Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 6. kapitola

04.04.2013 (21:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3172×

Bylo by pro mě dost těžké vrátit se ke čtení jenom, kdyby do místnosti pouze nahlédl a poté zase zmizel. Když ale vytáhl z police jednu z knih, svlékl si sako, přehodil jej přes opěradlo jednoho z dvou vínově rudých čalouněných křesel, do kterého si vzápětí sedl a otevřel onu knihu, bylo to takřka nemožné.  

V duchu jsem si nadávala za to, že jsem se neodvážila říct ne. Sice jsem si nebyla jistá, jestli by jej to nějak ovlivnilo, ale za pokus by to možná stálo.

Opět jsem obrátila pozornost ke knize a přitom zjistila, že se mi lehce třese ruka, kterou jsem na přední desce měla položenou. Zaťala jsem ji do pěsti a nutila se ke klidu.

Je to jenom jeden upír, ne celá armáda. Není se čeho bát, jasně mi dal najevo, že mi nechce ublížit, uklidňovala jsem se už docela otřepanými argumenty, když jsem znovu otevírala knihu a snažila se pořád nervózně nepošilhávat směrem k němu.

Roztržitě jsem nalistovala stranu, u které jsem skončila, a začala číst dál, ale po chvíli jsem si uvědomila, že nemám ani tušení, co jsem to právě přečetla. Vnímala jsem jednotlivá slova, ale nedokázala si je spojit jako pokračování příběhu, protože moji pozornost pořád poutal tmavovlasý upír v elegantním, světle šedém obleku, který působil dojmem, že moji přítomnost vůbec nebere na vědomí.

Pohlédla jsem na hodiny na stěně a napadlo mě, jestli by bylo moc nápadné, kdybych deset minut po jeho příchodu zamířila do kuchyně pro něco k pití a snědku. Ani hlad ani žízeň jsem neměla, v krku jsem měla úplně sucho spíše z toho, v jaké společnosti jsem se nacházela.

Nakonec jsem usoudila, že moje lidské potřeby jsou dostatečně dobrá výmluva, potichu zaklapla knížku a spustila nohy na zem. Po vteřince váhání jsem knihu nechala ležet ve výklenku u okna a v duchu si slíbila, že se sem vrátím.

Elijah ani nevzhlédl, když jsem kolem něj prošla ke dveřím, ale když jsem za sebou potichu zavírala, na chvilku jsem periferním viděním zahlédla jeho oči, které mě s nečitelným pohledem sledovaly. Na kratičký okamžik jsem si uvědomila, že musí mít kontaktní čočky, protože jeho světle hnědé oči se jinak vysvětlit nedaly, když ještě včera večer pil moji krev, která mu duhovky obarvila na karmínově rudou.

Ze schodů jsem šla tempem vězně kráčejícího k elektrickému křeslu, v mysli se mi honily úvahy and tím, že se stejně budu muset vrátit. Že budu muset překonat svůj téměř panický strach a přestat pořád utíkat. A to se mi zdálo jako nemožné.

Upíři zničili naprosto všechno, co jsem měla. Přišla jsem kvůli nim o rodinu a normální život a kvůli pitomé genetické odchylce skočila ve skladišti jako živý sáček s teplou krví. Můj život se omezil na snahu neupozorňovat na sebe a přežít díky tomu další den.

„Jsi patetická. To není v tomhle světě dobrá vlastnost.“

Živě jsem si pamatovala, jak mi to řekl jeden z upírů těsně před tím, než se mi zakousl do krku. Jeho jméno jsem neznala (proč se taky představovat večeři), ale teď jsem si na něj a ty dvě věty, kterými mi nasadil brouka do hlavy, vzpomněla a bezděčně se otřásla.

V kuchyni jsem dopila krabici pomerančového džusu, který jsem měla už ke snídani, a uvažovala nad tím, jestli by bylo moudré pokusit se s Elijahem mluvit. Mohla jsem být vyděšená, jak jsem chtěla, ale moje zvědavost tím nějak neutrpěla. A otázek jsem taky měla více než dost.

Vrátila jsem se do knihovny s tím, že možná bude lepší si některé otázky nechat pro sebe. Alespoň prozatím.

Pokud jsem hodlala v blízké budoucnosti ten zámek hrůzy opustit, informace budu potřebovat. Ale vyptávání není tou nejlepší cestou a vždycky budí pozornost – to bylo další z mouder, kterých jsem se striktně držela. Byla jsem si jistá, že utéct ze skladiště se mi povedlo jenom kvůli tomu, že to byl spontánní čin – naskytla se šance, já ji využila a pak jenom utíkala a utíkala, dokud jsem se na pokraji sil skoro nezhroutila.

Když jsem se vrátila do knihovny, Elijah stále seděl v křesle a opět ani nemrkl, když jsem vstoupila do místnosti a poté kolem něj prošla. I když bych měla být ráda, mě to znervózňovalo a na okamžik jsem si přála umět číst myšlenky a vědět, co si o mě myslí. A hlavně, co se mnou plánuje.

Nasoukala jsem se zpět do svého výklenku a otevřela knihu s tím, že teď už budu opravdu číst. Nestihla jsem přečíst ani dva odstavce, když najednou promluvil.

„Nečekal jsem, že se vrátíš.“ Ten hlas uklidňoval, přesvědčoval, že vše je v pořádku… přiměl by člověka udělat cokoli, klidně i skočit z okna. Ale mě v první okamžik hlavně vylekal.

„Já… proč?“ vykoktala jsem ze sebe nechápavě. Opravdu jsem nechápala, proč se mě zrovna on a Alice musí pokaždé zeptat na něco, co mě vyvede z míry a nezmůžu se na nic než zmatené koktání a nechápavý výraz.

Povzdechl si a zaklapl knížku, kterou doteď listoval. „Jak ještě ti mám dát najevo, že tady nejsi ve vězení? Nemusíš tady se mnou zůstávat, když nechceš. Já tě k tomu nenutím a podle toho, co jsem o skladištích slyšel, bych se ani nedivil, kdybys odmítala být se mnou v jedné místnosti.“   

Páni. Buď je to zatraceně dobrý herec, nebo jsem opravdu natrefila na prvního – a nejspíše jediného – upíra, kterého zajímalo, co si myslím a cítím. Který mi dal možnost volby. 

Překvapeně jsem zavrtěla hlavou, a když jsem se odvážila podívat na něj, došlo mi, že by se asi hodilo nějaké zdůvodnění. Alespoň on na něj čekal.

„Chci si zvyknout,“ hlesla jsem. „Přestat vyšilovat… a bát se.“

K mému úžasu se Elijah neznatelně pousmál a hned vypadal přívětivěji. Skoro až lidsky. „Takže křest ohněm.“

Váhavě jsem přikývla, povzbuzená tou nepatrnou změnou v jeho výrazu. „Tak nějak.“

„Je ti dvacet dva, že?“ ujišťoval se Elijah, i když to podle mě dobře věděl. Když si objednáte zboží, vždycky dostane příručku s informacemi a pokyny. V mém případě alespoň stručný životopis.

Přikývla jsem a myšlenky mi zalétly k mým blížícím se narozeninám… nebyla jsem si stoprocentně jistá, jaké je datum, ale každopádně do mých třiadvacátých narozenin mohlo zbývat nanejvýš pět dnů.

„A kolik je tobě?“ zeptala jsem se naprosto nevinně a jaksi automaticky, než mi došlo, že to číslo se nejspíš bude pohybovat ve stovkách a možná několika desítkách pro upřesnění. 

Kupodivu se jej ta otázka nedotkla ani jej nějak neurazila. Jenom se ten jeho nepatrný úsměv vytratil.

„Několikrát více než tobě,“ řekl tak, že jsem se vlastně nic nedozvěděla.

Věděla jsem, že někteří upíři svůj přesný věk neznali, protože se narodili v dobách, kdy lidé čas nějak nezaznamenávali. Netušila jsem, jestli je to i jeho případ, nebo se prostě na toto téma nechce bavit. Možná to byla kombinace obojího.

„A přibližně?“ zajímala jsem se opatrně, nejistá, jestli nepřekračuju nějakou nejasnou mez. Mohlo se zdát, že jsem se za minutu nebo dvě trochu osmělila, ale to nebyla tak úplně pravda. Pořád jsem pečlivě volila slova, dávala si pozor na to, co říkám a jak to říkám. A hlavně napjatě sledovala jeho reakce, abych vytušila, kdy se stáhnout.  

„Řekněme, že můj věk patří mezi věci, o kterých dost nerad mluvím. Ale zkus říct jednu slavnou osobnost, o které se běžně píše ve středoškolských učebnicích dějepisu,“ vybídl mě a zdálo se mi, že se tím tajnůstkařením docela dobře baví.

„Galileo Galilei?“ zkusila jsem namátkou vybrat nějaké slavné jméno.

„Vizionář své doby. Přátelský, vzdělaný muž. A taky hodně tvrdohlavý,“ zhodnotil jej několika krátkými větami.

Vteřinu mi trvalo, než jsem pochopila a zformulovala otázku.

„Ty jsi ho znal?“

„Dalo by se to tak říct. Nebyli jsme nějak dobří přátelé, ale jeho výzkum byl bezesporu zajímavý a užitečný pro lidstvo. Škoda, že ve své době zůstal tak tragicky nepochopen.“

Ta představa mě šokovala – doba, ve které Galilei žil byla už dávno pryč, ale několik metrů ode mě seděl člověk, který v ní žil, dokonce znal slavného vědce osobně. To bylo šílené. Ráda bych řekla absurdní, ale nepochybovala jsem o tom, že Elijah mi říká pravdu.

Možná, že žil v jednadvacátém století, ale už jenom zařízenost jeho domu napovídala, že na historii lpí. I na něm samotném bylo něco, co do dnešního světa tak úplně nepatřilo. Možná to byla jenom moje bujná fantazie, ale já měla dojem, že něco na něm je.

„Omluv mě teď, prosím,“ přerušil mě Elijah a vstal. Okamžitě jsem zbystřela a sledovala jej, jak kráčí ke dveřím a vytahuje přitom z kapsy tenký dotykový telefon.

Nemohla jsem říct, že mi ten rozhovor byl vyloženě nepříjemný, ale docela se mi ulevilo, když jsem zase osaměla.

Jasně jsem si vzpomínala, jak jsem někde četla, že člověk je od přírody tvor společenský a samotu snáší dost špatně… popravdě mi zjištění, že nejspíše budu přírodní anomálie, dělalo menší starosti než to, kde jsem se nacházela. A odkud jsem plánovala brzy zase vypadnout.

Zbytek dne ubíhal obdobně.

Kolem poledne jsem provedla menší průzkum okolí. Nepočítala jsem s tím, že si všimnu venku něčeho, co by mi nějak pomohlo zjistit, kde jsem, popřípadě se mi to mohlo hodit při útěku, takže jsem se na to dost vykašlala – s miskou s obědem v ruce jsem se postavila k oknu v kuchyni a asi tak minutu pohledem skenovala okolí, zatímco jsem si na vidličku namotávala špagety a mechanicky je do sebe soukala.

Jediné, co jsem vypozorovala, bylo, že Elijah odjel. Na příjezdové cestě zůstalo jenom kanárkové Porsche, které jsem přisoudila Alici. K ní se něco tak okázalého hodilo daleko více než k Elijahovi, který působil dojmem těžce vytíženého byznysmena. A takoví si sice rychlá auta kupovali, ale ten žluťásek byl přece jenom dost extravagantní.

To bylo vše, na co mé detektivní schopnosti stačily. A pravděpodobně vše, co se dalo vypozorovat.

Alice se neobjevila, ale když jsem mířila do svého pokoje, zaslechla jsem zpoza dveří jejího pokoje nahlas hrající hudbu. Docela nesmyslně mě to zarazilo. Nikdy jsem nějak neuvažovala nad tím, co asi dělají upíři ve svém volném čase. A že dělají něco tak normálního jako poslouchání hudby? To jsem si nikdy ani nezkoušela představit.    

Současně mi tím ale vnukla skvostný nápad a pomohla mi dostat se při plánování útěku přes velký problém, který představoval její vyvinutý sluch.

S nadějí jsem zamířila do svého pokoje a vrhla se ke skříňkám pod oknem, poblíž hifi věže, o kterou jsem předtím sotva zavadila pohledem. Teď jsem se ale horečně prohrabovala hromadou CD v originálních obalech a přelétala pohledem názvy skupin. Netušila jsem, kdo mi zásobil pokoj, ale dokonale se mi trefil do vkusu.

Linkin Park, Green Day, Simple Plan, David Guetta, Billy Talent, Coldplay, ale i moje oblíbené staré hity od Bon Jovi, Nirvany a několika dalších.

S takovým kvalitním nákladem jsem se posadila na postel a rozložila alba svých oblíbených interpretů s tím, že něco určitě přehluší můj pohyb po domě, když to pustím dostatečně nahlas.

„To ani nezkoušej,“ ozval se ode dveří rozzlobeně Alicin zvonivý soprán.

Trhla jsem sebou a cítila, jak se mi srdce rozbušilo závratnou rychlostí, když jsem byla přichycena při činu. Upírka stála ve dveřích mého pokoje s rukama založenýma na prsou, a i když byla o přinejmenším o deset centimetrů menší než já, já měla dojem, jako kdyby se tyčila přímo nade mnou a hlavou se dotýkala stropu. 

Můj mozek v takové situaci ale zareagoval okamžitě a chladnokrevně.

Lži!

„Prosím?“ zeptala jsem se hloupě a bohudíky to znělo opravdu, jako kdybych netušila, co se děje. 

„Nelži mi, prosím,“ zaúpěla, ale neznělo to ani tak naštvaně, jako spíše unaveně. Celkově jí ten hněv dlouho nevydržel, po téhle větě se její napjatý postoj uvolnil, zkřížené ruce spustila naráz zase podél těla. „Vím, že jsi chtěla utéct. A ty bys měla vědět, že bys potřebovala uspořádat v tomhle pokoji metalový koncert, aby to přehlušilo tvoje plížení se pryč a kvílení alarmu.“    

Přidávám i fotky hlavních hrdinů pro ty, kteří nemají takovou představivost nebo ještě neměli to štěstí vidět Daniela Gilliese alias Elijaha v Upířích denících. :D

Sam (Emma Stone) - Jistě, přesná kopie to není, ale tak nějak by naše zrzka měla vypadat.

Elijah (Daniel Gillies) - Prosím, omluvte to logo v rohu, ale lenost mi brání najít lepší obrázek nebo si jej třeba upravit.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 6. kapitola: