Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 36. kapitola

10.12.2013 (07:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2284×

„Co je?“ zeptala jsem se s nepotlačovanou zvědavostí a nejistotou.

Odpovědí mi bylo nepatrné nadzvednutí jednoho černého obočí a pohyb hřbetu ruky proti mé tváři ustal. „Co by mělo být? Užívám si ten pohled.“

Jo, to já taky, blesklo mi hlavou a oči mi opět svévolně sklouzly k odhalenému hrudníku, respektive všem těm hladkým a vypracovaným svalům. Několikrát jsem se přistihla, jak mě jeho až příliš upnuté triko nebo košile nedopnutá vzorně až ke krku ponouká k představám, co bych asi viděla, kdyby mi ten otravný kus látky přestal zaclánět výhled, ale realita byla mnohem lepší než jakékoli představy.

Temně modrá deka poměrně výrazně kontrastovala s nezdravým odstínem jeho kůže a já si nebyla stoprocentně jistá, kdy přesně si ji strategicky přehodil přes boky. Nemohla jsem mu za to nebýt vděčná – já sama se zavrtala vděčně do jemné látky, ačkoliv v tom nebyla žádná logika. Šlo pouze o můj lepší pocit, který se nedal odsunout ani argumentem, že je zbytečné schovávat něco, co už viděl.

Nikdy jsem si nemyslela, že by něco mohlo být tak příjemné a deprimující zároveň – mohla jsem přísahat, že upír ležící ani ne na vzdálenost paže ode mě je ta nejkrásnější věc na světě, ale zároveň mi ta nelidská dokonalost byla trnem v oku. Moje sebevědomí sice stouplo ze záporných hodnot díky jeho pohledům i mumlaným ujišťováním, že ho dozajista znovu zabiju, ale pořád jsem si připadala, jako kdybych s ním byla v jedné posteli nějakým kolosálním omylem.

Leželi jsme vedle sebe, oba na boku tak, abychom byli tváří v tvář. Jeho ruka mi uhlazovala vlasy a hladila spánek a čelo doteky, které jsem sotva cítila. Bylo v tom něco nevysvětlitelně uklidňujícího, co mi ale vůbec nepomáhalo ve snaze udržet těžknoucí víčka otevřená.

„V pořádku?“

„A ty?“ chtěla jsem vědět. Na mysl mi vytanula jeho křečovitě zaťatá čelist a vnitřní souboj, který se mu jasně promítl do obličeje i očí, které mě ještě nikdy tak nevyděsily. Bylo mi jasné, že oproti tomu, co v ten okamžik prožíval on, byla ta bolest, kterou jsem několik okamžiků cítila já, úplná prkotina.

„Ptal jsem se první,“ upozornil mě, vyhýbajíc se mé otázce. Z jeho reakce mi bylo jasné, že upíři se v tomto od mužů neliší – zmrazit peklo by bylo jednodušší než přimět daného umíněnce mluvit o své chvilce slabosti.

„Chce se mi spát. Víc mě teď netrápí.“

Při vzpomínce na důvod, který mě držel většinu noci vzhůru, mnou projela vlna chladu, jako kdyby mi po zádech sklouzla tající kostka ledu.

Srab, srab, srab… jsem zatracený zbabělec. Měla bych mu to říct, když jsem to neudělala včas. 

Tichý smích mu nepatrně zvedl koutky.

Uvidím ho někdy opravdu se smát?

„Spi, maličká,“ vybídl mě měkce a odtáhl ruku od mého obličeje. Místo toho si ji pohodlně položil pod hlavu, jako kdyby hodlal následovat vlastní doporučení.

Tohle oddalování nic nezlepší… o to větší problém potom budu mít… o to více mu ublížím. O to méně mi pak bude věřit. O to více zuřit. 

Místo toho, abych cokoli udělala, jsem se ale zavrtěla na místě a vzápětí se překulila na záda s dekou omotanou kolem těla způsobem, že by si mě někdo mohl splést s mumií. „Co ty?“

„Vypnul jsem si mobil, když jsem sem jel. Kdybych se hodně nudil, můžu se pustit do ujišťování, že jsem nesjel s autem do příkopu, ale jsem živý a po ničem netoužím více než odpovídat na kvanta otázek, se kterýma všichni chodí za mnou.“

Naráz jsem otevřela zavírající se oči. „Kterými. A nevymlouvej se, že jsi neřekl ´kterýma´. Slyšela jsem to.“

„To mám pravděpodobně z toho, jak moc času s tebou trávím,“ zchladil mou škodolibou radost s šikovnou pohotovostí.

Opět jsem zavřela víčka a zavrtěla hlavou na polštáři, abych si z obličeje setřásla několik pramenů vlasů. Mít více energie, protočila bych oči a pokusila se s ním diskutovat, ale takto mi připadala vyčerpávající jenom ta představa.  

Ale řekl to.

Netrvalo to dlouho a usnula jsem bezesným spánkem, který jsem v ten okamžik potřebovala. Připadalo mi, že odpočívám sotva několik vteřin, když mě vyburcoval hlasitý třesk.

Intenzita toho hluku mě vymrštila do sedu, kde jsem se polootevřenýma očima rozhlížela po místnosti ve snaze přijít na to, jestli se jednalo jenom o výplod mého unaveného mozku nebo se něco skutečně rozbilo.

Se značným zpožděním jsem si uvědomila věc, která mě měla do očí uhodit jako první – že Elijahovo oblečení je pryč stejně jako jeho nositel. Moje věci se stále povalovaly nedbale pohozené a zmuchlané na nočním stolku, kde bezpečně pohřbily vše včetně budíku.

Měla jsem dojem, že cítím, jak mi krev zamrzá v žilách při náhlém návalu nervozity a zlé předtuchy. Poplašeně jsme se znovu rozhlédla po místnosti a vzápětí ze stolu strhla pomuchlané tričko, abych viděla na displej budíku.

Bylo deset hodin večer, což potvrzovala i tma, ve které jsem rozeznávala sotva víc než obrysy věcí kolem sebe.

Rychlými a neobratnými pohyby jsem se začala soukat do oblečení. Myšlenkami jsem byla na míle daleko od reality a nebylo divu, že jenom zapnout podprsenku mi zabralo nejméně čtyři nekoordinované pokusy, zatímco tričko mi vyklouzlo z neobratných prstů a spadlo na zem.

V okamžiku, kdy jsem byla oblečená, jsem se vykašlala na boty a vyběhla na chodbu se srdcem bušícím mi až v krku.

Nikdy jsem nebyla pověrčivá, ale věřila jsem v jakousi intuici či šestý smyls, jež se čas od času může ohlásit a prozradit mi, že mě někdo upřeně sleduje, či že bych raději neměla přilévat olej do ohně a utnout hádku, dokud je čas.

Ale v té chvíli byl tento můj pomyslný alarm spuštěný způsobem, který mi držel každý nerv v těle v nesnesitelném, křečovitém napětí.

Jednoduše jsem cítila, že se něco děje. Či spíše to s neochvějnou jistotou, již jsem brala z neznáma, věděla.      

Přesto jsem si ale dovolila doufat, když jsem viděla, že se v přízemí svítí. Modlila jsem se ke svatým, v něž jsem nikdy příliš nevěřila, abych sešla schody a našla Elijaha sedět na pohovce s mobilem u ucha a omluvným úsměvem žádajícím mě o vteřinku, než dokončí pracovní záležitosti. Můj rozklepaný stav by jej určitě vyplašil, ale s několika hlubokými nádechy a nejistým pousmáním bych skončila přitulená k jeho boku, uklidňujíc se, že je vše v pořádku.

Realita byla ale jiná – nohy se mi třásly jako ještě nikdy v životě a jediné, co mi mohlo být byť tou nejmenší útěchou, bylo zábradlí, které jsem svírala, až mě z toho přecházel cit v konečcích prstů. Veškeré útěchy byly k ničemu a to, že jsem sešla ze schodů bez úrazu, by se dalo směle prohlásit za zázrak.

V obývacím pokoji navíc na pohovce neseděl tmavovlasý upír, o němž už jsem nemohla tvrdit, že bych pro něj neupsala vlastní duši ďáblu.

Srdce mi pokleslo v hrudníku a do očí mi vhrkly slzy, o kterých jsem nevěděla, že je stěží zadržuju. „Co jsi udělala?“

Panenkovské oči s karamelovými duhovkami se ke mně zvedly s něčím, o čem jsem nedokázala říct, jestli je němá omluva nebo obvinění. Pravděpodobně bych se nezmýlila, kdybych hádala oboje. 

„Co jsi udělala ty? Slíbila jsi, že mu to povíš.“

Ta slova bolela o to více, že byla pravdivá. Ale byla jsem až moc zraněná na to, abych si nechala líbit další kopanec.

„Pověděla bych mu to!“ vyjekla jsem a praštila se hřbetem ruky do stěny, když jsem jí trhla v zoufalém gestu.

Zavrtěla hlavou. „Nikdy by ses k tomu nedokopala.“

„Zato ty o tomhle víš všechno, že? Z tohohle bordelu,“ bosou nohou jsem kopla směrem ke směsi skla, deformovaného kovu a rozbité omítky, která kdysi bývala krbem, „to je totiž krásně vidět!“

Nezdálo se, že by na Alici moje vztekání udělalo přílišný dojem… dokud mě nesežehla pohledem, který by dokázal poslat k zemi celý dům. „Měla jsi šanci.“

„Měla jsem šanci? Poníženě ti za ni děkuju! Víš, kam… sakra! Jak jsem to na něj měla asi jenom tak vybalit? Ze všech lidí zrovna na něho?“

„Měla sis najít způsob,“ oznámila mi nuceně klidným hlasem.

Přistihla jsem se, že chci, aby na mě začala ječet stejně, jako jsem řvala já na ni. Nedokázala jsem se dívat na to, s jak chladnou hlavou dokáže mluvit. Z celého toho jejího vystupování se mi dělalo špatně a slzy tekly s o to slepějším hněvem.

„Chtěla jsem! Nemohlas mi dát pár pitomých hodin? Zabilo by tě to? Nebo máš teďka dobrý pocit, že je všechno…“

Nebylo mi souzeno doříct větu, protože v tom okamžiku se mi hlava otočila do strany pod náporem nečekané síly.

Zapotácela jsem se a ruka mi automaticky vylétla k tváři. Nevěřícně jsem se podívala na upírku stojící sotva půldruhého kroku ode mě.

Praštila mě.

Použila sotva tolik síly, aby mě to zabolelo, ale na tom nezáleželo. Vlna ponížení mnou projela v okamžiku, kdy jsem si uvědomila absurdnost celé situace – že mi právě vlepila facku osoba o hlavu menší a přinejmenším deset kilo lehčí než já, jako kdybych byla nějaký rozmazlený spratek vřískající v supermarketu.

„Poslouchej se vteřinu, Samantho!“ zavrčela rázně jasnovidka, „zníš a chováš se jako ten nejsobečtější člověk pod sluncem.“

Spodní ret se mi neovladatelně rozechvěl. „Já jsem sobec? Z pohledu živé mrtvoly asi jo… ty si asi nepamatuješ, jaké to může být… vědět, že umřeš, co? Ne… ne, neumřeš… ale chcípneš jako laboratorní krysa…“

Chtěla jsem říct ještě něco dalšího. Byly ještě kvanta věcí, které jsem měla vyřvat do světa, když už jsem byla v tom, ale hlasivky i psychika mě svorně zradily.

Roztřepala jsem se ještě více a malátně se opřela zády o poničenou stěnu vedle pozůstatků krbu, který vypadal spíše, jako kdyby v něm vybuchl granát, než do něj kopl rozzlobený upír. Sesunula jsem se k zemi s hlavou schovanou v dlaních a v záchvatu hlasitého pláče, který jsem nedokázala zastavit.     

Minutu či dvě jsem se otřásala pod náporem vzlyků, než se ozvalo lehké zacinkání skla a kolem ramen mě vzaly štíhlé paže.

„Chápu, že se bojíš, Sam. Máš na to to nejsvatější právo a já tě rozhodně neměla uhodit, ale… nemohla jsem tě nechat, abys Elijahovi ubližovala, když už toho takhle je moc. Ale pokus se uklidnit. Pomoc je na cestě a je to osoba, která najde řešení, i kdyby ho měl vytvořit. Přísahám, že tě z tohohle dostaneme, Sam. Přísahám, že to bude v pořádku.“

Skoro jsem se hystericky rozesmála.

Rychle a jistě umírám a ten jediný, na kom mi na tomhle světě záleží, je pravděpodobně už mimo Státy. Zuří a pravděpodobně mě nenávidí… ano, všechno určitě bude v pořádku.     

Jestli ze Sam dělám hysterku? Pravděpodobně ano...

Ale kdo píše, zná ten pocit, kdy si skrze dění ve svém příběhu ventiluje emoce a vypouští páru. Právě proto jsem asi s kapitolou tak spokojená. Zdá se mi tak nějak... reálná. 

Co myslíte vy? Kdy se vrátí Elijah?

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 36. kapitola: