Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 37. kapitola

23.12.2013 (07:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2262×

Alicina reakce byla hrubá a spontánní, ale nemohla být přesnější.

„Vypadáš hrozně.“

Nepřipadala jsem si dostatečně probuzená na to, abych cokoli odpověděla. Pouze jsem se otočila k lednici a zvedla ruku před pusu, abych zaryla další dlouhé zívnutí, které hrozilo, že mi vykloubí dolní čelist.

„Špatné sny?“

Zaváhala jsem. „Vlastně jo.“

„To znamená co?“

Zaťala jsem zuby ve snaze odpovědět pevným hlasem. „Že byly hezké… než jsem se probudila.“

Ty sny byly až moc hezké. Plné světla a barev, ale především mojí rodiny a Elijaha. Nic převratného se v nich nedělo, vesměs jsem pouze stála na místě a sledováním výjevů kolem mě do sebe nasávala životní energii.

Probouzela jsem se z nich pomalu, rozespale mžourala kolem sebe do okamžiku, než jsem si uvědomila, že nic z toho, co jsem právě viděla, nebylo skutečné.   

Jako kdyby se můj mozek snažil mi věcmi, které jsem si tak přála vidět, snažil vynahradit všechny ostatní sny a hrůzy, které jsem díky nim prožívala.

Ty byly vše, jenom ne hezké a šťastné. Snový svět mých nočních mur se omezil na černou a syté odstíny šedé a hnědé. Zvuk naprosto vymizel, ale zato moje čichové buňky vnímaly vůně, které byly pouze výplodem mého mozku – tlející listí, hlínu, štiplavý kouř svíček a starého dřeva.

Poprvé jsem se vzbudila spíše zmatená než vyděšená – sama jsem si nebyla jistá, o čem se mi vlastně zdálo a mělo-li to nějaký význam.

Až při druhém probuzení té noci, kdy se scenérie víceméně opakovala, jsem si, koupajíc se v ledovém potu, uvědomila, že jsem právě byla svědkem pohřbu, za který by se nestyděl ani filmový režisér s přívlastkem „mistr hororu“.

Před očima jsem stále viděla místnost plnou dohořívajících svíček, místnost bez oken a s hrubě omítnutými stěnami. Místnost, v jejímž středu na nízkém stolku či podstavci ležela lesknoucí se rakev z tmavého dřeva zdobená jemně tepanými stříbrnými ornamenty.  

Jenom při vzpomínce na ten sen se mi zježily chloupky na krku i rukou a krk bolestivě stáhnul. Snové pohádky a vzdušné zámky se v porovnání s nočními děsy takového kalibru najednou nejevily jako něco, na co by měl člověk právo si stěžovat.   

„Dneska přijede,“ oznámila mi Alice. „Během půl hodiny by měl dorazit.“   

Otevřela jsem lednici, ale ačkoliv jsem ještě před chvíli měla dojem, že pokud nedojdu do kuchyně, začnu hlady ohlodávat desku nočního stolku, při pohledu na konkrétní jídlo se mi spíše dělalo špatně.

„Pokud chceš něco jiného, řekni si. Do města to žluťáskem stihnu za pět minut.“

„Ne, to je dobrý,“ ujistila jsem ji a popadla krabici borůvkového džusu spolu s balíčkem sýru. Neměla jsem na to chuť, ale byla bych hloupá, kdybych si nepřipouštěla, že potřebuju živiny. Obzvláště teď, když to nebylo ještě ani osmačtyřicet hodin od Elijahova odchodu a já za tu dobu už cítila výraznou změnu svého zdravotního stavu.    

Alici to samozřejmě neuniklo, stejně jako očividný fakt, že moje psychika s tím zhoršením očividně až moc úzce souvisí.

Sotva se jí povedlo mě utišit z hysterického záchvatu pláče, přinesla mi sklenici vody a prášek na spaní. Na nic jsem se neptala, pouze jsem pilulku odevzdaně spolkla, zapila vodou a jako malé dítě se nechala uložit na gauč a přikrýt až po krk dekou.

Ona bleskově uklidila sutiny a poté se posadila na zem a hlavu si opřela o polštář vedle té mojí. Byla jsem si jistá, že v té pozici nesetrvala ani o setinu vteřiny déle, než mi zabralo usnout, ale byla jsem jí vděčná, že mě nenechala samotnou. Alespoň ne ve stavu, kdy bych si toho byla vědomá.

Nevěděla jsem, co dělala během doby, kdy jsem spala, ale předpokládala jsem, že to souvisí s člověkem, o němž byla skálopevně přesvědčená, že dokáže konat zázraky. Očividně byla naděje na to, že ji vyslyší, oprávněná, když se skutečně rozhodl přijet.

Pohled malé upírky mě doprovázel, zatímco jsem si na rohlík vyrovnala několik plátků eidamu a do sklenky nalila tmavě rudý džus. Vypadalo to, že se mě chce na něco zeptat, ale současně se kousala do jazyka, aby zůstala zticha.

Nepobízela jsem ji k ničemu – měla jsem neblahé tušení, že by ta otázka mohla být svou podstatou a přímostí dost krutá. Mlčky jsem se zakousla do rohlíku a zarputile se dívala na desku stolu.

Snídani jsem snědla a vypila bez jediného slova, ale celou tu dobu se mi hlavou honily otázky, z nichž na jednu jsem odpověď potřebovala, i kdyby jenom kvůli svému klidnému svědomí.

„Kolik toho ví? Ten doktor, vědec nebo co to vlastně je.“

Lehce se zamračila. „Všechno, řekla bych. Když jsem mu vylíčila situaci, neváhal, hned se toho chytil. O Vyvolených samozřejmě už slyšel, takže je v tom i nějaká vědecká zvědavost, pokud ne jenom snaha pomoct.“

„A přesto má zájem ti pomoct?“ zeptala jsem se podezíravě. „Nezištně? Nevyhrožovala jsi mu, že ne?“

Pokud předtím nechápala mé starosti, teď byla úplně ztracená. „Proč bych mu měla vyhrožovat?“

„Protože nikdo jen tak nepomůže upířímu mazlíčkovi,“ odsekla jsem, jako kdyby to bylo nějaké motto a já nebyla oním mazlíčkem, ale jejich skalním odpůrcem, „Ti, co jsou v tomhle… byznysu to dělají buď pro těžké prachy, nebo pro vlastní život. Vesměs nesnáší upíry a nás taky. Ale jiným způsobem – vás se bojí, námi pohrdají. Prostě jsme o level níž než ten poslední bezdomovec, který bydlí v kartonové krabici na rohu „Nikde“ a „Největší díry světa“.   

Alicin lehce překvapený výraz mě přiměl se hořce usmát. Vzpomínala jsem si, jak mi ona či Elijah říkali, že o upírech toho vím žalostně málo. Kolik ale oni věděli o mě, respektive celém systému, kterého jsem byla výsledkem?

Vzápětí ale zavrtěla hlavou a byla řada na ní, aby se pousmála. „Carlisle je upír, Sam. Tohle všechno dělá, protože chce. Nikdo jej do ničeho nenutí a věř mi, že celá tahle středověká hierarchie hodnot jde úplně mimo něj.“

Zamrzla jsem uprostřed nádechu, ale šokující informaci jsem zpracovávala pouze okamžik.

„Upíra na sebe sáhnout nenechám, ani kdyby…“ nedokázala jsem najít vhodné zakončení. Kdyby přede mnou padl na kolena a chtěl mi políbit boty? Kdyby nebyla jiná možnost? Kdyby na tom závisel můj život?

„A jsme opět u předsudků.“

Šlehla jsem po ní rozzuřeným pohledem. Její lehce otrávený tón mi vadil daleko víc než, že se mi snaží domlouvat. „Některé předsudky jsou oprávněné.“

„Vážně se se mnou chceš hádat?“ optala se mě otráveně. Jako kdyby věděla, že nakonec stejně bude po jejím, ale taky, že bude muset zapojit všechny své přesvědčovací schopnosti. „Samantho, stejně jako já s Jasperem, i on ti chce pomoct. A můžu ti přísahat, že pokud existuje z našich někdo, komu můžeš bezmezně věřit, je to právě on.“

Kousla jsem se do rtu a sklopila oči k desce stolu. Paradoxně se mě nějak nedotklo její zaručování se a ujišťování.

Já s Jasperem. Ne já s Jasperem a Elijahem.

Žádný Elijah ale nebyl od okamžiku, kdy mi po probuzení tiše oznámila, že zamířil přes oceán pryč. Město, které viděla ve své vizi, odhadovala na Singapur, ale jistá si nebyla… stejně jako on sám. Nevypadalo to, že by měl cíl… pouze jít vpřed a nevracet se sem. Nevracet se ke mně.

 „Jak chceš,“ zamumlala jsem rezignovaně. Energie i chuť k dohadování se ze mě vyprchaly, jako kdyby se v mé hlavě secvakl nějaký spínač.  

Nepamatovala jsem si, že by na mě někdy mělo něčí odmítnutí a naprostá ignorace tak devastující účinky. Nepamatovala jsem si, že bych se vůbec někdy cítila na naprostém emočním dně, ze kterého jsem se nedokázala odrazit ani během několika hodin o samotě jenom s vlastními myšlenkami. Nepamatovala jsem si, že by někdy nastala situace, kdy by na mě mohli lidé, kteří mě znali jako chodící problém, ukázat a říct: „Zkrocená.“.

Nebo možná „Zlomená.“. Zvířata násilím podvolená lidskému velení se dokázala vzepřít a znovu se dát do boje. Já, na druhou stranu… byla jsem si bolestně vědoma toho, že láska neláska, fungovat bych měla dál. Držet se, jak normálně to jen půjde, i kdyby to znamenalo každý den vylézt z postele, utřít si slzy a vrazit si facku, abych se vzchopila.

Ale já se nedokázala ovládat ani natolik, abych nedělala zbytečné starosti Alici, která se o mě starala jako o opuštěné dítě. Viděla jsem na ní, jak moc ji to trápí, ale s každými novým předsevzetím, že alespoň nafinguju úsměv a zkusím tímhle projít se sebemenší důstojností a dospělostí, to dopadlo stejně – odhodlání vydrželo sotva deset minut, než zcela vyhaslo.

Potřebovala jsem ho. Potřebovala jsem, aby tady byl se mnou, tak moc, až se mi dělalo špatně ze sebe samé. Ale pořád jsem ho potřebovala, ať se mi to líbilo, či ne.

Proč nemůžu patřit k lidem, kteří poznají, že někoho milují podle motýlů v břiše a růžových brýlí na nose, díky kterým viděli kolem sebe plantáže růží a stáda jednorožců ženoucích se k dechberoucímu západu slunce? Proč musím pokaždé trpět jako zvíře?                   

„On nebude pryč věčně. Vrátí se za tebou,“ řekla mi už tehdy a papouškovala to i teď, ačkoli jinými slovy, která jsem sotva vnímala.

A jen tak mimochodem - moc velký smysl nedávala. On nebude pryč věčně a já nebudu věčně tady. Jak jsme se ale potom měli k sobě vrátit? Byla jsem si jistá pouze tím, že ten, kdo řídí svět, by zasloužil jednu z každé strany.

Copak bylo normální, aby člověk dokázal opustit někoho, koho miluje a utéct před ním na druhou stranu světa? Nemusela jsem být expert na lásku, dokonce ani lidské emoce obecně, abych chápala, že na tomhle není něco v pořádku.

„Zajdi se převléct do toho, co jsem ti nachystala, prosím. Udělala bys mi tím radost.“

Tušila jsem, že to je krycí jméno pro: „Pokus se přijít na jiné myšlenky, upíří doktor tady každou chvílí bude.“, ale vcelku ráda ji poslechla.

Ačkoliv jsem se ještě před snídaní sprchovala, či spíše stála pod proudem horké vody a skoro si v transu sedřela kůži z paží a ramen, stále jsem na sobě měla oblečení, které jsem nosila už bezmála dva dny. Jednoduše jsem byla duchem nepřítomna, a že jsem si s sebou měla vzít čisté oblečení, které mi jako prvňáčkovi Alice nachystala na postel, mi nedošlo jako většině lidí při vstupu či výstupu sprchy, ale až když jsem se vrátila do pokoje a pohled mi padl na úhledný a netknutý komínek v pastelových barvách.

V pokoji na mě tahle vzorně poskládaná hromádka šatstva, přesně v takovém stavu, jako mi ji Alice naaranžovala.

Nejasně jsem v tom poznávala její vlastní návrhy přenesené do reálu. Na kalhotách ze světle hnědé látky sice nebylo nic podivuhodného, ale top s dlouhými rukávy prostřiženými po lokty podobně, jako to bývalo u středověkých rób, byl něco, co bych si vzala spíše do divadla než k doktorovi.

Přesto jsem se ale poslušně oblékla a zamířila do koupelny vyčistit si zuby a projet hřebenem vlasy, které mi už spadaly pod ramena, téměř do úrovně lopatek.

Celý život se snažíme udělat ten nejlepší dojem právě na ty lidi, v jejichž společnosti bychom se ze všeho nejraději nikdy neocitli. Děkuji ti, živote, za další velkou, skvělou ironii.

Ze zvyku jsem se podívala na svůj žalostně bezduše se tvářící obličej a vydala se naučenou trasou zpátky po schodech zpět.

Na zabušení srdce ve mně na člověka příliš melodický mužský hlas znějící z přízemí vzbudil planou, dětinskou naději. Poté na mě ale příliš rychle dolehla realita i výška tlumeného basu. Tento byl nový, i když ne nepodobný tomu, který jsem si tak moc přála slyšet.

Pokračovala jsem v chůzi a přiměla se spolknut všechen svůj strach, pochyby i jedovaté myšlenky. Pokud se Alice – snad poprvé v životě – nemýlila, toto bude rychlé, neosobní a bezbolestné.

Tak... jsem připravena takřka na cokoli. Původně se v této kapitole měl děj zase pohnout. Ale tak nějak se namísto toho začal točit v kruzích Saminých myšlenek a zoufalství.

I tak bych ráda poděkovala všem, kteří komentují. Až teď, když se povídka blíží do finiše a já mám času méně a méně (ano, vím, že jsou prázdniny, to je ten paradox, mí milí), si pořádně cením lidí, kteří mě podporují, byť jenom smajlíky a milými slovy. Ne, nevykládejte si to tak, že mi máte začínat posílat peněžité dávky... nejsem politik, prokrista. Takovou hanbu bych rodině neudělala. :D          

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 37. kapitola: