Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 31. kapitola

14.10.2013 (16:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2441×

Nervózně jsem si olízla rty a snažila se přijít s nějakou omluvou celého svého neskutečně blbě naplánovaného výlevu. Problém zůstával v tom, že něco takového už jsem s mávnutím ruky nemohla vzít zpět… nejenom proto, že Elijah vždycky poznal lež.

Netušila jsem, že ticho trvající sotva několik vteřin může být tak zničující. Na vteřinu jsem byla v pokušení otočit se, vyběhnout na chodbu a jako ukázkový zbabělec se zamknout na noc v pokoji, ale sotva ta představa získala konkrétnější obrysy, uvědomila jsem si, že vůbec necítím, že mám nějaké nohy. 

Litovala jsem, že prvotní reakcí bylo, že jsem položila Alicin sešit na poličku u svého ramene –najednou jsem měla zoufale prázdné dlaně a neměla si s čím neuroticky pohrávat. Sklopila jsem oči k podlaze a ruce křečovitě spojila za zády. Utěšovala jsem se alespoň vědomím, že on mi nevynadá ani se mi nevysměje. Nebyla jsem si ale jistá, jestli nebude ve výsledku ještě horší, když to bude brát zcela vážně.

Pak se mi ale v zorném poli objevily novotou zářící šedé Nike boty a na hořící tváři jsem ucítila známý něžný dotek ledových prstů a následně celé dlaně, která mě přiměla přestat zírat do země.

Nestihla jsem ani zjistit, jak se tváří, protože sotva jsem odlepila zrak od podlahy, rty překryl ty moje a já vesele upustila od obav, že se na mě zlobí. Poslepu jsem udělala nejistý půlkrok k němu a jednou rukou jej objala kolem krku. Druhou jsem se dotkla boku jeho hrudníku a vzápětí nejistě sklouzla na záda.

„Neuvěříš tomu, ale,“ vydechl, když na několik centimetrů poodtáhl svůj obličej od mého, „taky tě mám rád, malá. Až moc.“

Najednou jsem neměla, co říct. „Ehm… super.“

„Super?“ zopakoval po mě s pobaveným překvapením.

„První, co mě napadlo,“ hájila jsem se lehce zadýchaně. Nebylo snadné nerozptylovat se tím, jak blízko ode mě je, jak hezky voní a já i přes látku svetru a nepoškoditelnou kůži cítím svaly, který určitě nezískal až během přeměny na upíra. Vnímat k tomu, co říká, a ještě na to inteligentně reagovat, bylo mimo lidské síly.

Rty mu zvlnil nepatrný úsměv a vzápětí se ke mně sklonil, aby mi mohl vtisknout letmý polibek na dolní ret. Nebyla jsem si jistá, co se stalo, ale místo, aby se zase odtáhl, sklouznul mi rty k hraně čelisti.

Ostře jsem se nadechla a otevřela oči, když se nebezpečně přiblížil ke krční tepně. Naráz jsem zpanikařila a ztuhla na místě se srdcem zběsile bušícím až v krku.

Očekávala jsem, že na kůži musím každou vteřinou ucítit ostré zuby následované palčivou bolestí, ale o citlivou kůži se mi dále otíraly jenom studené rty a moje napětí začalo ustupovat.

O co víc, brzy jsem si uvědomila, že se mi to i přes přetrvávající náznak strachu a bojácného očekávání líbí. Nevěděla jsem, jestli by mě vlastní reakce neměla znepokojovat, ale brzy jsem takovou hloupost vytěsnila z mysli. Na pochyby a úvahy jsem měla dost času v noci, až budu s doširoka otevřenýma očima zírat do stropu a uvažovat o nemožném.

Nedokázala jsem určit, jak dlouho už v Alicině pokoji jsme, a nejspíše bych se o to nestarala, kdyby Elijahovi v kapse nezačal tlumeně vibrovat mobil a nepřipomněl mi, že na tom, že čas ubíhá dál naprosto normálně, se nic nezměnilo.

„Někdo ti volá,“ zamumlala jsem po třetím tichém zazvonění.

„Zavolá znovu, pokud je to důležité,“ odbyl mě i člověka, jenž se po něm sháněl, a políbil mě na rty.

Potlačila jsem chuť se pubertálně – a naprosto nesamanthovsky – zasmát a lehce jsem mu rukama zatlačila proti hrudi.

„Vezmi to. Může to být Alice.“

Zdálo se, že zmínka o jeho chráněnce jej přesvědčila, aby sáhl do kapsy a přijal hovor. Volnou rukou si mě stále držel v těsné blízkosti.

„Ano, Lindsey?... ne, samozřejmě, že ne… ano, zmiňoval… není trochu brzy řešit příští rok?“

Zvědavě jsem sledovala, jak naslouchá neznámé s lehce nezúčastněným výrazem, po kterém ale v perfektně zdvořilém tónu nebylo ani stopy.

Shlédl na mě s lehce pobaveným výrazem, když jsem konečky prstů zachytila šňůrku kapuce jeho značkové mikiny a bezmyšlenkovitě za ni zatáhla. V tom okamžiku jsem ji provinile pustila s uvědoměním, že se chovám jako malé děcko snažící se dát rodičům najevo, jak neskutečně se na oslavě babiččiných sedmdesátin nudí.

„Organizaci proberu přímo s Jackem, neboj se… děkuji, že jsi zavolala, abys mě varovala. Popřemýšlím nad tím… dobrou noc.“

Tahem po dotykovém displeji ukončil hovor a následně obraz potemněl. Jako správný zvědavec strkající nos do cizích věcí jsem stihla zaznamenat, že jako tapetu má nastavenou fotografii něčeho, co se velmi podobalo galaxii či seskupení planetek.

„Něco z práce?“

„Každoroční katastrofa,“ přitakal a nechal telefon vklouznout zpět do kapsy džínů.

„Nevím, o čem mluvíš, ale tak zlé to snad být nemůže,“ nadhodila jsem a doufala, že pocítí potřebu vysvětlit mi, o čem celý záhadný telefonát byl, a já se nebudu muset dusit zvědavostí ani z něj páčit odpověď po odpovědi.

Nepatrně se pousmál. „Máme takové nařízení – přijímat studenty po střední či vysoké škole. Ne na nějak důležité práce, spíše administrativní práce… a samozřejmě, že spousta z nich pracuje pár měsíců, vydělá si peníze na další skupinu a už mi na stůl strká výpověď. Takže ve výsledku je celý kolektiv v neustálém pohybu.“

„To zní zajímavě,“ protáhla jsem, když se odmlčel. Ve skutečnosti jsem si pouze domýšlela, že „administrativní práce“ je hezké pojmenování toho, co běžně dělají sekretářky a poslíčci pendlující po úřadě z kanceláře do jiné kanceláře. „Ale pořád nechápu, kam tím míříš.“

„Na úřadě je skupina lidí… velmi, velmi zvrácených lidí, se kterými si Alice skvěle rozumí. A tyto osoby nezastaví nic od toho, aby využívaly toho, že u nás nikdo příliš dlouho nepobude, k pořádání oslavy, ze které se už bohužel stala tradice…“

Dál se ve svém ponurém vyprávění nedostal, neboť to už jsem vydala zvuk, jejž by zoolog zařadil někam mezi zachrochtání divokého prasete a zavytí hyeny odhozené turistickým džípem přímo do termitiště, a s rukou před pusou se začala třást smíchy.

„Velmi, velmi zvrácení lidé,“ imitovala jsem jej (velmi chabě), sotva jsem se dokázala nadechnout. V příštím okamžiku se dostavil další záchvat šíleného řehotu a já od něj raději ustoupila s obavami, že v jeho těsné blízkosti a krásném výhledu na zcela vážný výraz se nikdy neuklidním. 

Několik hlubokých nádechů nakonec pomohlo a já byla schopná opět nasadit vážný výraz.

„Promiň… Už jsem naprosto, naprosto v pořádku,“ ujišťovala jsem jej co nejpřesvědčivěji, ačkoli mi stále cukaly koutky. „Samozřejmě… samozřejmě na tom nebylo nic vtipného.“

„Chápu, že tobě to připadá vtipné. Nikdo, kdo to nezažil, nemůže pochopit, že spíše než k smíchu je to k pláči.“

Kousla jsem se do rtu a ani se příliš nemusela nutit do soucitného tónu, když jsem viděla jeho podmračený výraz. „Co je na tom jejich večírku tak hrozného, Elijahu?“ 

„Každý rok v srpnu si ´s dovolením vypůjčí´ můj dům, protože jsem jednou měl to srdce je pozvat. To samotné by nebylo tak hrozné… hrozné je, v jakém stavu to tady bývá, když se vrátím. Minulý rok jsem je tady nechal s Alicí a na týden raději zmizel do Švýcarska. Mají tam skvělé bankovnictví i možnost úschovy… uložil jsem tam těch několik cenností, na nichž bazíruji a nepřál bych si, aby skončily na kusy.“

Přikývla jsem a v duchu se napomínala, že mně by jistě bylo taky proti srsti komukoli půjčovat svůj velký, luxusně zařízený, neskutečně drahý a perfektně uklizený dům.

„Pořád ti to přijde spíše ke smíchu než k pláči, že?“

„Ne, já plně chápu obě možnosti… kdybych mohla, tak brečím smíchy.“

Tak to by bylo pěkně kruté…

„V Evropě je spousta zajímavých míst. Určitě si i příští rok najdeš nějaké hezké město, kam se zašít,“ odpověděla jsem místo toho.

„Kam bys jela ty?“ změnil náhle téma a nachytal mě, když jsem nebyla ve střehu.

Zarazila jsem se, když jsem si vzpomněla, jak jsem jako malá chtěla vidět Pompeje a povalovat se na lehátku na jihu Itálie. Rychle mě to přešlo, když mi Thessa řekla, kde bych na mapě Evropy našla Volterru. 

„Londýn a Paříž… a Skandinávie. Kamkoli v Norsku, Švédsku nebo Dánsku. Švýcarsko taky ale nezní špatně… a Rakousko.“

Překvapeně nadzvedl obočí. „Žádná z těch zemí nemá pořádnou pláž.“

„Francie ano… v Cannes přece je pláž. Ale to není můj šálek čaje. Stonehenge a fjordy znějí zajímavěji.“ Nechtělo se mi rozvádět, že po hodině na jihu Francie bych vypadala jako pěkně naštvané rajče brblající cosi o špatném fototypu, hloupém nápadu a nespolehlivém opalovacím krému.

„Možná jednou uvidíš mnohem více,“ řekl nenuceně, ale mně to znělo podezřele jako slib lepší budoucnosti.

„Možná,“ souhlasila jsem a nedokázala potlačit zívnutí. „Kolik je?“

Ani se nepodíval na mobil či na hodinky. „Tři čtvrtě na dvanáct přesně.“

„Další upíří schopnost? Máte v mozku hodiny, které se i samy přecvaknou na letní čas a zpátky?“ otázala jsem se lehce ironicky. „Nebo to poznáš podle tmy a konstelace hvězd?“

Tentokrát byla řada na Elijahovi, aby se upřímně rozesmál.

Lehce mi zalichotilo, že mu mé brblání připadá zábavné, ale ten pocit zmizel v okamžiku, kdy mi celou záhadu objasnil. „Máš za zády hodiny, maličká.“

Prudce jsem se otočila na patě, abych si poprvé všimla obrazovky zabudované ve stěně, na níž kromě času bylo i datum, teplota pokoje, tlak a vlhkost vzduchu.

„Aha.“ Tváře mi opět začínaly nebezpečně žhnout, ale naštěstí Elijahův smích neměl dlouhého trvání a během chvilky pominul.

„Jsi unavená.“

Nedokázala jsem říct, jestli to bylo konstatování nebo otázka, ale každopádně jsem přikývla.

Natáhl se, aby sebral Alicin zápisník a skryl jej zpět na své místo pod falešným dnem zásuvky. Sledovala jsem jej, jak vše přepečlivě aranžuje, aby po našem slídění zakryl sebemenší stopy, ale napadlo mě, že to je nejspíše zbytečné. Když upíři dokázali najít po čichu osob v mohutném davu, jak těžké pro ně bylo zjistit, že jim někdo sahal na přísně soukromou věc?

Když se otočil ke dveřím, vzala jsem to jako jasný signál a jako první zamířila na chodbu. Napůl jsem byla v pokušení natáhnout ruku, jako to udělal on, když mě sem vedl, ale připadalo mi to zvláštní a mozek varující mě, že o takových věcech toho vím až směšně málo, mě zbavil jakéhokoli odhodlání.

Přešla jsem ke dveřím svého pokoje a s rukou na klice se ohlédla přes rameno ke dveřím Alicina pokoje. Elijah zhasnul a lehkým postrčením nechal dveře potichu se dovřít.

„Dobrou noc.“

Zarazila jsem se nad myšlenkou, že on vlastně nemusel zabít většinu noci spánkem. Otázku, jak ale tráví hodiny, kdy většina lidí neví o světě kolem sebe, jsem ale raději polkla. Připadala mi až příliš osobní, především v porovnání s tím, že jsem ve výsledku netušila, co dělá kromě chození do práce. Uvědomila jsem si, že i o jeho zaměstnání toho vím pramálo.

Zato on o mně ví všechno… a zbytek si úspěšně domýšlí.

Upír se pousmál. „Sladké sny, Sam.“

Téměř loudavě zamířil chodbou ke schodišti, ale u mě se zastavil, aby se dotkl mé paže a vzápětí mi vtiskl sotva postřehnutelný polibek na tvář. Tep se mi ani nestihl vydrápat do život ohrožujících hodnot a už šel dál ke schodům a vyšel o patro výše. 

Kapitola pro tři osoby: aďu1987, Petronelu a MischelleAliceCullen, které mě neskutečně podporují. 

Všem ostatním, kteří taky zanechávájí nádherné komenty, samozřejmě patří taky mé upřímné díky. 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 31. kapitola: