Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 33. kapitola

06.11.2013 (22:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2891×

Udělala jsem sotva pár kroků, když mě zarazil prudký poryv chladného vzduchu. Stačilo jednoduché mrknutí, aby mi unikl moment, kdy se Elijah ocitl přede mnou s tichostí přízraku.

Zamrzla jsem na místě a překvapeně zjistila, že moje reflexy se už otupily natolik, že jsem nemusela polykat vyděšené vyjeknutí.

„Řekni mi něco,“ požádal mě rozhodně.

„O čem?“

Rozhodl se mě netýrat nějakými hádankami a upřesnil svůj požadavek. „Něco o tobě, co nevím ani já, ani moc dalších lidí.“ 

„Dobře,“ protáhla jsem ve snaze na něco přijít a bezděčně luskla prsty v netrpělivém gestu, když jsem si uvědomila, že mám téma, o němž bych dokázala vyprávět hodiny, ale přesto si jej nechávám pro sebe. „Je tady jeden film, nebo spíše trojice filmů, které prostě miluju. Dívám se na ně, když jsem nemocná, smutná, nemůžu spát nebo jsem líná vůbec vylézat z postele a chci se celý den jenom válet… prostě si vždycky najdu důvod.“

Jeho výraz se malinko změnil a ujistil mě o tom, že nemluvím úplně z cesty a od tématu. Vzhledem k tomu, že jsem se už téměř stihla přesvědčit, že bych měla mluvit o čemkoli jiném, to bylo nutné postrčení.

„Tyhle filmy mého srdce jsou Pán prstenů – Společenství prstenu, Dvě věže a Návrat krále. Většina lidí je zná, ale když se o nich zmíním, položí mi tu nejblbější otázku: ´A který máš nejradši?´. Ne, že by to byla blbá otázka, ale já si prostě nedokážu vybrat. A taky polovina z těchhle rádoby fanoušků ani neví, kdo je Éomer nebo Galadriel. Takže…“ Spolu se vzduchem mi došly i další nápady a nechala jsem svůj monolog bez dalších dodatků.

„Takže,“ zopakoval po mně téměř provokativně Elijah a já měla dojem, že se mými chabými vyjadřovacími schopnostmi skvěle baví.

„Proč jsi to chtěl vědět?“

„Protože já vím, že tě nikdy nemám šanci perfektně pochopit. A chápu, že pokud sama nevíš, proč se chováš, jak se chováš, nemá cenu chtít nějaké zdůvodnění. Ale to neznamená, že o tobě nechci vědět, kolik jsi mi toho ochotná sama říct,“ řekl zcela vážně a já zase měla dojem, že jediné z těchto jeho mouder a kompromisů by bez problémů převážilo všechna vyznání sympatií od těch několika přátel, kteří se mě z nějakého důvodu nevzdali.

Povzdechla jsem si, ale současně se neubránila úsměvu. „Já tě nechápu… já tady pronáším proslovy málem do ochraptění a tobě stačí dvě tři věty, abys řekl něco, co by mohlo jít do knížky. A ještě máš pravdu.“    

„Já si tvoje proslovy užívám,“ ujistil mě a já ráda viděla, že už nejsem jediná, kdo se usmívá. „Ale děkuji za uznání. Možná jsem narcistický, ale chvála se dobře poslouchá.“

„Takže na mě nejsi naštvaný?“ chtěla jsem vědět s jistotou.

„Měl bych být?“ oplatil mi téměř hravě.

„Rozhodně ne.“

Skoro váhavě jsem udělala krok k němu a zvedla ruku, abych jej za zátylek mohla stáhnout k sobě. Stejně jako jsem na něm nedokázala najít nějakou chybu nebo věc, kterou bych změnila, výškový rozdíl mě občas upřímně štval. A ne vždy se mi chtělo balancovat na špičkách, jenom abych jej alespoň částečně smazala.

Naštěstí se nezdálo, že Elijah by měl nějaký problém s tím sklonit se ke mně, aby naše obličeje byly alespoň na stejné úrovni. Ochotně mi polibek opětoval a já se na okamžik cítila provinile, že takto odvádím pozornost od věcí, které mě dřív nebo později začnou pálit.

Na druhou stranu jsem si byla jistá, že toto byla ta nejkrásnější metoda rozptylování nás obou.

„Asi bych tě měla varovat,“ zamumlala jsem, když už jsem se od něj musela odtáhnout v zájmu vlastních plic. „Že pokud neznáš Pána prstenů, budeš povinen to celé se mnou shlédnout. Dvakrát.“

„Dvakrát?“ zeptal se lehce nepřítomně. Zdálo se, že jej mnohem více než má výhružka a vyhlídka na dvakrát devět hodin s ním na gauči a Aragornem na obrazovce, zaujalo místo mezi mojí čelistí a krkem.

„Minimálně,“ ujistila jsem jej a byla na sebe hrdá, že jsem vůbec dokázala odpovědět, zatímco jsem na kůži cítila jeho studené a nesmírně opatrné rty. I jenom uvědomit si, že se ode mě očekává odpověď, byl téměř nadlidský výkon.

„Platí to i v případě, že jsem už všechny tři díly viděl?“

„Určitě.“

Na vteřinu jsem se lekla, že právě tahle odpověď jej přiměla zamrznout na místě, a s obavami jsem se na něj podívala.

Udělala jsem něco špatně? Vždyť přece nemohl uvěřit, že to myslím vážně…

Povzdechl si.

„Co…?“

„Ne co, ale kdo.“ Když viděl můj zmatený výraz, s hraným nadšením dodal: „Alice s Jasperem jsou doma!“

Vyklouzla jsem z jeho objetí a přistoupila k oknu, abych se ujistila, že kanárkově žluté auto stojí rebelsky uprostřed příjezdové cesty. Po pasažérech nebylo ani stopy, ale zdálo se mi, že o patro níže bouchly dveře, jak je někdo rozrazil téměř dokořán.

O vteřinu později navíc veškerý osobní prostor kolem mě přestal existovat, jelikož mě sevřely drobné a neuvěřitelně tenké ruce miniaturní upírky, která nedbala na můj šok a nadšeně nás obě několikrát otočila v rozjařené párové piruetě.

Pohybovala se jenom o něco rychleji, než by mi bylo příjemné a umožnilo by mi na ni pevně zaostřit, ale byla jsem ráda, že se alespoň i ve zjevné euforii krotí. Kdyby nepotlačovala svoji upíří podstatu, asi by mě jako první napadlo, že jsem se dostala do víru tornáda, jež se stvořilo z ničeho nic přímo přede mnou.

„Alice, myslím, že jsi ji nemálo překvapila,“ ozval se Elijah spíše pobaveně než starostivě.

Alice se zastavila a já zjistila, že jí obličej září širokým úsměvem viditelným i z několikametrové vzdálenosti. „Je mi to jasné, že žárlíš… pojď sem.“

Jako pes, který si všimne nové hračky, mě pustila a vrhla se kolem krku Elijahovi, který ji se smířlivým úsměvem stiskl dlouhými pažemi a vzápětí rozpustile zvedl několik centimetrů nad zem.

Nepochybovala jsem, že malá černovláska čeká jenom na příležitost začít mluvit a rozhodla se jí ji dát. „Beru si to tak, že jsi měla úspěch.“

„Úspěch je slabé slovo. Bylo to perfektní! Popravdě jsem nečekala, že se to vyvede až tak… plány jsou jedno a realizace něco úplně jiného, ale…“ Odmlčela se, usilovně pátrající po slovech. „Poslechli mě. To osvětlení nastavili, jak jsem chtěla, dokonce se dostavily i ty modelky, které jsem vybrala. Vážně jsem nečekala, že to půjde tak skvěle.“

Ve dveřích se objevil tiše Jasper a téměř plaše nahlédl do místnosti. Na Elijaha uctivě kývl, na mě se usmál s nehlasitým: „Dobré ráno, Sam.“

Z nás dvou jsem byla ta, kdo na jeho přítomnost nějak zareagoval. Na chvíli mě napadlo, že bych se měla někdy ve chvíli volna a mimo doslech blonďatého Alicina ocásku Elijaha zeptat, o co přesně mu jde. Jasper sice nezaujímal přední příčky mého pomyslného preferenčního listu, ale když jsem sledovala jejich pohledy a útržky strohých rozhovorů, nemohlo mi jej nebýt líto.    

„Dobré ráno,“ oplatila jsem mu pozdrav a poprvé si plně uvědomila, že na sobě mám stále pyžamo. Sice se nějak diametrálně nelišilo od toho, co jsem obvykle nosila, a navíc jsem byla doma, ale… v přítomnosti tří upírů, kteří vypadali neustále jako ze škatulky, jsem se ve zmuchlaném tričku a volných khaki kalhotách příliš sebevědomě necítila.

Alice naši několikaslovnou výměnu zdvořilostí okázale přehlížela. „Madison je génius. Bože, Sam, já ti toho musím tolik říct! Je mi jasné, že tenhle,“ neurčitě mávla rukou k Elijahovi, z jehož tváře bylo jasné, že preferuje, když jej lidé oslovují jménem, „ti to musel už všechno vyklopit, ale pořád tam nebyl, takže nemá co mluvit. Vím, že tě to těžko může zas tolik zajímat, ale ujišťuji tě, že ty fotky – Jazz sebou vzal kameru, takže máme úžasné fotky i videa – musíš vidět, ať se ti to líbí či ne. To je zase můj Pán prstenů, víš?“

Zamrkala jsem a měla dojem, jako kdyby mi na hlavu vylili kýbl horké vody, která se vzápětí ale proměnila na led. Nevěděla jsem, jestli se tvářit zahanbeně, dotčeně nebo to přejít s nepatrným uculením.

Kolik toho viděla? 

„Chápu to a vlastně jsem docela zvědavá. Ráda si to všechno prohlídnu a poslechnu, jenom…“ Přerušilo mě horlivé přikyvování a mávání rukou.

„Jistě, jistě. Převlékni se, nasnídej se, cokoli chceš. Uvařím ti čaj… nebo chceš kafe?“

Asi ode mě nebylo fér, když jsem se na její ochotnou nabídku zatvářila, jako kdyby pro mě nikdy nehnula ani prstem. „Kafe by bylo skvělé.“

Alice s rozjařeným úsměvem, který po celou dobu ani na okamžik nepolevil na intenzitě, zmizela, jako kdyby se ve vzduchu během mrknutí oka rozplynula.

Elijah se na mě pousmál, ale vzápětí zvážněl a ukázal rázně na Jaspera. „Rád bych si s tebou promluvil, Jazzi.“   

Jasper automaticky přikývl a zmizel ve vedlejším pokoji.

„Elijahu,“ zarazila jsem jej, když se vydal za ním.

Se zvednutým obočím se na mě otočil.

Střelila jsem pohledem ke dveřím a poté se přeplížila těsně k němu a stoupla si na špičky ve snaze se alespoň trochu přiblížit k jeho uchu. „Buď hodný, ano?“

Překvapeně se na mě podíval a mně jeho výraz připomněl, jaké jsem z něj měla pocity několik prvních dní. Nejistota. Frustrace. Zmatenost. A strach.

Přikývl a rty sotva zavadil o ty moje, než se dlouhými kroky vydal za čekajícím Jasperem.

Na vteřinu jsem si dovolila zmateně se dívat na zavírající se dveře, než jsme se vydala ke schodům. Netušila jsem, proč mě to tak najednou napadlo, ale předpokládala jsem, že ať už to bylo cokoli, zase to pominulo.

Nebylo by to poprvé, co jsem komára nafoukla do velikosti obézního slona.   

Pyžamo putovalo preventivně do koše se špinavým prádlem a nahradily jej mnohem reprezentativněji vypadající černé legíny a dlouhé světle hnědé tílko, jehož barva mi evokovala pití, jež vytvořím v okamžiku, kdy mi někdo k hrnku s černou kávou dá i cukr a mléko.

Na ruku jsem si navlékla Alicin náramek (zapínání jsem se pro jistotu nedotýkala, ale raději se naučila natáhnout prsty tak, abych si jej dokázala přetáhnout přes dlaň na zápěstí) a zamířila do koupelny konfrontovat své vlasy opět s kartáčem.

Na schodišti mě zarazila familiární vůně linoucí se z kuchyně. Podezíravě jsem zavětřila, ale vzápětí přidala do kroku hořící zvědavostí.

Hrnek s horkou kávou stál na stole na kulaté korkové podložce, cukřenka i tři kelímky smetany vyskládané vzorně po jeho pravé straně. Jakkoli to byl impozantní pohled, v ten okamžik mě daleko více uchvátil fakt, že Alice stála u sporáku a na pánvičku právě po vzoru televizních šéfkuchařů rozbila další vajíčko a zamíchala jej do slibně vypadající směsi.

„Reklamace neberu, vzhledem k tomu, že jsi doteď výběru snídaně nevěnovala jedinou myšlenku. Vajíčka jíš ale často a navíc, proteiny člověku prospívají,“ zazpívala Alice od plotny.

„Na tohle bych si stěžovala jenom, kdybych byla úplně blbá. Děkuju.“ Raději jsem se zdržela komplimentů na její kuchařské umění, ačkoli zatím vše vypadalo a vonělo přímo královsky.

Malá upírka se usmála ještě více, zatímco vajíčka usilovně míchala.

Posadila jsem se na židli k hrnku plnému kofeinu a přitáhla si jej blíže, abych jej mohla podle vlastní chuti „vylepšit“.

Bylo mi jasné, že kdyby kdokoli z Hartleyů viděl, jaké zločiny na své snídani právě páchám, bez milosti bych byla vyděděna. Pokud jsem si správně pamatovala, nikdo z naší rodiny čaj ani kávu příliš nesladil. Většina na stůl ani cukr či mléko vůbec nechystala, pokud se někdo z hostů neodvážil o něj se zdvořilým „Já bych strašně nerad obtěžoval, ale…“ požádat.

Stejně jako mi ze začátku ta myšlenka připadala vtipná, během chvíle mi úsměv z tváře opět vymazala.

Raději jsem si spálila jazyk, když jsem raději spěšně usrkla doušek horkého životabudiče, než si mohla Alice čehokoli všimnout. 

Éra delších kapitol se (snad) blíží! Radujme se, přátelé, Danča má zase alespoň trochu času a chuti psát!

Nerada kazím kapitolu, na kterou jsem poměrně hrdá, ale nemohu si pomoct... Člověka (i při nejlepší vůli) otráví, když narazí na článek starý ještě ani ne 24 hodin, kapitolu, již autorka přidala po několika měsících, ale už má téměř 20 komentářů. Zdá se mi to trochu nefér, víte? Nepřipadá mi, že bych nějak porušovala plány a ty odmlky mezi jednotlivými kapitolami mi nepřipadají zas tak propastné. Tímto chci jenom říct, že člověka těch 10 komentů lehce zamrzí, když se dívá na dřívější kapitoly, ale zase mohu směle říci, že o to více si těchto 10 lidiček vážím, že se mnou mají trpělivost.  

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 33. kapitola: