl do krku, nebyla nic v porovnání s tím, co představoval jeho jed vyplavený do mé krve. Pálivá bolest napadala celé mé tělo, šířila se spolu s krví od rány na krku až ke konečkům prstů. Zatínala jsem zuby i pěsti, abych nekřičela a vzdorovala pudům velícím mi pokusit se vyprostit z jeho ocelového sevření.

A pak se ode mě odtáhl. Nečekala jsem to, počítala jsem s tím, že sebou budu muset začít zmítat, mlátit rukama kolem sebe, aby vůbec zaznamenal, že už má přestat.

Zapotácela jsem se na místě, moje rovnováha na tom nebyla po ztrátě krve nejlépe, ale na nohou jsem se udržela. Rychle jsem ustoupila o několik kroků od Elijaha a otočila se, abych jej měla na očích.

Stál dva metry ode mě, dokonale nehybný, až měl člověk dojem, že se zastavil čas a on zamrzl uprostřed nádechu. Duhovky měl už krvavě rudé a upřené na stranu mého krku, kde jsem cítila, jak mi vytéká z rány krev a hřeje mě na kůži.

Až směšně pomalu zvedl ruku a hřbetem dlaně si otřel pevně stisknuté rty potřísněné karmínově rudou tekutinou.

„Bylo to těžší, než jsem čekal… mnohem těžší,“ promluvil po chvíli lehce překvapeně do hrobového ticha.

Já se nezmohla na nic jiného, než na něj dál strnule zírat a v duchu žasnout and tím, že jsem ještě naživu. Bránila jsem se té myšlence, ale když mě kousnul, tak nějak definitivně jsem se se vším kolem loučila. Tady nebyl žádný alarm, žádná jistota, že neskončím vysátá do poslední kapky krve. Vše bylo čistě na jeho vůli. Můj život závisel na rozhodnutí krvežíznivého monstra… ale já byla stále živá.

Bez nějakých dalších řečí, ve kterých si jiní rudoocí tak libovali, zamířil ke dveřím a zmizel na chodbě. Dveře se za ním pomalu zavíraly a já je strnule sledovala, dokud se s tichým bouchnutím nezavřely úplně. Pořád jsem čekala, že se v příštím okamžiku vrátí, ale minuty plynuly a nic se nedělo.

Roztřeseně jsem udělala několik kroků dozadu, dokud jsem lýtky nenarazila na postel – jediný opěrný bod široko daleko, na který jsem se mohla ztěžka posadit a rozdýchat prožitý šok. 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 3. kapitola: