Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 39. kapitola

01.01.2014 (19:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2219×

Jako kdybych už dnes neztratila dost krve…

Jako kdyby mi četl myšlenky, zvedl Carlisle svůj zlatý pohled od jehly zabodnuté do žíly v mé loketní jamce. „Tato už je poslední, vážně.“ 

Unaveně jsem přikývla a sledovala vlastní krev, jak pozvolna teče po stěně plastové zkumavky. Nevypadala zvláštně – byla ze žíly, tudíž tmavší, než hektolitry svítivě rudé, kterou oplývaly akční filmy, ale to bylo jediné, co mé laické oči dokázaly zaznamenat. Když ani Carlisle nic neříkal, nejspíše to znamenalo, že opravdu na pohled není nic v nepořádku.

Alice, kterou jsem zaznamenala ve dveřích poté, co jsem si důkladně vypláchla pusu a odvážila se napřímit nad dřezem, stála opřená o zeď a zdánlivě nezaujatě sledovala celé dění. Viděla jsem ale její napětí, když mi Carlisle jehlou probodl kůži a do první ze čtyř zkumavek začal proudit potůček krve.

Přesto ale zůstala se mnou a já jí za to těžko mohla být vděčnější. Potřebovala jsem podporu a ona byla mé poslední záchranné lano, které mě drželo mimo rozbouřené moře a útesy, které čekaly na to, až mě na ně masa vody nažene.

„Hotovo,“ řekla Carlisle, s tichým plastovým lupnutím odpojil zkumavku a vzápětí už mi z ruky vytáhl úzký hrot jehly. Zabolelo to více, než když mi ji do předloktí zabodnul. „Zalepím ti to, ale drž tuku pokrčenou a tlač si na ten vpich asi tak minutku, ať nemáš modřinu.“

Přikývla jsem, ale v duchu se nevesele uchechtla. Kéž by byl fialový flek o velikosti mince mou největší starostí.  

Přesto jsem ale jednala jako ukázkový pacient a řídila se podle jeho rady. „Co s tou krví uděláš? Dáš ji do nemocnice na testy?“

Zdálo se, jako kdyby jej ta představa upřímně vyděsila. „To ne, výzkum si provedu sám. Zdejší nemocnice má mizerné vybavení, ale vše potřebné jsem snad vzal s sebou. Dovolili mi použít jejich laboratoř, čehož rozhodně využiji.“

Opět jsem přikývla, ale i přes to, že vypadal přesvědčeně o tom, že něco zjistí, mě neopouštěly pochyby. Doufala jsem, že na mně nejsou znát.

„Jakmile něco zjistím, zavolám Alici. Večer budu jistě zpět a uvidíme, co bude dál.“

Očividně byly – jeho hlas byl jemný jako dotek prachového pírka na tváři a zlaté oči na mě sotva mohly shlížet něžněji.

Byla jsem rozpolcena mezi dojetím a mrazivou úzkostí. Druhé vyvolala zbloudilá myšlena, že se na mě dívá a mluví, jako kdyby mě už od smrti dělily pouhé vteřiny.

Ze rtů mi unikl tichý povzdech, bez kterého bych si neuvědomila, že jsem na chvíli strnule zadržela dech jako potápěč před skokem do ledových hlubin. „Samozřejmě. Nepospíchej, nikde nehoří.“

Oba viděli mé obavy, ale moudře usoudili, že ať už řeknou cokoli, sotva to pomůže.

Carlisle se elegantně zvedl z křesla, sebral své jediné zavazadlo obsahující čtyři malé ampulky a znovu se na mě podíval, než lehce kývl hlavou na rozloučení a zamířil za Alicí ke dveřím.

Já jej těch několik kroků, než zmizel za rohem, doprovázela pohledem. Nepochybovala jsem, že sotva byli z dohledu, začali spolu tiše rozmlouvat. Mohla jsem si pouze domýšlet o čem.

Cítila jsem se malátně, ale myšlenku, že bych se svalila na pohovku a až do večera spala, jsem zavrhla. V nejlepším případě by se mi zdálo o věcech, které mít nemůžu. Méně štěstí a probudím se zbrocená potem a už nebudu hrůzou schopna po zbytek dne ani mrknout.

Místo toho sem vstala a na chvíli zůstala stát, když se mi svět opilecky zhoupl před očima. Byl to pouze moment, ale chtěla jsem se ujistit, že se to nezopakuje a já při dalším kroku neskončím na zemi.

Asi v polovině schodiště jsem se zarazila a vrátila se pro lahev s minerálkou. Ačkoliv jsem většinou jedla sama, Alice měla mé stravovací návyky i chutě perfektně zmapované a bylo znát, že podle nich řídí své nákupní výlety.

Neodolala jsem, odšroubovala víčko a dopřála si lok vody chutnající po hroznovém vínu. Na jazyku jsem stále cítila železitý podpis krve, i přestože jsem si vyčistila zuby hned poté, co jsem Alici ujistila, že už jsem v pořádku a Carlisleovi oznámila, že se jedná o druhý záchvat.

Opět jsem se vydala po schodech do svého pokoje. Když jsem jej naposledy opouštěla, bylo to ve spěchu a panice, polštáře byly pomačkané a přikrývky rozkopané. Na podlaze zcela jistě zůstaly mé ponožky a boty, ale teď byla postel vzorně ustlaná, povlečení bylo vyměněné a čisté, po špinavých zbytích mého oblečení ani stopy.

Cítila jsem, jak mi začínají hořet tváře. Jakkoli jsem byla ve skrytu duše hrozný lenoch toužící po skupině sloužících, nikdy bych nedopustila, aby pokoj v takovém stavu někdo viděl, natož ještě uklízel.

Zhluboka jsem se nadechla a přejela si rukou po tváři, jako kdybych si z ní tím měla smazat hluboký ruměnec.

Zámek. Začnu si pokoj zamykat, aby se k mému soukromému nepořádku nikdo nedostal.    

Přešla jsem k televizní bedně. Tak jsem si pojmenovala krabici obsahující dévédéčka s nejrůznorodější směsicí filmů, na jakou jsem kdy narazila.

Netušila jsem, z jakého důvodu se Alice domnívala, že toužím po tom vidět Zápisník jedné lásky ani, jak se mohl romantický příběh velké lásky ocitnout vedle Vykoupení z věznice Shawshank.

Když jsem nenarazila ke své rozmrzelosti na žádný z filmů ze Středozemě, sáhla jsem po Velkém Gatsbym. Dokonce i člověk s tak malým kulturním přehledem jako já věděl, že podle kritiků i skalních fanynek Leonarda DiCapria se jedná o hodně dobrý film.

Dala jsem si načas se stavěním vhodného diváckého zázemí. Na kolenou jsem se uvelebila ve středu postele a začala spousty polštářů rovnat tak, abych mezi ně mohla pohodlně zapadnout a po celé dvě hodiny si mohla pohodlně ležet.

Uvelebila jsem se ve své „pevnosti“ a na chvíli zauvažovala, jestli nemám zavolat na Alici a zeptat se, jestli by se se mnou nechtěla dívat. Poté jsem si ale uvědomila, že se nejspíš snaží zůstat alespoň přes telefon v kontaktu s Jasperem.

Nebo se spíše snaží udržet jejich vztah.  

Nebyla jsem si jistá, jak to mezi těma dvěma je, ale nebyla jsem slepá ani blbá. Viděla jsem, jak se na ni Jasper dívá, a byla docela ráda, že tady teď není. Nedokázala bych se chovat jako správná přítelkyně a sledovat Alicino štěstí v okamžiku, kdy můj vlastní svět byl stále ještě na kusy po výbuchu granátu.  

Slíbila jsem si, že pokud toto nějak zvládnu a Jasper se vrátí domů, seberu se a zkusím těm dvěma nějak dát najevo, že jim to přeju.

Myšlenky mi na okamžik zalétly k Alicinu pokoji, kde bylo papírů a psacích potřeb více než dost. A v případě, že ne, stejně se to dozví.

V očích mě zaštípaly slzy a okamžitě jsem zvedla z klína dálkové ovládání a pustila film.

„Nemysli na to.“

Když jsem slyšela svůj vlastní hlas, i když tichý a nepřesvědčivý, pomohlo mi to obrátit pozornost k filmu a zbytek zbloudilých a nevítaných myšlenek násilím zatlačit do skříně v nejtemnějším koutě mé mysli.

O dvě hodiny později jsem už napřímeně seděla na posteli, v rukou žmoulala lem přikrývky a usilovně mrkala, abych vůbec viděla na obrazovku.

Snímek mě vyloženě nezaujal do okamžiku, než Gatsby s Daisy autem srazili zoufalou Myrtle, která se jim vrhla před vůz v naději, že se pro ni vrátil její milenec. Ve chvíli, kdy ji ozářily reflektory a následně ji auto vyhodilo do vzduchu jako loutku se zpřetrhanými vodícími nitkami, mi do očí vhrkly nevídané slzy a film se pro mě změnil z průměrného způsobu, jak se rozptýlit, na něco, díky čemu jsem měla na pažích husí kůži, ačkoliv jsem byla zamotaná v dece jako motýl v kokonu.

Zbytek filmu jsem sledovala s nevšedním zaujetím, knedlíkem v krku a občasnou slzou, která mi sklouzla po tváři na bradu a na ruce, jimiž jsem neuroticky škubala a pohrávala si s přikrývkou. 

Když se na obrazovce objevily závěrečné titulky, vyškrábala jsem se ze zajetí polštářů a měkoučké deky s pomačkaným lemem. Balení kapesníků, které jsem měla schované pod polštářem, jsem zničila přibližně deset minut před koncem, tak jsem potáhla, otřela si hřbetem ruky slzy a vklouzla na chodbu.

„Alice,“ oslovila jsem nejistě protější zeď, „kde přesně skladuješ papírové kapesníky?“

Nedostala jsem jinou odpověď než zatvrzelé ticho.

Alcie byla pryč, protože neexistovala možnost, že by mě neslyšela, a důvod, proč by mi neodpovídala.

Otevřela jsem opět dveře pokoje a strčila hlavu dovnitř, abych se podívala na budík. Bylo sotva po poledni, Carlisle se podle vlastních slov měl vrátit až večer.

Ledaže na něco přišel.

Téměř se mi zastavilo srdce. Těžko říci, jestli radostí, nebo obavami.

Kapesníky byly rázem mojí poslední starostí a nová myšlenka, nová naděje vysušila náhle většinu slz.

Alice říkala, že je nejlepší. Že je schopný nemožného. Že pokud to někdo dokáže, bude to on.

Bleskově jsem seběhla schody a zamířila k telefonu, který ani ne před čtyřiadvaceti hodinami zapojila Alice do obývacího pokoje.

„Je možné, že tady budeš na chvíli sama, pokud pojedu na nákup nebo na otočku za Jazzem. Kdyby se cokoli stalo, zavolej. Čísla máš hned vedle, pod tím těžítkem,“ řekla mi tehdy, když viděla, jak její počínání sleduju se skeptickým výrazem.

„Nebojíš se, že zavolám našim a vyklopím jim celý svůj životní příběh?“

„Nemáš číslo, to zaprvé,“ poukázala, „a hlavně, to bys ty neudělala. Měla jsi tolik možností je kontaktovat a neudělala jsi to, protože jsi je do tohoto nechtěla zatáhnout.“

„Myslíš, když jsem byla na útěku?“ Přikývla. „Tehdy jsem ale neumírala. Zase to odpoj, prosím. Já budu v pohodě. A kdyby ne, tak sotva něco zmůžeš, i kdybys tady byla… Alice, já se vážně bojím, že se mi něco sepne v hlavě a já jim zavolám, vyděsím je, začnou si dělat starosti a já toho pak budu litovat a rvát si vlasy.“  

Její oči byly jako dvě temná jezírka plná smutku a lítosti. „Nechám to tak. Klidně vezmi nůžky a přestřihni ten kabel, ale já to za tebe neudělám. Stejně tak ti nezabráním, pokud s nimi chceš mluvit. Ale nebudu další z těch, co ti brali možnost volby.“

Náhlé zabublání neveselého smíchu mi vytrysklo z hrudi, aniž bych věděla jak. „Jenže já si pokaždé vyberu špatně… dobře, ne pokaždé, ale většinou si vyberu právě to, co by mě mohlo zabít.“

„Chybovat je lidské. Zvaž to a pak se podle toho řiď.“

„Žádné ´následuj své srdce, ono tě povede správnou cestou´?“ zeptala jsem se polohlasně a bez sebemenšího náznaku, že to původně měla být škádlivá poznámka.

„Věřím, že tvoje srdce se ozve, pokud k tomu bude mít co říct.“

Teď jsem děkovala bohu i své vlastní zbabělosti, že telefon je stále plně funkční.

Popadla jsem sluchátko a rychle vyťukala Alicino číslo.

„Tady Alice Cullenová. Momentálně nemám čas, ale určitě zanechejte vzkaz. Odpovím, jak nejrychleji to půjde.“ 

Zarazila jsem se s pootevřenými ústy a na chvíli byla v pokušení zavěsit, ale to by mohlo Alici vyděsit.

„Ahoj, Alice. Nedělej si starosti, nic se neděje… jenom jsem chtěla vědět, jestli není něco nového. Nemusíš odpovídat, nic se vážně neděje. Měj se.“

Spěšně jsem zavěsila a připadla asi jako topící se, který se konečně vynořil na hladinu a pořádně se nadechl jenom, aby byl v příští vteřině popadnut za kotník a šílenou silou stáhnut opět do hlubin. 

Pohled mi zabloudil k malému lístečku, na němž byla zapsána čísla na Alici, Jaspera a Carlislea. Smutně jsem se na všechna tři jména podívala.

Tři lidé, na které se můžu obrátit. Ani jeden z nich není živý, netluče mu srdce v hrudi. Všichni z rasy, kterou nenávidím. Kdyby mi tohle někdo tvrdil před dvěma měsíci, vysmála bych se mu do obličeje a potom začala nadávat jako dlaždič.

Papírek mi vyklouzl z prstů, když jsem jej chtěla položit zpátky na stolek, a než jsem se stihla sklonit, skončil na zemi za stolkem.

Ať tam zůstane, pomyslela jsem si lehce otráveně.

Stejně jsem ale neudělala ani dva kroky a už se otočila a odsunula drobný dřevěný stolek, který spíše připomínal trochu větší stoličku, ode zdi. Do úzké mezery jsem vsunula ruku a poslepu nahmatala kousek papíru.

Vítězně jsem jej zvedla a uvědomila si, že se při pádu otočil a já se dívám na zadní stranu, která ale nebyla prázdná.

Elijah. Následovala řada devíti čísel, bezesporu jeho mobil.

Kousla jsem se do rtu, když jsem pochopila, že tahle vnitřní bitva bude trvat sotva pár vteřin. O tom, která strana vyhraje, jsem měla jasno už po setinách sekund.

Měla jsem vzít nůžky a rozstříhat tu šňůru na kousky.

Připadala jsem si jako v transu, když jsem vyťukala číslo napsané na papírku a zatímco se navazovalo spojení, dvakrát jsem se ujišťovala, že jsem jej opsala správně.

Telefon zazvonil dvakrát, třikrát… Každé dlouhé zazvonění mě dráždilo jako rudá muleta býka. Ten zvuk mi byl tak odporný, o to více, že jsme jeho příchod pokaždé předvídala. V duchu jsem počítala do čtyř a poté se znovu ozval, ještě hlasitěji a dotěrněji než předtím.

Šestkrát, sedmkrát… V břiše jsem měla zabodnutý neviditelný nůž, který se otáčel s každým dalším okamžikem ticha a zabořil hlouběji s dalším zazvoněním.

S desátým zazvoněním to vzdám, nemá to smysl.

Jedenáctkrát, dvanáctkrát…

„Tak to, sakra, zvedni,“ procedila jsem skrze zaťaté zuby zoufale, když telefon zazvonil potřinácté.    

Vytáčím sama sebe... na čtyřicátou kapitolu jsem plánovala prolog, ale teď? Čert ví, protože ani já sama nemám tušení, jak dlouho budu ještě napínat děj i vaši trpělivost, než si na mě někdo čeká před domem a zmaluje mi tváře domodra. 

Komenty jsou hnacím motorem každého autora... zvláště někoho, pro koho toto jsou poslední články na těchto stránkách. 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 39. kapitola: