Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 41. kapitola

10.01.2014 (21:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2960×

Jednou z největších životních ironií zůstává plynutí času. Jakmile člověk pospíchá, ručičky hodin se trýznivě pomalým tempem vlečou od jednoho čísla k druhému a zanedlouho už čekající nešťastník má chuť šplhat po stěnách a tlouct do nich hlavou. V okamžiku, kdy ale potřebuje čas, případně se nachází v blaženém stavu, kdy nechce, aby dál plynul, se hodinové ručičky doslova zblázní. A než se jeden naděje, nevěřícně zírá na hodinky a uvědomuje si, kolik toho nestihl.

Měla jsem dojem, že jsem sotva skončila na gauči přitulena k Elijahově boku a začala mu podrobně líčit předchozí dva dny, především pak můj zdravotní stav (jeho přání, ne moje) a najednou se ve dveřích objevila Alice.

Stejně, jako jsem předtím doufala, že Carlisleovi zabere celý rozbor sotva půl hodiny a během hodinky bude zpět s přesnou diagnózou, teď jsem byla vděčná, když se nevynořil za malou upírkou.

Jediný pohled na ni mi sebral ze rtů otázku „kde jsi byla?“. Ten její významný pohled, kterým si měřila naše propletené prsty a to, jak jsem se o Elijaha opírala, mi stačil k pochopení, že nám jednoduše chtěla dát soukromí.

I přesto, že při našem shledání nelétaly na všechny strany kusy oblečení, jsem musela zrůžovět, jako kdyby to tak bylo. Postel jsem neviděla od okamžiku, kdy skončil můj filmový zážitek s Leonardem DiCapriem v hlavní roli, a gauč ani jiný kus nábytku se také nestali nedobrovolnými svědky čehokoli nevhodného.

Elijah svou svěřenku a vzdálenou příbuznou pozdravil, jako kdyby se naposledy viděli ráno, když odjížděl do práce. „Alice, rád tě vidím.“

„Já tebe taky,“ opáčila, ale vzápětí výstražně vztyčila ukazováček, „ale my dva si ještě musíme promluvit o tom, jak odháníš mého přítele.“

Asi jsem byla blázen, když jsem čekala nějakou bouřlivou reakci. Největším projevem údivu tmavovlasého upíra bylo nadzvednuté obočí, když po ní to slovo zopakoval. „Přítele?“

Do debaty jsem se nějak nevměšovala, pouze se v duchu divila and tím, co asi mohl Elijah udělat, aby Jaspera „odehnal“.

„Přítele,“ opakovala s potutelným úsměvem Alice, „zkus si to říct ještě jednou nebo dvakrát nahlas. Možná si na to i zvykneš.“

„Kdy dorazí Carlisle?“

Při Elijahově otázce mi po páteři přejel mráz. Ne stejný, jako když se v zimě pod náporem větru rozletí pootevřené okno a člověk si na okamžik není jistý, jestli náhodou nezamrzl do kostky ledu, ale o moc příjemnější to nebylo.  

„Už je na cestě,“ odpověděla suverénně Alice.

„Nevidělas náhodou i, co má za novinky?“ odvážila jsem se zeptat.

„Že je na cestě vím, protože mi napsal ani ne před minutou.“

Kousla jsem se do tváře a zavrtěla se na místě. „Aha.“

Elijah na mě pohlédl a přitáhl si mě blíž k sobě. Bylo to chlácholivé gesto, jako kdyby utěšoval dítě vystrašené z bouře zuřící venku, ale na mě to mělo pramalý účinek. Teď, když už jsem věděla, že tady Carlisle bude spolu s možnými prognózami do budoucnosti, jsem byla příliš znepokojená na to, abych se uklidnila.

„Zajdu si pro čaj,“ vyhrkla jsem rychle a vyskočila na nohy.

Alice mě předběhla. „Zelený nebo ovocný?“

Frustrovaně jsem klesla zpátky na pohovku. Nejenom, že moje šance přijít na jiné myšlenky se rozplynula jako kouř při poryvu větru, navíc jsem měla nepříjemný pocit z toho, jak ochotně mě Alice obskakuje.

„Zelený,“ zabrblala jsem a tentokrát jsem se o Elijaha neopřela, ale zůstala sedět tak, aby mezi námi bylo několik centimetrů volného místa.

Tohle zvládnu v pohodě sama. Nebudu si z něho dělat nějaký uklidňující prostředek na zahnání stresu. Nejsem ten typ holky, co pořád musí viset někomu kolem krku a kňourat, přesvědčovala jsem sama sebe s nepříliš velkým úspěchem.

I tak jsem ale byla vděčná, když velká bledá dlaň sevřela tu moji, a sledovala, jak si jeho prsty našly cestu kolem těch mých.

„Máš studené ruce,“ poznamenal.

Přikývla jsem. Také mě zarazilo, když se mi na okamžik jeho kůže zdála téměř teplá.

„Poslední dobou mi bývá zima. Mám oslabenou imunitu,“ zamumlala jsem.

„Ani nevíš, jak bych teď chtěl mít tělesnou teplotu alespoň na třiceti stupních.“

Slabě jsem se usmála a nenamítala, že by stačilo, aby se ke mně nahnul, a srdce se mi rozbuší tak rychle, že se mi začne vařit krev v žilách. „Díky.“

Úmysl se počítá, blesklo mi hlavou, čím jsem se vždycky bránila, když jsem se nedostala k realizaci nějakého svého plánu.

Zavládlo ticho, které narušila až Alice, když se vrátila s hrnkem horkého čaje. Přijala jsem jej, a ačkoliv jsem na něj neměla sebemenší chuť, přiměla se usrknout trochu vařící tekutiny, než jsem jej položila na stolek po mé levici.

„Nenervuj se, Sam,“ řekla po chvíli, během které mě sledovala rentgenovým pohledem, který jako kdyby jí umožňoval vidět mi do těch koutů duše, kam nedohlédnu ani já sama.

Přikývla jsem, ale upřímně jsem jí přála být na mém místě. Zajímalo mě, co by na své „nenervuj se“ řekla potom, co by zjistila, jak těžké je to uskutečnit.

Elijah mě pouze sledoval jasnýma, rudýma očima orámovanýma řasami, pro které by vraždil nejeden model. Ta barva mě neznepokojovala – věřila jsem, že ji způsobila jedna či dvě krevní transfuze. Ale viděla jsem na něm jistý nepokoj, který natahoval moje nervy na skřipec napětím.

Od našeho prvního setkání jsem jej měla vrytého do paměti jako toho silného vůdce, který vždy ví, co dělat. Situace, kdy by byl s rozumem v koncích, u něj jednoduše nenastávají. Ale teď, když jsem viděla, že má starosti o mě, starosti, jaké jsem měla i já sama, podlamovalo to i ty zbytky odhodlání, kterými jsem se mohla obrnit.     

Carlisleův příchod pro mě byl jako dar z nebes a otevření pekelné brány v tomtéž okamžiku.

Byl to Elijah, kdo došel ke dveřím otevřít, ještě než stihl doktor zaklepat nebo stisknout zvonek. Vyměnili si spolu už ve vstupních dveřích několik vět, tak tichých, že jsem neslyšela ani půl slova, ale uvědomila jsem si, že Carlisle je ve skutečnosti spíše Elijahův než Alicin známý.  

Neměl pod paží stoh papírů hustě potištěných grafy krevních hodnot a přesnými číselnými údaji, což mě alespoň částečně uklidnilo. Nepotřebovala jsem se naučit patnáct latinských pojmů a pochopit třicet různých buněčných dějů. Chtěla jsem vědět, co mám udělat pro to, abych žila.

„Rychle, stručně a po lopatě?“ otázal se mě poté, co přelétl pohledem celou místnost a kývl na Alici.

Přikývla jsem. Sice se nedalo říct, že bych byla psychicky připravená na možnou odpověď, ale na druhou stranu jsem si uvědomovala, že to nebudu nikdy. Byla jsem si jistá, že za pět minut ani pět hodin bych nebyla více nakloněná vidině brzké smrti.

Blízké a bezpochyby i bolestivé smrti…

Nedokázala jsem na to ani myslet, aniž by se mi bolestně nesevřel žaludek.

„Obávám se, že k diagnóze ti neřeknu nic jiného, než co už sama víš. V tvém těle se vytvářejí látky, toxiny, které napadají tvůj imunitní systém a vnitřní orgány. Vytvořily se kvůli časté přítomnosti našeho jedu v tvém organizmu… tvé tělo na něj reaguje jinak, do jisté míry je vůči němu imunní, ale vypadá to, že naopak v tvém krevním oběhu zůstává déle a může tím pádem napáchat více škody. Nezáleží na tom, že teď už máš krev čistou. Řekl bych tomu řetězová reakce, jakmile se to spustilo, už to více nepotřebuje, ačkoliv ano, kdybys měla stále jed v oběhu, vše by se uspíšilo.“

Po celou dobu jeho monologu jsem přikyvovala. Na jeho diagnóze pro mě nebylo nic nového kromě zjištění, že takto jistě a profesionálně proneseno to zní ještě děsivěji.

Dýchalo se mi každou vteřinou hůře a upřímně jsem se začala bát, že omdlím dřív, než se dozvím něco dalšího. Celý trup mi svírala panika jako neviditelná ruka v ocelové rukavici postupně zesilující stisk.

„Nemyslím si, že bych věděl o látce, která by dokázala něco více, než jen zbavit tě příznaků. Ta škoda, kterou jed napáchal na tvém organizmu, vnitřních orgánech… jednoduše nejde napravit.“

Svět se nebortí, to se jenom klepu jako ratlík, ujišťovala jsem se chabě a zády se opřela o sedačku. Seděla jsem, ale zasáhla mě taková vlna roztřesené malátnosti, že mi vlastní ruce připadaly jako z želé.

Když mě Elijah jako porcelánovou panenku vtáhl do šetrného objetí svých silných paží, nebránila jsem se, ale neudělala ani jediný pohyb, abych mu to ulehčila. Nechala jsem se lehce posunout směrem k němu a opřít se o jeho rameno, jako kdybych byla pytel mouky bez jiskřičky života.

„…možnost, která je přímo na ráně,“ řekl Carlisle a získal si mou pozornost, o které jsem ani nevěděla, že se zřejmě na chvíli úplně vypnula.     

Alicin obličejík byl směsicí zájmu a naděje, která prozrazovala, že už od začátku věděla, co Carlisle řekne k mému stavu. Na druhou stranu ale vypadala tak trochu ustaraně, asi jako člověk, který má dobrý nápad, ale je si předem jistý, že ostatní zavrtí hlavou a hodí mu jej na hlavu.      

Přesto mě to ale přimělo vrazit si mentální facku a upnout se k možnosti, o níž Carlisle mluvil. Nebyla jsem si jistá, jestli už ten nápad nevyslovil a nečeká na reakci, ale počítala jsem, že v každém případě to bude muset dřív či později zopakovat.

Elijahovi jsem do obličeje neviděla a ani nechtěla. Stačilo mi vidět na něm starosti, když jsme mu neochotně vyprávěla o svém záchvatu v kině. Teď, když jsem musela vypadat jako ten nejubožejší a nejroztřesenější uzlíček nervů pod sluncem, se určitě netvářil méně ztrápeně.

„Proměna na upíra zničí veškerá tělesná poranění, ať už jsou sebehorší. Esmé měla páteř zlomenou na několika místech, míchu porušenou tak že neměla šanci přežít… Edwarda horečka připravila o veškeré síly, jeho tělo už by nemohlo nikdy fungovat ani, kdyby to celé náhle přestalo… znáte příběhy celé mé rodiny. Nikdo z nich nebyl přeměněn v jiném okamžiku než na hranici smrti.“

Kohokoli jiného bych v polovině přerušila s tím, že plácá nesmysly a očividně zapomněl na pointu – imunitu mého těla proti upířímu jedu, kolem které se vše ostatní točilo jako Země kolem Slunce. Ale když jsem se dívala na upířího doktora, jenž mluvil bez sebemenšího náznaku pochybností a s takovou jistotou, nedokázala jsem jej zpochybňovat, jakkoli bylo to, co říkal, absurdní, až mi z toho bylo do pláče.

„Jak?“ zachroptěla jsem nechápavě a neobtěžovala se otázku nějak specifikovat.

Carlisle se ochotně pustil do vysvětlování, vědecká fascinace z něj při každém slově doslova vyzařovala. Nebyla jsem si jistá, jestli se mám bát, nebo se nechat strhnout jeho akademickým nadšením z věcí, kterým jsem díky němu jakž takž rozuměla.

„Zabýval jsem se tím, zkoumal obranné látky v tvé krvi. Vypadá to, že se jich teď tvoří více, když jed víceméně ničí tvé tělo zevnitř, ale myslím, že existuje způsob, jak je zničit a umožnit tak, aby se pro jednou stalo to, co by mělo, a začala přeměna. Jsme sice od lidí vzdálení asi jako lev od kočky domácí, ale jedno máme spojené – rozdílnou DNA. Nemáme funkční krevní oběh, ale náš jed se liší tak jako krev dvou lidí. Sam, uvědomuješ si, kam tím mířím?“

Neuvědomovala jsem si to, alespoň ne plně. Jeho slova mi hučela v hlavě jako hluk ze vzdáleného nádraží, ale odpověď se mi v hlavě formovala, zatímco všechny části jeho nadšeného projevu zapadaly do sebe i mých možností jako kousky puzzle.

„Jsi si jistý?“ zeptal se Elijah, „když ji sem přivezli, měla krk plný kousanců, nejméně tři měla z posledních dvou dnů. Našinci se ve skladištích nezastavují, nepijí dvakrát z toho samého Vyvoleného.“ 

Kdybych mrkla, zaváhání věčně mladého lékaře by mi uniklo. „Nebudu lhát, je to riskantní a brutální pokus. Dal bych ruku do ohně za to, že to bude fungovat, ale nemám k dispozici nic, co by podporovalo teoretickou stránku věci… a to je to jediné, na čem teď lze stavět.“

„Brutální? To teda ano… pokud se to nepovede, může to napáchat velkou škodu. Nepotřebuju být doktor s dvaceti akademickými tituly před a za jménem, abych to viděl, Carlisle. Rád bych měl víc než tvé slovo. “

´Pokud se to nepovede, bude to jako kulka do srdce,´ měl říct. Možná i chtěl.      

Ignorovala jsem diskuzi mezi těma dvěma, která se ani nedala nazývat výměnou názorů, a znovu našla vlastní hlas i nepatrné množství kuráže.

„Kolik upírů by mě muselo kousnout?“  

Oba se na mě podívali, jako kdyby mě nikdy neslyšeli pronést jediné slovo.

„Můžeme to udělat jinak… efektivněji, bezpečněji, čistěji,“ začal mě horlivě ujišťovat Carlisle, „injekčně. Kdyby se zapojili všichni v této místnosti, možná ještě Jasper, počítám, že bychom to mohli provést. S tvým souhlasem, pochopitelně. Byl bych nerad, kdybys měla pocit, že kdokoli rozhoduje za tebe. Můžu se ještě pokusit najít jinou, jistější metodu, ale…“ 

Pochopila jsem, na co tím, jak nechal konec vyznít do prázdna, naráží. Jiná možnost taky být nemusela. Pravděpodobně ani nebyla, když na ni nepřišel.

Naprázdno jsem polkla, najednou rozpolcená. „Já… myslím si, že budu zvracet.“  

Musím se s vámi podělit o zajímavou věc, která se stala již v minulém roce. Čekala jsem, až se uvolní koupelna a já ze sebe budu moct před příchodem do školy udělat průměrnou, reperezentující lidskou bytost, a sáhla tedy po novinách. Hledala jsem komix s Garfieldem, ale zarazila mě zkratka "PVK" v jednom z titulků. Se zvědavotstí jsem se začetla, abych zjsitila, co tato zkratka znamená...

Pražské Vodárny a Kanalizace, moji milí čtenáři. Téěmř jsem sletěla ze židle v neovladatelném záchvatu smíchu. :D 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 41. kapitola: