Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 9. kapitola

23.04.2013 (07:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3479×

Z apatického stavu mezi spánkem a bděním, ve kterém jsem se nacházela od okamžiku, kdy jsem se před půl hodinou probudila, mě vyrušilo tiché zaklepání na dveře. Nepatrně jsem se nadzvedla a na vteřinu zauvažovala and tím, že bych se mohla přimět vylézt z postele.

„Spím,“ zamumlala jsem připravenou odpověď směrem ke dveřím a potom opět klesla hlavou na polštář.

„Vím, že ne,“ odpověděl mi přes dveře Alicin vysoký hlásek. „Dovolíš mi, abych se ti podívala na tu ruku?“

Rozbolavělou pravačku jsem si pod peřinou přitiskla automaticky k tělu a ve strachu zvýšila hlas, i když by musela slyšet i to nejtišší zašeptání. „Já jsem v pořádku. Nemusíš se obtěžovat!“

Místo odpovědi Alice vzala za kliku a pokusila se otevřít. Ozvalo se cvaknutí, když ji zastavil zámek.

Napjatě jsem čekala na její reakci a ucítila šťouchnutí škodolibosti, když se moje trucování rozhodla řešit kultivovaně. To jsem usoudila z faktu, že ani po několika vteřinách ještě dveře nevyletěly z pantů.

„Sam, chci ti jenom to kousnutí vydezinfikovat a raději i ovázat. Neříkej mi, že se ti zdá taková rána v pořádku,“ přesvědčovala mě a já si tvrdohlavě ruku tiskla k sobě, jako kdyby mluvila o okamžité amputaci.

„Zdá,“ zalhala jsem. „Nebolí to a už ani nekrvácí. Cením si tvé snahy, ale nepotřebuju pomoc.“

Měla jsem dojem, že po takovém slušném odmítnutí musí ustoupit, ale mýlila jsem se.

„Přísahám ti, na cokoliv chceš, že ti neublížím,“ vyjednávala se mnou dále hlasem bez známky podráždění. „Elijah tady není.“

Nemohla jsem popřít, že největší vliv na moje rozhodnutí měla právě poslední věta. Sice se mi nelíbilo, že Alice ví, jaké páky na mě zvolit, ale moje ruka už volala po ošetření, takže jsem neměla moc na výběr.

Vymotala jsem se z přikrývky, na boso jsem přešla ke dveřím a otočila klíčem v zámku.

Alice se protáhla do pokoje ještě, než jsem stihla úplně otevřít dveře, s naprostou samozřejmostí v ruce držela něco, co vypadlo jako miniaturní lékárnička.

„Opožděné dobré ráno,“ usmála se na mě, jako bychom byly nejlepší kamarádky a než jsem se nadála, ruce mi položila na ramena a nasměrovala mě zpátky k posteli.

„Dobré?“ hlesla jsem, když mě přiměla sednout si, sama se uvelebila v tureckém sedu vedle mě a na klín si položila tmavě modrou plechovou krabici, kterou jsem tipovala na lékárničku.

Nepletla jsem se, po odklopení víka se mi naskytl pohled na spoustu nejrůznějších obvazů a gáz uzavřených v igelitových sáčcích a taky dezinfekci ve spreji umístěnou uprostřed. Sice jsem nechápala, jak se do takového malého prostoru povedlo někomu natěsnat tolik věcí, ale to bylo vedlejší, když se Alice natáhla po mojí ruce.

Dětinsky jsem paží cukla zpátky, ale nějak platné mi to nebylo, protože v příštím okamžiku mě Alice chytila za předloktí a opatrným pohybem mi ruku natáhla před sebe.

S nervózně staženým krkem jsem sledovala její reakci na nezhojenou krvavou ránu, ale nestalo se nic. Při pohledu na moje zápěstí se jí v obličeji nepohnul jediný sval, dokonce ani nemrkla.

„Stalo se ti to už někdy?“ zeptala se mě, zatímco vytáhla dezinfekci a protřepala ji.

„Mně ne, ale není to prý neobvyklé. Nedostatek nějakého vitaminu. Ta dezinfekce není nutná, vypadá to hůře, než to ve skutečnosti je.“

Moje zápěstí opravdu nevypadalo hezky – hyzdilo mi jej několik různě hlubokých kousanců umístěných cikcak přes sebe, jak se během pití Elijah (nejspíše podvědomě) zuby přesouval blíže a blíže k tepně. Sice se včas odtáhl, ale i v té tmě jsem viděla, jak se mu lesknou oči a upírají se na ránu na mé ruce, ze které dál tekla v tenkých pramíncích krev.

Správně už to díky mé zvláštní genetice mělo být alespoň zčásti zahojené, ale zdálo se, že tentokrát to potrvá déle. Stejně tak modřiny po jeho ocelovém sevření výše na mé ruce zakryté rukávem se asi nezahojí během jediného dne.  

„Teď to bude asi pálit,“ informovala mě Alice a zkusmo mi stříkla na zápěstí dezinfekci.

Tekutina začala při kontaktu s mojí kůží pěnit a lehce štípala, když se mi dostala do rány, ale nebylo to nic nesnesitelného. Oproti upířímu jedu v krvi to byla asi stejná katastrofa jako říznout se do prstu o papír.  

Alice to pozorovala se zaujetím vědce, v obličeji ani zvláštních jantarových očích pořád ani náznak žízně.

„Chceš se na něco zeptat?“ popostrčila mě Alice. Moje váhání bylo asi znatelnější, než jsem si myslela.

„Tobě tohle nedělá problémy? Myslím tím, že se zdáš v pohodě, ale i tak s tím musíš mít problémy, ne?“

„Snažím se, to je všechno. Problémy pořád jsou, ale naučila jsem se, jak je přejít.“ Na tváři se jí objevil jemný úsměv, když hrdě dodala: „Už skoro šedesát let jsem nepila lidskou krev.“

Překvapeně jsem zamrkala. „Cože?“

Alice vytáhla z lékárničky jeden z pečlivě zabalených obvazů a opatrně mi přitiskla na ránu sterilní vatový čtvereček. „Slyšela jsi dobře.“

„Zopakuj mi prosím tě to na konci.“

„Už skoro šedesát let jsem nepila lidskou krev,“ zopakovala svá předchozí slova, zatímco mi zápěstí začala omotávat tenkým elastickým obvazem.

„Jak?“ vypadla ze mě jediná otázka, kterou jsem dokázala dát dohromady a která mi v ten okamžik svítila v hlavě jako neonový poutač.

„Lovím zvířata místo lidí. I když některá mají opravdu roztomilá očička a jsou na seznamu ohrožených druhů, musíš uznat, že je to kultivovanější.“

I když to vysvětlení bylo stručné a vlastně i logické, já se nedokázala zbavit dojmu, že musí přijít s nějakým „ale“. Znělo to až moc dobře, aby to byla pravda – vlastně by to podstatně usnadnilo celý můj život. A to se mi zdálo jednoduše nereálné. Takové věci se stávaly normálním lidem, ne mě. V mém případě platilo, že po špatné zprávě se musí objevit nějaká ještě horší.

„Je to možné? Prostě… piješ zvířecí krev?“

Pokrčila rameny. „Netvrdím, že nějak zbožňuju pobíhání po lese, válení se v listí a jehličí, nebo ta krev je něco úžasného, ale ano, prostě piju zvířecí krev.“

Místo odpovědi jsem raději předstírala, že mě zaujala moje – teď již úhledně ovázaná – ruka, a zkusila jsem pohnout se zápěstím. Šlo to bez problémů, i když mi při tom zacukalo v hojící se ráně.

„Díky.“  

Usmála se, zaklapla lékárničku a zvedla se k odchodu. „Nemáš za co. Zkusím se ti podívat po nějakých těch vitaminech, až budu ve městě.“

„Alice?“ zarazila jsem ji ještě, když vycházela ze dveří.

Předvedla elegantní otočku. „Ano?“

„Já… jak je to s Elijahem? Čím je, že on nemá takovou sebekontrolu jako ty?“ zeptala jsem se po chvíli opatrného vybírání slov.

Takovou otázku zjevně nečekala, ale pokud ji to zarazilo, tak jenom na zlomek vteřiny.

„To je individuální. Jako u alkoholiků – někdo má silnou vůli a abstinuje zbytek života, druhý se pokouší, ale i tak se občas napije. Je to hloupé přirovnání, ale je to tak.“

Spíše než hloupé mi to připadalo děsivě výstižné. Především ta část o pití, i když alkoholu, byla až moc podobná mojí vlastní zkušenosti.

„Tím ale nemyslím, že by Elijah neměl silnou vůli nebo motivaci – jenom se nerozhodl a nezačal se opravdu snažit. Tobě to asi bude znít zvláštně, ale on je trochu moc… čestný. Nemyslí si, že by se mohl nějakým způsobem napravit. To mu ale nejde vyčítat – vypadá to, že to máme v rodině.“    

Popravdě mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila význam poslední věty. Nejdříve mě zaujala zmínka o Elijahově cti. Nemohla jsem si pomoct, ale držet v domě člověka jako nějaké zvíře v kleci a pravidelně mu ubližovat mi jako morální vzor nepřipadalo.

„Počkej!“ skoro jsem ji okřikla a zvedla zdravou ruku, jako kdybych ji chtěla umlčet. „Ty jsi s Elijahem příbuzná?“

V mém podání to znělo, jako kdybych ji obviňovala z hrdelního zločinu, ale bylo toho na mě moc. Nejdřív mi byl můj věznitel předhazován jako velmi charakterní osoba a vzápětí se z něj vyklubal Alicin… bratr, strýc, možná i otec – to jsem nedokázala posoudit, protože jsem neměla tušení, kdy se který z nich stal upírem.

„Jsem,“ přikývla. „Ale teď by ses měla najíst.“

Nebylo to proneseno jako rozkaz, ale já na to přesto tak zareagovala a okamžitě jsem zařadila zpátečku.

Poslušně jsem přikývla a vstala z postele. Alice stála pořád ve dveřích, tak jsem se kolem ní opatrně protáhla, v dětinské snaze se jí nedotknout ani lemem trička. Potom, co mi ošetřovala ránu na ruce, to bylo trochu nesmyslné, ale já měla dobrý pocit z toho, když jsem se řídila svými hluboko zakořeněnými pravidly.

Když jsem byla v polovině schodiště, dolehl ke mně Alicin hlas.

„Jestli tě zajímá, jak to bylo se mnou a Elijahem, klidně ti to povím. Není to žádné tajemství, i když Elijah o tom nerad mluví. Ale pak za mnou jednou přijď ty a zkus alespoň předstírat, že se se mnou opravdu chceš bavit a ze srdce mě nenenávidíš.“

Otočila jsem se, abych viděla rozmazanou šmouhu v lidské velikosti, jak se mihla na vrcholu schodiště a podle bouchnutí dveří zmizela v některém z pokojů v prvním patře.

Na vteřinu jsem zůstala zmateně stát na schodech, ruku položenou na zábradlí a uvažovala. Odkdy by se se mnou chtěla Alice bavit? Proč to znělo, jako kdyby jí bylo líto, že já nechci to samé? A proč se kvůli tomu cítím provinile já? Já, která nic neudělala, jenom asi zklamala až moc kamarádskou upírku?

Potřásla jsem hlavou, jako kdybych si tím mohla utřídit myšlenky, a zamířila ze schodů směrem do kuchyně, hlavu stejně plnou otázek jako před pěti vteřinami.

V kuchyni jsem automaticky zamířila k lednici, která by dokázala dostatečně nakrmit menší vojenskou jednotku, zůstala stát před otevřenými dveřmi a zamyšleně civěla dovnitř.

Štvalo mě, že si začínám připadat zranitelnější než na začátku – a to jsem si myslela, že něco takového není možné. Já ale začala pochybovat o věcech, které jsem měla brát jako samozřejmost, přestávala si být jistá, nakolik jsou tato přesvědčení pevná a hlavně pravdivá.

Upíři byli vždycky ti špatní. Dříve jsem možná věřila, že je výjimka, že nemůžu soudit všechny podle těch, se kterými jsem měla já tu čest. Ale tato naivní představa rychle zmizela s tím, jak se zástupy mých „známých“ rozrůstaly a stejně tak přibývalo krvavých ran na krku a klíční kosti a stejně rychle jsem na rukou a někdy i na krku objevovala nové a nové temně fialové fleky.

Někdy v té době, kdy jsem se stala teenagerem a místo, abych se hádala s rodiči, chodila s kamarádkami nakupovat a zamilovávala se do nedosažitelných kluků z vyšších tříd, jsem se denně modlila, abych vyvázla živá. A v té době jsem přestala věřit na pohádky a hodné upíry, kteří mi neublíží a možná mě dokonce z toho zpropadeného skladiště nějakým způsobem dostanou.

I když jsem si to nechtěla přiznat, Alice byla jiná. Ona mi nechtěla ublížit, dokonce mi pomáhala a chovala se ke mně mile jako jen málo lidí v mém nepříliš dlouhém životě. A právě tím mě tolik mátla a znejišťovala.

Další zbytečné potřesení hlavou ve snaze přijít na jiné myšlenky mě přimělo se začít soustředit na přípravu snídaně. Z lednice jsem bez nějakého velkého rozmýšlení vytáhla lahev mléka a dveře opět zabouchla.

Ve skříňce nad linkou jsem našla i krabici s čokoládovými cereáliemi a nasypala část do misky. Nakonec jsem ale skončila u toho, že jsem lžící přehrabovala a potápěla cereálie v misce a sledovala, jak se díky nim barva mléka mění z bílé na nepěkně nahnědlou.

Možná bych měla dát Alici šanci… možná je prostě jenom osamělá. 

Sama jsem nechápala, kde jsem na to takovou myšlenku vůbec přišla, ale zaujalo mě to. A přimělo cítit se ještě provinileji.

Sakra!  

Se zoufalým povzdechem jsem si levou rukou pročísla vlasy a loktem se opřela o stůl. Se skloněnou hlavou jsem hleděla na dřevěnou desku stolu a snažila se potlačit chuť začít si rvát vlasy.   

Nakonec jsem se s povzdechem pustila do jídla a v duchu si spílala, že nedokážu svou zvědavost držet na uzdě. A spoustu jiných emocí taky ne. 

Počet komentářů u minulé kapitoly mě překvapil - bohužel ne v pozitivním slova smyslu. Možná jsem moc rozmlsaná, ale v tom případě vás prosím o nějaký důvod - konstruktivní kritiku beru vždy a velmi vážně. Pokud je na vině spíš váš nedostatek času, prosím alespoň o toho smajlíka, ten přece není zas tak časově náročný, ne? ;)

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 9. kapitola: